Likvidace a Rozmluva
hodnocení: +5+x
blank.png

"Promiň Carol, na něco jsem zapomněl."

"Hm?"

"Však víš, musel jsem hodit deku přes jedno mrtvý tělo. Nechci, aby ho lidi viděli a začali panikařit."

"Aha, samozřejmě. To dává smysl."

Ruiz si převzal kafe od pobavené baristky, napil se, aby zjistil jak chutná a poté na jedno polknutí vypil celý šálek. Posadil se tam, kde obvykle sedává, vytáhnul telefon a zkontroloval nové zprávy.

Od: Felix
Jsem tam za deset minut.

Ruiz si povzdychl a začal psát odpověď.

Pro: Felix
jsem v kavarne pres ulici

Odeslal a začal si klepat telefonem o bradu.

"Takže, co máte dnes v plánu, Ruizi?"

Carol se přisedla a nechala na chvíli obsluhy.

"No, samozřejmě se budu muset zbavit toho těla. Nemůžu přes něj jenom tak nechat hozenou deku. Ne navždy. A potom budu muset najít svého bratra. On ví, kde jsem já, takže má v tuhle chvíli navrch. Rád hraje hry, takže očekávám, že mi pošle nějakou formální pozvánku do svého 'tajného doupěte'. Vždycky měl smysl pro dramatično. No a potom ho budu muset přinutit, aby znovu začal brát prášky, protože předpokládám, že s tím seknul… Potom budu muset vyděsit pár lidí a město bude zachráněné. Budeme moci vytvořit skutečnou uměleckou komunitu bez kritiky starých páprdů a obyčejných lidí. Budeme moci dělat něco jiného. Ještě nevím co, ale určitě to bude lepší, než tohle. Sedíme na prahu stagnace a někteří idioti nevidí, že se musíme odpoutat od těch umělců, co stojí za hovno. Potřebujeme někoho, aby ty hovna oškrabal, odříznul ty hlouposti. Možná někoho, kdy bo to ostříh-"

"Dobrá, chápu, máte hodně práce, jako vždycky. Sláva šíleným umělcům. Počkejte chvilku, mám zákazníka."

Carol se postavila a přešla k pultu, kde dostala objednávku a začala připravovat objednaný nápoj. Ruiz se ponořil do myšlenek. Jeho myšlenkové pochody skotačily jako éterické tanečnice a zaplétaly nespočet nápadů do komplexních kombinací. Jako u většiny anartistů, jeho myšlenkový proces nebyl jednolitý, nebyl úplně logický a definitivně nebyl příčetný. Říká se, že někteří mají jemné chápání reality, ale anartisté žádné nemají. Pokud bychom použili metaforu reality jako tyčku, nebo hůlku, většina anartistů ji zahodí, nebo rozláme, nebo zapálí, nebo s ní začnou mlátit do věcí kolem, nebo dělají cokoliv jiného než že jí jenom drží v ruce. Bylo to skoro dětinské, a přesto to byla pravděpodobně ta nejočividnější, nejlogičtější a nejpříčetnější reakce na světě. Proč by člověk chtěl jenom držet hůlku? Proč z ní neudělat meč a neskočit do světa fantazie? Skočit hlavou napřed do prokastinace, do nebezpečí a nežít bez ohledu na svůj život, nebo životy ostatních? Pokud je celý svět jenom jeviště, pak je vražda jenom způsob jak odstranit vedlejší postavu. Příběh je důležitější, než lidé, protože nezahrnuje jenom jednu postavu. Ať masy zemřou. Ať show pokračuje. Ruiz napsal na telefonu krátkou zprávu.

nikdy nedrž hůlky

"Ruizi."

Ruiz se usmál a vzhlédl na Felixe.

"Felixi! Znáš někoho, kdo se dokáže zbavit mrtvoly?"

Felix se zachmuřil.

"Ano, řekněme že znám. Takže jsi ho zabil?"

"Ale ne, nezabil."

"Ach ano, já zapomněl, on se měl zabít sám, že?"

"Ale ne, ne, ne, to se nakonec taky nestalo. Zabil ho můj bratr, střelil ho do hlavy."

Felix se zamračil ještě víc a přisednul si k Ruizovi. Vytáhnul telefon a začal psát novou zprávu.

"Tvůj bratr měl včera napilno. Na výstavě se vážně předvedl."

"Co provedl?"

"Něco, co přivolalo obleky a ti potom plynem vymazali paměť polovině města. Sám si to bohužel nepamatuji, ale můj přítel měl sebou plynovou masku a později mi všechno řekl."

"Hmmm."

Felix pokračoval v psaní zprávy a Ruiz upadl znovu do myšlenek. Pico přitáhnul pozornost obleků. Možná se snažil přivolat zátah? Jaký měl plán? Proč zabil Kritika? Aby Ruize naštval, možná? Ruiz ho chtěl odstranit, aby vytvořil mocenské vákuum. A také se chtěl pomstít za Redda. Možná že chtěl Pico to samé? Jestli k jeho šílenství byl důvod, možná se s ním dalo vyjednávat.

"Takže jak měl vlastně zemřít?"

"Cože?"

"Kritik. Jak jsi plánoval, že se sám zabije?"

"Ale, docela jednoduše. Na elektrickém křesle."

"A jak bys ho přinutil zatáhnout za páku?"

"Řekl jsem mu, že celý výstavní kousek je stroj zkázy."

"Říkal jsi, že není anomální."

"Ne, to jsem neřekl. Řekl jsem, že nerozbíjí realitu. Divil by ses, čeho se dá dosáhnout bez využívání, Felixi. Stačí, když do toho vložíš trochu geniality."

"Tak jak jsi vytvořil neanomální stroj zkázy?"

"Nevytvořil."

"Nevytvořil?"

"Nevytvořil."

"Ale říkal jsi-"

"Řekl jsem, že jsem mu řekl, že je to stroj zkázy. Potom si to prohlédl a uvěřil mi. Nemusel jsem rozbít realitu, jenom ho přesvědčit, že jsem to udělal."

"Zajímavé."

Ruiz vytáhnul z kapsy minci a roztočil jí na špičce svého prstu.

"Zamysli se nad tím, Felixi. Stovky, ne-li tisíce let bylo lidstvo zaujato myšlenkou magie, narušení fyzikálních zákonů, ohnutí světa svou vůlí a rozmarem. A my to teď dokážeme, ničíme pravidla, která na nás bůh, nebo náhoda, uvalili a ukazujeme chlapíkovi na nebesích prostředníček. Ale tak se to dříve nedělalo, Felixi. Umělecké využívání je proti tomu nový trend. Víš jak to všechno začalo?"

"Ne."

"S Warholem. Většina způsobů využívání se dá dohledat k jeho studiím. Byl to dobrý prodejce, který zaplnil svoje výstavy demonstracemi a hrál na svou popularitu. Potom ho Klub samozřejmě dostal a od té doby se někde skrývá."

"Počkat, takže on je ještě naživu?"

"Dost možná, ale to odbíháme od tématu. Takhle se to za starých časů nedělalo, Felixi. Magie existuje déle, než využívání. Samozřejmě teď nemluvím o čarování blesků z rukou. Mám na mysli jednoduché iluze a další kouzelnické triky."

Ruiz nechal minci spadnout z prstu do dlaně, kterou zavřel a poté ukázal Felixovi prázdné ruce.

"Vidíš, iluzionisté dělají, že dokáží nemožné, ale dělají to obyčejným způsobem. A lidé jim to věří, polykají to i s navijákem, a to je něco, co respektuji víc, než to s čím přijde většina novodobých umělců. Kouzelníci dělají nemožné za pomocí pouhého kouře a zrcadel."

Ruiz vytáhnul minci zpoza Felixova ucha.

"Podle mě je to daleko zajímavější. Když jsi někdo, jako my, dělat nemožné je nuda. Dát dohromady něco, co rozbíjí realitu, je práce hodná idiota. Ale když zvládneš dosáhnout stejného efektu, aniž bys udělal něco nemožného, je to mnohem impozantnější. Víš, mohl jsem tuhle minci poslat do malé kapesní dimenze, poslat jí tam a zpátky a nepoznal bys rozdíl. To je to, co se snažím udělat a to, kam se musíme posunout. Nemožné věci jsou daleko zajímavější, když jsou naprosto obyčejné. Jevištní kouzla a pouliční magie, to jsou naše kořeny ke kterým se musíme vrátit. Nic z toho nebylo anomální, Felixi. Všechno to byl jenom kouř a zrcadla."

"Kouř a zrcadla?"

"Řádně vybrané spouštěče. Funguje to stejně, jako u hypnotizace a je to brilantní, protože je to ta poslední věc, kterou bys čekal. Kritik by bojoval s něčím nemožným, bránil by se zdrogování, nebo infohazardům, nebo memetickým sračkám. Poslední, co by čekal, byla ta jediná věc, kterou nemohl čekat. Obyčejnost. V momentě, kdy vešel do místnosti, kdy jsem k němu přišel a otočil se kolem něja zapnul jsem ta ostří, jejich tón perfektně rezonoval. Ostří, které jsem mu podal, bylo špatně vyvážené a jeho představa o gravitaci se posunula, a když jsem zapnul světla, zapínaly se jedno po druhém tak, aby skákal očima kolem, což způsobilo nástup přirozeného reflexu a zaplnilo jeho tělo chemikáliemi, což ho vyvedlo z balancu a dezorientovalo a mě potom stačilo mu říct, co chtěl slyšet a měl jsem ho před sebou na stříbrném podnose. Obrátil se na mé vedení jako jehně a ničeho si nevšimnul. Vítězství nebylo v tom, dohnat ho k sebevraždě. Ale v tom, že jsem ho ovládal jako obecenstvo tak dokonale, tak perfektně jsem ho zpracoval, že byl naprosto pod mou kontrolou a riskoval by svůj život na pravdivost mých slov. 'Haha di se zabít' není instalace, je to performance art pro jednoho diváka. Dělalo to realitu nereálnou pro muže, který se zabýval nemožným. Antianartní umění anartisty."

Ruiz rozevřel sepnuté pěsti nad stolem a rozsypal po zemi stovky kovových mincí.


"Molly! Musíme jít!"

"Počkej, ještě si balím svoje klobouky!"

"Zapomeň na klobouky! Musíme vypadnout!"

Overgang poklepal Joeymu na rameno.

"Řekl jsem lidem, aby to předali dál. FTF pokračují na turné, takže stejně plánovaly vypadnout. Navíc mají tři další členky. Nibmanovi jsme se museli dovolat, Brit odjel zpátky domů a všichni ostatní taky mizí. Mění si čísla, aby je Tan nemohl najít. Až na Zadnici, samozřejmě, protože tý je to jedno."

"Vždycky je jí to jedno. Pojedeš s náma?"

"Jo, už mě stejně nebavilo žít s rodičema. Táta je rád, že vypadnu z domu."

"Fajn. Skvělý. Sakra, konečně z nás budou nomádi."

Rita prošla Joeyho předními dveřmi se svým kufrem na kolečkách. Měla na sobě školní uniformu a zelenou plátěnou sukni.

"Já mám sbaleno, lidi."

Joey jí poplácal po hlavě.

"Vypadáš jako skutečná školačka."

"Já jsem školačka, Joey."

"Jasně že jsi. Už sis to domluvila s vašima?"

"Jop. Řekla jsem jim, že budu dneska přespávat u kamarádů doma. Budou panikařit, ale dostanou se přes to. Nejspíš."

Joey a Overgang si vyměnili ustarané pohledy.

"Jsi si tím jistá, Rito?"

"Myslíte si, že mě mamka a taťka ochrání a oni si pro mě nepřijdou uprostřed noci?"

"Taky pravda. Musíme jít, Molly, pospěš si!"

"Pořád balím klobouky!"

Overgang se uchechtnul.

"Vážně, kolik klobouků potřebuje? Má jenom jednu hlavu. Rito, kolik klobouků sis vzala ty?"

"Čtyři. No, sedm jestli počítáš i ty malé dekorativní."

"Sakra. Co ty holky s těma kloboukama mají?"

"Kolik sis zabalil slunečních brýlí, OG?"

Overgang si trapně upravil ty, které měl právě na nose.

"Dvanáct."

"Dvanáct slunečních brýlí. Já nemám ani jedny."

"No, já nemám ani jeden klobouk!"

Joey je přerušil.

"No, můžete si půjčit klobouky a brýle, nebo třeba kalhotky jeden od druhého až odsud KONEČNĚ VYPADNEME!"

"No jo, už jdu!"

Molly seběhla schody se dvěma přeplněnými kufry v rukou. Její dlouhé červené péřové boa v kombinaci s květinovými šaty a zapletenými vlasy jí dodávaly vzhled hipíka, nebo bohéma. Joey vzal jeden z jejích kufrů, když došla až k nim.

"Ty musíš být Rita, že?"

"Jop. Molly?"

"Jop! Moc ráda tě poznávám."

Obě si potřásly rukama apoté se Molly otočila k Joeymu a Overgangovi.

"Vy dva se musíte naučit trpělivosti. Na dámu se nespěchá."

Overgang se podrbal na krku.

"Dobrá, dobrá…"

"Kdo řídí?"

"Joey."

"Ha, to teda ne. Dej mi ty klíčky."

Rita se usmála a všichni čtyři vyšli z domu k čekající dodávce. Opustila školu a poprvé se stěhuje do velkého širého světa. Bude dělat věci, které jsou důležité a nastolovat změny, kde to bude možné. Hledat lidi, kteří jim porozumí. Neustále na útěku před ozbrojenými muži v černém. Bude to jako na rodinném výletu, ale opravdu zajímavé. Když si Rita sedla na zadní sedačku, pomyslela si, že to bude zábava.


"Tvému příteli to dost trvá."

"Nejspíše má hodně práce. Času máme dost."

Felix seděl a pzoroval, jak Ruiz skládá Rubikovu kostku.

"Kde máš vlastně to tělo?"

Ruiz ukázal na mrtvolu přikrytou dekou na druhém konci místnosti, aniž by vzhlédl od své kostky. Felix k ní přešel a opatrně deku odtáhl, akorát tak, aby uviděl Kritikův šokovaný obličej a roztažené oči. Felix mu oči zavřel a poté se podíval na rozbité střešní okno.

"Takže střílel odsud?"

"Jop."

"Kde je sklo? Neměla by ho tu být spousta?"

"Uklidil jsem ho. Střepy jsou nebezpečný. Nechci, aby na ně někdo šplánul."

Felix protočil oči v sloup a ukázal kolem na místnost plnou vražedných nástrojů, ale Ruiz si ho nevšímal a dál skládal svou kostku. Kritikův klobouk stále seděl na jeho hlavě i s dokonale kruhovým otvorem vpředu. Felix po něm šáhl, aby otrhal nitky, ale potom zaváhal.

"Felixi."

Felix se otočil a uviděl vysokou maskovanou postavu u vchodu. Ruiz vzhlédl od své kostky a byl okamžitě zasažen směsicí ohromění a zmatení. Uklízečův tmavý kabát mu spadal až k nohám, kde se pohyboval v neexistujícím větru. Díval se po místnosti a tiše se kochal. Ruiz se zadíval přímo do černých jamek jeho masce a okamžitě se mu rozšířily zorničky, vyschlo mu v puse a zdrsněl mu jazyk, plíce mu zachvátil oheň a jeho končetiny byly studené a bez života. Poprvé v životě Ruiz pocítil hluboký, zdrcující strach. Buď ten, nebo lásku. Nikdy předtím necítil ani jedno a z toho, co slyšel to byly podobné pocity. Zde stála bytost, která mu pomůže z tohoto hlavolamu, nástroj jeho spásy, dodavatel Kritikova posledního pomazání. Nahlas řekl jedinou věc, o které věděl, že z je z uměleckého hlediska objektivně pravdivá.

“Jsi překrásný.”

Ruiz se postavil a přešel k Uklízeči s hloupým úsměvem na tváři a podal mu složenou Rubikovu kostku. Uklízeč naklonil hlavu na stranu, jako by byl zmatený, poté si vzal kostku a zastrčil ji do vnitřní kapsy kabátu. Silně zastřený, téměř mechanický hlas se ozval z plynové masky a přesto Ruiz rozuměl každému jeho slovu.

"Přinášíš řád tam, kde byl kdysi chaos. Děkuji ti."

Ruizův úsměv se roztáhl ještě víc. Felix promluvil.

"Tělo je zde, Uklízeči."

Uklízeč přešel k zakrytému tělu. Opatrně odhrnul deku, složil ji a položil na zem vedle křesla. Zastrčil své ruce do kapes těla, aby zjistil, zda u sebe nemá něco důležitého. Vytáhnul peněženku, která nejen, že nebyla prázdná, ale byla úplně nová a ještě stále jí vložený karton udržoval v jednom kuse. Uklízeč ji položil na deku. Poté se podíval po Felixovi a zeptal se.

"Smím tedy odstranit tělo?"

"Pokud to není přílišný problém. Omlouvám se… no, znal jsi jej lépe, než já."

"Neznám jej lépe, ani hůře. Vím, kdo byl a to je vše."

Uklízeč se otoči zpět k tělu a přejel svou rukou v rukavici po těle v hledání dalších skrytých věcí. Poté se opět otočil k Felixovi a Ruizovi.

"Odvraťte zraky. Za krátko bude po všem."

Oba se otočili a slyšeli, jak si Uklízeč prokřupnul prsty. Ruiz slyšel zvuk křupajících kostí, trhaného masa, praskajícího ohně a tekoucí vody. A pak bylo po všem.

"Hotovo."

Ruiz se otočil. Tělo bylo pryč, stejně jako oblečení, deka a peněženka. Uklízeč stál nad židlí. Vše, co z Kritika zbylo, byla šedivá fedora, která nyní spočívala tam, kde ještě před chvílí sedělo jeho tělo.

"Klobouk odstranit nemohu."

Ruiz byl překvapen, že bylo něco, co maskovaný titán nedokázal.

"Proč ne?"

"Není mi to dovoleno. Je to vše, Felixi?"

Uklízeč se otočil k muži, kterého oslovil.

"Myslím, že to bude vše, ano. Mockrát děkuji. Jsem tvým dlužníkem, jako vždy."

"Buď připraven splatit. Je možné, že si dluh vyberu již brzy."

Felix se zasmál a Uklízeč opustil místnost.

Ruiz zůstal stát a zíral na šedivý klobouk.


"Same!"

"Time?"

Sochař vběhl do Skladatelovy kanceláře a vyrušil jej při práci na nové písničce.

"Jsme v prdeli, Same. Střihač to podělal, včera to všechno šlo do sraček. Obleky byli všude a… sakra. Nevím, co se stalo, kámo. Bylo to špatný. Obleky dostali Boba a Robba, takže je po nich, Felix nás opustil, Sandy je ve špitále a Kritik nezvedá telefon."

"Do prdele. Takže jsme zbyli je my dva?"

"Já a ty… ha. Ne tak docela."

Sochař přišel ke Skladateli a zarazil mu do krku nůž. Skladatelovi se překvapením roztáhly oči. Chtěl vykřiknout, ale jenom vykašlal krev.

"Ššššš, šš šš ššš… nezkoušej mluvit. Ať už jsi chtěl říct cokoliv, určitě to byla stejná sračka, jako ty tvoje zasraný odrhovačky."

Skladatel naposledy vydechnul a oči se mu zavřely.

"Všechno je to součástí plánu, Same, neboj. Neposrali jsme to, ale ty jo. Já jsem všechno udělal bez chyby. Jo, to já jsem dal Sandy tu hru, já to hodil na Ruize, to já poslal ty líný idioty Boba a Robba, aby je dostali. Jestli moje štěnice na Felixovi pořád funguje, tak je Kritik taky po smrti. Což znamená, že já jsem teď králem tohohle kopce… samozřejmě, až se všechno přepíše. Ten parchant Ruiz udělal první krok dřív, než já. A Střihač si myslí, že byl první, kdo měl nějaký plán všechny podrazit. Ti zmrdi mě málem dostali a skoro zničili můj perfektně naplánovaný převrat. Ale i tak se mi podařilo všechny oklamat. Já jsem poslední, kdo zbyl. Na vrcholu. Jak to vždycky mělo být."

Sochař vytáhnul nůž ze Skladatelova krku a nechal jeho tělo spadnout k zemi. Otřel krev z ostří a vložil si jej zpátky do kapsy.

"Já tu byl první, vy hovada. Já to udělal první, to já s tím vším začal a vy jste si řekli, že budu jedním z mnoha? Tak to nefunguje. Tak to nikdy nebude fungovat. Já jsem nad vámi. V porovnání s tím, co jsem dokázal, jste nic. Chápete? CHÁPETE?"

Mrtvola zůstala zticha. Sochař se šíleně zasmál, poté přestal a naštvaně se zahleděl na zející ránu v krku mrtvého těla.

"Přesně to jsem si myslel."
Sochař odešel z místnosti a nechal Samovo tělo vykrvácet, shnít a být zapomenuto.

třetí z prvních je začátek války
Třetí z druhých se to týká.
Třetí Z Třetích Jsou Poslední Kapky
ESKALACE A DÝKA
« Zadrženi | Hub | Vystřižený z toho samého kusu látky »

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License