Večerníček
hodnocení: 0+x
blank.png

« | Condor | Idea - Ideál - Ideologie | Vydání | »

Stmívá se.
Musí si najít místo na spaní. A také jídlo.

Obloha nad džípem je lila, na západě bledne do slámově žluté. Slunce se ponořilo pod hory. Louky jsou již ve stínu. Brzy se klenba nad ním zahalí do indigového závoje.

James Bradshaw přemýšlí o smrti.

Myslel na ni po většinu dne. Muži na parkovišti. Byli mrtví tak rychle, že už nevypadají jako lidé. Je těžké si vzpomenout, že měli své vlastní životy, svou vlastní mysl. Teď už vyhaslé.

James viděl těla už dřív - vzpomene si na otcovu bledou tvář -, ale tohle bylo jiné. Ještě nikdy neviděl umírat člověka.

Snad kromě jednoho případu.

Nebylo to stejné. V jednu chvíli tam třída D byla, v další už ne. Pokud dnešní muži nepůsobili jako lidé, byli alespoň skuteční. Jejich těla měla podstatu. Heft. James ochutnal žluč vzadu v krku.

Dokonce i myšlenka na Třídu D je nehmotná. James si nemůže vzpomenout na jeho jméno ani na to, jak vypadal. Vězeň v obyčejné kombinéze. Nevýrazný. Tam, a pak už ne.

A teď musí obnovit právě tuto anomálii. Jamese zajímá, na kolika lidech ji junta použila. Kolik jich předtím použila CIA?

Už je skoro tma.

James před sebou vidí obrysy vesnice. Několik malých domků, jedno nebo dvě světla. Zpomalí džíp. Po hostelu ani stopy.

Přes tiché vrčení džípu slyší hlas. Pozdrav? James si není jistý a vypíná motor. Hlas se ozve znovu, španělsky.

"Dobrý večer, příteli. Hledáš něco?"

Jamesovy oči se pomalu přizpůsobují stínům. Pod verandou hrubé chatrče sedí muž.

James otevře dveře řidiče a na ztuhlých nohách přistane v prachu. Opatrně k němu přistoupí. "Dobrý večer. Prosím, kde je nejbližší hostinec?"

Muž se usměje, bílé zuby zachytí poslední zbytky světla. Je těžké určit jeho věk. Čilých osmdesát, nebo těžce vyčerpaných šedesát.

"Je mi líto, pane. Tady žádný hostinec není. Jsme malá vesnice." Snad vidí, že Jamesova ramena poklesla; pokračuje: "Dnes musíte zůstat v mém domě."

"Jste velmi laskav, pane," řekne James, "ale nechci se vám vnucovat." "To je pravda," řekne James. Snaží se nedívat se za muže, na chatrnou chatu.

Muž se postaví.

"To nic není," řekne a stále se usmívá. "Dneska v noci nemůžeš dál řídit. Moje pohostinnost je skromná, ale můžeš se o ni podělit."

James pocítí rozpaky, vděčnost i obavy. Ale především únavu. Kapituluje.

"Nedokázal bych spravedlivě ocenit tvou pohostinnost. Děkuji vám za vaši laskavost, ale musím jet dál." Protest je pouze formalitou. Oba muži to vědí.

"Trvám na tom." Stařec natáhne ruku.

James si ji vezme. Je teplý a ztvrdlý, kosti a šlachy. V jeho stisku je stále síla.

"Jsem velmi vděčný," řekne James a slyší svou upřímnost. "Jmenuji se David Bradley."

"Miguel Lopez," odpoví muž. "Vy jste Američan?"

James zaváhá. Je lepší to přiznat, než aby muž pojal podezření.

"Ano, jsem tu jen jako turista," řekne James, ale Miguel ho neposlouchá.

"Mám něco, co se vám bude líbit." Miguelovy oči se v pološeru lesknou. Mávne rukou směrem ke straně svého domku. "Projeď se svým džípem."

James opatrně objíždí stavení, světla zhasnutá. Za první chatrčí stojí další, menší. Miguel se znovu objeví a nese petrolejovou lampu. Na holém dvoře se mihotá světlo, když Jamesovi pokyne, aby šel ke dveřím kůlny.

Uvnitř je tma, ale světlo lampy se odráží od kovu. Motorka.

"Harley-Davidson UL 1947. Vyrobeno v Milwaukee, USA. Motor s plochou hlavou o průměru 74 palců. Nejlepší americká kvalita. Jezdíte na něm?" Miguel je hrdý, plný očekávání.

"Ano, jezdíval jsem. Je to skvělá motorka - taky ve výborném stavu." To je upřímné; na Jamese to udělá dojem. Údržba nemůže být snadná. "Jak jsi k němu přišel?"

"Patří - jednomu mladému muži, kterého jsem znal." Miguel se zarazí. "Ne, mému synovi - mému mladšímu synovi." Nepřítomně leští tmavě červený blatník. "Byl - student, v hlavním městě. Kolo musel nechat u mě, kvůli bezpečnosti. Nechávám ho běžet, aby bylo připravené."

Stařec se ponoří do tichého přemýšlení. James čeká. Děsí se jeho podezření ohledně Miguelovy nejasnosti. Na synovo jméno se neptá.

Miguel se zarazí. Jeho další slova v sobě nesou zvláštní energii, která vyznívá falešně. "Myslím, že tenhle stroj miloval. Amerika má nejlepší kvalitu, všechno nejlepší."

"Přesto Američané přijíždějí za krásami Argentiny." James ukazuje na sebe.

Miguel se zasměje. Je to dobrý způsob, jak obrátit konverzaci. Když zamyká kůlnu, zeptá se, proč je tu James. James mu vypráví napůl vycvičené lži o architektuře.

Uvnitř boudy stojí žena, možná pětatřicetiletá, a mračí se ve světle lampy. Začne Miguelovi rychlou španělštinou nadávat: kdo je ten cizinec, co tě to napadlo, copak nebereš ohled na mou bezpečnost, kdo myslíš, že se s tím vším bude muset vypořádat?

Tiráda je dobromyslná, bez jízlivosti. Miguel opětuje falešné argumenty o povinnosti pohostinnosti a biblické dobročinnosti. Takhle si otec a dcera vyznávají lásku, uvědomí si James; její péče a jeho vděčnost. Přinesla otci hrnec guláše, který je dost velký pro dva.

James hraje svou roli a omlouvá se, jak jen mu to jeho španělština dovoluje. Nabídne jim, že odejde, aby jim to vynahradil. Když nad tím mávne rukou, mlčí a nechá představení skončit. Miguelova dcera vidí, že není hrozbou; dnes večer bude dělat starému muži společnost. S posledním afektovaným povzdechem odchází zpět do většího přilehlého domu.

Miguel se ušklíbne. Sednou si ke stolu. Guláš je bohatý na jehněčí maso, dýně a bílé fazole. Mluví o historii a náboženství. Miguel vypráví Jamesovi o dalších krásných stavbách, které by měl navštívit.

Po večeři James zkontroluje džíp. Vrací se s lahví fernetu z kufru a s tichou modlitbou vděčnosti k Belén. Miguelův úsměv se rozšíří. Lampy prskají a pohasínají.

"Takže, příteli Davide," Miguel to vysloví španělsky, s přízvukem na druhé slabice, "kam zítra cestuješ?"

James se napije digestivu. Jak moc tomuto muži věří?

"Snažím se dostat do nového města. Toho bezejmenného města?"

Miguel si olízne ret a přikývne.

"Jedeš se tam podívat, co stavějí v prázdné zemi?"

"Ano."

Miguel znovu pomalu přikývne. "Je to velký stavební projekt, jeden z největších v Argentině. Pracují na něm tisíce mužů."

I on mluví pomalu. James čeká.

"Jako mladý jsem pracoval v Buenos Aires. Vstoupil jsem do odborů. Teď je to pro ně těžké." Starý muž ho pozorně sleduje.

James soucitně přikývne.

"Ve městě," pokračuje Miguel, "na stavbě je jeden muž. Varela. Odborový organizátor."

"Agustin Varela?" James tomu nemůže uvěřit. "Co o něm víš?"

"Nesetkal jsem se s ním, ale všichni o něm mluví. Varela byl před lety učitel. Teď ho všude, kde pracuje, poslouchají odbory. Jezdí za ním - lidé chodí na míle daleko, aby si ho poslechli. Říkají, že jeho slova jsou jako oheň v srdci.

"Je velmi pohledný, říkají. Možná už ne tak mladý, ale pořád pohledný a silný. Pracuje tak tvrdě jako žádný jiný muž na svém staveništi."

James bezděky přičichne. Miguelův pohled je ostrý.

"Promiňte," vyhrkne James a stud v něm bublá. "Nechtěl jsem - prosím, pokračuj."

Stařec chvíli čeká a pak pokračuje.

"Jednou, jak jsem slyšel, pracoval nějaký mladík na stavbě bytového domu, nahoře v devátém patře, a dával tam nýty. Zřítilo se mu lešení a nýtovačka vystřelila a přišpendlila klukovi ruku k ocelovému nosníku. Nemohl se vyprostit a nahoru nebylo možné ho zachránit. Všichni dělníci se shromáždili dole a jen se dívali, jak visí na boku budovy. Kdyby mu vyklouzla i druhá ruka, svou vahou by ji uvolnil a spadl by.

Říká se, že Varela slyší křik, vidí dítě a začne šplhat. Přímo po rámu budovy, bez lešení nebo žebříku. Dostane se k dítěti, jednou rukou ho chytí a druhou vytáhne nýt. Varela mu zachránil život. Zázrak."

Vědec v Jamesovi se odmítá podřídit zdvořilosti. "Vy tomu všemu věříte?" řekne nedůvěřivě.

"Možná ano, možná ne," odpoví Miguel. "Co je pro člověka, jako je tento, důležitější: jeho činy, nebo příběhy, které se o něm vyprávějí? Co je skutečnější?"

Jako odpověď James zavře oči. Potřebuje solidní informace. "Co ještě o Varelovi říkají?"

Miguelova tvář potemní. "Vládě se nelíbí, co říká. Unášejí ho a mučí. Ale on nikdy neodvolá. Bude dál mluvit pravdu. A nemohou ho zabít - je příliš oblíbený."

Ale teď už ho nepotřebují zabít, myslí si James. Mohou udělat něco horšího.

Miguel ho znovu pozoruje. "Říkají - říkají, že Varela mohl být partyzán."

Jamese to nešokuje. Je podezřelejší nedostatečná reakce?

Stařec odvrátí pohled. Drží láhev fernetu ve světle lampy. "To je dobré," řekne. "Děkuju."

"Není zač." James neví, co má říct.

Miguel se na něj stále nedívá. "Chápu to, je to těžké období. Člověk může mít potřebu lhát cizímu člověku. Ale podělit se o jídlo a dobrý alkohol dělá z člověka víc než cizího člověka." Oči mu zalétnou zpátky a udrží Jamesův pohled. "Odpovíš mi na jednu otázku?"

James mlčí.

"Nejste architekt, že ne?"

"Ne."

Stařec našpulí rty. James ví, že musí říct něco víc. Má pocit, že už selhal, aniž by znal úkol. Proč je v této zemi, v tomto domě? Co může tomuto muži nabídnout? V ústech má ztuhlý jazyk.

"Nejsem architekt," řekne James. "Ale jsem někdo, kdo - zpochybňuji věci. Jsem skeptický. Tam, kde jiní věří, já mám pochybnosti. Může pochybovač pomoci věřícím? Doufám, že ano. Obdivuji je - lidi, kteří věří natolik silně, že trpí, obětují se. Lidé jako -"

"Jako Varela?" Miguelův tón je cynický.

"Jako tvůj syn."

To dopadne šokovaně. Ticho je napěchované nevyřčenými myšlenkami.

Miguel se nehýbe, pak přikývne. Škvírami v dřevěných stěnách vane noční vánek z pampy.

"Dneska ve vesnici," řekne Miguel, "byla policie. Ptali se, jestli jsme neviděli nějakého muže. Američan, řídil džíp. Neřekli, proč toho muže hledají."

James cítí, jak na něj tíha této skutečnosti doléhá.

"Kdybych vlastnil džíp, držel bych ho z dohledu," pokračuje Miguel. "Alespoň na pár týdnů, než si policie najde jiné lidi, které by mohla obtěžovat."

"Ale já musím - není tu -"

"Bohužel nemám místo, abych džíp schovával ve své kůlně. Moje kůlna je plná. Ledaže… Policie pátrá po muži v džípu. Nebudou hledat muže na Harley-Davidsonu UL 1947." "To je pravda.

Miguel se ušklíbne.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License