Dokument 001-O5
hodnocení: +3+x
blank.png

Jestli tohle čtete, potom gratuluji. Jeden z nás zemřel. Něco jej zabilo. Příšera, možná, nebo někdo z GOC. Nebo jsme se možná jenom přiblížili příliš blízko k plameni, jako Aaron. Rozhodně to nebylo stářím. O to jsme se postarali, no ne? Každopádně je jeden z nás pryč. Možná Jason. Možná Agnes. Možná já. Sakra překvapilo by mě, kdybych nebyl další na řadě. Vždycky jsem byl ten nejvíc postradatelný.

Napíšu ti to tak, jako bys byl lidská bytost. Bude to naposledy, co s tebou tak někdo bude jednat, tak to doufám oceníš.

Ať už jsi kdokoliv, cokoliv jsi předtím dělal, muselo to být důležité, když tě zatáhli do tohohle. Možná sis povšiml těch nesrovnalostí, těch chyb. Nevím kolik to toho už řekli, nebo kolik sis dal dohromady. Jde o tohle: Získávání SCP Objektů je inscenace, habaďůra. Nikdy, za celou historii Nadace jsme "neobjevili" jediné SCP.

Měl bych začít od začátku. Nech mě vyprávět ti příběh.

Aaron Siegel byl fyzik studující v Cornellu v roce 1891. Byl velmi nadaný a kdyby se jeho život vydal jinou cestou, věřím tomu, že by jeho jméno bylo v učebnicích vedle Edisona, Einsteina a Hawkinga. Znal jsem ho dobře. Byl, a možná stále je můj bratr.

Také to byl vášnivý amatérský naturalista a užíval si procházky v lese. Jednoho dne, když jsme navštěvovali náš rodinný dům v hrabství v Essexu, objevil tam štěrkovou cestu. Rozhodl se že po ní půjde a všiml si, že stoupala mnohem déle, než by měla. Měla ho vyvést nad blízké hory. Místo toho skončil tam kde začal, přitom nesestoupil ani o metr dolů.

Jiný muž by si řekl, že musí blouznit a zapomněl by na to. Ale Aaron byl tvrdohlavý. Dál to zkoumal. Zjistil že ta cesta se nechovala podle čisté geometrie euklidovské fyziky. Jako Saccheri před ním, i on nacházel cosi odporného v povaze rovných čar.

Studoval to. Výpočty které odvodil jsou součástí složky, kterou jsi dostal. Brzy je budeš umět z paměti. Postavil si poblíž malou chatku, která mu sloužila jako terénní laboratoř. jeho první experiment vytvořil klíč schopný otevřít jakékoliv dveře, nyní pod názvem SCP-005.

Přivedl další. Jako jeho bratr jsem byl první, koho zkontaktoval. Byl jsem v tu dobu studentem medicíny na Harvardu. Nejdříve jsem si myslel, že je šílený, ale potom mi ukázal tu cestu, ten klíč a já musel vědět víc. Byli s námi další, další přátelé a kolegové. Většina z nich je teď už pryč, ale… My jsme byli jádrem. Vytvořili jsme z nás Nadaci.

Ze začátku to bylo jenom o objevování, zjišťování toho, co jsme mohli dělat. Měli jsme takové naděje, tolik plánů. Chtěli jsme změnit svět. Chtěli jsme svět zachránit před ním samým. Nakrmili bychom hladové, dali přístřeší bezdomovcům, vyléčili nemocné a umírající.

Thomas Carter nás financoval. Nikdo z nás nebyl chudý, ale všem nám brzy vyschly kapsy. Thomas využil své konexe na Wall Streetu a ve Washingtonu a financoval nás tak. Ukázal jim to nejmenší co jsme zvládli udělat, sliboval nebe a strašil peklem.

Agnes Petersonová, snoubenka mého bratra, byla administrátor. Nevěděli jsme nic o tom, jak vést společnost. Byli jsme stádo, běhali jsme od jednoho ke druhému a ona z nás udělala nadaci, dala nás snílky a šílence dohromady.
Brzy jsme měli zbudované celé zařízení. Ale stále jsme byli tajnůstkářští. I když jsme moc chtěli hlásat ze střech co jsme našli, báli jsme se, báli jsme se že by nám to vzali. Říkali jsme si, že je to dočasné, dokud v tom nezačneme chodit. Jednou jim to ukážeme. Ukážeme to všem.

Nejdříve jsme byli opatrní. Dělali jsme malé, neofenzivní, nebo dokonce užitečné předměty. Fontánu mládí. Odrážející míč. Tu sochu z Občanské války. Nabyli jsme sebevědomí a začali jsme pracovat na lidech. Betonový člověk. Přihlásil se dobrovolně. Nebo ten muž s planetou v břiše. Jenom nějaký tulák, ale my z něj udělali něco víc, že?

Bylo to všechno tak jednoduché. Možná se to zdá absurdní, získat tolik věcí z jedné malé chyby v realitě, ale všechno to souviselo, jeden objev vedl k dalšímu. Skoro jako by nám někdo pomáhal.

Ale potom se věci začaly trochu kazit. Zatímco si hrál se svými rovnicemi, Aaron omylem objevil chybějící číslo. V mé laboratoři jsem náhodou vytvořil zombie virus. Ale byli jsme příliš zaslepení našimi projekty, tak jsme pokračovali dál. Potom přišla ta potrubní noční můra a to schodiště. Věděli jsme že potřebujeme pomoc.

Thomas ukázal to co jsme vytvořili armádě. Řekl jim, že jsme to "našli", objevili jsme to. Vymysleli jsme si jména jako "Prométheovy Laboratoře" a "Povstání Chaosu". Dali nám zdroje, personál. Stavěli jsme dál, expandovali. Opakovali jsme to samé v dalších zemích. Některé se přidali, některé ne. Přidalo se jich dost. Stali jsme se mezinárodní společností. Přivedli jsme víc výzkumníků, ale jenom málo z nich tušilo, že to my jsme byli zdrojem těch objektů, které studovali. Občas jsme to naaranžovali, aby terénní tým "našel" objekt, občas jsme jenom napsali záznam. Generovali jsme papírování a dohlíželi jsme na to. Když jsme řekli že něco bylo, tak to bylo. Pořád je.

Pořád byly samozřejmě problémy. Jeremy a Thomas sebrali jeden z našich experimentů a utekli s ním, vytvořili si ten hloupý klub. Jeden z našich výzkumníků se zbláznil a začal uctívat stroje, utekl s dostatkem znalostí, aby byl považován za nebezpečného. Pořád se vypořádáváme s následky těchto incidentů.

Tak jsme je zadržovali. Starali jsme se o ně. Nemohli jsme přestat, to přeci vidíš? Spíše něž opatrnější, byli jsme odvážní. Zabil jsem malého chlapce a udělal z něj maso, které nenávidí.

Byly tu důvody. Vždycky tu byly důvody. Dvě stě třicet jedna. Vytvořili jsme jí a její sestry. Vzali jsme je ze sirotčinců a zinscenovali co následovalo. Nebyla to žádná nehoda. Věděli jsme, co děláme. Jednou pro to byl důvod, ale ať se propadnu, protože si nemůžu vzpomenout jaký. Nikdo z nás, kromě mého bratra, ať už… ať už je kdekoliv.

Pokračovali jsme dál. I po Ábelovi, po tom krvavém jezeře, po tom zatraceném plazovi, stále jsme pokračovali ve své práci. Co jiného můžeme dělat? Naše jediná naděje na přežití toho, co jsme dali do pohybu je porozumět tomu lépe. Jsme na zádech strašné bestie a jestli seskočíme teď, rozdupe nás. Ale to není to, co mě děsí, a není to to, co by mělo děsit tebe. Otěže jsme drželi více jak sto let.

To co mě opravdu děsí, jsou anomálie, které jsme nevytvořili. Ne, říkal jsem pravdu. Žádné z nich jsme neobjevili. Ale některé, některé nejsou naše práce. Jednoho dne prostě… byly. Byly v našem kontejnmentu, a vždycky tam byly. Nechápeš? Už nemáme kontrolu. Nikdy jsme jí neměli.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License