I kdyby snad oslepnul, nikdy by Tomasův byt nemohl minout.
Jeho jednopokojové, takřka mezonetové království mělo všechny zvukové kvality většího cirkusu, nebo středně velké ZOO; vměstnané na několik málo metrů čtverečních, se vším jejím cvakáním, řehtáním, řevem a bubláním.
Vstupní dveře byly pokryté tuhou černou srstí a nevrle zavrněly, když ji prohrábl na místech, kde by pošťák či mlékař hledal kliku. Na místě, kde by pošťák či mlékař hledali kukátko, se otevřelo jediné oko, veliké, červené a rozespalé, oko šelmy probuzené po spokojeném semestru hibernace necitlivým šťouchnutím klacku.
Oko několikrát zamrkalo a když seznalo, že na člověku, který přišel, není nic, s čím by v podstatě nějak nesouhlasilo, rozevřelo čelisti, jež sloužily za pant, a vpustilo ho dovnitř.
Příchozí vstoupil do temnoty. První instikt byl najít spínač poblíž dveří, s čímž začal a čehož téměř okamžitě znovu nechal.
Tomas nevěřil na energetický průmysl.
Po paměti se vydal k oslepenému oknu. Hlavou zavadil o něco mokrého, co zřejmě viselo ze stropu, bokem se otřel o cosi, co patrně vyrůstalo přímo skrz parkety, až konečně převrátil cosi před sebou, načež následovalo duté bum a k jeho bobtnajícímu pocitu nemilého překvapení i nářek pukající keramiky.
"Kdo je?" ozval se zasněný hlas odněkud z noční džungle.
"Přítel."
Ozvalo se zachrastění zápalek a ve věčné noci se zjevila neoholená tvář a divoké žluté oči.
Jako na povel začala všeobecná temnota vděčně hltat zárodky světla a proměnila se na medově mátožné pološero, v němž příchozí rozpoznal většinu známých rysů Tomasova domu. Ovšem bylo tu i pár novinek.
"Hilši!" pravil hlas překypující láskou ke všemu živému vyvěrající z mužova podvousí, a už jakoby se chtěl
k příchozímu vrhnout; zastavil se však a sehnul se k převrženým objektům.
Jmenovaný Hilš shlédl, a uviděl též: převržený rozbitý keramický šálek, který jistě musel dopadnout na podlahu spolu se sloní nohou, na níž stál, která sloužila jako šachový stolek, a která se nyní neúspěšně svíjela ve snaze se znovu uvést do původní polohy a žít jako doposud svůj spokojený důchod daleko od zbytku svého dávno ztraceného těla, na něž si už dlouho vůbec nevzpomněla.
A tak zatímco Tomas zjednával urychleně tuto nápravu, rozhlížel se Hilš dále. Byt stále, ačkoliv s každou další návštěvou více než předtím, připomínal savanu; totiž v pravém slova smyslu savanu, kdyby si nějaká savana usmyslela se se všemi svými nízkými keři, stromky, četnými jezírky a močály a vším přidruženým tvorstvem zvednout, odcestovat do Evropy, zakoupit byt a věnovat se svému skutečnému účelu jen a jen právě v jeho rámci.
Předně tu byla spousta zeleně, která členila jediný veliký pokoj na asi dvě až tři menší části. Dále tu bylo bohatství veškeré zvířeny; zvířat, která se tak docela nejevila zvířaty, ale byla jen svými částmi, splynula jaksi symbioticky s nábytkem existujícím nebo se, jako výše zmíněná noha, sama nábytkem stala.
Byly tu dále objekty neživé, které Tomas rukou poloboha pozměnil tak, že se ve své esenci zvířaty staly; šupinatá pračka v rohu místnosti syčela a vyfukovala pěnové bubliny a nemít bubnu, byla by aligátorem.
To vše bylo návštěvníkovi známé, avšak byly tu i novinky. Zejména veliký bílý havran, jehož podle několika míst, která ještě nebyla zcela oblepena peřím, Hilš podezříval, že ještě donedávna býval buď termoskou, nebo starým sifonem od umyvadla.
Opeřený sifon se na něj otočil a v perfektní spodobě hlasu celebrity, jejíž jméno si Hilš nedovedl vybavit, zakřičel: "LOREM IPSUM."
"Lorence si nevšímej" ozval se Tomasův hlas kdesi z křoví vlevo. "Není hotový. Dáš si panáka?"
"PŘÍLIŠ ŽLUŤOUČKÝ KŮŇ ÚPĚL ĎÁBELSKÉ ÓDY" reagovalo zvíře dotčeně svým televizním hlasem.
"Děkuju, nedám."
"Tak snad čaj."
"Panáka" rozhodl Hilš, který, ačkoliv neměl mnoho víry v Tomasův alkoholový bar, trnul při pomyšlení na čaje-utrejchy, které si trpělivý Tomas sám od lístečku pěstoval, ale z jakého lístečku, o tom se nikde
v Commonwealth nesmí ani přemýšlet.
Tomas nevěřil na dovoz čaje.
"Když panáka, tak panáka" zabrblal Tomas a jaksi lenivě otevřel akvárium na kuchyňské lince, která připomínala spodní půlku dospělého samce měsíčníka. "Jsi tu tenhle měsíc brzy. Nebo snad pozdě?" dodal nahonem.
"Vlastně pozdě" přitakal Hilš a rozhlížel se po zdech.
Nic z toho, co kdy Tomas stvořil, nebylo lze zarámovat. Velmi málo z toho, co vytvořil, bylo možné bez rizika vystavit. A tak prakticky omylem, když si prohlížel hodiny, které kdysi byly sova pálená, nahlédnul do zrcadla, které kdysi bylo angoráček, a viděl, jak Tomas vytahuje z akvária jakousi podivně opuchlou rybu, jak ji pokládá na linku, jak ji vemlouvavě šimrá na břiše, jak se ryba uculuje a jak ryba nakonec ochotně vypouští do dvou nastavených panáků jakousi hutnou zelenou šťávu…
"Mám jenom zelenou. Nevadí?"
"Nevadí" ubezpečil ho Hilš, přijal nabízené křeslo i se sklenicí a v prvním nestřeženém momentu vyprázdnil její obsah do květináče za sebou.
"Dík" poděkovala cudně květina a s opoznání menší cudností začala skrz hlínu srkat svůj večerní drink.
Mezi sedícími muži zavládlo krátké ticho přerušované jen tichým vrčením Tomasovy blůzy. Ta byla a stále je liškou, a v jistém slova smyslu byla stále ještě naživu, ačkoliv dlouhá jako anakonda a široká jako výkres papíru.
Tomas nevěřil na oděvní průmysl.
"Tak… jak se vám daří na MUŠce?" začal neochotně Tomas.
"Vždyť víš. Kla-si-ka." odpověděl jaksi bez nálady Hilš, a když viděl v Tomasovi určitou zastřenou zvědavost, pokračoval: "byla ta konference, před měsícem. Diskutovali o pátém bodu manifestu moderního anartu."
"A k čemu dospěli?"
"Že regulární umění je diegetické a k pravé artistické expresi, je-li si umělec vědom vymezení… inu, "iregulárního" umění, nepostačující. Skončilo to na mrtvém bodě, když se začali hádat o tom, jestli anart skutečně je nebo není diegetický, v podsatě jako vždy to byli modernisti proti…"
Hilš pomalu přestal mluvit. Všimnul si, že Tomasovy oči jaksi zhnědly a že se v křesle posunul o něco níž, což obvykle značilo, že to, co se mu říká, není tak docela to, co by si byl přál slyšet, a že zároveň neměl v úmyslu drze přerušit toho, kdo mluví, dokud sám tak či onak neskončí.
Hilš chvíli přemýšlel. Tomas se natáhnul po Lorencovi, ten mu poslušně přehopkal do klína. Oba vzhlédli
k Hilšovi. Ten s povzdechem pokračoval.
"Taky bylo pár výstav. Hlavně menší věci, chápeš, všechno se točilo… okolo té konference."
"Něco zajímavého?"
"VYCIĎ KŘIŠŤÁLOVÝ NŮŽ, UČIŇ-" "Ale no tak, Lorenci!" Tomas poplácal ptáka po hlavě, což mělo za následek, že se ohnula podél neviditelných gumových ohybů, což povrdilo Hilšovu domněnku, že pták skutečně býval sifonem. "Měl jsi sušenku před hodinou."
"Pár věcí" Hilš se ujal slova. "Prváci vystavovali nějaké sochy. Byly vcelku povedené, ale jako celek… chyběla jim spojující myšlenka." (Tomas automaticky zašeptal "gestalt" a poslouchal dál, přítomen jaksi jen napůl)
"Mezi třeťáky a hostujícími studenty bůh-ví-kurva-odkud vzniknul narychlo jakýsi amatérský dramatický soubor. Musím říct, je to, bylo to, byli to…"
"Iregulární?"
"Tak něco." pousmál se Hilš.
Tomas ani Hilš příliš nevěřili na konference.
"Měl bys… měl jsi to vidět."
"Ještě ne." odpověděl Tomas na nevyřčenou otázku. "Jak se má můj kabinet?"
Kabinet zvířecích studií byl Tomasovo stále působiště, dokud ještě na MUŠ aktivně pracoval, a přirozeně byl jeho vedoucím členem. A jelikož byl kabinet maličký, byl živ prakticky jen z Tomasovy nezastavitelné ztřeštěnosti. Zdánlivě nezastavitelné do doby, kdy Tomasův osobní život poznamenala tragédie a on se zamknul v domě na tři západy a do klíčové dírky dal tlamu plnou zubů.
Už to bude dvanáctý měsíc, brzy bude mít jeho exil první narozeniny. Hilš naprázdno polknul. Nebylo co slavit.
"Víš, Tomasi. Lidi se po tobě ptají, neustále se ptají. Lidi mimo katedru, rozuměj. Jde jim- jde nám o to, abys… vlastně bys ani nemusel…"
"Podívej." pravil Tomas a zasvítil na Hilše očima. "Vážím si všeho, co pro mě děláš, vím, že se mě snažíš pochopit, ale…"
Ale nechápeš to, chceš mi říct.
"Tak mi zkus pomoct."
"Když člověk zmizí na pár dní, řekněme… po pohřbu, nikdo nic neřekne, všechno je docela v pořádku. Pět, deset, pětadvacet dní, budiž. Když se ale člověk uloží k ledu na tak dlouho, jako já…" Tomas nevědomky tisknul ptáka silněji a silněji, až se stočil do podoby rourky, jíž býval. Nutno mu přičíst ke cti, že pochopil, že nyní nebyla chvíle vyrušovat jakoukoliv formou protestu. "v takovém případě je to jiné, všichni se na tebe dívají, jakobys byl kdesi na prázdninách, nebo hůř…"
Tomas si všimnul, narovnal ubohé zvíře, které celé pocuchané zaujalo nové místo na opěrce jeho křesla.
"Nejsem flákač ani troska. Kdybych nakrásně zítra přišel do práce, vyvolalo by to jen otázky. Otázky na které zatím neumím- a připuštím ani nechci odpovídat."
Tomas se naklonil k mlčícímu Hilšovi. "Víš, co se tím snažím říct? Já se tam nemůžu vrátit s prázdnou. Musím hýřit inspirací, musím být optimista, musím na první pohled všechny přesvědčit, že jsem svůj soukromý čas strávil produktivně, jedině tak totiž uvěří, že jsem se nezbláznil. Že se ze mě nestalo napůl zvíře."
"Copak nejsi?"
Tomasovi v kočičích očích přeskočila pobavená jiskra a Hilš se musel pousmát.
"Tomasi, prosím, odpusť mi, jsem-"
"Jsi mimořádně pozorný přítel!" přerušil ho Tomas se vší upřímností. "Bojíš se, ale já ti říkám, neobávej se ničeho."
Vyskočil, podíval se Na Hilše a teď už se usmíval docela. "Jediné, co tvůj samotářský přítel nyní potřebuje," vyrážel ze sebe "je inspirace."
"A máš nějakou?"
"Že váháš!" zašvitořil Tomas a vypadal, jakoby se chystal na místě tančit. Jeho oči však sklouzly na sovu pálenou. "Eh, kruci."
Hilš se podíval taky. "Ano, kruci." Jeho návštěva se zdála jako jediná dlouhá minuta plná dlouhých, pomalu tepajících, na děj bohatých sekund. Zapomněl však zřejmě počítat, jelikož jich bylo daleko víc než šedesát.
Tomas nevěřil na ponocování.
"Jdeš domů?" zeptal se Tomas a podával Hilšovi kabát.
"Vlastně jsem se dnes chtěl stavit v Díře. Nebyl jsem tam vůbec od doby, co tam na pánech-"
"Něco, o čem bych měl vědět, Hilši?"
Hilš se neměl v úmyslu proříci, ani klást na bedra svého utrápeného přítele další zkurvená závaží, to by si neodpustil. Na místě se však rozhodl situaci využít ve svůj prospěch.
"Víš co? Jestli chceš ty nejpikantnější novinky… pojď se mnou. Teď."
Bylo to chvilkové šílenství, které v něm na jedinou sekundu udusalo zdrženlivost a dobrý vkus a kterého litoval dřív, než stihl polekaně zavřít pusu.
"Jsi dnes mimořádně neodbytný…" poznamenal Tomas jaksi bez barvy.
Hilšem lomcoval pocit studu a marnosti, přál by si být pryč, prolétnout dveřmi, přesto se naposledy otočil.
"Poslyš, Tomasi."
"Hm?"
"Ta tvá nová inspirace."
"Ano?"
"Odkudpak ji máš?"
Tomas mlčel a Hilš si byl jistý, že ho dočista urazil. Pak se však stalo něco, co nepředpokládal, a v co se ani neodvážil doufat. Tomas se jaksi otřásl, pak se napřímil do plné výše a ve světle svíček se mu žluté oči rozzářily, přehodil nohu přes nohu a vypadal.. docela jako tanečník, docela nonšalantně, docela jako kdysi, přesně tak, jak si ho Hilš pamatoval z časů, kdy bylo všechno ještě v pořádku.
"To uvidíš!" řekl a chlupaté dveře se samy zavřely.
Nejbližší vchod na Imantu byl za rohem, Hilš nicméně odmítal skákat šipku do kanálu a zpívat si při tom "Jdou po mě jdou", a vydal se delší, přesto jaksi bezpečnější cestou, o osm ulic dál.
Zatímco tak zapaloval strom v malém parčíku a tančil přitom čardáš, měl v hlavě jen Tomasův obraz, vzpomínku, jež se před několika minutami zhmotnila a vystoupila z minulosti, aby… slibovala lepší budoucnost? Nebo mu zlomila srdce?
Tomas osaměl. Přešel ke křeslu, a aniž by spustil oči ze dveři, uvelebil se na jeho opěradle.
"Mám tě moc rád, Hilši, opravdu moc. Ale… probůh, je to nesnesitelné- je to vůbec možné, jak málo toho víš? Chceš ty mi vůbec rozumět?"
Tomas tak docela nevěřil, že by jeho přítel mohl kdy některé věci pochopit…
"Dozví se. Ostatně už brzy." odpověděl pták po jeho boku a jeho hlas byl jako z televize.