Info
Originál: https://scp-wiki.wikidot.com/everywhere-ny
Autor: Taffett does not match any existing user name
Překladatel:
"Chceš ho zabít."
"Ano," řekne dozorkyně Šestka a napije se ze svého šálku. "Nebudeš to ty, kdo to udělá, jestli to pomůže."
Amitha Sanmugasunderamová si čte a znovu pročítá složku muže, kterého se snaží zabít, a snaží se sama sebe přesvědčit, že nejde o chabě zastřenou výhrůžku smrtí. Udělal by to kterýkoli z ostatních dozorců, které zná: Čtyřka by neměla odvahu jí to říct, pětka by to udělala, aby si kryla zadek, a osmička by to udělala jen jako předehru.
"Vzhledem k okolnostem," řekne Amitha, "si nemyslím, že by to takhle bylo."
Šestka postaví svůj teď už prázdný šálek zpátky na podšálek. Co chvíli jím prsty otočí o několik stupňů ve směru hodinových ručiček. "Pro tebe je to prakticky rutina."
Vyžaduje to sílu vůle, aby vůbec vyslovila zřejmý důsledek svých příkazů. "Tohle není jen vyřazení z provozu, sabotáž nebo… jdete do války s Dvojkou." "Tohle je jenom vyřazení z provozu.
"Jak jsem řekla," řekne Šestka ostře. "Prakticky rutina."
Amitha si není jistá, jestli má být polichocena, nebo uražena. Místo toho, aby cítila jedno z toho, rozhodne se strávit chvíli se zavřenýma očima a vychutnávat si to, co je možná její poslední šance na odpočinek v tomto roce.
Výzdoba dozorcovy čajové zahrady je funkční a vkusná zároveň: barevné sklo a kované chladné železo, pro případ, že by se předchozí obyvatelé zahrady pokusili vzít si ji zpět. Kdybyste si nevšímali očí vyrůstajících z živého plotu a lebek dávno mrtvých fae ve velikosti oblázků, mohlo by toto místo působit krásně. Jen pár centimetrů od krásy, která by ji donutila zapomenout na svou práci.
Týden na to, aby rozbila dozorcovu novou hračku. To je ale svět.
Amitha otevře oči a pečlivě volí další slova. "Nějaké zdroje, které budu mít po ruce?"
"Můj osobní strážce," řekne Six. "Bez kulky bych se ho mohl rovnou pokusit probodnout, takže ty budeš jeho největší prioritou. Kromě toho ne - většina mých zdrojů je vázána na nadcházející změnu základny."
"Změna základny?"
Šestka si dolije šálek, než znovu promluví. "Ach ano, Rada snižuje stavy. Třináctka byla chvíli roztomilá, ale dvanáctka je mnohem rituálně poddajnější. Vždyť to znáš. I když zbytek Rady tak docela nechápe, jak to matematicky funguje, nenechají si ujít záminku, aby každý z nich získal zlomek hlasu."
"Ale předpokládejme, že zůstáváš na Šestce." Význam je zřejmý: prostřední hlas; přímý muž; rozhodčí.
Dozorce se neobtěžuje odpovědět. "Nějaké další otázky?"
"Jen jednu." Amitha poklepe prstem na stránku před sebou. "Tenhle plán prošel v poměru dvanáct ku jedné. Kdo byl proti?"
"Devět."
Amitha zamrká.
"Podle slov Dvojky: "Zkus to. A kdo jsme my, abychom se hádali?"
Na to se nedá dobře odpovědět.
Na lavičce v Central Parku se setká s dozorcovým bodyguardem.
Na první pohled vypadá Egret tak bolestně civilně - čepice Yankees, sluneční brýle, žvýkačka - že si Amitha na okamžik pomyslí, že Šestka udělala chybu, když ji sem poslala. Pak se na ni Egret podívá a usměje se s ústy plnými tesáků.
"Znepokojující" by bylo slabé slovo. Amitha překvapeně ustoupí o pár kroků dozadu a očima těká sem a tam, aby zjistila, jestli nezaujala pozornost přihlížejících. "Tohle děláš každému, koho potkáš?"
Jestli byl Egretin úsměv špatný, její smích je ještě horší. "Jen když vím, že se budou cukat."
Amitha něco zamumlá a otočí se, aby zamířila hlouběji do parku. Nemusí se ani otáčet, aby věděla, že pár kroků za ní se plíží Egret, děsivě tiše na nohou, až na občasné prasknutí žvýkačky.
"Ani si nepotřeseš rukou se svou novou nejlepší kamarádkou, Ami?" Řekne Egret.
"Takhle mi říkat nebudeš. A já bych se tě nedotkla ani přes zasraný prostěradlo."
Ten smích je chraplavý, uslintaný. Prakticky si dokáže představit vůni zkaženého masa v Egretině dechu. "Ale, ta má kuráž. Už chápu, proč tě má šéf rád."
"Myslela jsem, že nesnáší práci s každým, koho si sama lobotomizuje." Je těžké si do Egret nepíchnout; dost těžké na to, že má problém soustředit se na cestu do své nové kanceláře. Čtyři doprava za sebou, břeh doleva u mramorové skály…
Ale na každém ze Sixiných homunkulů je něco - způsob, jakým jsou sestrojeni, aby v jejím ještěřím mozku vyvolávali kořistnický instinkt, myšlenka na všechna zvěrstva, která se podílela na jejich výrobě -, že se jí zvedá žaludek, když je s nimi jen v jedné místnosti. Vzájemný odpor na biologické úrovni.
"Ber to jako kompliment, zlato. Šestka tě vážně potřebuje, když se smíří s tím, že máš myšlenky, které se jí nelíbí." Žvýkačka znovu zapraská, když si Egret zhluboka přičichne k vzduchu kolem nich. "Tohle místo divně smrdí."
Amitha je zavedla do hustého háje vyprahlých stromů, jejichž větve se uzlují a spojují v hrubý dřevěný oblouk nad zdánlivě ničím. Podpěrné sloupy starého kouzla, které bylo vytvořeno, aby drželo jeden z nesčetných trůnů Šestky. "Fae nehnijí jako lidé. Tělo je příliš malé na to, aby i kosti vydržely déle než pár desítek let, ale je v něm tolik, že bakterie, které se jimi živí, mohou žít celá staletí. Různé vedlejší produkty metabolismu; většinou levandulové tóny."
Stejný odporný ne-smích, tentokrát jemnější. "Z tebe budu mít hlad."
Obraz parku za stromy se nafoukne a zabublá jako tuk bublající na pánvi. Pak se na místo něj vynoří jiná cesta - opět rezavá železná vrata, která uzavírají lesní cestu ke vzdálenému betonovému bunkru.
"Až po tobě," řekne Amitha a snaží se nezvracet.
"Tak mi řekni, koho se snažíme zabít."
Bunkr je zásoben tak dobře, jak se od bunkru očekává: Amitha má úhledné hromádky standardních zásob Nadace, Egret mokré pytlíky s vnitřnostmi a roličky s výživnými tabletami. Oba se pustí do jídla na opačných stranách barokního skleněného stolu, který je na Amithin vkus příliš malý; kdyby to bylo na ní, vedli by tento rozhovor na opačných koncích tohoto místa.
Zamíchá žluté bláto, které se vydává za míchaná vajíčka, a chrastí, co může, ze Sixina spisu. "Jmenuje se Anwar. Je to jediný paranaturální zdroj mudžáhidů - podle psychotroniků je to talent jedna ku stamilionům, opravdová zrůda. První zpráva, kterou jsme o něm dostali, byla, že krtek z divize P jim řekl, že právě přišli o většinu prostředků psionického pole. Totální dekapitace."
"Doslova?"
"Téměř. Technicky vzato lebeční superkavitace."
"Sploosh." Egret si olízne rty. "Tak jak to, že máš tu svou krásnou hlavu celou?"
Amitha zvažuje, že na to odpoví, ale pak si to rozmyslí. "Zákon obrácené kvadratury. Záleží na vzdálenosti: možná by dokázal obrátit člověka v Kábulu naruby, ale v mé hlavě by nedokázal říct ani 'ahoj', i kdyby na tom závisel jeho život."
Egret přikývne a mlčí, zatímco z tašky vytahuje další hrst masa. Při žvýkání se neobtěžuje zavřít ústa. "A co s tím má společného Dva?"
"Odchází."
Tělesná strážkyně svraští obočí, mozek zjevně bojuje už jen s myšlenkou na to, že by byl Nadaci neloajální. "Odchází?"
"Uzavřel dohodu s Američany: oni nemají odborné znalosti, aby se vypořádali s Anwarem, on nemá dost lidí, aby před námi utekl. Takže Pentagram dostane výbavu, aby se vypořádal s nejmocnějším médiem na planetě, a on se vyhne vojenskému soudu a popravě za zločiny proti lidskosti."
"Myslel jsem, že to je jen doživotní trest," zamumlá Egret.
"To je." Amitha vstane, aby vysypala nedotčené příděly do koše. "Ale dezerce je přitěžující okolnost."
"Dej to sem, když to nechceš sníst."
"Vypij to z pytlíku, když ti na tom tak záleží." Amitha si pod dřezem vydrhne ruce, spíš aby se zbavila zápachu Egretina jídla než čehokoli jiného. "Mám teď dál snášet tvou výmluvu na společenskou konverzaci, nebo můžu začít skutečně dělat svou práci?"
"Jak myslíš," řekne Egret a strčí si prázdný igelitový sáček do kapsy. "Kdyby ti bylo smutno, budu venku rozmisťovat křiklouny."
"Nemůžeš se na to vysrat dost brzo."
Ten odporný, špičatý jazyk; ta pusa plná nožů. "Budu ti chybět, až budu pryč, Ami."
Život s Egretem se během prvního týdne ustálí do nepříjemné rutiny. Amitha stráví většinu prvních dnů tím, že dává do pořádku pracoviště bunkru: přerovnává zásoby rituálních potřeb, maluje na stěny sigly krví ze zbytků Egretina jídla, připíná na korkovou nástěnku stránky s rovnicemi a spisy.
Zabití média vyžaduje určitá opatření. Logistika se stává křehkou, když na vaši hlavu může zbloudilá myšlenka seslat boží hněv; dokonce i neochvějná věrnost se mění ve vektory útoku pro chytrého protivníka. Záměr musí zůstat zcela skrytý až do okamžiku, kdy kulka prorazí mozek.
Obvyklé cesty jsou jí tedy uzavřeny, zvláště teď, když je v týmu druhého hráče Dozorce. Šestka potřebuje nenápadný nůž do Anwarových zad, a právě na to se Amitha specializuje.
Prvním zákonem magie je nakažlivost: část ovlivňuje celek, takže Amitha může změnit sebe, aby změnila Nadaci. Jak nahoře, tak dole.
Druhým zákonem magie je pravidlo tří: jakákoli větší než malá změna by Amithu přišla draho, takže toho může ovlivnit jen tolik, kolik potřebuje. Musí si dávat pozor na změny, které působí, pokud se jí nelíbí, že začne přicházet o končetiny.
Takže musí pracovat v malých, šťastných náhodách, aby dostala figurky do rukou správných hráčů. Jediný výstřel je vše, co její zabijácký tým dostane, a tak si vybere střelce z personálního registru, přenese ho na frontu v Afghánistánu řezem přes dlaň. Potřebují zmatení, aby zamaskovali svůj postup, moře návnad, které odvedou Anwarovu pozornost od jejich postupu; v tomto směru se postará manželka jejího střelce, která přichází jako šťastná náhoda. Obyčejné náboje se Anwara zaručeně ani nedotknou, a tak se při nešťastné náhodě ztratí experimentální kolejnicové zbraně, určené k lobotomii obřích coelokantů v Atlantiku.
Právě k této hře potřebuje Egretovu pomoc; nemá zkrátka sílu v horní části těla, aby si zlomila kotník. Bodyguard se s radostí rozmáchne kladivem a s nechutnou dávkou citu jí nohu nasadí do fackovacího panáka.
Plán začíná pomalu zapadat do sebe. Většinu nocí usíná na svém pracovišti, je příliš poškozená na to, aby chodila bez pomoci, a příliš hrdá na to, aby se opřela o Egreta při cestě zpátky do stísněného pokoje, který sdílejí - takže nakonec si bodyguardka prostě postaví pelech v rohu místnosti a schoulí se tam, jedno oko zavřené, druhé pozoruje Amitu.
Takhle to pokračuje šest týdnů, než se Dvojka sám rozhodne.
První, co Amitha toho rána uslyší, je vysoké, pronikavé kvílení, které jako by jí rozezvučelo kosti. Nejdřív si to plete s mlhou bolesti, která ji trápí už čtrnáct dní, a pak jí to dojde. Screamers.
Nemotorně se vytáhne do vzpřímené polohy vsedě a prohlíží si místnost.
Egret je pryč. Sakra.
Amitě trvá půl minuty, než se vůbec postaví a použije stůl jako berličku. Křik na chodbě, dva výstřely v rychlém sledu, náraz někoho do betonu. Jiná cesta k odchodu než přes rvačku není.
Když se dostane do předsíně bunkru, má Egret zkrvavená ústa. Obrovská rána na zádech jí protíná karmínovou diagonálu od ramene ke kyčli, ale není to ona, kdo leží na podlaze s rozervaným hrdlem.
"Egret…"
"V kuchyni je další," vyhrkne Egret a vytáhne z nitra kabátu dvě masky. Na jedné je Egretina tvář, na druhé Amithina. Nabídne Amitě masku se svým obličejem. "Dokud tyhle dvě nevykrvácejí, další sem nepošlou."
Amitha přikývne, otřese se šokem a nasadí si ji. Kosti v obličeji jí praskají, jak se všechno přestavuje; dásně ji bolí, jako by jí právě dvakrát vyrazili zuby, a jazyk se dotýká neznámých bodů, když jím přejíždí po vnitřní straně neznámých úst.
"Běž," řekne Egret. Její tvář je zrcadlovým obrazem Amithiny, ale úsměv je celý její. "Neříkej, že jsem ti neřekla, že ti budu chybět."
Variace:
« | (Nepřeložené) | »
