Info
Originál: http://scp-wiki.net/djkaktus-s-proposal-iii
Autor:
Překladatel:
Za grafické zpracování překladu děkuji
TENKRÁT
— - —
V klidu malého bytu popíjel Vincent Arians svůj drink. Na stole vedle něj stála napůl vypitá flaška a nabitá pistole. Přes žaluzie dovnitř pronikalo slabé půlnoční světlo a osvětlovalo siluetu Aarona Siegela ležícího na zemi.
Arians postavil skleničku na stůl a dlouze potáhl z cigarety, přičemž přivřel oči. O chvíli později sebou Aaron škubnul. Přizvedl se a opřel o lokty, zatímco si jednou rukou mnul vousy. Jeho nafouklý červený obličej se otočil k Ariansovi.
"Co se stalo?" dostal ze sebe. "Kde to jsme?" Podíval se dolů na své ruce. Pořád se třásly. "Fungovalo to?"
Arians znovu potáhl ze své cigarety. Ve světle cigarety bylo sotva vidět, jak mu kouř pomalu vyšel nosem. "Je mrtvý." Ariansovi oči se zahleděly do dáli. "Fungovalo to."
Aaron se dlouhou dobu nepohl. Potom náhle praštil rukou do země.
"Ano," vykřikl skoro se zatnutou čelistí. "Ano."
Ariansův výraz byl vzdálený. "Skoro jsme zemřeli, víš." Sklepal trochu popela na koberec. "Někteří z nás neměli takové štěstí."
Aaron se pokusil neúspěšně postavit a poté se opřel zády o zeď. Natáhl ruku a Arians mu podal cigaretu.
"Kolik?" zeptal se Aaron.
"Ty a já. Felix. Conrad. Ingrid." Arians napočítal na prstech. "Celkem pět. Felix už kontaktoval pár výzkumníků v dalších oblastech. Někteří z nich kontaktují nás. Všichni jsou posraní strachy." Znovu se napil. "Myslel jsem, žes umřel."
Aaron si promnul spánky. "Moc si toho nepamatuju." Podíval se na Arianse. "Vypadáš mladší."
"Jo. To mi všichni. Tahle voda to s tebou udělá." Dopil svojí skleničku. "Máme před sebou hodně práce, Aarone. Ale ještě než začneme, musíš mi říct proč jsi to udělal."
Aaron zatřásl hlavou. "Už na tom nesejde. Je po všem."
"Naser si. Sejde na tom." Něco se změnilo, něco mezi nimi. "Dělali jsme věci. Já jsem dělal věci, které mě budou děsit do konce mých dnů. Ale dělal jsem je proto, že jsme zachraňovali svět. Měl jsi šanci zničit Abaddon. A neudělal jsi to."
Jeho hlas byl tvrdý a chladný. "Řekl jsi mi, abych utíkal ve chvíli, kdy je aktivuješ ty Děti. Chtěl jsi po mě, abych se neptal proč. Tak jsem to udělal. Věřil jsem ti, protože jsi mi nikdy nedal důvod, abych ti nevěřil. Ale teď? Mám jich celou řadu. Musíš mi říct, proč jsi zabil Fredericka Williamse."
Oba byli dlouho zticha. Aaron kouřil svojí cigaretu a Arians si nalil další skleničku. Jak se opíral o zeď, všimnul si Aaron oteklých zarudlých očí svého přítele.
"Nebyl žádný Abaddon," řekl nakonec Aaron. "Nikdy nebyl. Byla to návnada."
Arians se naštvaně nadechl. "Jak to víš?"
"Protože mi to řekl, Vinci."
"Co?"
"A když jsem mu nevěřil," Aaron pokračoval, "tak mi to ukázal." Nechal ticho, aby mluvilo za něj, a když ho omrzelo, co mělo na srdci, pokračoval. "Bylo to předtím tou oblastí v Kongu. Byl jsem tam s ním." Aaron vydechl. Kouř se mu dral z nosu a stoupal ke stropu.
Arians nic neřekl. Aaron si prohlížel svou cigaretu. "Nevím, co sakra byl. Možná to kdysi byl člověk. Ale už ne. Dokázal věci. Nemožné věci. Když ta oblast padla…" Zavřel oči. "Sledoval jsem, jak zničil celé zařízení, Vincente. Jediný muž. To bylo všechno. To byl Abaddon."
"Proč by to—"
Aaron otevřel oči. "Myslím, že ve mě viděl spřízněnou duši." Potom řekl tišeji. "Viděl jsem jak tvaruje železobeton, jako kdyby to bylo těsto. Viděl jsem jak muž vydechuje svou vlastní kostru v obláčku žlutého kouře. Jak krev ženy krystalizuje do tvaru ostrého jako diamant a křehkého jako křída. Nechal mě se dívat, protože věděl, že mi nikdo neuvěří. Nechal mě dívat, protože… Myslím, že chtěl vědět, co udělám."
Arians nevěděl, co říct. Hlas se mu zasekl v hrdle. "Takže jsi ho zničil."
Aaron se nepohnul. "Ano. Věděl jsem, že nemám dostatečnou sílu na to, abych ho zabil a…" Zastavil se a poté se zvednul ze země a začal hledat flašku. Když jednu našel, nepodíval se na nálepku a prostě si nalil.
"Možná chtěl vědět, jestli to dovedu. Jestli to udělám. Možná chtěl jenom vidět jakou sílu opravdu má. V jeho raných dopisech popisoval anomálie jako něco 'nádherného'. Mluvil o nich, jako kdyby mluvil o východu slunce. Myslím… nevím. Nemyslím si, že mu to někdy stačilo. Nemyslím, že mu cokoliv stačilo." Aaron dopil skleničku naráz.
"To on byl ta rakovina, Vinci. Nebyl to Abaddon. Byl to Administrátor. On musel být zničen. Všechno se to muselo zničit. Bylo to prohnilé až ke kořenům." Zvedl flašku, aby si znovu nalil.
Arians těžce oddychoval a třásl se. Chvíli mu trvalo, než znovu promluvil a když se tak stalo, zatřásl se a zavzlykal.
"Jestli… jestli jsi to celou dobu věděl… mohli jsme to zastavit Aarone. Mohli, mohli jsme je ušetřit, mohli—"
Aaron praštil s flaškou o stůl. "Ne, Vinci. Potřebovali jsme Děti. Kdybychom je neměli, nemohli bychom—"
Ariansův hlas byl plný hněvu. "Rozřízli jsme je a řezali jsme do jejich mozků!"
Aaron se zamračil. Arians sáhnul po polici, aby se opřel. "Já… já jsem přivazoval děti k operačním stolům, Aarone. Udělal jsem to a pomohl jsem ti vyndat z nich každý kousek toho, kým byly. Křičely a křičely a my jsme řezali dál. A potom byly ty výkřiky slabší a slabší, dokud nezbyly jenom malé, zlomené zvuky. Brečely tak potichu, že nebyly skoro slyšet, a potom, jednoho dne… už nevydávaly žádný zvuk. a…"
Ariansův hlas se roztřásl. Zavřel oči a napočítal do deseti.
"Říkal jsi, že Dr. Williams chtěl vědět, jestli je to možné. Ale co ty?" Otevřel oči. "Proč jsi to nezastavil?"
"Říkal jsem ti, že jsme ho museli zabít—"
"Nevěřím ti."
Ani jeden nepromluvil.
Arians se zvedl od police. "Až se Nadace rozpadne, budeme mít hodně práce." Jeho hlas byl zrádně klidný, jako tenká vrstva ledu nad temným jezerem.
"Felix shromažďuje výzkumníky a hledá nám prostory na naše operace. Všichni si myslí, že se Administrátor přidal k Abaddonu. Myslí si, že jsi nějaký hrdina. Čekají, že je povedeš. A to je přesně to, co uděláš."
"Vinci." Aaron se na něj podíval se skleněnýma očima, jako kdyby se díval do dálky. "Viděl jsi to, ne? Když se to stalo. Viděl jsi, že ho to zničilo. Viděl jsi ten moment, že jo?"
"Jo. Viděl."
"Nebylo to…" Aaron hledal to správné slovo. "Nebylo…"
"Nebylo to nic," řekl Arians. "Jenom další tělo na účtu Nadace."
TEĎ
— - —
Adam plivnul a otřel si z obličeje pavučiny. "Víš, že nesnáším brouky, že jo?"
Calvin se zasmál. "Myslím, že ani jim se moc nelíbíš."
Hustá ranní mlha se kradla mezi stromy a dodávala lesu zlatavý lesk. Obklopoval je koncert různých zvuků brouků, jako kdyby hmyz reagoval na jejich přítomnost. Suché listí jim praskalo pod nohama s každým krokem hlouběji do lesa.
Adam si dál otíral obličej. "A magii. Kdybych měl sepsat seznam věcí, které nesnáším, tohle by na něm bylo. 'Brouci a magie'. Takže proč jsi mě vytáhl na tu jednu misi, na které je obojí?" Zastavil se a otřel si další kus pavučiny. "Proč mě? Proč ne Anthonyho, nebo Olivii? Tohle mi přijde spíš jako jejich šálek kafe."
"Olivia má moc práce se Lhářem." Calvin vytáhl ze své kapsy deník, otevřel ho a zalistoval v něm. "Co se týče Anthonyho, ten získává informace o Cizince."
"Okej, dobře. Ale tahle ženská, není to snad nějaká čarodějka, nebo tak? Jak se s ní máme vypořádat? Máš nějaký plán?"
"Mám jich několik."Calvin otočil stránku a četl za pochodu.
"No a povíš mi je?"
"Většina z nich zahrnuje střelit jí do obličeje."
"To…" Adam se zarazil. "To není plán."
"Zatím to fungovalo." Calvin vzhlédl od deníku směrem k Adamovi. "A jestli se něco pokazí, mám… něco. Zbraň."
"Co je to?"
"Nemůžu říct."
"Vážně? Notak, vždyť—"
"Ne," Calvin ho přerušil. "Myslím to vážně, nemůžu ti to říct." Zavřel deník a zastavil se. "Jsme na místě."
Adam se zadíval po mýtině kolem. "Nic nevidím. Jak to vůbec poznáš?"
"Poslouchej."
Adam se zastavil a zaposlouchal.
Ticho
"Víš, jak Nadace zadržuje některý docela zvláštní anomálie, ne? Věci, které by mohly zničit svět, kdyby jim v tom nikdo nebránil?"
"Jo." Adam se opřel o strom a dál si prohlížel mýtinu. Bylo tam ticho. Pocit klidu byl přemáhavý. Narušovat ho se zdálo skoro nevhodné. "Vím."
"A víš, že Nadace existuje teprve, co já vím, možná století, nebo dvě?" Calvin si zastrčil deník do kapsy.
Adam přikývnul. "Jasně."
"Pak tu pro tebe mám otázku. Jestli Nadace zadržuje tolik věcí, co dokáží zničit svět a Nadace existuje teprve asi tak sto let, kdo zadržoval tyhle anomálie před nimi?"
Adam se pokusil neprotočit oči v sloup. "Nikdo. Anomálie před Nadací neexistovaly. Rada O5 je vytvořila, aby mohli být nesmrtelní. Notak, vážně? Tohle je pro začátečníky."
"Ale to není tak úplně pravda. Protože existují anomálie, které jsou starší než Nadace. A kromě toho, jak bys mohl 'vytvořit' anomálie, jestli nikdy předtím neexistovaly?"
Adam se založil ruce na prsa a zamyslel se.
"Jde o to," Calvin pokračoval a přecházel směrem k jednomu okraji mýtiny, "že počet anomálií výrazně stoupá. Nadace ten problém nestvořila, ale udělala ho mnohem horší."
"Jak?"
Calvin došel na místo. Vedle sebe tam stály dva mladé stromky. Zavřel oči, nadechl se a natáhlmezi ně ruku.
ruka mu zmizela až po zápěstí.
Adamovy se rozšířily oči. Calvin znovu ruku vytáhl a ukázal, že je zase celá. Otočil se a ukázal Adamovi, jak hýbe prsty. "Tahali za nitky, za které neměli. Dokonce se je pokusili použít a… zneužít."
"Co to sakra je—"
"Průchod. Tunel mezi světy. Část roztřepené, roztahané nitky." Calvin se podíval na stromky a znovu natáhl ruku. "Abys mohl Průchodem projít, musíš znát správné Klepání."
Adam přešel ke Calvinovi a podíval se na místo, kde jeho ruka končila. "To je co?"
"Něco, co Průchod otevře. Někdy jde o správnou část dne, nebo o něco, co musíš mít sebou. Jindy je to rituál, nebo slovo, či myšlenka. V tomhle případě je to kus vědění. Něco, co je pro tebe důležité." Calvin se podíval na Adama. "Zapomeneš to, až projdeme."
"Ehm…"
"Zamysli se nad nějakou malou částí informace, kterou bys chtěl vědět, ale není důležitá. Potom vstup mezi ty dva stromy. A ještě malé varování, je to docela intenzivní zážitek." Calvin se otočil a udělal krok dopředu. Zmizel.
Adam dlouho hleděl na místo, kde Calvin před chvílí stál. Potom vydechl, zavřel oči a vešel dovnitř. Potřeboval opravdu vědět, co znamená akronym THAC0?
Zasáhlo ho to najednou. Čas a prostor se natáhl, jako rozteklá karamelka. Les zmizel, přivítal ho nápor vzduchu. Bylo to jako jet tunelem při závratné rychlosti. Tunelem ze světla a zvuku, který se táhne do nekonečna.
Svět kolem něj se zavířil. Pokusil se promluvit, vykřiknout, zaječet. Ale jediný zvuk, který mu vyšel z úst, se ztratil v prázdnotě kolem. Nad ním i pod ním svítily daleké, chladné hvězdy.
A potom, jak kdyby byl vesmír vystřelená gumička, se všechno vrátilo zpátky na svoje místo.
Adam přepadl dopředu na obličej.
"Jsi v pořádku? Říkal jsem, že je to intenzivní zážitek." Calvin pomohl Adamovi na nohy.
Teď byli uvnitř. Vzduch tu byl neočekávaně studený, podlaha byla hladká, rovná a oranžová. Když se Adam postavil, prohlédl si své okolí.
"Tohle…" Adam nevěděl, jak to popsat.
Byli uvnitř masivního kancelářského prostoru, osvíceného velkým počtem dlouhých, fluorescentních žárovek. Mnoho centrálních procesních jednotek o velikosti ledničky tiše hučelo podél zdí. Adam nepoznával jejich modely, ale kdyby si měl tipnout, řekl by, že byly někdy z osmdesátek. Ty, které používaly magnetické pláty o velikosti gramofonové desky, jako pevné disky.
Kolem nich stálo mnoho velkých jednobarevných monitorů. Adam dokonceviděl něco, co vypadalo jako starý mikrofišový stroj. Naposledy, co jeden viděl, bylo u jeho otce na půdě.
"—není to, co jsem čekal."
Chodby pokračovaly do všech čtyřech stran místnosti a vedly do dalších místností, které letmým pohledem, vypadaly podobně. Chodby pokračovaly tak daleko, jak dohlédli, nebo dokud nějaký stroj nezabránil výhledu.
"Haló?" zavolal Calvin do jedné z chodeb, ale neodešel z místnosti. "Je tu někdo?" Nikdo se neozval, jenom hučení mnoha strojů. "Někdo by tu měl být."
"Tohle místo, ehm… co je tohle vlastně za místo?" Adam přešel k jednomu ze strojů a prohlédl si ho zblízka. Na každém z nich bylo logo s obrázkem hada se smaragdovýma očima a stříbrnou korunou. "Tyhle stroje vypadají starší, než já."
"Nejspíš jsou." Calvin se zamračil a podíval se na Adama. "Tohle je část Knihovny. Nadace to tu používá k archivaci všeho ze světů, které přišly před námi. Umění, literatura, hudba, psaná díla, tištěná. Všechny možné informace."
"Na mikrofiš." Adam nezněl překvapeně. "Počkat, co myslíš tím 'přišly před námi'?"
"Jo. Musíme najít Knihovníka. Tohle místo je prakticky nekonečné. Jestli se tu ztratíme, umřeme na hlad dřív, než najdeme jinou živou duši."
"Knihovníka?" Adam si prohlížel jeden z počítačů zblízka. "Hele, tenhle není zapnutej."
"Jo, Knihovníka. Jsou součástí Knihovny, vědí kde všechno je —" Calvin se zastavil a otočil k Adamovi. "Počkat, co?"
"Tenhle počítač. Není zapnutej." Adam už si vytáhnul svoje nářadí a pracoval na odšroubování panelu. "Je zapojenej a svítí, ale nedělá žádný zvuky."
Calvin k němu přišel. "Nehraj si s ním."
"Proč ne? Proč je prostě nezničíme?" zeptal se Adam. Když k němu Calvin dorazil, už měl odšroubovaný čtvrtý šroub a zvedal panel.
"To by bylo hodně špatné, Adame. Nejen, že tady archivují ztracené světy, ale taky tady mají zálohy informací, ohledně anomálií, které zadržují. Kdyby přišli o tyhle archivy, mohli by přijít o důležité informace o anomáliích, které—"
Panel odpadnul. Vnitřek byl téměř prázdný. Dráty chyběly a zbývala pouze magnetická deska pevného disku. Na jejím povrchu byl zapsán soupis symbolů. Oba sledovali, jak se deska otáčí, přestože nemá žádný viditelný zdroj energie.
"Co to sakra je?" zeptal se Adam.
Calvin vzal Adama za rameno a odtáhnul ho dozadu. "Nesahej na to," zasyčel.
"Co je to?"
"Je to daevitského původu." Ozval se za nimi hlas. Otočili se a Calvinova ruka okamžitě směřovala k pistoli na opasku, zatímco Adam uchopil svůj šroubovák jako nůž.
Stvoření, které se nad nimi sklánělo, bylo štíhlé a vysoké. Mělo na sobě stříbřité róby a jeho obličej byl zakrytý kápí. I tak si Adam všimnul náznaků bledé kůže smaragdového odstínu a šupinaté textury.
Calvin držel svou pistoli ve střehu jenom chvíli a poté jí sklonil. "Knihovník."
Adam sklonil svůj šroubovák. "Hledáme Archivářku."
"Již tady není," informoval je Knihovník.
"A kde je?" zachmuřil se Calvin. "A co sakra dělá daevitská technologie uvnitř Nadačního serveru?"
"Jo a, kdo jsou sakra daevité?" zeptal se Adam.
"Porušila svou smlouvu s Hadem a ochutnala zakázané vědomosti. Zapsala se do příběhu, do kterého nepatří. Kde je těď, pokud jí hledáte," řekl Knihovník, "vezmu vás za ní dolů."
Poté sestupovali. Dlouhá schodiště vedla k delším patrům nekonečných řad knih, uměleckých galerií plných podivných a hrůzných děl, úzkých chodeb, kde se ozývala cinkavá hudba. Každé dveře, kterými prošli, byl další vesmír plný vědomostí, a přesto scházeli pořád dál. Adam věděl, že tu čas plyne podivně, ale nedokázal říct, jak dlouho cestovali, nebo kolik času tam strávili. Když se konečně podíval nad sebe, už neviděl strop Knihovny, a přesto pokračovali po schodech dál dolů.
Po době delší, než jeden lidský život, schodiště skončilo. Pod nohama znovu ucítili kámen a schodiště za nimi zmizelo ve stínu. Tma tu byla hustá, dokonce ani Knihovníkova lucerna nedokázala tmou plně proniknout. Pokračovali dál tímto temným místem, masivní jeskyní s obrovskými kamenými pilíři, které se táhly do temnoty nad nimi.
"Toto jsou základy Knihovny," slyšeli Knihovníka vyslovit první slova za několik desetiletí. "Tyto pilíře byly vykovány samotným Hadem v době věčnosti před časem. Všechny vědomosti stojí na nich."
Adam si odkašlal. "Tohle postavil had?"
Knihovník se na něj se zájmem podíval. "Had je známý, jako Had ve vašem světě, protože se tak objevuje mimo tyto síně. Tady a v Temné Věčnosti pod tímto místem, na sebe Had bere mnoho tvarů."
"Temná Věčnost? To je co?"
"Nazýváte Hada Hadem, protože tak jej vnímáte, ale to není to, co je. Had je avatarem jednoho z univerzálních aspektů reality. Informace. Myšlenka, že myšlenky mohou existovat, nebo že reprezentují nějaké pravdy." Přerušil se. "Pod tímto místem, leží prázdnota mimo život a smrt, nicota. Hadův tichý bratr je pánem toho zapomění. Cokoliv tam vstoupí, přestane existovat."
Knihovník se zastavil a pohlédl na ně. "Tyto základy jsou bariérou mezi tím, co je a tím, co není. Za těmito dveřmi," natáhl ruku a oni si všimli dvou masivních bronzových dveří v temnotě, "je zdroj všeho vědění, střed základů, na kterých Had postavil knihovnu. V této komnatě jsou tři knihy, které nesmějí být narušeny. Jsou základem našeho vesmíru, a tedy, všech vesmírů. Poznáte je, až je uvidí."
Calvin přikývnul. "Než půjdeme dovnitř, chtěl bych si něco vybrat."
Knihovník pomalu pokývnul a odtáhl svou róbu. Vytáhl z ní krátkou kovovou trubici popsanou runami. "Když jsi nám toto přinesl před lety, nebyli jsme si jistí, zda se pro to někdy vrátíš. Ale jsi teď velmi jiný, než tenkrát." Knihovník se podíval na válec. "Existuje pouze velmi málo věcí, o kterých naše Knihovna nic neví. Obsah tohoto válce, je jedna z těchto anomálií. Doufám, že vám přinese štěstí."
Adam převzal trubici do rukou. Když vzhlédl, aby promluvil, Knihovník byl pryč. Lucerna stále visela ve vzduchu, kde předtím byl. Dveře byly před nimi.
"No," řekl Calvin, vytáhl svou pistoli a zkontroloval zásobník, "tak jdeme."
Zatlačili do dveří a vstoupili dovnitř. Když překračovali práh, Adam pocítil stejný pocit nevolnosti, jako když poprvé prošel Průchodem. Po chvíli to přešlo a on otevřel oči.
Stáli na vrcholu zeleného kopce. Nad nimi byla modrá obloha s bílými mraky. Pod nimi se rozpínalo údolí a v jeho centru stály dva stromy. Pod jedním z nich seděla žena v tureckém sedu a prostých bílých šatech. U jejích nohou byly dvě knihy a třetí držela v rukou. Zatímco si četla, ukusovala červený kus ovoce.
Žena si jich nevšímala, když vstoupili. Měla hnědé vlasy a brýle. Adam odhadoval, že jí bude kolem třiceti let. Když přišli blíž, všimli si zašedivělých kořínků jejích vlasů. Kniha v jejích rukou měla kožený přebal se zlatými okraji a vypadala prastaře. Něco na ní bylo napsáno malým zlatým písmem, ale ani Adam, ani Calvin nedokázali nápis přečíst. Když k ní došli, Calvin promluvil.
"Ty jsi Archivářka?" zeptal se.
Žena přikývla.
Calvin přikývl. Pozvedl svojí pistoli a zblízka vystřelil tři rány do jejího čela. Archivářka se ani nepohla. Když zvuky střelby dozněly, zvedla oči z knížky a podívala se na něj. Neměla na sobě ani stopy po střelách.
"Čteš, Calvine?"
Calvin vytáhl zásobník ze zbraně a založil si ho do kapsy, potom vytáhl další z opasku. "Ne," odpověděl, "nemůžu říct, že bych poslední dobou měl moc času na čtení." Nabil pistoli a znovu namířil. "Takže, o co jde, jste nehmotná? Potřebuju posvěcený kulky, nebo možná trochu stříbra?" Vystřelil ještě třikrát. Archivářka se na něj celou dobu dívala.
"Já čtu," řekla, zavřela knihu a položila jí na zem vedle napůl snězeného ovoce. "Vlastně, čtu velmi často. Jsem spisovatelka, víte, a jediný způsob, jak může spisovatel zdokonalit svůj um, je psát a číst."
Opřela hlavu o strom a podívala se mu přímo do očí. "Víte, kolik se toho můžete naučit čtením? Já ano. Hodně. Vlastně se toho dá čtením naučit tolik, že skoro ani není důvod dělat něco jiného. Můžete prožít miliardu životů v knihách. Můžete se naučit vše, co se naučit dá, jenom čtením. Například, věděli jste, že tady v knihovně je kniha, která má naučit čtenáře, jako dovolit svému tělu, aby nechalo procházet kulky, jako kdyby tam ani nebylo? Já to vím. Tu knihu jsem přečetla. Přečetla jsem všechny knihy."
Zavřela oči a začala ťukat prsty o tlustou knihu vedle sebe. "Když jsem slyšela, že jste zabili chudáka Felixe, přiznávám, že jsem se bála. Koncept smrti je, pro nás, něco tak vzdáleného a už je to tak dlouho, co jsme se o to museli strachovat. Můj úkol je o tolik těžší, když musím čelit smrtelnosti. Jsem spisovatelka, víte, a musím zapisovat všechno, co se v Nadaci a na Zemi děje. Nemohu dělat ani jedno, když budu mrtvá."
"Přišla jsem na tohle místo, abych se naučila tajemství nesmrtelnosti v jedné z těchto knih. Ale zdá se, že jsem je nepotřebovala, aspoň ne hned. Všimli jste si toho, jak tu čas plyne jinak? Je to dar od Hada. Každý má tolik času, aby se naučil to, co potřebuje znát, když je v Knihovně."
Usmála se. "Já už jsem tu nějakou tu chvíli."
Calvin si povzdychl. "Takže budeš číst dál a dál, dokud nepřijdeš na to, jak se stát nesmrtelnou?"
Její oči se otevřely. "Ale ne, to rozhodně ne. Já už jsem na to přišla. Vlastně, už jsem to udělala."
Ukázala na stromy za sebou. "Tyhle stromy jsou speciální. Tenhle je Strom Vědění Dobra a Zla. Ten druhý je Strom Života. Strom Vědění dává vědění a Strom Života dává život. Ale Had je proradný. Udělal stromy a zaklel je. Můžeš jíst ovoce z jednoho pouze, pokud jsi již jedl z druhého. To ale vytváří paradox, ne? Jak může člověk jíst z jednoho z nich, když musí napřed jíst z toho druhého, na což ale musel už jíst z prvního?"
Rozhodila nohama z tureckého sedu a podívala se nad sebe. "Už jsem tady dole hodně dlouho. Věděla jsem, že tu někde bude odpověď na tu hádanku, nějaké tajemství, které mi uniklo. Když mi došlo, že žádné tajemství není, přečetla jsem všechny knihy v Knihovně. Každý kus vědění, který tu je, je ve mě."
Líně ukázala na Strom Vědění. "Kdysi jsem přemýšlela, proč ten strom neplodí ovoce. To proto, že Knihovna je to ovoce. A já už ho snědla."
Prokřupla si krk a ramena. "Věděla jsem, že sem Had dříve nebo později přijde. Had věděl, že jediné kousky ovoce, které jsem ještě neochutnala, byly tyhle tři. Kniha Života a Smrti, Kniha Věcí, Které Byly a Kniha Věcí, Které Budou. Dovedu si představit, že by nechtěl, abych je četla." Její záda se prohla a oni uslyšeli, jak něco praská. "Už na tom nesejde. Had je strážce Knihovny. Had zná vše, co je v Knihovně. Já znám vše, co je v Knihovně. Já jsem Had."
Sledovali v hrůze, jak se kůže Archivářky napíná a praská od začátku páteře po zádech. Její oči se napínaly a krev z ní začala téct jako z houby. Její ústa se otevřela, jako kdyby chtěla vykřiknout, ale namísto toho z nich vylezl rozviklaný jazyk a poté dlouhé špičaté zuby. S mokrým škubnutím se její tělo rozdělilo a z jeho středu se objevil veliký had. Jeho oči byly černé štěrbiny a po hřbetě měl drahokamy, které se leskly ve světle háje. Nad jeho hlavou se vznášela stříbrný koruna s tmavým symbolem ourobora.
Had se odplazil, aby na ně viděl a koutky jeho úst se stáčely do hrozivého úsměvu. Mrknul a na moment v něm viděli jadeitové oči Archivářky.
"Je jenom jedna věc, která mě rozčiluje," řekl Had a napřímil se do své plné výšky, "obsah toho válce, který držíš, Adame Ivanove. Jak zvláštní to věc, aby jí neznalo To, Co Stvořilo Vědění. Budu na to muset přijít."
Hadova tlama se do široka otevřela, zuby se zaleskly a skočil po Adamovi. Mladý muž měl sekundu na to, aby uskočil stranou, něž se Hada otočil, aby po něm skočil znovu. Těsně přitom minul jeho nohu. Adam slyšel několik výstřelů a uviděl Calvina, jak střílí po Hadově hlavě. Had se otočil, znovu svýma černýma očima a švihnul ocasem, přičemž málem rozdrtil Calvina.
"Myslím, že už nemá smysl, zkoušet na ní střílet!" Vykřikl Adam na Calvina, který přebíjel. Adam se vyškrábal na nohy a vytáhl svou vlastní zbraň, se kterou vypálil pár zbytečných ran do strany monstra. Když to dělal, všimnul si, jak se poklidné údolí kolem nich začíná rozpadat. V zemi se objevily praskliny, rozdělily zem a místy se zem propadla úplně. V těchto dírách viděl Adam temnotu, která se táhla do nekonečna pod nimi. Obloha nahoře ztratila svou modř a zešedla. Jedinou barvou v tomto světě, byly drahokamy na Hadově zádech a jeho zářící stříbrná koruna.
Calvin znovu vystřelil a poté znovu. Had po něm skočil, ale Calvin se mu vyhnul a zachytil při tom okraj jeho koruny, která se rozezněla, jako zvon a vzduch kolem něj zavibroval. Když se zastavil, aby znovu nabral rovnováhu, Hadův ocas do něj narazil a odhodil jej přes šedivou louku. Adam střílel, ale kulky se od šupin toho stvoření odrážely.
Had se otočil k němu a jazykem se olízl mezi zuby o stejné velikosti, jako Adam, který stál v šoku, zmražený strachem a upustil svou zbraň. Had se před ním začal svíjet k útoku a on ucítil zvířecí pudy svého tělo, jak ho prosí, aby utíkal, aby udělal cokoliv pro svou záchranu. Ale on neudělal nic.
A potom uslyšel, jak na něj zprava křičí Calvin.
"Adame! Ten válec! Otevři ten válec!"
Okamžitě se vytrhnul z šoku a jedním otočením a vytáhnutím Adam otevřel víko válce a otočil ho k zemi. Ucítil náhlou tíhu válce, jak z něj vypadlo něco dlouhého, a těžkého.
Byla to tmavá, hladká dřevěná tyč s vyrytými znaky a runami vypálenými do dřeva. Na jejím konci byla obtočená tlustou vrstvou kovu a hrozivé ostří. Když kopí rychle přejel očima, uviděl Adam nápis "-je nevěřící ten, proti komu je božskost bezbranná-". Had se proti němu znovu vyšvihnul, ale Adam se vyhnul a táhnul kopí za sebou ke Calvinovi.
"Hej, nevím co to je, ale nemyslím si, že nám to pomůže!" řekl "Ani to- sakra! Ani to neuzvednu!"
V tu chvíli se válec, který zůstal ležet na zemi, začal otřásat a točit. Vyjelo z něj několik spojených částí, které se objevily zdánlivě odnikud. Zatímco Adam utíkal před útočícím Hadem, válec se složil do podoby velkého mechanického stojanu. Calvin si ho všimnul jako první a vykřikl na Adama.
"Támhle" Ukázal na válec a přebil svou pistoli. "Je to harpuna! Použij to!"
Adamova nedůvěra jej skoro stála život, když do něj Had narazil ze strany a shodil jej na zem. Had po něj skočil, ale jeho zuby narazily do země, zatímco Adam už táhnul kopí dál trávou. Znovu uslyšel střelbu Calvinovy zbraně, ale nechal hlavu skloněnou, zatímco se země kolem něj propadala. Když dorazil k harpuně, která sama byla spíše změť ozubených kol, pák a oceli, nasadil kopí na nosič a začal jej navíjet. S kopím na místě a nabitou zbraní se otočil k Hadovi a strachem se zastavil.
Had držel Calvina pevně obtočeného svým ocasem a starší muž byl nebezpečně blízko propadající se zemi kolem. Had zasyčel, usmál se na Adama a zatřásl s Calvinem.
"Ale notak," řekl Had, "nikam nespěchejme. Nemyslel sis snad, že jsem nevěděla, jak tohle dopadne, že ne? Naučila jsem se vše, co se dalo, Adame. Viděla jsem věci, ze kterých by ti zmrzlo srdce. Slyšela jsem příběhy o hrůzách tak strašných, že samotné pomyšlení na ně, by tě okamžitě zabilo." Hadovy oči se na něj zaměřily. "Přiznávám, že magie té zbrani je zvláštní. Dříve jsem to neviděla, ale teď ano… víš, že na tom nesejde, že?"
"Můžu tě zabít tady a teď," vyštěkl Adam a zamířil kopím na Hadovu hlavu, "netrvalo by to ani sekundu."
"I kdyby jsi mohl," řekl Had sametovým hlasem, "a nemůžeš, proč bys to dělal? Víš vůbec, co děláš? Víš vůbec, čeho se snažíš dosáhnout?"
"Zabít třináct členů Nadační Rady O5," procedil Adam přes zuby. Prst se mu na spoušti třásl.
"Proč?"
"Překroutili jste vesmír tak, aby sloužil vašim zvráceným touhám," řekl Adam. "Zesměšnili jste přirozený řád věcí. Váš vliv je jako rakovina."
Skoro to vypadalo, jako kdyby si Had povzdechnul. "Fanatismus. Dokonce ani se všemi vědomostmi světa tomu nikdy neporozumím." Rychlým pohybem rozmáčkl Calvina a hodil jej do prázdnoty.
Adam stál bez hnutí, ruku měl pořád na spoušti zbraně. Had se začal plazit k němu.
"Myslíš si, že jsi první člověk, který sní o zničení zkažené a hrozné Nadace SCP? Buď realista, Adame. Žila jsem tisíce životů a snila jsem tisíce dalších. Viděla jsem jak se tento svět obrací znovu a znovu a řádně jsem to všechno zaznamenala. Myslíš si, že můžeš udělat cokoliv, co nedokážu předpovědět? Myslíš, že cokoliv může stát mezi mnou a mým posláním?" Svým ocasem se Had začal natahovat po harpuně. "Dej tu směšnou věc stranou. Jedla jsem ovoce ze Stromu Života. Nemohu zemřít, ne teď, když-"
- Cvak -
Rychlostí blesku se kopí vypálilo do vzduchu proti Hadovi, který se připlazil tak blízko, že se nedokázal uhnout včas. Kopí se zabodlo do lebky Hada s hrůzným křupnutím a stvůra se začala svíjet a křičet. Kouř stoupal z rány v jeho hlavě, zatímco se zmítal. Adam musel odskočit stranou, aby jej nezasáhl ocas Hada, který sebou házel ze strany na stranu a rozmáčkl harpunu.
Svět kolem něj začal vibrovat, nejdříve pomalu a pak se stoupající intenzitou, dokud se netřásl i samotný vzduch. Obloha zčernala a skrze praskliny v ní prosvitly paprsky světla. Země pod ním se natahovala a kroutila, dokud se rovněž nepropadla. Poslední, co Adam uviděl předtím, než spadl do temnoty, byla silueta Hada proti tmavé obloze s lesklým stříbrným kopím, vítězně zabodnutým v hlavě.
Když se Adam probral, ucítil studenou trávu za hlavou. Bolel ho krk a jeho končetiny se bouřily proti jeho rozhodnutí se posadit. Promnul si spánky a pokusil se zamyslet. - jak dlouho padal? - ale otevřel oči, když uslyšel zakašlání vedle sebe. Kousek od něj ležel Calvin, zapocený, od krve a rozhodně v šoku, ale jinak v pořádku. Když se k němu Adam doplazil, Calvin se na něj podíval a usmál se.
"Hej," řekl a usmál se přes zakrvácené zuby, "neumřeli jsme."
Adam se zasmál. Rozhlédl se kolem sebe aa zjistil, že jsou stále na tom kopci, obloha je znovu modrá a tráva opět zelená. Očima zaregistroval krvavou stopu vedoucí ke dvěma stromům na kopci, kde ležela žena v obyčejných šatech s ohromným kopím zabodnutým v lebce. Její obličej byl nerozeznatelný a její bílé šaty byly nasáklé krví.
Nad nístála postava. Byla vysoká a štíhlá, jako ten Knihovník, kterého potkali, ale jaksi jednodušší. Rovněž měla róby, které zakrývaly její obličej a rysy, ale tyto róby byly mnohem zelenější. Postava stála nahnutá, a z toho, co Adam viděl, si neprohlížela ženu proboduntou kopím, ale samotné kopí.
Adam pomohl Calvinovi na nohy a společně pomalu a opatrně přešli k postavě na kopci. Když se přiblížili, došlo jim, že tam stojí ještě jedna postava, kterou nemohli pořádně zaměřit, ale stála za tou v zelených róbách. Ať už byla ta postava kdokoliv, bolelo je se na ní dívat, a tak to nezkoušeli. Když dorazili na vrchol kopce, postava se na ně podívala. Neviděli její obličej, ale něco na ní jim přišlo povědomé.
"Ach, jste vzhůru," řekla postava jemným, hladkým hlasem. "Bál jsem se nejhoršího. Tato Knihovna obsahuje mnoho pravd, ale moc toho neexistuje o překračování bariéry mezi Tím Co Je a Tím Co Není. Vlastně, pokud se nepletu, toto je poprvé, co někdo bariéru přešel a vrátil se zpět. A to není jenom tak něco."
Postava v zeleném ukázala na tmavou postavu za sebou. "Naštěstí pro vás, naše moc rozhodla, že ještě nenadešel čas, abyste tu bariéru překročili. Ještě ne." Sáhla dlouhým prstem v rukavici na svou hlavu. "Ano, velmi vzácné."
Calvin zakašlal a promluvil. "Kdo jste?"
Postava v zeleném ho nejspíše neslyšela. "Tahle věc, kterou tu máte, je velmi zvláštní." Sáhla dolů a položila ruku na kopí zabodnuté do jednoho ze stromů. "Je na tom něco zvláštního. Knihovna se rozhodla, že vám ho uschová, ale Knihovna nevěděla, co to je. To je vskutku velmi vzácné."
Postava se na chvíli zastavila. "Vy víte co to je?"
Zakroutili hlavami a postava přikývla. "Toto je Kopí Bezvěrce. Je to prastará zbraň, možná i starší, než tato Knihovna. Legendy tvrdí, že bylo ukováno, když se první myslící bytost rozhodla odmítnout všemohoucnost a stát sama proti nezměrné moci. Je to velmi, velmi zvláštní předmět." Postava udělala zvuk, který zněl skoro, jako smích. "Vlastně to ani nevidím. Jak zvláštní."
Postava se podívala na Calvina. "Jak jsi k tomu přišel, někdo ti jej dal, že ano?"
Calvin přikývl.
Postava se napřímila. "To je teprve zajímavé."
Obratně vytáhla kopí ze stromu a druhou rukou z jeho konce sundala mrtvé tělo členky Rady O5. Postava pozvedla kopí a zblízka si jej prohlížela. "Zvláštní, velmi zvláštní. Mám pocit, jakoby se o mě ten předmět vůbec nezajímal."
Postava se sehnula a sebrala ze země malý kovový válec a rychle do něj celé kopí zandala, přestože byl válec mnohem menší, než zbraň. Postava se otočila a podala válec Adamovi, který si ho převzal.
"Víte," řekla postava a otočila se k bezvládnému tělu ženy ležící v kaluži vlastní krve, "Znal jsem jí již nějakou dobu. Když sem poprvé přišla, v ničem se nelišila od vás dvou. Ale její záměry, ať už byly jakkoliv čisté, jí dovedly až sem. Vaše přesvědčení z vás opravdu dělá zajímavé bytosti schopné nekonečných zázraků a hrůzy."
Postava se na ně podívala naposledy a Calvinovi najednou došlo, že ho něco sleduje. "Zajímalo by mě, kam vás dovede vaše přesvědčení."
Objevil se oslepující záblesk světla a nával tepla a o chvíli později stáli oba znovu na lesní mýtině.
