Info
Originál: http://scp-wiki.wikidot.com/ecceperago
Autor:
Překladatel:
Nadešla jeho chvíle. Den po dni, týden za týdnem za ním chodili. Vyprávěli mu. Lhali mu, dokud by pod tíhou lží neprasknul. Nikdy jim nedošlo, kolik mu toho skutečně prozradili. Je tomu totiž tak, že když vám lžou dost dlouho, získáte vytříbený cit pro pravdu. Respektive vidíte její rozměry skrz změť lží, jež ji obepínají.
Na vše byl připraven. Vlastně tomu tak bylo již po značně dlouhou dobu. Plány, pletichy, intriky, vše bylo na svém místě a čekalo na správnou příležitost. K jejich spuštění stačilo velmi málo: běžná rýma. Stará paní byla již nějakou dobu nemocná a odmítala léčbu, jíž se tak ochotně projevovali ostatní. Nemoc vnikla do jejího těla díky jedinému nenápadnému zakašlání, a tak stařena brzy zemřela ve spánku. Ti s čísly nad ní a pod ní přišli za ním, aby jí nabídli to její. Přijal je se strojenou ostýchavostí. Ti, kdo dávají znát svou touhu po moci, jsou málokdy těmi, komu je svěřena.
Nyní seděl O5-4 ve své kanceláři. Byl mu dán symbol, aby posílil jeho status. Vyleštěná kost dlouhá právě jednu stopu. Jeho jméno bylo vymazáno, nejen z nadační databáze, ale i z myslí všech, které kdy potkal. Byl si jist, že ostatní znají jeho jméno, ale velmi brzy na nich přestane záležet. Nechal své prsty se vznášet nad klávesnici před ním a jeho rty se roztáhlý v úzký úsměv. Ačkoliv sám, nepozorován, cítil potřebu něco říci. Pro sílu okamžiku. "Cítím se jako komiksový padouch. Lex Luthor nebo Adrian Veidt. Ha. Udělejte to, Dr. Brighte? Udělal jsem to před 35 minutami." Slova tak dobrá jako jakákoliv jiná.
Čtvrtý se dotknul několika tlačítek a uvedl tak do chodu sérii událostí, která zanechá osud celé Nadace v jeho rukou. Potom se sesul na židli a čekal. Patnáct minut, už jen patnáct minut a všechno bude patřit jemu.
13
Třináctý byl nejjednodušší. Zkrátka proto, že O5-13 nikdy neexistoval. Ano, starším výzkumníkům se vždy říkalo, že existoval. Byly tu zprávy, předány z rukou O5-13, ale byla to jen další lež. Třináctý hlas rotoval mezi členy O5 a předával se vždy, když v jednání došlo k patové situaci a bylo třeba rychlého řešení. Ale byla tu jakási síla. Vědomosti, o nichž věděli jen ti, kterým náležel třináctý hlas. Jednoduchý (a přesto velmi komplexní) počítačový virus překonal antivirus Administrátorova počítače, aby poskytnul Čtvrtému sílu Třinácti. Tak jednoduché.
12
Vysoký Afričan seděl v křesle za přepychovým stolem. I místnost, jež mu sloužila za kancelář, bylo možné velmi snadno popsat jako "přepychovou". A stejně tak toho muže. Hedvábná kravata. Zlaté manžety. Arménský oblek. Boty z kůže vzácného plaza. Nosil brýle s černými obroučkami, kouřová skla zasazená do slonoviny, možná aby skryla jeho oči, možná proto, aby neviděl věci, jimž se denně musel věnovat. Ačkoliv měl kdysi jiné jméno, byl toho času všem znám jako O5-12. Byl účetním Rady O5 a dohlížel na to, aby nulu střídala nula.
Jeho asistent vstoupil do místnosti v přesně stanovenou dobu. O5-12 vždy dodržoval dokonale přesný rozvrh. Od chvíle, kdy se probudil, až do chvíle, než ulehl ke spánku, snad i jeho sny, vše následovalo precizní praktický řád. Kdyby tomu bylo jinak, mohl by do jeho života vstoupit chaos, a chaos s sebou nosil smrt. Asistent pomalu přistoupil k barovému pultu a otevřel jej, jak tomu dělal po léta. V jeho mysli se k čemusi schylovalo. Bylo to něco, co bylo do jeho mozku vloženo ještě před tím, než se stal pobočníkem Dvanáctého. A právě v tu chvíli jej to něco přimělo sáhnout po jiné lahvi než obvykle.
Tekutina se ve sklenici leskla jako whiskey. Dokonce i voněla jako whiskey. Když do ní zhypnotizovaný asistent vhodil kostku ledu, zavířila, jako to dělá whiskey. Ale když O5-12 naklonil sklenici ke rtům a upil, bylo okamžitě jasné, že to není whiskey. Kontakt s měkkou tkání jeho jazyka a hrdla vyústil v prudkou chemickou reakci. Namísto příjemně kořeněné chuti alkoholu se Dvanáctému dostalo bleskového a devastujícího chemického poleptání.
Byl mrtvý dřív, než sklenice opustila jeho rty.
11
Dva muži seděli na protějších stranách šachového stolku. Šachovnice, jež na něm spočívala, byla stará, ale to byli koneckonců i oni. O5-11 byl Evropan příjemného vzezření, jeden z těch starších pánů, kteří sedí na verandě a rozdávají bonbóny dětem. V žádném případě v tom špatném významu. Jedenáctý si na prsty natáčel náramek z lidských zubů, když přemýšlel o dalším tahu a o svém protivníkovi.
"Stále jsi na tahu, Levene," škádlil Alto Clef svého nadřízeného. Ať ďábel či ohýbač reality, bylo o něm s určitostí možno říci toto: Clef si svou měsíční šachovou partii s Levenem náležitě užíval. Málem tak přeslechl telefon hlásící příchod textové zprávy. Málem. Na tohle totiž čekal. A opravdu, zpráva byla prosté "Teď."
"Šach."
"Kde? Nemůžeš mít nikde šach!" O5-11 se naklonil nad šachovnici, aby prozkoumal soupeřův nejnovější tah. Jeho ruce se zvědavě dotýkaly obou stran šachovnice.
"Tady," řekl Clef se smutným úsměvem. Beze spěchu položil svého krále, zatímco tělem Jedenáctého proběhlo přes 300 ampér elektrického proudu a usmažilo jeho mozek na škvarek.
"Šachmat."
10
O5-10 si ani nevšimla, že se zapnula klimatizace. Bylo to jen další rozptýlení od nekonečného papírování, které bylo pánem jejích dní. Byla silná schopná žena, bruneta oděná v praktické sukni a saku. Každých pět minut zvedla ruku k náhrdelníku na jejím hrdle, vyřezávanému oku, mrtvolně zírajícímu na její práci s nechutenstvím, které se blížilo tomu jejímu.
První známkou, že něco není v pořádku, bylo, když postřehla, že přečetla čtyřikrát tutéž stránku, aniž by porozuměla jejímu obsahu. V tu chvíli bylo již příliš pozdě. Slyšela praskání a syčení, jehož zdrojem byly její útroby. Její ruka odmítala pustit stránku. Její ruka odmítala pustit stránku. Její ruka odmítala pustit stránku. Její ruka odmítala pustit. Její ruka odmítala. Její ruka. Její.
9
O5-9 vždy tvrdil, že je nejnešťastnější člen O5. Jediný, který se nemohl vydat do světa za dobrodružstvím. Ne, on nikdy. Devátý byl uvězněn na dně oceánu. Samozřejmě mohl navštívit kteroukoliv z podmořských Oblastí, a byly jich tucty, ale většinu času trávil zde, hluboko pod mořem, skrze jehož příkrov neproniknul ani jediný paprsek světla. Byl to bledý malý mužík, který se vždy zdál jaksi neforemný v oblecích, ve kterých se neúspěšně snažil působit přirozeně. V jeho rukou spočíval nůž s kostěnou rukojetí, když hleděl do nekonečné hlubiny. Bylo by poetické říci, že hlubina naň pohlédla též, nicméně to jediné, co bylo za oknem, byla voda, nekonečná spousta vody.
O několik vteřin později naplňovala tato voda jeho kancelář, spolu s jeho plícemi. Drcen nesmírnou vahou hlubiny, Devátý byl skutečně nejnešťastnější O5.
8
Sprcha jí nikdy nepomohla se cítit čistou. Nezáleželo na tom, kolikrát se myla, pořád mohla cítit, jak se ty věci sápou po její pokožce, slyšet nářek všech lidí, které kdy odsoudila k smrti. Osmá nebyla krásná žena. Ačkoliv byla jedním z velmi mála všemocných vládců Nadace, nikdy na sobě nenechala nic změnit. Žádná operace, která by narovnala její nakloněné čelo, její výrazné obočí, žádný břišní pás, který by jí pomohl ztratit přebytečné kilogramy. Nějakým způsobem i přes absenci chuti k jídlu neustále přibírala. I nahá ve sprše nosila na pravém prsteníku prsten spletený ze šlach.
Zvýšila teplotu vody ve snaze vypálit ty hrozné vzpomínky, změnit je v páru. Teplo bylo tak příjemné. Dokud se nestalo nesnesitelným. Nestačila ani zakřičet, když se její tělo začalo rozpouštět. Možná se dokonce usmála, jelikož vzpomínky, které ji po léta mučily, byly konečně pryč.
7
"Promiňte, řidiči, nevzpomínám si, že bych vás někdy viděla. Jak jste říkal, že se jmenujete?" Zeptala se Sedmá nepřítomně, zatímco si upravovala slonovinovou jehlici ve vlasech.
"Ach, promiňte. Jmenuji se Rodney. Ale většinou mi lidé říkají Dr. Gerald."
6
Kdysi býval agent. Když byl v terénu, říkali mu Kovboj. Lidé si stále vyprávěli o tom agentovi, aniž by věděli, že je nyní Šestým členem Rady O5. Kdysi býval nejlepší.
Nyní byl starý muž. Oděn jako vždy v neposkvrněném bílém obleku, lemoval jeho hlavu koňský ohon šedých vlasů a jeho charakteristický stetson byl posazený na temeni hlavy. Ve svých artritických prstech svíral bílou hůl vyřezanou do tvaru vlčí hlavy. V závěsu za ním kráčeli jeho nejvěrnější ochránci, Thompson a Black. Byli skoro tak dobří jako on. Jednoho dne budou lepší. Až ten den přijde, bude moci jeden z nich převzít jeho číslo, a on by si mohl užít zasloužený důchod. Možná dokonce strávit nějaký čas se svou vnučkou.
Neohlédnul se, když Blackův telefon zazvonil. Nevěděl, že O5-4 byl kdysi ošetřujícím lékařem agenta Blacka. I kdyby to byl věděl, nepřikládal by té zprávě pražádnou důležitost. Věděl však, kolik uhodilo, když Thompson vytasil své zbraně. Otočil se, bohužel však příliš pomalu. Když padnul na zem, všimnul si, že Thompson leží vedle něj. Díra v jeho zátylku mu zabránila z toho vyvodit jakýkoliv závěr.
5
"Je to pohotovost, pane! Musíme vás dostat pryč!" Člen ochranky spěchal spolu s O5-5 a jeho sekretářkou k nejbližší přetlakové komoře a zavřel za nimi dveře. Poté se opřel o dveře a lapal po dechu. "Prý je to Keter, pane. Zní to dost vážně." Sekretářka popotáhla nosem, což však nemuselo znamenat vůbec nic, jelikož vždy měla dlouhodobý zápal plic nebo jiné onemocnění dutin.
O5-5 byl nepopsatelný. Dobře oblečený, přesto ne tak docela. Jeho vlasy byly… uh. Jeho obličej byl… ble. Nijak nevyčníval. Ve skutečnosti jediná zajímavá věc na něm byly jeho kožené boty. Pěkná, vydělávaná kůže. Jeho sekretářka byla afroamerická žena, zhruba jednapadesátiletá, tichá s poněkud velkým nosem. Vždy byla jeho únikem, aniž by o tom sama věděla.
Když se místnost dala do pohybu, člen ochranky se zamračil a otočil se na oba přítomné: "Neslyšeli jste něco jako syčení?"
Plyn účinkoval rychle, neviditelný a bez zápachu. Proudil z dutin 108 alarmující rychlostí a zanechal na podlaze jejich mrtvá těla mířit do bezpečí.
3
"Ahoj, lidi, jak se máte? Je skvělé vás vidět!" Třetí člen vypadal jako teenager, téměř dvacetiletý, s blonďatými vlasy sahajícími až k límci, potrhanými džínami a silnými brýlemi. O5-3 nikdy nikam nechodil osobně, nebo alespoň po několik posledních let. Raději vždy volil videohovor, při němž sedával v bílé místnosti za vkusným stolem a se starým počítačem po svém boku. Ačkoliv měl vždy několik pomocníků, jednalo se vždy spíše o formální pozici. O5-3 ve skutečnosti neexistoval. Zemřel již před desítkami let a nechal svou mysl vložit do počítače, který sám vynalezl. O5-3 zkrátka nikdy neodešel.
Rada hlasovala a bylo rozhodnuto, že na tom nezáleží. Stále byl jejich nejlepší programátor. Stále mohl dělat svou práci. Tak ponechali jeho kostěnou náušnici položenou na jeho pevném disku, nainstalovali antivirus a nechali ho se věnovat tomu, co uměl nejlépe.
Zbloudilý elektromagnetický pulz se prohnal jeho komponenty a konečně jej vysvobodil z tohoto světa.
2
60 km na západ od Astrakhanu ležela zahrada v rozkvětu. O5-2 byla pyšná na své malé království. Samozřejmě tak trochu podváděla. Ale nevadilo jí to. Když zestárnete, nevadí vám tu a tam překročit pár pravidel, abyste dosáhli toho, co potřebujete. Druhá byla typ ženy, kterou si představíte, když se vysloví slovo "babička". Vždy měla na hlavě světlý šátek, bez ohledu na počasí, a většinou i pár zahradnických rukavic. Nosila slušivý zahradnický klobouk, který pro ni vyrobila jedna z jejích přítelkyň, nasazený na jejich šedivých loknách.
Pomáhal jí starý přítel, starý dlouho předtím, než přišel jeho čas, a snad i dlouho potom. Vzhlédnul, zamračil se a se znepokojeným výrazem zamířil prst na nebe. Nebyl zvyklý na takovou pozornost.
Druhá měla čas se ohlédnout a usmát se na ruský satelit, který se střemhlavě řítil jejich směrem. Mohla se pohnout. Mohla utéci. Všimla si "zatoulaného" satelitu dost brzy na to, aby mohla utéci k prameni a zachránit se. Rozhodla se však jinak.
Kdyby někdo byl dost blízko na to, aby mohl vyslechnout její poslední slova, snad by se divil, že si za ně vybrala "Už bylo na čase".
1
A O5-1. První člen. Za dávných časů byl světu znám jako Administrátor. Veškerá moc Nadace náležela jemu. On nicméně nevěřil, že by jí byl hoden. Věděl, že neomezená moc má neomezený potenciál kazit charakter. Rozdělil tedy svou moc, rozdal symboly odpovědnosti. Dal jim čísla a ujistil se, že se navzájem vyrovnávají. Vytvořil systém, který měl zajistit, že kdyby jeden umřel, bude autorita spolu s hlasy předána dalšímu, aby rovnováha nikdy nebyla narušena na příliš dlouhou dobu.
Potom zmizel ze světa. Skryl se do hlubin a se světem komunikoval jen elektronicky. Což znamenalo, že O5-1, stále vyhlížející jako třináctiletý chlapec, oděn v útržcích a kostech, jimiž označil zbývajících 12, byl docela sám. Když se systémy vypnuly a světla kolem něj zhasla, nebyl vyděšený. Když ventilací začal do místnosti vtékat beton, nebyl vyděšený. Ulehl ke spánku a přijal to. Nakonec to přeci očekával.
4
O5-4 upíral oči na obrazovku, na třináct blikajících světel přeskakujících sem a tam. Občas jeden umřel o něco dřív než ten druhý, takže byl hlas předán jí, dokud neumřela, potom jemu… dokud všechny do posledního neskončily u něj. Všechno patřilo jemu. Nadace patřila jemu.
Dr. Everett Mann, Administrátor, si dovolil jediný jízlivý úsměv. Jen jeden. Nebyl důvod z toho dělat víc, než to bylo. Navíc měl tolik práce. Jeho prsty přelétaly z klávesnice na klávesnici v očekávání velkých změn. Během psaní si neustále opakoval ta slova.
"Dobrý večer, doktore. Ne, ne, nevstávejte…"