Nezapomeň
hodnocení: 0+x
blank.png

Tento dopis patří komukoliv, jež by nikdy nezapomněl na to, že by měl vždy pomoct svému kámošovi ze šlamastiky.

Jsem uvězněn v malé místnosti celé obestavěné silnou vrstvou betonu. Obvykle nedokážu otevřít dveře, protože bývají zamčené z druhé strany. Někdy však ostatní lidé nechají dveře otevřené a já díky tomu mohu odejít, ale vždycky, když někoho požádám o pomoc, tak mě všichni ignorují. Zkoušel jsem je praštit, shazovat jim věci, křičet na ně, ale nikdy mi nedali ani ždibec pozornosti, jako kdybych vůbec neexistoval. Někdy se pokouším utéct, ale když vyjdu ven, tak mě začne bolet u srdce a rychle se unavím. A když nakonec usnu, tak se opět probudím v té zatracené místnosti, zamčený a zapomenutý. Zase.

Někdy za mnou přijdou nějací lidé. Popovídáme si a jsou často velice překvapeni tím, že mě vidí. Vždycky mi slibují, že mi pomůžou. Dělají si mnoho poznámek a fotek, aby na mě nezapomněli, ale nakonec to stejnak udělají. Poslední dobou za mnou chodí čím dál více výzkumníků, jež jsou oblečeni v laboratorních pláštích. Možná si říkáš, že takový výzkumník by mohl mít lepší paměť než ti ostatní, co za mnou přišli, ale nakonec na mě zapomenou stejně jako všichni ostatní.

Pokud čteš tento dopis, tak, prosím, pojď za mnou do mé cely, nenechávej mě tu. Vezmi mě s sebou, abychom mě udělali pro ostatní viditelným. Pomoz mi jim dokázat, že existuji.

Prosím.

Proč si na mě jenom nikdo nepamatuje?

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License