Epitaf
hodnocení: +1+x

Dr. Iceberg si vykračoval chodbou podepřený provizorní nitrovenážní napáječce, Dr. Gears pokulhával s ním. Většina bezpečnostních a úklidových týmů už prošla, takže měli chodbu volnou pro sebe, což bylo asi nejlepší, protože ani jeden nebyl moc stabilní. Iceberg měl ruku sevřenou na hrudi a každých pár kroků zasýpal, jak mu z potrhaných šatů odkapávala krev. Gears stál vzpřímeněji, ale nakláněl se doprava s každým krokem, z potrhaného stehna na jeho spálené levé straně tekl pomalu, volný potůček krve. Šli jako dva popálení, zlomení, krvácející muži na prázdné chodbě, pokulhávali směrem na ošetřovnu a zanechávali za sebou malé krvavé skvrny a kusy spáleného materiálu. Úředník za bezpečnostní kamerou si jich skoro ani nevšiml, zapsal si pouze “Doktoři prošli, byli zranění.”

Na žádosti stálo “Testování Aplikace pro možné vojenské/neutralizační využití termálních a výbušných materiálů”. Mělo tam být spíš “Dr. Iceberg bude házet bomby”. Vzhledem k tomu, že výbušniny, trojnásobné zprávy o dohledu a čokoládové tyčinky byly tři jeho nejoblíbenější věci, neměl to být až tak špatný nápad, jaký to byl. Všechno šlo skvěle, dokud se ještě používaly konvenční výbušniny, ale když Dr. Iceberg začal používat ty “po domácku” vyrobené, začalo to jít z kopce. Několik výbuchů bylo dostatečně silných na to, aby si vysloužili stížnost od Oblastní Bezpečnosti, zatímco předposlední test způsobil rozsáhlé poškození vnější zdi testovací místnosti.

Ovšem stejně jako házení fotbalovým míčem v domě, hned vedle rozbitelné vázy, “vyhoďme něco do vzduchu” je hra, která je zábavná až do do poslední chvíle. Poslední hod byl předmět, který byl v testovacím záznamu označen, jako “Pomalá Bomba”. Nejdříve se zdálo, že nefunguje, drátem omotaná kostka neškodně dopadla na konci místnosti. Zatímco oba muži sledovali c bodu, který se jim v tu chvíli zdál bezpečný, zařízení se pomalu začalo točit, poté se rozpadlo a uvnitř něj se objevila do bíla rozpálená masa plazmy. Objekt se roztáhl, jako květina ve snu, pohnul se o pár centimetrů každých deset, dvacet sekund, byla to zpomalená exploze. Bylo to, když ohnivá stěna překročila “bezpečnostní hranici”, co Icebergovi z tváře zmizel úsměv.

Dalších pár momentů bylo pro oba muže velmi matoucích. Dr. Gears si pamatoval víc detailů, ale většina toho byly plameny, alarm, muži v kontaminačních oblekách a silná vůně slaniny. Oba byli provizorně ošetřeni, postaveni na nohy a posláni na ošetřovnu na svou vlastní autoritu. Pochod Hanby je v Nadaci velmi odlišný a Iceberg byl obzvláště rád, že chodba byla prázdná. Gears byl jako obvykle klidný a kromě fyzických zranění a kulhání se zdál nezměněný od doby před nehodou. Jak přicházeli k ošetřovně, Iceberga asi po tisícáté napadlo, jestli Gears opravdu není nějaký robot.

Ošetřovna je přijala s minimálním zájmem, protože místní zaměstnanci se zrovna vypořádávali s efekty žárovky, která vyzařovala světlo, po němž se kosti zkapalní a vytečou potními kanálky z těla. Ani jeden z doktorů nebyl vážně zraněn (na Nadační poměry), takže se rychle ocitli na lůžkách a byli téměř zapomenuti, zatímco lékařský tým se utíkal vypořádat s novějšími a zvláštnějšími zraněními.

Jak si Iceberg pohrával s obvazem zakrývající ošklivou popáleninu na jeho pravém rameni, podíval se co dělá Gears. Flegmatický jako vždy, nohu měl zabalenou v měkkém obvazu a zdviženou s malými kusy gázy na obličeji, krku a rukou v různých odstínech červené, růžové a černé.

Iceberg sebou trhl a pocítil něco nalomeného pohnout ve svém hrudníku a pokývl Dr. Gearsovi. “Ááá…znovu se omlouvám. Já… vážně jsem nečekal, že se to tak vymkne z rukou.”

Gears přikývl bez odvrácení pohledu od stropu. “Není třeba. Nehody se stávají.”

Iceberg se zaklonil, povzdychl si a prášky na bolest jej zatáhly do hlubokého, bezesného spánku.


Vzbudil jej zvuk ťukání. Opatrně protřepal hlavu a otočil se k Dr. Gearsovi, který dotykovým perem poklepával na obrazovku přenosného laptopu. Zdálo se, že si Iceberga nevšímá, nebo je mu to jedno. Iceberga zajímalo, jestli se dokáže posadit. S prvním záběrem břišních svalů mu hrudí projela bolest, takže se rychle rozhodl pokus o posazení odložit a přepadl zpět do postele.

Gears skončil, opatrně odložil počítač na noční stolek a pohlédl na Iceberga. “Spal jste, když vám měnili obvazy. Nebudete se moct pořádně hýbat dva dny. Já nebudu moct chodit čtyři dny a musel jsem naše projekty přiřadit jiným.”

Iceberg si povzdychl, zavřel oči a opřel se do polštáře. Dva dny špitálního jídla ve společnosti muže, kterého několikrát nařkli, že je robot, a nemysleli to lichotivě. Nádhera. Strávil nějaký čas přemýšlením, uvažoval o vychytání problémů Pomalé Bomby, dokud nezačal být neklidný. Otočil se ke Gearsovi, který hleděl do stropu se založenýma rukama a pravidelně oddychoval. “Gearsi… jste vzhůru?” zeptal se ho a doufal, že znovu nespal s otevřenýma očima. Věděl, že je to jenom jednoduchý naučitelný trik, ale u Gearse to bylo trochu děsivé.

Vysoký, štíhlý muž otočil svou hlavu pomalu k Icebergovi, tvář měl nehybnou, kromě úst. “Ano, Dr. Icebergu, jsem. Co se děje?”

Teď když měl plnou pozornost staršího muže, cítil se Iceberg jaksi nepříjemně a nepřipraveně, jakoby se jej někdo zeptal na otázku zatímco byl zabrán v myšlenkách. “No… tak mě zajímalo… proč vám Kain, Agent Fritz a ten tlustý údržbář říkají Cogu?”

Dr. Gears na něj chvíli zíral a poté mrkl. “Vaše příjmení není Dr. Iceberg, nebo ano?”

Iceberga to vyvedlo z míry, “A-ano… Tedy ne… tedy ano, není to moje skutečné příjmení.”

Gears přikývl a rukou udělal malé gesto. “Jde o alternativní identifikační označení přiřazené Oblastní Bezpečností. Toto téma bylo téměř neustále v nestabilním stavu, kvůli změnám, administraci a plánované bezpečnostní výměně. Většina identifikačních označení je vybírána náhodně a některé mají přiřazovací protokol. Některé jsou rovněž vybírány jako 'vtip'. Ale to nebyl můj případ.”

Zastavil se, aby nabral dech a Iceberg se ani neodvážil pohnout. Tohle byla nejdelší konverzace, kterou kdy s Gearsem měl a která se nevztahovala k práci, nebo přežití. Nechtěl to zkazit.

“Během mého příchodu byly bezpečnostní protokoly stále ještě brány ze starých vojenských označení a akronymů. Moje původní označení bylo 'C.O.G.' vzané z iniciálů mého jména. Později, když se ukázalo, že jde o přílišné bezpečnostní riziko, změnilo e mé označení na 'Gears', nejspíše kvůli mé rozsáhlé práci s SCP-882 a podobnosti s mým předchozím označením.”

Iceberg seděl a chvíli nad tím uvažoval. “Počkat… takže… Cog jsou vaše iniciály? Tak jak se vlastně jmenujete?”

Gears několikrát pomalu zamrkal, nespouštěl oči z Iceberga a mladý muž věděl, že žádná odpověď nepřijde. Změnil taktiku, doufal že dloubání se v informacích mu pomůže soustředit se na něco jiného, než na pulzující bolest na boku.

“Dobrá, takže Gearsi upřímně, jste robot? Nebo, nějaký… Vulkánec nebo tak? Musíte uznat že nejste… ehm… normální.”

Dr. Gears se opřel, založil si ruce na prsou. Iceberg očekával ticho, nebo jeho metodickou, mechanickou odpověď: “Nejsem robot”, která ničemu zrovna nepomohla. Místo toho se Gears pomalu a zhluboka nadechl a začal vysvětlovat. “Mé mentální zvláštnosti jsou velmi jemné oproti různým zvládacím mechanismům, které si vyvinuli ostatní zaměstnanci. Ovšem rozumím tomu, že ty mé jsou obzvláště povšimnutelné. Ne, nejsem 'robot', ani žádný pozměněný člověk, nebo nečlověk.” Na chvíli přestal mluvit a několikrát mrkl. “Zkrátka… jsem se přizpůsobil příliš dobře.”

Iceberg udiveně sledoval staršího muže odpočívajícího v nemocničním lůžku. Skoro by přísahal, že se Gears zdál… zmatený, nebo dokonce v depresi. Chtěl se zeptat, když Gears znovu promluvil. “Nejsem robot bez emocí. Cítím. Cítím bolest a smutek a ztrátu přítele. Cítím radost z dosažení cílů a lítost z těch nevydařených. Cítím strach, dokonce hrůzu, když čelím věcem, které jsou schopné ublížit, nebo hůř. Nejde o to, že nic necítím. Jenom to nedokáži dát najevo. Podobně jako u silných narkotik a prášků proti bolesti, jsem si vědom svých pocitů a vím co bych s nimi měl dělat, ale zdají se nějak… odpojené. Jako když vidíte jak někdo pláče a cítíte vůči němu empatii, ale nerozbrečíte se z toho sami.”

Šokovaný Iceberg se posadil. Jeho představivost pracovala na plné obrátky, snažil se představit si jaké by bylo projít si vším tím, čím už jednou prošel… ale tentokrát by nemohl nijak reagovat. Cítit všechnu tu bolest, radost a strach, ale být s nimi zavřený, jako blázen v polstrované místnosti. Pozorovaný, zaznamenaný a poté zapomenutý. Iceberg se zachvěl a chvíli se Gearsovi nedokázal zahledět přímo do očí. Když se konečně odvážil znovu podívat, Gears na něj stále zíral a Iceberg musel potlačit další záchvěv. Chtěl se jej zeptat na další otázku, když v tom vstoupila do místnosti zdravotní sestra a odvedla jej na krevní testy. Rovněž byl informován, že dohlížecí komise bude na konci měsíce prošetřovat jeho výzkum výbušnin. Když se konečně vrátil zpět na lůžko, Dr. Gears již spal.


Následujícího dne se Iceberg vzbudil pozdě a ke své radosti zjistil, že se dokáže pohybovat s minimem oslepující bolesti. Postel vedle něj byla prázdná a Iceberg se na ní zahleděl. Od té doby, co byl zrekrutován Nadací (přímo ze školy), byl s Gearsem spárován téměř neustále. Nejdříve se bál. Mnoho nových rekrutů reagovalo s různými úrovněmi strachu, ohromění a lítosti, když jim pověděl o svém novém přiřazení, což nijak nepomohlo jeho už tak omezenému sebevědomí. Co víc, trvalo mu celé měsíce uvědomit si, že to není tak, že by ho Gears nenáviděl, bylo to prostě jeho normální lhostejné nastavení. A co hůř, neustále byli přiřazováni k těm nejhorším projektům… pořád se třásl, když pomyslel to, jak SCP-882 poprvé uniklo.

I tak, po takové době, pořád o Gearsovi skoro nic nevěděl. Spousta ostatních zaměstnanců se nijak netajila tím, kdo byli a některým bylo dokonce dovoleno žít skoro normální život mimo oblast. Ale Gears byl začerněný řádek. Žádné náhodné rozhovory o minulosti, žádné tajné cennosti, nebo fotky na stole (zkontroloval to)… vůbec nic. Nikdy neopouští oblast kromě Nadačních povinností, nikdy si nebere dovolenou, nikdy se nezapojuje do nepracovních aktivit, pokud ho k tomu někdo nepřinutí. Co bylo ještě divnější, NIKDO o něm nic nevěděl. Ani úředníci v oblasti neměli nejmenší ponětí a databáze se proměnila na ohromnou heslem chráněnou věž zkázy, když se jí někdo zeptal na Dr. Gearse.

Ostré cvaknutí dveří přivedlo Iceberga zpět do reality. Gears lehce dokulhal k posteli, posadil se a upravil si obvaz na boku. Mluvil ke stropu, nijak neukázal, ani se nepodíval na muže, ke kterému mluvil. “Pustili mě dřív. Budete tu muset zůstat další den, ale očekávám, e budete schopen pokračovat ve svých povinnostech jakmile budete propuštěn.”

Iceberg si povzdychl, zatřepal hlavou a podíval se jinam. Ticho se začalo táhnout, když se Iceberg zabodl pohledem do Gearse a promluvil. “Co se vám sakra stalo? Chci říct… co to k sakru? Jste jako Spock, ale i ten měl náznaky lidských emocí… prováděli na vás nějaký experiment, složil jste se, co se stalo?”

Když mu Gears pohled opětoval, došlo Icebergovi, že to co právě řekl by se dalo považovat za neukázněnost, nebo “neoprávněné bezpečnostní vyšetřování” na úrovni, kde “velcí chlapi s puškami” byla nejpříjemnější část disciplinárního trestu. Oba muži na sebe hleděli snad celou věčnost, Icebergovi se ani nechtělo mrknout, cítil podobný strach, jako při prohlížení nahrávek SCP-173.

Po chvíli Gears mrkl a přikývl. “Co se stalo. Už se mě na to mnohokrát ptali a vím i o teoriích, které si vymysleli. Co se stalo… nebylo nic zvláštního. Nic co by se nedalo opakovat, nebo co by se nestalo i jiným. Je jednoduché předpokládat, že při přechodu do mého současného stavu nastal jeden 'definující moment', ale já si to nemyslím. Je to… graduální. Jako nemoc. Po nějaké době se prostě vzbudíte… jiný.”

Iceberg zakroutil hlavou, uvažoval nad těmi slovy. “Dobrá… takže jste prostě… upadl, dalo by se říct? Sakra… chci říct… jak se něco takového stane? Pořád jste mi neřekl co se vlastně stalo, co to začalo…”

Gears stále hleděl do očí mladšího muže. “Jste loajální Nadaci, Doktore Icebergu? Předpokládám, že znám vaši odpověď, ale přemýšlejte, než odpovíte. Já jsem loajální, ale ne kvůli nějakému pocitu potřeby, nebo nutnosti. Věřím naprosto v to, co tady děláme. Věřím, že bez Nadace by lidstvo tak, jak jej známe rychle zaniklo. Věřím, že my, těch pár se zdroji a prostředky k tomu, máme přímý závazek izolovat ostatní od všech věcí, které zadržujeme.”

Dveře místnosti se otevřely se zvukem špatného naolejování, kterého si Iceberg ani nevšiml. Dokonce ani když vstoupil mladý doktor a podal propustku Dr. Gearsovi, Iceberg nic z toho neslyšel. Hlavou mu probíhaly znepokojivé představy, nepříjemné vzpomínky na přikázané testy, pozorované testy… příklady, kdy “vyšší dobro” zvítězilo nad normální lidskou slušností. Momenty, kdy si byl jistý, že by měl cítit odpor… nebo strach… nebo alespoň znepokojení, ale cítil v nejlepším případě zájem. Vyklouzl ze stále rozbouřenějšího oceánu své mysli, když se Gears připravoval opustit své lůžko podepřený doktorovou paží. “…proč mi tohle říkáte?” zeptal se ho.

Doktor Gears se lehce otočil a promluvil k Icebergovi přes své rameno, jeho hlas měl stále svou zvláštní beztónovost. “Co se týče vaší žádosti ohledně naší budoucí práce, myslím že literatura, kterou jsem zmínil, vám bude připadat poučná. Navíc, v Tasmánii mají epitaf, který se možná ukáže jako prospěšné motto, či vodítko. Budu očekávat, že se nahlásíte jakmile budete propuštěn z ošetřovny.” Mladší lékař si prohlížel oba muže, lehce zmatený a ostražitý, ale rozhodnut pomoci Gearsovi z místnosti. Iceberg byl za chvíli ponechán osamotě, znepokojený a hluboce zmatený.


Bylo tomu až o několik dní později, co Iceberg dostal příležitost prozkoumat onu zvláštní zprávu. Gears nezmínil nic dalšího o tom, co na ošetřovně řekl a Iceberg se ocitnul zavalený v papírování a testování. Téměř s nikým nemluvil, ani nikoho neviděl už dva dny a rozhodl se, že krátké zkoumání by mohlo narušit onu monotónnost. Trvalo mu pouze chvíli, než našel to, co hledal, ale trvalo mu déle to vstřebat:

"Jako jsi ty, býval jsem i já
Jako je mě, i tobě brzy bude
Připrav se a následuj mne."

Iceberg seděl sám v nejhlubším zákoutí podzemního zařízení, obklopen horami úhledně seřazených záznamů o hrůzách a zvěrstvech a snažil se necítit chlad.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License