Každý Ví
hodnocení: +2+x
blank.png

"Kolik lidí Nadace zaměstnává?"                                                                                                                            
David Wilford byl členem malého pánského klubu v malém městečku v Západní Virginii. No, říkali tomu pánský klub. To jméno bylo příliš důstojné ke skupině pěti ženatých mužů, kteří si občas zašli ven k chatce uprostřed lesů, aby sledovali zápas, popili nějaké pivo a hlasitě prděli bez toho, aby na to jejich manželky poukazovaly předstíraným dušením se, když by seděly vedle nich.

David si zapomněl zapnout skrytou přihrátku ve své peněžence. Sice to neví, ale tímto činem odsoudil k zániku blaženou neznalost o celistvosti světa jako takového, který si v sočasnosti neuvědomuje existenci anomálií. Teď se zohýbá pro své pivo. Za pět… čtyři… tři… dva…


Z Davidovy kapsy vypadl identifikační odznak s jakýmsi třízubým štítem a třemi šipkami a dopadl na stůl lícem vzhůru. David hleděl pár rozhodujících okamžiků v šoku, čímž umožnil Johnovi, Marcovi, Rickymu a Glenovi, aby symbol spatřili. Všichni současně prolomili ticho:

“Dave, ty pracuješ pro…”

Zmlkli, a pak na sebe v překvapení pohlédli, když si uvědomili, že vyřkli zároveň jednu a tu samou věc.

Dave se k nim přidal: “Vy víte o Nadaci?”

Ozvalo se: “Víme? Já pro Nadaci pracuju. Jak jsi ty…”

Bylo zase ticho, v němž ostatní čtyři muži s rozpačitými pohledy vyložili své vlastní odznaky.

“Úroveň 3. Anomální inženýr,” řekl pomalu Marco.

“Úroveň 2. Pomocný výzkumník,” pravil Glen.

“Vnější záležitosti,” řekl Ricky

“Úroveň 4. Hlavní Výzkumník, SCP- ehm… tajné,” vyslovil David, vypadal, že se cítí trochu trapně.

“MTF Lambda-64,” pravil John.

Všichni na sebe pohlédli a rozesmáli se. Strávili noc vyměňováním si odhalených příběhů a nakonec doklopýtali domů o hodně později a o hodně opilí než obvykle. David si ve tmě vyprázdnil kapsy na noční stolek, svrhnul ze sebe své oblečení a podařilo se mu dostat se do postele, aniž by vzbudil Sandru.

David se vzbudil, jak s ním Sandra třásla. Zasténal, hlava mu třeštila, měl sucho v ústech. Podíval se na ni. Když uviděl, že Sandra drží v ruce jeho identifikační kartu, téměř okamžitě vystřízlivěl.

Beze slov ukázala svou druhou ruku. Držela jiný odznak s její vlastní fotkou.

Dave si vzal svou kartu zpět, pohlédl v tichu na svou ženu, a pak promluvil:

“Kolik lidí zaměstnává Nadace?”


“Omlouvám se, ale to je tajné. Ani já to nevím,” řekla Oblastní ředitelka Juarez deseti lidem stojícím před jejím pracovním stolem. Na Davidovo naléhání zašli jeho 4 kamarádi za svými ženami držíc v jedné ruce svou identifikační kartu a ve druhé amnestika. Bylo jisté, že tu noc pilulky amnestik nikdo nepolykal.

“Okay,” řekla Johnova manželka, “A co počet lidí pracujících v této Oblasti?”

“Ne.”

“Počet lidí z našeho města, co tu pracují?” hádal David.

Ne.

“Notak, Ředitelko Juarez. Nepotřebujeme ani přesný číslo,” přemlouval ji Glen, “Žádné jména, žádné osobní informace. Stačí jen přibližné procento. Přece jen, vždycky na nás můžete potom použít amnestika. Copak vás aspoň trochu nezajímá dění této obří podivné náhody?”

Ředitelka Juarez na chvíli zaváhala, hluboce nad tím přemýšlela, pak se nakonec sehnula k počítači, otevřela osobní složky, překonala několikanásobný firewall zabraňující plnému přístupu a našla počet oblastních zaměstnanců z Davidova města.

Nalezla celkovou populaci.

Otevřela si kalkulačku a vidělila první číslo druhým, pak se zadívala na výsledek. Nakonec celá skupina obešla její stůl a také se podívala na číslo, na něž ředitelka přišla.

74,6943888

Ředitelka Juarez řekla: “Kolik lidí Nadace zaměstnává?”


“Řekněte ředitelce, že ta informace je, jak dobře ví, tajná,” řekla O5-8 do telefonu. Pak jej položila a obrátila se na zbytek Rady, “Co myslíte tím, že nevíme?”

“No, víš přece, jak pracujeme, Osmičko,” řekl O5-4, “Vědět hodně je nebezpečné, a to dokonce i pro nás. Kromě toho nebylo nikdy možné kvůli fluktuaci čísel určit přesný-“

“Jenže já to chci vědět. Prostě abych uspokojila svou zvědavost. Trojko, už to máš?”

“Uh… Mám to,” ozval se hlas z počítače, “Je to… jaksi…”

Na obrazovce se objevilo číslo. Ostatní členové O5 zírali.

3 496 974 222

O5-5 prolomil ticho: “Je tu vůbec někdo, kdo nemá ponětí o anomáliích na určité úrovni?”

“Nevím,” pravila pevně O5-8, “ale mám v úmyslu to zjistit.”


Patroni Knihovny a vlastně všichni, kdo vlastnili Průkazky do Knihovny, ať už v Knihovně byli, či ne, vzhlédli vzhůru, jak jim v hlavách zaburácel tajemný hlas:

“Zastaví se a na chvíli pozvednou všichni patroni ze Země na časové ose B-173 své ruce z důvodu průzkumu řízeného Hlavním Knihovníkem?

Hlavní Knihovník si posunul brýle výš a zběžně pohlédl na dopis před ním. Pak zvedl ocas a začal si ukazovat a počítat na prstech: “Teď uvidíme… 1, 2, 3…”

Když se dopočítal k desítkám tisíců a uviděl, kolik lidí mu ještě zůstává, přál si, aby měl dostatek prstů, na kterých by mohl počítat.


Jack Dawkins, také známý jako Kritik, se podíval na display před ním a pak zpátky na fax v jeho rukou.

“A to jsou všichni z nich?”

Umělec před ním odpověděl: “Ano, Kritiku. Každá tečka na této mapě zobrazuje každého aktivního anartistu na světě. Vycházel jsem z práce, kterou jste dělal roku 2009, když jste byl—”

“Ano, to vidím.” Kritik dal svým tónem jasně najevo, že jej nepotěšilo vycházení nových prací z jeho vlastního díla.

Umělec zaváhal: “Er… když zmáčknete toto tlačítko, mělo by to teoreticky zabít nebo aspoň zneschopnit všechny umělce, kteří nemají naši—“

“Sakra!” zařval Kritik, “Kolikrát jsem ti už říkal, abys to, kurva, nedělal? Jaký má, dopiče, smysl vytvářet dílo, které zabije každého, kdo se na to podívá? Veškerý zasraný smysl umění je sdělit zprávu! Jak by, do háje, mohlo tvoje obecenstvo dostat jakoukoli zprávu z díla, když jim to utrhne hlavu a vrazí jim ji to do prdele, nebo jinačí svinstvo? To není umění, to je zkurvená hovadina!”

Po pár okamžicích umělec zakoktal: “Ta-takže… Bych to měl udělat tak, aby se to tlačítko zbavilo lidí, jejichž umění zabilo jiné lidi?”

Kritikovi se vytratil výraz z tváře, pak si položil hlavu do dlaní: “Ne. Mám obavy, že počet lidí, kteří by zůstali na živu, by byl jen dvojciferný. Raději bych žil v ignoranci. Prostě to číslo zabal do neškodného memu a rozešli to.”


Čísla se dostavila. Od Marshall Carter and Dark přišla drahá obálka vyrobená z nějakého vzácného stromu. Pak dorazil automat s obálkou a požadavkem o 10 000 dollarů. Církev Rozbitého boha poslala tři zprávy: jednu emailem, druhou výstřelem z parou poháněného kanónu a třetí po opeřenci, který se pomalu měnil v stroj. Zprávy poslala každá Zájmová skupina, velká i malá, i každá anomální osoba. O5 je zadala do počítače a všichni čekali, až to vyplivne seznam jmen, na kterém by byl kdokoliv, kdo nebyl na žádném z těch seznamů, které jim byly zaslány.

Tiskárna zapískala a zabzučela a O5 měli konečně odpověď.

Nebyla příjemná.


Jeremiah Wuthers vešel do svého bytu a vyvalil se před televizí. Byl utahaný a připravený po zbytek noci odpočívat. Přepnul kanál na FOX, ale místo toho, aby se mu dostalo ztřeštěných dobrodružství různorodých žlutých charakterů, uviděl něco podobného zasedací místnosti plné stínem zahalených postav, které na sobě měly podivné a rozmanité symboly. Jeremiah, zmatený a mírně otrávený, přepnul na TBS a pohled mu spočinul na stejném obrázku. Proklikal všechny kanály v balíčku své kabelovky, ale žádná změna nepřišla.

Nějaké vládní oznámení? říkal si. Pak promluvila jedna z figur na obrazovce.

“Zdravím vás, lidé ze Země. Skoro nikdo z vás nebude ani zdaleka překvapen tím, co vám řeknu, ale všechny mýty jsou pravdivé, zákony fyziky se spíše blíží sugescím a svět je obýván monstry, bohy, a lidskými bytostmi s mocí přepsat samotnou realitu.”

Obrazovkou přeblikaly obrázky stvoření popsaných tou osobou.

“Mé jméno je O5-8 a jsem jedním z vedoucích SCP Nadace. Toto zasedání se zástupci z téměř každé větší skupiny zabývající se anomáliemi jsme svolali, abychom informovali svět o tom, že každý víceméně ví.

Ano, přepočítali jsme čísla a dvakrát jsme je zkontrolovali a počet lidí, kteří nemají absolutně žádný kontakt s jakýmkoli aspektem anomálního světa se blíží ke zhruba… jedné osobě.

Toto zasedání je zpráva. Závoj je odhrnut, opona spadla. Zřejmě k tomuto došlo již před mnoha lety, ale nikdo si toho nevšiml. Uvědomte si, prosím, že všechny naše skupiny se shodly na jedné věci: Tyto změny zásadně nemění ničí cíle. Pokud jde o Nadaci, ve světě je stále základní normálnost, která umožňuje existenci života takového, jaký byl doposud. Což stále stojí za to chránit a my máme v plánu tak činit. A pane…” tady postava nahlédla do papíru před ní, “…Jeremiahu Wuthersi, jestli máte nějaké dotazy, můžete zavolat na číslo zobrazené níže.”

Na obrazovce na krátko probliklo telefonní číslo, pak zasedací místnost zmizela přesně včas, aby Homer rukama pevně chytil Barta kolem krku. Jeremiah na pár okamžiků jen zíral, pak se zpátky usadil, aby sledoval seriál a při tom trochu trucoval:

“Huh, celou dobu jsem to věděl,” zamumlal si pro sebe.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License