Jen Strach

hodnocení: +3+x
blank.png

Dva výzkumníci seděli vedle sebe v malé místnosti, čelem k zamčeným dveřím naproti těm, kterými právě vešli. Ten starší z nich v tichosti prolistoval několik stránek v jeho sešitu s koženou vazbou, zatímco se ten mladší pokoušel najít pohodlnou pozici. Možná by si povšiml, že se světlo zdálo jasnější, nebo že ve vzduchu byla cítit jakási předtucha, pokud by zrovna nepřemýšlel o tisících věcí co se možná stanou na druhé straně těch dveří. Před chvíli se se starším doktorem pokoušel mluvit, v jeho hlase však byla slyšet nejistota a úzkost. Při pohledu na něj pozdvihl obočí a poté znovu sklonil hlavu ke svému zápisníku.

Připadalo mu to jako věčnost, než skrz reproduktory v místnosti konečně někdo promluvil. Dr. Vandiver znovu pozdvihl obočí když sebou Dr. Montgomery při náhlém zvuku trhl.

"Prosím sdělte svoje jméno zapsané v nadační databázi a předložte svoje identifikační číslo a heslo bezpečnostní prověrky Úrovně 4." Řekl hlas, v jeho znuděném tónu bylo slyšet, že to opakuje dost často.

Dr. Vandiver si lehce odkašlal a promluvil. "Dr. Gregory Arnold Vandiver. Identifikační číslo 4511-12894-19-055. Heslo 18840-12884-19078-00004."

Hlas na chvíli ztichl a poté požádal Dr. Montgomeryho o to stejné. Starší doktor se na něj otočil, v jeho očích něco podobné empatii. "V klidu," řekl klidným hlasem. "Prostě řekni ta čísla."

Montgomery polkl, zhluboka se nadechl a odříkal svoje informace. "Dr. Anderson Dean Montgomery. Identifikační číslo 9280-27112-17-054. Heslo-" Na chvíli podlehl pochybám, Dr. Vandiver na něj kývl hlavou, aby ho ujistil. "16738-17489-13782-00004."

Po Montgomeryho posledním slovu oba muži znovu chvíli tiše stáli, znovu mu to připadalo jako věčnost. Dveře před nimi cvakly.

"Dr. Vandiviere a Dr. Montgomery, můžete vstoupit."

Ocelový panel se zasunul do stěny a do nosu je praštil zatuchlý, recyklovaný vzduch. Montgomerymu to připomnělo časy kdy pracoval ve vězení, kde každý dech tam uvězněných mužů visel ve vzduchu. Kvůli té myšlence zaváhal, zatím co Dr. Vandiver prošel dveřmi.

"Pojď," řekl, když se na něj přes rameno otočil "Už to není daleko."

V tichosti postupovali dlouhou bílou chodbou. Snad každých 15 metrů byla na zdi kamera, alespoň to Montgomerymu řekli. Pod nimi byla dlaždicová podlaha a každý jejich krok se ozýval chodbou, oznamujíc jejich příchod jako armáda malých bubeníků. Přestože teplota lehce klesla, Montgomery cítil, jak mu stéká pot po krku.

Před nimi byly dvojité dveře a u nich mosazná informační tabulka, stejná jako desítky dalších v Oblasti. Přicházeli blíže a Montgomery si přečetl text na tabulce, udělalo se mu sucho v krku.

Objekt #: SCP-231-7

Třída Objektu: Keter

Vandiver nebyl nijak vyveden z míry a prošel dveřmi. Montgomery se na chvíli zastavil, zhluboka se nadechl a také prošel. Místnost na druhé straně dveří byla tichá, sedělo v ní několik doktorů hledících na monitory, sledujících informace zpracovávané stroji za nimi. Ve vzduchu byla cítit vážnost, která Montgomeryho přímo praštila do hlavy. Hodiny na stěně ukazovaly velkými červenými čísly čas 19:45 a jiné na druhé straně odpočítávaly do nuly.

Vysoký muž v bílém plášti si jich všiml a přispěchal k nim, aby je uvítal. Potřásl si rukou s Vandiverem a zamumlal pár slov, poté se otočil k Montgomerymu, aby udělal to samé.

"Dobrý večer, Dr. Montgomery," řekl s neochvějným výrazem za jeho hustým šedým knírem. "Oliver Targus, rád vás poznávám."

Montgomery mu potřásl rukou. "Já vás taky."

Dr. Targus ho přivedl k několika obrazovkám. Zobrazovaly lékařská data a statistiky životních funkcí. "Dr. Montgomery, toto je vaše pracovní stanice. Za chvíli vám dám příležitost zkontrolovat senzory a případně něco upravit." Ukázal na postranní obrazovku, na které běžel přenos z kamery v prázdné bílé místnosti. "Tohle je kamera v místnosti pro vykonávání procedury. Během procedury v místnosti nejsou žádní zaměstnanci, takže tohle budou vaše oči a uši."

Montgomery přikývl a podíval se na obrazovky s informacemi o srdečním rytmu a výpisem EEG, na svém novém pracovišti se na chvíli skoro cítil v bezpečí.

Jeho oči přelétly na obrazovku s živým přenosem z ultrazvuku a jeho tep se začal zrychlovat. Rychle se otočil, aby na sobě nenechal znát nervozitu. "Tohle vypadá v pořádku, co dalšího mám na práci?"

Dr. Targus se pousmál a přivedl ho k velkému pozorovacímu oknu nad bílou místností. Pravděpodobně to byla ta místnost na záběru kamery, pomyslel si. Po jeho pravé straně byly dveře do jiné místnosti. Podíval se na druhou stranu a vyděl výzkumníky, jak stojí před pozorovacím oknem na jejich straně. Zajímalo by ho, co tam dělají, ale rozhodl se že nestojí za to o tom přemýšlet.

"Tady za pár minut začne procedura. Netrvá moc dlouho, budete ji pozorovat na monitorech a pokud si všimnete něčeho neobvyklého, nahlaste to tady Dr. Brunellové."

Ukázal na blonďatou ženu na druhé straně místnosti, pročítala svoje poznámky s dalším doktorem menší postavy. "Má na starosti stabilizaci zdravotního stavu, během procedury bude stát přímo před dveřmi do místnosti. Z vaší stanice ji můžete zavolat, pokud by cokoliv bylo v nepořádku." Montgomery otočil hlavou a všiml si, že se na něj Dr. Targus dívá.

Lehce se pousmál, "Chápu, že jsi nervózní, Deane. Všem nám poprvé taky takhle bylo, ale musíš si uvědomit, jak důležitá je naše práce tady a vykonávat ji s tou stejnou dokonalostí, která tě sem dostala. Všechno bude v pořádku."

Montgomery polkl a odpověděl mu. "Díky doktore. Jen jsem trochu nervózní z toho přeřazení, chápete." Neúspěšně se pokusil pousmát se.

V řídící místnosti zazněl tón následovaný tím stejným klidným hlasem ze vstupní haly. "Upozornění personálu: Procedura 110-Montauk začne za pět minut. Prosím hlaste se na svá stanoviště."

Targus poplácal Montgomeryho po zádech, "Klid, doktore. Myslím si, že nakonec tohle přeřazení nebude až tak špatné." a odešel ke stanici na druhé straně řídící místnosti. Montgomery se na chvíli zastavil aby se podíval do pozorovací místnosti, kde několik zdravotních sester v bílých pláštích tlačilo malé lůžko skrz dveře, které teď byly otevřené.

Po pár vteřinách se posadil u svojí stanice a jeho pohled se přesunul na obrazovku s přenosem z kamery, sledoval sestry, jak připravují zbytek místnosti. Do místnosti přinesly deku, malý stoleček vedle lůžka, lampu a povlečení. Montgomery cítil, jak se mu lehce zvedl žaludek. Podíval se na hodiny nad pozorovacím oknem, 19:59. Ty druhé ukazovaly 00:24, už byl skoro čas.

Obrazovky před ním lehce bzučely a informace na nich se neustále měnily. Zapsal si pár poznámek a otevřel informační brožuru kterou si přinesl, poté uslyšel poslední tón.

"Upozornění pro všechen personál: Procedura 110-Montauk začala."

Znovu se podíval na hodiny a všiml si, že před pozorovacími okny se vysunuly široké ocelové pláty blokující výhled do místnosti. Na kameře bylo vidět, že všechna světla v místnosti kromě lampy na stole zhasnula. Dveře se znovu otevřely, vyšly z nich dvě další sestry, mezi nimi malá holčička.

Nemůže jí být více než 8, pomyslel si Montgomery. Nevypadala tak jak si ji představoval, její vlasy byly ostříhané nakrátko, skoro přes ně byla vidět její olivová pleť. Pohybovala se nemotorně, až teď si Montgomery všiml jejího vybouleného břicha, které nadzvedávalo její nemocniční plášť a dělalo z jejich kroků těžkou, pomalou chůzi. Sestry ji dovedly k lůžku a pomohly jí vylézt nahoru. Jedna z nich jí načechrala polštář a druhá ji přikryla peřinou. Nakonec se jedna z nich k holčičce nahnula a něco jí pošeptala do ucha. Společně poté odešly z místnosti. Montgomerymu to přišlo zvláštní a přemýšlel, jestli si toho všiml ještě někdo další. Zvedl pohled, když se z rozhlasu znovu rozezněl hlas. Poznal, že to je Dr. Targus, který stál ve středu místnosti a sledoval několik obrazovek před ním. "SCP-231-7 je na místě. Je personál Třídy D připraven?" Po chvíli ticha znovu promluvil "OK. Otevřete dveře a pusťte subjekt dovnitř."

Montgomery se opět podíval na přenos z kamery a sledoval, jak muž s tmavou kůží ve standardní šedé nadační kombinéze pomalu vchází do místnosti. Dveře se zavřely a muž se pootočil, Montgomery viděl, že něco drží v ruce. Přimhouřil oči a pokoušel se na to zaostřit, muž se znovu otočil k dívce a zakryl tak objekt ve své ruce. S každým jeho krokem směrem k posteli uprostřed místnosti se Montgomerymu postavily vlasy na krku, cítil, jak mu hlasitě buší srdce.

"D-55318," řekl Dr. Targus. "Můžete začít."

Montgomery nemohl odtrhnout pohled, oči mu to nedovolily, ale jeho mozek se zoufale chtěl soustředit na něco jiného, cokoliv jiného. Zaměstnanec Třídy D se postavil k posteli a holčička se na něj naivně usmála, zjevně neměla ponětí, co ji za pár vteřin čeká. Montgomery zadržel vzlyk. Zarazil se ale, když viděl, jak muž vytáhl zpoza stolu malou stoličku, přisunul si jí k posteli a posadil se. Skrz mikrofony v místnosti slyšel, jak muž promluvil.

"Ahoj Katherine," řekl klidným hlasem. "Dneska jsem ti přinesl novou, jmenuje se Dobrou noc, měsíčku. Je to v pořádku?"

Holčička energeticky zakývala a obejmula plyšového králíka kterého si přinesla. Muž otevřel knihu a začal číst.

Montgomery se nemohl pohnout, nemohl dýchat, nevěřil svým očím. Létal pohledem po místnosti a snažil se najít někoho stejně zaskočeného. Nikoho nenašel, nikdo se ani neotočil od svého monitoru. Všichni v místnosti dělali svoji práci, zapisovali poznámky, tiše spolu mluvili skrz headsety. Ani Dr. Targus nebyl nijak vyvedený z míry, Montgomery by dokonce řekl že vypadal znuděně.

Podíval se na svoje monitory, pokoušel se zapisovat poznámky ohledně variací v jejím pulzu, tlaku, teplotě kůže, ale nemohl odtrhnout oči od monitoru s přenosem z místnosti. Muž dál četl z knihy, zvýšil hlas jen když chtěl zdůraznit některé pasáže.

Pokračovalo to ještě dalších 10 minut, ale Montgomerymu to připadalo jako věčnost. Poslouchal každé slovo, hlavou se mu míhaly myšlenky Takhle to být nemělo. Co se to děje? Co je tohle? Vzpomenul si když poprvé uslyšel, že bude přeřazen k SCP-231, jak mluvil s jeho kolegy v Oblasti-81 a oni se ho snažili utěšit, že to prý po amnestické léčbě nebude tak strašné. Slyšel věci co říkali o 231, o těch požadavcích na sexuální násilníky v zadržovacích procedurách, o tom co té malé holčičce dělali…

Nic z toho se nedělo. Ano, ten muž vypadal tvrdě, Montgomery by neměl problém věřit tomu, že to byl zločinec, ale mluvil něžně a 231-7 se ani jednou nedotkl. Jen dál četl a občas se na ni podíval. Vypadala unaveně a než zaměstnanec Třídy D dočetl knihu, usnula. Muž položil knihu, postavil se, pohladil spící dívku po hlavě a odešel z místnosti. Lampa na stole zhasnula a světla v řídící místnosti se opět rozsvítila. Lidé okolo něj souhlasně mumlali a když Montgomery konečně odtrhl oči od obrazovky, viděl ostatní, jak dopisují záznamy, podepisují dokončené dokumenty a píší na počítačích. Nikdo nepanikařil. Montgomery se rychle otočil když ucítil, že si za něj někdo stoupl. Oddechl si když uviděl, že je to Dr. Targus.
Starý muž se na něj usmál. "Jak vám je doktore, zaznamenal jste u subjektu nějaké abnormality?"

Montgomery si vzal svůj poznámkový blok a prolistoval ho. "Uh, Já- ne. Žádné abnormality, kromě toho, že, uh… že-" Zasekl se.

"…Že Procedura 110-Montauk není to co jste myslel."

Mladý doktor přikývl. Targus si přisunul židli a posadil se vedle něho. "Většinou to nově přiřazeným vysvětlujeme, a kdybyste sem nebyl přesunut tak narychlo, možná bychom to stihli. Ale utajení projektu je tady na prvním místě, takže to asi není takový problém." Odkašlal si. "Určitě máte dost otázek."

Montgomery zaváhal a po chvíli se pokusil vykoktat odpověď. "To, um, proč- Slyšel jsem že, víte, že-"

"Že ji znásilní?" Řekl Targus s kamenným výrazem ve tváři. "Ano, přesně to má dokumentace naznačovat. To by byla ta úplně nejhorší možnost, že ano? Brutální násilný zločin proti nevinné holčičce?" Montgomery se nepohnul. "Ano, bylo by to příšerné, hanebné, neodpustitelné. Ale to není procedura 110-Montauk, doktore."

Zaklonil se do židle. "Dříve jsme při zadržování 231 těm dívkám dělali strašné věci. Ne tak strašné jako to co jste myslel, ale jediné rady co jsme dostali pocházely od kultistů, které se nám podařilo zatknout a dostat z nich informace. To dělali oni, aby zadrželi démona, a tak jsme to museli dělat taky. V té době jsem na tom projektu nepracoval a pochopitelně spousta doktorů z té doby- vlastně většina z nich už s námi není, stejně jako 231-1 až -6. Zemřely kvůli našemu selhání, uvědomili jsme si, že musíme udělat něco jiného."

"Víte, bohové skoro nikdy nejsou vázáni fyzikálními zákony. Ohybači reality můžou svojí vůlí tvořit svět kolem nás, udělat si z existence samotné svoji hračku, ale všechno má svoje pravidla, Dr. Montgomery." Nahnul se k němu blíže. "I bohové mají svá pravidla. Ano, jsou to staré, tajemné zákony, ale jsou účinné. Blíže jsme zkoumali informace, co jsme měli o Šarlatovém Králi, o té entitě samotné. Hledali jsme ve všech dokumentech a materiálech které jsme měli k dispozici. A něco jsme našli."

Znovu se zaklonil do židle. "Ten démon nemusí být zadržen příšernými, nechutnými věcmi, Montgomery. Musí jen věřit, že se v jeho jméně dějí příšerné, nechutné věci. Ta dokumentace, co jsme vytvořili, ty strašné zvěsti o proceduře 110-Montauk, ta hlášení o sebevraždách doktorů co tu pracovali. Všechno je to šaráda. Všechno to má za účel přesvědčit démona, že té dívce děláme ty nejhorší možné věci. Tyhle procedury, tahle kampaň strachu, nám dovolila zasít strach do srdcí nadačního personálu. A tenhle strach to monstrum utěšuje."

"Dokud tolik lidí věří, že děláme strašné věci, bude i to monstrum věřit, že děláme strašné věci. Symboly mají moc, doktore. Staří bohové to vědí, a jsou tím vázáni. Šarlatový Král nemá oči, aby viděl brutalitu, nemá uši, aby slyšel křik a ani nemá nos, aby cítil krev. Ale cítí strach, a my mu ho dali. Vše, co od nás kdy potřeboval, byl jen strach."

Starý doktor se zastavil a zavřel oči. Oba muži seděli v tichosti, zatímco kolem nich procházelo několik dalších výzkumníků do chodby u řídící místnosti. Když jich většina prošla, Montgomery promluvil.

"A to čtení? Ty pohádky?"

Targus přikývl. "Katherine bez pohádky na dobrou noc neusne. Nechápu jak v téhle situaci vůbec dokáže usnout, ale nějaká akce byla potřeba, abychom přesvědčili toho démona. V očích Šarlatového Krále, Doktore Montgomery," řekl, "je čtení pohádek na dobrou noc ta nejhorší věc co jí můžeme udělat."

Montgomery přikývl, už to všechno začínal chápat. Podíval se na ocelí plátované pozorovací okno. "A co ty ocelové pláty? A že v místnosti během procedury nesmí být žádný personál?"

Targus otevřel oči. "Nebezpečí je pořád reálné, doktore. Ztráta zadržení SCP-231-7 by dost pravděpodobně způsobila XK. Máme proti tomu opatření zavedené do Procedury 110-Montauk. Nemyslete si, že způsob, kterým toho démona zadržujeme ho dělá méně nebezpečným. Ano, je to pravděpodobně ta nejnebezpečnější entita, kterou se nám podařilo zadržet, ale… jsou věci, které nikdy neuděláme, Montgomery. Věci, které jsou příliš nechutné, a i je jen naznačovat mi dělá špatně. Ale jestli je stačí jen naznačovat, zvládnu s tím žít."

K Targusovi přišel další doktor. Po rychlém rozloučení oba odešli do jiné části místnosti. Montgomery chvíli tiše seděl a přemýšlel o tom, podíval se na přenos z kamery, malá dívka klidně spala v posteli, s plyšovým králíčkem v rukou. Mladý doktor cítil tu úzkost, která vyzařovala z tohoto místa, ale pod ní bylo ještě něco dalšího. Hrůza zmizela, ale strach zůstal, tichý a nejasný.

Vypnul monitory, sebral svoje poznámky a odešel z místnosti.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License