Nezvykej si na to
hodnocení: +3+x
blank.png

Jednoleté děti nerozumí nenávisti. Nerozumí zlobě nebo násilí. Zlo nebude součástí jejich slovní zásoby po další dva roky. Prostě jenom vidí, co je kolem nich, a vstřebají to.

Šestiletí naopak nenávist chápou. Už se vyvinuli dost na to, aby ji cítili. Znají ten pocit hluboko uvnitř, který vybublá ven, vaše vidění zčervená a jediné, co chcete udělat, je vzít ten kuchyňský nůž a začít řezat, dokud není všude krev. A potom se tep zpomalí.

Třicetiletí také rozumí nenávisti, ale rozumí jí lépe. Můžou nenávistí žít. Velkou nenávistí, malou nenávistí, mířenou nenávistí, univerzální nenávistí. Také pohrdáním, znechucením a odporem. Od svých vlastních selhání, přes selhání druhých, až po nepřímá selhání, mají tolik důvodů nenávidět.

Šestiletí a třicetiletí si však na nenávist nemohou zvyknout. Musí na sebe řvát a navzájem si vyhrožovat a jeden druhého bít opaskem, protože "takhle se mnou mluvit nebudeš". A až to křičení skončí, oba dva si uvědomí, že nenávist není normální věc.

Jednoletí nerozumí nenávisti. Ale pokud něčemu nerozumíš, můžeš se tomu adaptovat. Můžeš si to splést s něčím docela normálním. Že nenávist je život. Že se normální večeře skládají z ječení a křičení. Že v pátek večer se tatínek vrátí a začne nadávat. Že všechny starší sestry mají modřiny na zádech a pod šaty.

Jednoletí se můžou smát, cucat dudlík a na nenávist si zvyknout.

A o dva roky později, když páni s pouty odvedou maminku a tatínka, a velkou sestru do sirotčince, najdou tu tříletou. Budou ji nenávidět. A ona se bude smát a nenávidět je taky. Protože nenávist tam pro tu tříletou bude vždy. Aby ji chránila od lásky.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License