23/11/2015
OD: RAISA, [OVĚŘENÝ ÚČET ÚROVNĚ O5]
PRO: Dr. Christopher Erwick
Dobrý den, řediteli Erwicku,
chtěla bych, abyste věděl, že jsem byla pověřena Radou O5,
abych provedla šetření v oblasti, kterou spravujete. Nadační
Oblast-91 si v posledních několika letech prošla několika
incidenty a je v mé režii, abych ověřila, zda je vše, jak má být.
Proto bych vás ráda požádala o vaši spolupráci v následujících
několika týdnech, kdy budu provádět svou inspekci.Věřím, že naleznu vše v perfektním stavu, ale obávám se, že
budu muset zaběhnout do hloubky, co se vašich záznamů týče.
Zdá se totiž, že vaše oblast nepodstoupila podobnou kontrolu
již velmi dlouhou dobu. Budu se těšit na svou návštěvu.S pozdravem,
25. listopadu 2015
Zelená, modrá, červená, znovu. Jeden prstenec v druhém, zaseknuty v nekonečném odrazu sebe sama uvnitř spirály bortící se neustále do svého vlastního těžkého středu. Hvězdný prach éterického plamínku pravidelně pulzoval do rytmu dvou lidských srdcí spojených v jedno. A přesto se ten pohled Uriáši Ikeovi zdál smutný. Na písčité dno propasti ukápla jedna jediná slza, načež se doktor rozhodl utřít si z tváře mokrý pramínek.
Jakmile se vrátil do oblasti ze svého pobytu v jiném světě, a byl si jistý, že jej nikdo nesleduje, vydal se výtahem do speciálního patra. Téměř měsíc strávil zaseknutý v jiném vesmíru a nesnášel to dobře. Kdysi dávno se svou sestrou žil v jiném vesmíru a potom se museli stěhovat mezi světy. Teď ale Uriáš zakrněl po tolika letech v tomto světě, v této oblasti… A jeho sestra?
Uriáš sklopil zrak od spletitého kouzla ve vzduchu a prázdný vítr tohoto místa mu pocuchal vlasy. Za ním se ozval známý hlas a Ikeovy se rozechvěla ruka.
"Tušil jsem, že budeš tady," promluvil těžce jeho asistent Shallow, jehož pravá identita byla Elliot Sharp, dobrý čaroděj, dobrý přítel a v jiném světě, kdyby nedošlo na smrt potenciálu, mohl možná být i Uriášovým švagrem.
Dr. Ike zatnul pěsti a uklidnil svůj hlas. "Potřeboval jsem se ujistit, že je vše stále v pořádku aspoň tady dole."
Elliot nečekal a pokračoval. "Co sis myslel? Málem jsi se nevrátil. Potřebuju-" Zarazil se, oči mu sjely ke sférické pomalu rotující kakofonii barev. "My tě potřebujeme… Proč jsi tam chtěl zůstat?"
"Na tom teď stěží záleží, máme důležitější problémy." Uriáš se otočil. Stále měl lehce zarudlé tváře, ale v nazelenalém odstínu prvního klíče to sotva bylo poznat. "Protokol selhává, potřebujeme jednat co nejrychleji."
"Počkat počkat, co tím myslíš? Jak to víš? Ani jsi tu nebyl. Měsíc jsi byl pryč!" Elliot byl lehce frustrovaný a vybíjel si to na něm. V pozadí jejich střetu se ozval naráz další vlny do betonové stěny.
"Právě proto, že jsem tu nebyl. Ta věc se mě snažila zbavit. Začíná být troufalá, už nemáme moc času." Pokusil se projít kolem Elliota k výtahu, ale ten mu dal ruku na rameno.
"Uriáši, začínám o tebe mít strach… Co hodláš udělat?"
Ike se zamyslel, ale ať nad tím přemýšlel jakkoliv, jeho dosavadní postup nemohl stačit. Utajení začínalo pomalu ale jistě mizet. Osoby uvnitř Klece se probouzeli a ti mimo ni si povšimli jejího nebezpečného lesku.
Problém se pomalu kradl na okraj mříží a snažil se nalákat někoho, kdo by mohl odemknout zámek Klece. Cizí výzkumníky, členy MTF, umělce z Prahy, čaroděje, ČROD, Etickou Komisi, Radu O5, anomální světelné bytosti z jiného vesmíru. Někoho. Kohokoliv. Postupně se Klec rozpadala.
"Já? Já asi nic… Budu dál tajit a udržovat tuhle věc pod pokličkou, dokud to půjde. Ale ty," usmál se trochu z přepětí, "ty, výzkumníku Shallowe, mi budeš muset pomoct. Já teď na nějakou dobu zmizím."
To, co říkal, přišlo Elliotovi zvláštní. Byl si naprosto jistý, že Ike něco tají, což bylo neobvyklé, protože to většinou nepoznal. Vážně o něj měl starost. "Co to znamená?"
"To znamená, že teď budeš muset hlavně hrát divadlo. Budeš muset předstírat, že se nic neděje a snažit se získat co nejvíc informací. O chodu oblasti, o vměšování zvenčí, o všem, co se tady šustne. Vyber si projekt, jakýkoliv. Prostě pracuj, nenech se vykolejit a… hodně štěstí. Bude asi lepší, když spolu teď nebudeme příliš komunikovat."
Elliot to nechápal. Lhal by, kdyby řekl, že to kdy opravdu chápal. Snažil se to chápat, ale možná prostě nikdy nedostal všechny informace. To měl Uriášovi trochu za zlé. "Proč? Proč tohle všechno?"
Uriáš mu dal tu nejvíce upřímnou odpověď, jakou stále ještě dovedl. "Nechci ohrozit i tebe."
11. prosince 2015
Stroboskopy, nekonečné zrnící množství roztančených světel skotačilo po obloze temnoty a vytvářelo spletité obrazce, jimiž jednotlivé synapse ohromného snového souhvězdí škemraly o pozornost. A ona jim jí dávala. Vždy, když se na nějakou z nich Simonne zahleděla ze svého místa vytyčeného nekonečným prostorem uvnitř rozbouřené mysli, poznamenala si do mentálního deníčku, že ta telepatie za to stála.
Jakožto hlas oddělený od schopnosti manipulovat fyzickým okolím, připadala si mladá žena občasně nemístně. Přeci jenom, takový pocit čekal kohokoliv uvězněného ve vlastním těle. Její mysl by pravděpodobně nereagovala na stálou situaci stejně, kdyby nebyla obdařena telepatickým efektem. Už to, že si uvědomovala své okolí, bylo téměř zázračné. Simonne ale dovedla mnohem více. Mohla se snažit, v tomto neprostoru svého bezvědomí, vyhledat drobné poruchy. Mohla zkusit najít příčiny těch poruch a při troše štěstí i nějaké napravit. Její největší silou byla samotná vůle, s níž se pouštěla stále dál a dál.
Čas na tomto místě neplynul stejně a prostor nefungoval už vůbec. Záleželo spíše na cestě nevědomím, než na jeho cíli. Simonnina jediná obava pramenila z dob, kdy ještě nebyla tak odvážná jako aktuálně. Brala na sebe podobu temné stínové postavy a vždy se ji pokusila zabít.
Mladá žena chápala, že tohle se všechno odehrává v její hlavě, ale nebyla si jistá, zda na ni mysl hraje hry a stínová entita je pouze jakási manifestace viny, kterou potlačovala, či jestli náhodou není dávný společník, kterého se konečně zbavila, nějak zpátky, zachovalý v jejím nevědomém mozku. A pokaždé, když narazila v chodbě rozsáhlého nesmyslného prostoru na onu entitu, než s ní zkřížila zrak, opakovala si to první. Ten démon je pryč. Bylo to jen v její hlavě. Tedy, doufala, že se i zde může spolehnout na svou sílu vůle.
Vzácně mezi temnotou minulosti zahlédla střípky přítomných událostí kolem. Díky tomu věděla, že se její tělo nachází stále ve fyzickém světě, pravděpodobně pouze v kómatu. Její latentní telepatie jí ukazovala mnohé. Tu zachytila myšlenky doktora procházejícího kolem její cely, občasně to zas byla lékařka, která ji vždy jednou za čas přišla zkontrolovat. To byly velmi nahodilé body, které jí pomáhaly ukotvit v čase a prostoru. Věděla, že uplynulo několik let od chvíle, kdy se pokusila utéct z Oblasti.
Občas toho stále litovala, ale člověk její síly vůle se nemůže utápět v slzách donekonečna. Prvních pár měsíců strávila v nejhorším možném pekle pro svou stále zmatenou mysl, jež na krátko zažila svobodu. A potom, eventuálně, se rozhodla žít. Prozkoumala rozměry svého nevědomí a zjistila, že díky svým schopnostem stále dovede vnímat vše, co se v Oblasti odehrává.
Vnímala výměnu ředitelů oblasti a někde v srdci byla zoufale ráda, když se dozvěděla o snaze nového ředitele o lepší zacházení s lidmi, jako byla ona…
Byla šťastná, že Dr. Erwick a žena, jež ji postřelila, našli společnou řeč a víc než to, že našli to, co je spojuje…
Oslavila většinu svátků spolu se všemi uvnitř, i když během těch jí chyběl lidský kontakt asi nejvíce…
Soucítila s prazvláštním příběhem Elliota s Ari…
A zjistila u toho, že dokud se neprobudila v tomto spánku, neměla ani představu o tom, co se opravdu děje.
Jistě, stále si pamatovala ten krátký moment, kdy se na ošetřovně stavil Uriáš Ike. Možná si to tak dobře pamatovala protože to byl její poslední den před tímto místem. V té době ho neznala, ale v tom krátkém momentě, kdy ho políbila z pocitu radosti a nově nabyté svobody, si přečetla, co se mu honilo hlavou. Byl to zvláštní fenomén, který nenechal její mysl klidnou od té chvíle.
Nevěděla proč, ale ten polibek jí připadal mnohem delší, než nejspíše byl. Jako kdyby v jediném okamžiku pohlédla do jeho očí, a on, který nečekal její gesto, otevřel svou mysl dokořán. Simonne četla mysl jiným lidem, mnohokrát předtím a mnohokrát potom. Obvykle to bylo jako krátký výlet do nitra jejich mysli, odkud se vrátila jako turista se suvenýrem jakési informace.
V Uriášově mysli to bylo jiné. Jako cesta kolem světa mnohokrát a pokaždé jinak. Teprve až v tomto prostoru její vlastní mysli, začala řádně zpracovávat to, co tenkrát uzřela v Ikeově mysli.
Od té doby si připadala jako propojená s jeho příběhem. Do jisté míry možná byla, pokud chápala povahu nejtajnější anomálie v oblasti správně. Všechny procedury, tajnosti a bariéry, to všechno vniveč, protože ona to prokoukla.
Simonne sledovala pět let dění zevnitř Klece. Pozorovala nitky osudu vyhledávající jisté osoby a vyčkávala, co se stane, až neviditelná síla, která proplouvala vším kolem, znovu zasáhne.
Představovala si, jak cosi vystrkuje drápy z pozlacené klece, ve které jsou všichni zavřeni, ale všichni kolem jsou příliš zaneprázdněni svými vlastními životy. Ta věc touží rozdrásat svět za mřížemi, ale ona nemůže mimo klec. Jen oni můžou. Zaměstnanci, anomálie, výzkumníci a agenti. Oni přicházejí do klece a té věci si nevšímají. Kochají se třpytivými mřížemi a nevšímají si, že ta věc si usekla prst, který jim strčila do kapsy. Ta věc dokáže vyrůst i z malé části sebe sama a čím více částí příběhu pohltí, tím lépe pro ni.
Simonne vnímala jistý přechod v tónu, teď, když měla volný přístup ke všem informacím v myslích zaměstnanců Oblasti-91. Cítila prázdné místo ve vzpomínkách Dr. Erwicka, kde mu amnestika umožnila zapomenout na Lisu Arlingtonovou. Chápala, že bývalý ředitel předal svou pozici svému synovci, protože ten podle protokolu nemohl odejít z oblasti a rozšířit tu Věc dál. Vnímala rozporné emoce Uriáše Ikea, který si toho je vědom, i jeho pocity o Ari s Elliotem. Pochopila, proč Uriáš svou sestru zavřel do toho spletitého obrazce v temnotě pod oblastí. Chápala snad i povahu jiných věcí.
Ale nic z toho nemohla porovnat s obrazcem, který vytvářely všechny části skládačky dohromady. Posledních pět let trávila tříděním ústřižků vzpomínek, emocí a prožitků. Zprvu svých vlastních, poté převážně Uriášových, potom všech ostatních v oblasti. S některými postavami trávila více času a s některými sotva nějaký.
Stejně jako správná metafora, byl i abstraktní patvar před ní několik věcí zároveň, neboť byl složen z mnoha konceptů. Simonne v něm rozpoznávala rozehranou šachovnici, natahující se ruku, stále se opakující číslovku dvacet tři, podobné příběhy různých lidí, opakovanou stahující se smyčku, touhu rozšířit se a dominovat, sytě oranžový nádech popraskaných rtů, dva hlasy mluvící neslyšně ve vedlejší místnosti, chaos samotný, odemknutou prázdnou klec, samotný koncept prolomení zadržení, způsob myšlení, jež se neslučoval s ničím, co jí bylo známo.
To všechno bylo velmi očividné, ale pouze při pohledu na větší věc. Koncepty zapadaly do sebe a zároveň se vyhýbaly mnoha očividným místům, které vytvářely díry. Jako kdyby se ten amalgám konceptualit úmyslně snažil nesložit žádný jiný obrazec, než ten, který jej reprezentoval před jejíma očima.
Poznávala proměnlivou povahu, černý polymorfní materiál, šelmu pronásledující oběť, mladou dívku v nesnázích.
V okruhu toho všeho rozpoznala Vzorec.
A Vzorec rozpoznal ji.
Na moment mrkla, ale spíše instinktivně, protože ucítila váhu entity, nebo spíše síly, která proti ní náhle začala tlačit. Obrazec před ní se rozpohyboval ve třiadvaceti rovinách, černý jako antracit byl těžko viditelný a přesto nějak vystupoval na podobně tmavém pozadí její mysli.
Ohromná stvůra začala prosakovat zlatými mřížemi a její temná silueta si šla pro Simonne.
Zrovna když žena, která posledních pět let odhodlaně skládala střípky všeho dohromady, chtěla ztratit naději, vytáhl ji z tranzu nezvyklý prožitek.
Simonne otevřela oči a zamžourala na stropní světlo špitálního pokoje, které rozpoznávala pouze ze snu. Její víčka byla těžká z dlouhodobé paralýzy veškerých svalů. Byla vzhůru poprvé za pět let a když se konečně mohla pohnout, zjistila, že je paralyzovaná strachem. Nějak čekala, že si Vzorec najde cestu za ní. Teď, když ho rozpoznala, byla to jen otázka času.
Chvíli jí trvalo zaostřit na cokoliv jiného než na ostré světlo nad sebou. Už předem věděla, čí zamračený obličej uvidí nad sebou. Byl to Uriáš Ike, přesně takový, jak o něm snila. Kdysi dávno jej políbila z rozmaru, teď si připadala mnohem vyzrálejší. Samozvaný doktor, v jehož očích se zračily nezměrné životy jeho předchozích já, k jejím ústům přitiskl něco studeného. Byla to skleněná lahvička plná průzračné tekutiny.
Simonne mu přečetla myšlenky a se zájmem okusila první doušky něčeho, co jeho mysl označovala za vodu z fontány mládí. Bylo to pouhých několik kapek, ale i ty naprosto stačily k tomu, aby roky zanedbávané tělo zrzavé ženy na lůžku začalo nabírat na síle. Ještě před pár minutami by nebyla schopná se sama zvednout, ale za moment se již Simonne reflexivně posadila, aby mohly její plíce vykašlat starý zatuchlý vzduch a možná i nějakou kapku vody, co natekla špatným směrem.
"Zdravím vás, slečno Varcoová," promluvil o něco starší muž s dlouhými hnědými vlasy staženými do culíku. Měl na sobě laboratorní plášť a byl neoholený. V rukou svíral experimentální pušku navrženou tak, aby vyzařovala alternativní světelné částice k destabilizaci cíle. Tu stejnou zbraň kdysi použil při terminaci jejího černého proměnlivého protějšku. "Obávám se že budu potřebovat vaši pomoc."
Simonne se na moment zamyslela nad tím, že Uriáš byl docela pohledný muž a ona teď, při pohledu do zrcadla na stěně, vypadala skoro lépe než před svým vynuceným kómatem. Potom jí probleskla urgentní myšlenka nebezpečné všudypřítomné věci, která všechno v oblasti neustále sledovala. Zrzka přikývla. "Já vím. Celou dobu jsem při vědomí. Vím, co se děje."
Uriášův výraz byl naprosto nečitelný, ale Simonne si dovedla odvodit, že mu právě řekla novou informaci, se kterou jaksi nepočítal. Bylo jí to jedno. Potřebovala to někomu říct. Neměla chuť zatajovat. Ale přeci jenom jí lehce zamrazilo při představě, že by ji mohl Ike znovu navrátit do říše myšlenek.
Ike se zamyslel, promnul si oči a přikývl. "Fajn, to udělá všechno mnohem jednodušší." Přehodil si pušku přes rameno, otočil se na odchod a naznačil jí, aby se zvedla z postele a šla za ním. "Jak by se vám líbila práce jako moje nová asistentka?"
Simonne se zastavila. Vážně něco takového chtěla? Dalo se mu vůbec věřit? Z jeho myšlenek vyčetla, že říká pravdu, ale Uriáš byl lhář a jistě se proti jejím dovednostem hodlá nějak bránit. "Nabízíte mi to, i když vím co se stalo vaší poslední asistentce?"
Uriáš se ani nepohnul a zůstal k ní obrácen zády. "Simonne, budu k vám upřímný. Tahle puška toho příliš nesvede."
Jeho hlas náhle zněl mnohem upřímněji než za celou tu dobu předtím. Simone napadlo, že takhle nejspíše často nemluví. "Jsme nebezpečně blízko kompletní katastrofě a vy jste ta jediná osoba v okolí, kterou můžu použít, abych první naráz alespoň zpomalil."
Náhle znovu ucítila ten tlak, před kterým ji vysvobodilo probuzení. Vzorec byl zpět a jeho přítomnost byla skoro hmatatelná. "Co je ta věc?" Zeptala se.
Nadechl se. "Univerzální hrozba naší existenci, která se šíří prostorem i narativou… napříč asociací." Vydechl. "Je to Vzorec, který pohlcuje všechno s čím přijde do kontaktu. Neviditelná síla ovlivňující všechno kolem nás. Na nějakou dobu to bylo zadržené spojením s Oblastí. A pomalu ale jistě se to snaží vyvléct ven. Protokol Zlaté Klece selhává…"
Uriáš vypadal unaveně. Tenhle muž, který si prožil nespočet cyklů boje proti této entitě, který obětoval svou vlastní sestru, aby ji zdržel. Muž, který držel tajemství před všemi v oblasti. Ten muž to vše právě prozradil ženě, která to již věděla. Ženě, jež dlouho vyčkávala v temnotě a sledovala. Ostatně tak jako to dělal on.
Ona přikývla, on přikývl zpět. Dal se do pohybu a ona nemotorně vyšla za ním ve svém nemocničním oblečení. Simonne někde uvnitř tajnůstkářského muže vycítila úlevu.
