Info
Úvodní poznámka: Tento dokument obsahuje výpis z první části z deníku Profesora S., která byla nalezena ve městě ███████, v Rumunsku, spolu s SCP-041-CS, SCP-006-CS, SCP-███-CS, SCP-███-CS a několika dalšími objekty. Kvůli infohazardu a ochraně, jsou některé části tohoto dokumentu cenzurovány.
Pro lepší orientaci v delším textu byl tento dokument rozdělen na kapitoly označené velkými písmeny abecedy.
[VYMAZÁNO], [VYMAZÁNO], [VYMAZÁNO].
Snad to bude stačiti. Abych si však byl vážně jist, napíšu to ještě jedenkrát: [VYMAZÁNO]
Jsem tím sice zarmoucen, avšak tato činnost mi bude jistě útěchou pro mnohé chvíle strastí. Abyste pochopili, oč se zde jedná, pokud si tento můj deník čtete, tak se musíme vrátiti do doby, kdy tento deník ještě nebyl psán, což bylo 3. března 1910, tedy předevčírem. Tahle proklatá práce mi vzala více než život. Přál jsem si aspoň malilinkatý kousíček soukromí, a tak jsem požádal [VYMAZÁNO], jestli bych si nemohl vézti alespoň nějaké zápisy, jednak abych se uklidnil, jednak abych si uspořádal myšlenky a jednak, abych na nic nezapomněl. Mám plnou hlavu práce, tudíž by mohl býti tento deník pro mne únikem od té hrůzné hromady pokusů, jež jsem musel dělati, dělám a asi je budu dělati až do smrti. Ach, jak hrozný osud mne potkal v té hospůdce.
Zamířil jsem k Němu a na cestě mi promluvil do duše. Samozřejmě, že věděl, oč Jej chci žádat. Měl jsem štěstí, že jsem se v práci činil a On mě měl dosti rád. Povolil mi to, avšak s podmínkou, že hned na začátek napíšu Jeho jméno. Jak si již čtenář mohl všimnouti a pravděpodobně již pocítiti na své vlastní kůži, udělal jsem to. Pokud ještě stále čtete a nic vás nedonutilo přestati, jste dítě štěstěny, ale všeho do času.
Je mi to opravdu, opravdu líto, že jste uchopili tento deník do ruky a začali jste číst. Avšak co se stalo, stalo se. Již se nemůžete vrátit zpět a napravit tuto osudovou chybu. Možná tu největší ve vašem životě. Věřte mi, že kdybych mohl sám bych to udělal, sám bych se vrátil, možná bych se ani vracet nemusel, prostě nechci být. Ale jsem a musím být.
Takže moje jméno je J████ S███████, teď mne spíš ostatní oslovují pouze Profesor, ale to není podstatné. Narodil jsem se v mých drahých Čechách v ██████ dne 12. února 1876. Živil jsem se jako zlatník. Pobýval jsem v Praze a také jeden čas i ve Vídni. Jednoho osudného horkého letního dne jsem potkal [VYMAZÁNO] , a tak jsem teď tady. Kdesi mezi Rakousko-Uherskem a Osmanskou říší.
Zapíšu sem většinu věcí, která se udála od doby, co jsem se stal Profesorem, tedy od okamžiku, kdy jsem znal Jeho jméno. Dále pak budu v tomto deníku pokračovati obvyklou cestou, jako se sluší a patří.
8. července 1898
Probudil jsem se ve vlaku jedoucím přes Karpaty. Nemohl jsem hýbat svými údy, jako bych byl přikován. Nademnou se skláněli nějací podivní lidé, tak bych je v té době nazval, i když, jak jsem zjistil později, od lidí měli někteří docela daleko.
Byli to Heřman, Jednička, Sedmička, Gerald a Jarmila . Jejich jména jsem znal okamžitě po probuzení, i když se mi ještě nepředstavili. Jak je to možné, mohl by se někdo ptáti. Ujišťuji čtenáře, že věci, které mu zde budu nadále popisovati, budou neméně podivuhodnější, než tato. [VYMAZÁNO] mi je vložil do hlavy, když jsem spal, a nejen to. Měl jsem v tu chvíli mysl tak přeplněnou, že mi bylo do pláče. Stěží jsem udržel myšlenku. Věděl jsem teď, kam mne vezou, co se mnou [VYMAZÁNO] zamýšlí a co se mi stalo.
V tu chvíli jsem již věděl, že můj dosavadní život je nadobro pryč.
Popíšu zde aspoň stručně vzhled těch bytostí, které se nade mnou v tom vlaku skláněly.
Heřman - mužík velmi malého vzrůstu se sice krátkými, ale za to silnými údy. Uměl velmi dobře běhat a skákat. A byl to velmi blízký pomocník [VYMAZÁNO].
Jednička a Sedmička - členové kovové kapely z ocelového kufru. Mohlo se zdáti, že kvůli hmotě, z níž jsou jejich těla stvořená, se nebudou moci pohybovat. Opak je však pravdou.
Gerald - Né zrovna vysoký mladík, který má však téměř po celém těle krátké silné černé ochlupení a pihy v obličeji.
Jarmila - Jestliže bych o ní zdvořile řekl, že je plnoštíhlá, ošklivě bych lhal. Teď, když to píši, je to má nejlepší přítelkyně a lituji, jestli ji tím urazím, ale její rozměry jsou nepopsatelné. Mohu jen říci, že hlavu a prstíčky má až komicky titěrné vůči zbytku svého ohromného těla. Kdybych měl dále směřovati do vyšších literárních kruhů, řekl bych, že její objem odpovídal jejímu obrovskému srdci. Berme to jako slovní obrat.
Mohl jsem hýbati hlavou a dýchat, když jsem ležel v tom nákladním vlaku na kupce sena. Vzlykaje a zapřísahávaje jsem zpozoroval jejich ustarané obličeje. U členů kapely to však nebylo jednoduché, neboť součástky na jejich obličeji nestačily na tu správnou mimiku, jež mohou vyjádřiti jen svaly. Jarmila se podívala směrem k temnému koutu vagónu. Otočil jsem hlavu a spatřil jsem tam na zemi sedícího [VYMAZÁNO], jak se pekelně usmívá. Podíval se na Jarmilu, jemně kývl hlavou a já jsem usnul.
9. července 1898
Probudil jsem se brzy ráno na tom samém místě ve stejné poloze. Stále jsem mohl hýbati pouze hlavou. Otočil jsem se na [VYMAZÁNO]. Zdálo se, že podřimuje. Obořil jsem se na něj. "Proč jste mi to učinil? Proč jste si nevybral někoho jiného?" On se usmál otevřel oči, které teď zářily radostí a pravil mi: "Hledal jsem jim zástupce. Měli by být štastni, že jsem si vybral právě je. Taková úžasná příležitost. Nemusejí se obávat o přístřeší, jídlo ani nové přátele."
"A co když nebudu…" Nedořekl jsem, svá slova, jež se měla týkati nesouhlasu s mou novou prací, a zabolela mne tak příšerně hlava, že jsem myslel, že se mi rozskočí. Chtěl jsem křičeti z plna hrdla, ale nemohl jsem, pouze jsem přerývaně vydechl.
"Tohle se jim stane, když nebudou," pravil [VYMAZÁNO], načež mne hlava bolet přestala.
Ten den jsem již nic neřekl. Jen jsem poslouchal, jak se vlak drkotal přes lesní krajinu. Všiml jsem si však, že On a já jsme jediní dva, kteří byli v ten den ve vagónu přítomni.
10. července 1898
V deset hodin ráno mne vzbudila Jarmila. Museli jsme vystupovati. Překvapen jsem zjistil, že se mohu znovu hýbat. Až v tuto chvíli jsem si všiml svého zápachu a nevolnosti z hladu a z nutnosti na záchod.
"Profesore, vezměte, prosím, toto staré oblečení." Podávala mi uzlíček nějakých starých hadrů. Nejdříve jsem se podivil tomu oslovení, ale pak jsem si vzpomněl na vědomosti, které mi [VYMAZÁNO] vštípil do hlavy, když jsem spal.
Ostatní již stáli nedaleko mne. Každý držel v ruce nějaké zavazadlo a nedočkavě na mne zírali. Tedy až na [VYMAZÁNO], který hleděl z otevřených posuvných dveří vagónu na pohybující se krajinu. Přijal jsem zabalené hadry od Jarmily, která držela ještě krabici na převoz šatů, postavil jsem se a přistoupil k ostatním u otevřených dveří. [VYMAZÁNO] promluvil: "Budeme vysedat, měl bych spíš říci vyskakovat. Jedeme totiž na černo, jestli jsem jim to ještě nesdělil. Blíží se zatáčka, tam vlak zpomalí."
V zatáčce jsme postupně vyskočili. Heřman to zvládl nejobratněji. Pak vyskakovala Jarmila, následně Gerald a já. Ze začátku jsem se bál, avšak osmělil jsem se a skočil. Ošklivě jsem si však zranil kotník a zbytek cesty jsem se musel opírati o větev, kterou jsem našel za polem mezi mlází. Nakonec skákal [VYMAZÁNO].
12. července 1898
Pár minut po klekání jsme dorazili do menší vesnice, rozkládajíc se v údolí mezi vrchy a hvozdy. K té vesničce vedou dvě cesty. Jedna ze severu, jíž jsme přišli a druhá z jihu. Ač jsem nezahlédl v této tiché vísce ani živáčka hustý kouř vycházel ze všech komínů. V oknech se nesvítilo.
Šli jsme po hlavní ulici až do středu vesnice ke studni. Nemohl jsem si nevšimnouti zachovalosti všech budov ve vísce, kromě kostela, jenž byl velmi zchátralý a působil, jakoby do vesnice nepatřil. Odbočili jsme vpravo a stanuli jsme před domem s otevřenými dveřmi, za nimiž bylo rozsvíceno. Ostatní se vydali dovnitř. Odložil jsem tedy větev, jež mi byla oporou během cesty, a zamířil jsem za nimi. Ocitl jsem se ve světničce, na stolku tam stála lampa, nikoliv však olejová. Vedla k ní šňůra. Zeptal jsem se: "Není to snad elektrická lampa?" Heřman mi odpověděl, že mám pravdu. A [VYMAZÁNO] dodal: "Ano. Experimentální toť síla, která se požívá spíše v civilizovanějších oblastech světa, než-li tady. Jen ať se nestrachují, brzy budou míti pan Profesor příležitost s ní pracovati."
Až teď jsem si povšiml vysoké postavy stojíc v koutě světnice. Tato osoba měla na sobě oblek komorníka, a nepřistřižené černé vlasy jí spadaly do tváře. Také jsem zpozoroval její vyzáblost a nemohu ani opomenouti na ústa, jež měla tato osoba pevně sešité pěti stehy. Vzpomněl jsem si na jméno, které mi [VYMAZÁNO] vložil do hlavy. Tento Komorník se jmenoval Ignác. Jakmile jsem si na jeho jméno vzpomněl, uklonil se mi. Tato úklona byla dle mého úsudku pravděpodobně vynucena [VYMAZÁNO].
Postoupili jsme dále dovnitř a zamířili jsme ke schodům do sklepa. Naráz se v okolním prostoru rozsvítily elektrické lampy. Prošli jsme kolem tří sudů a stále jsme kráčeli po schodech dolů. Schody vedly opravdu hluboko. Cítil jsem ve vzduchu vlhkost sycenou plísní. Na konci schodiště se nacházely ocelová vrata, nepřiměřeně velká, vůči schodům a dosavadním prostorám, v nichž jsme kráčeli.
Najednou se ta obrovitá vrata rozevřela dokořán a my jsme spatřili rozlehlý prostor, rozkládaje se na ploše s rozměry alespoň půlky jednoho hektaru. Půdorys této ohromné místnosti měl tvar šestiúhelníku. Klenba se tyčila do výšky přibližně 50 metrů. Přibližně 10 metrů nad zemí se táhl po obvodu kovový balkon z jehož okrajů čněly elektrické lampy. Podlaha byla z betonu, s čímž jsem se nikdy předtím nesetkal, sic jsem jedinkrát navštívil Řím, kdež jsem zřel obdivuhodnou stavbu Pantheon, jež má kupoli betonovou, nýbrž betonová podlaha byla opravdu novinkou.
V místnosti bylo dalších 5 obrovských vrat a až teď jsem si všiml, že u každých z nich stojí pár čtyřmetrových postav, byly docela daleko a nerozeznal jsem drobnosti na jejich zevnějšku, avšak zpozoroval jsem, že jsou patrně nahé a něco jim visí z hlavy a překrývá jim obličej, považoval jsem to za dlouhé světlé vlasy. Vyšel jsem s ostatními společníky dále do místnosti, podíval se na jednu z těch postav u vrat z nichž jsme právě přišli a hrůzou jsem strnul. Spatřil jsem její hrůzné nahé muskulaturní tělo s odřeninami a modřinami. To, co jsem považoval před krátkými okamžiky za vlasy, byla ve skutečnosti kůže, která jí visela z obličeje. Zarazilo mne také, že kůže na její tváři byla jediným místem na jejím zvráceně silném těle, která takto nepřirozeně rostla. Kůže spadala až ke kolenům. Vlasy ta stvůra neměla. Obrátil jsem se opačným směrem ke druhému monstru, jemuž kůže obličeje sahala až k zemi, kde zanechávala slabou krvavou stopu.
"Líbí se jim, moji Dveřníci? Je to dílo jejich předchůdce," pravil mi [VYMAZÁNO]. "Ne," odpověděl jsem. "Jsou odporní, a jeden z nich si odírá kůži o podlahu."
"Hmmm… Ano. Pan profesor mají pravdu. Měla by se jim znovu zastřihnout, mohou se toho ujmout, jestli by chtěli," navrhl mi [VYMAZÁNO], "vlastně by vážně měli, pokud nepověří touto prací někoho jiného. Mají to totiž oficiálně na starost. I když se mi vzhled mých Dveřníků takto líbí. No nic, jdeme dále."
Jakmile jsme se dostali doprostřed toho obřího prostoru, dveřníci za námi zavřeli vrata a otevřela se jiná, přímo naproti nás. Procházeli jsme přes různé chodby. Přišli k nám tři osoby podobné Komorníkovi, který nás přivítal při vstupu. Vzaly věci, jež jsme přinesli z cesty, a připojili se k nim i Jarmila a Gerald. Dále jsem postupoval pouze já, Heřman a [VYMAZÁNO].
Zastavili jsme se u velkých dvojitých dřevěných dveří. Vstoupili jsme dovnitř. Byla tam tma, ale jen do té doby, než se [VYMAZÁNO] dotknul destičky na stěně, ozvalo se lupnutí a místnost byla osvícena elektrickým osvětlením. Rozkládala se před námi laboratoř s různým vybavením. Na jedné straně byla knihovna se záznamy. Na druhé byly tři lékařské stoly určené k operování. Na všech stěnách i stropu vyjma podlahy byly nakresleny různé ornamenty. Uprostřed se nacházel velký bílý stůl s mnoha šuplíky a nějakými papíry a sklenkou vody. Ležela tam také injekce. Přistoupil jsem ke stolu a ucítil jsem, jak se mi podrážka přilepila k něčemu na podlaze. Pohlédl jsem dolů a spatřil jsem lesklý hnědočervený lepkavý flek. "Heh… Vidím, že právě šlápnuli na svého předchůdce," řekl s úsměvem na tváři [VYMAZÁNO].
Co se mu stalo," zeptal jsem se.
[VYMAZÁNO] mi pak vložil do hlavy Doktorův osud. Měl za úlohu vytvořiti tvora, jež by vznikl při spojení asi deseti lidí. Vytvořil chemikálii, jež se nacházela právě v té injekci na stole a vpíchnout ji měl ubožákům, kdesi v nižších podlažích tohoto komplexu. Jim by se poté narušila tkáň a slepili by se do nějakého "nadčlověka." Když dokončil toto sérum, odmítl jej na ty nebožáky použít, [VYMAZÁNO] se rozzuřil a způsobil mu ohromné bolesti hlavy a Doktor si v hrozných křečích píchnul tu injekcí sám. Jak se ukázalo, přidal do směsi více jedné ingredience, než bylo vhodné a jeho maso se po vpíchnutí narušilo úplně. Zbyla po něm pouze lepkavá kaše a oblečení. Většinu z toho již dokázali sluhové ukliditi, nýbrž stopy po Doktorovi, jsou v místě jeho skonání stále patrné a asi tam budou ještě dlouho. Neprodleně na to se [VYMAZÁNO] rozhodl najít náhradníka, kterým jsem se nešťastnou náhodou stal já.
[VYMAZÁNO] mi dal klíče od pokoje, ve němž jsem měl spávati a odešel se slovy: "Tady aspoň pan Profesor vidí, co se stane, když neposlechnou mých příkazů. Mají teď prostor k odpočinku, k tomu si to tu pečlivě prohlédnout a k pročtení Doktorových záznamů. Většina z nich je zde v knihovně. A ještě rada: pomůže, když si zapamatují, jak se tady věci nacházejí. Doktor v tom měli svůj řád. To je také důvod, proč sluhové nechali většinu věcí na stejném místě jako v den Doktorovy smrti. Přeji jim pěknou zábavu a dobrou noc. A kdyby Profesor hledali záchod, tak druhé dveře napravo od jejich pokoje." Odešel a s ním i Heřman.
Rozhodl jsem se, že si Doktorovu pracovnu prohlédnu až nazítří. Byl jsem velmi unaven. Odebral jsem se tedy do svého nového pokoje. Byl stroze vybaven. Jen lůžko, noční stolek a skříň s bílými lékařskými plášti. Elektrická lampa trčela ze stěny naproti dveřím. Brzy jsem se ji naučil pomocí spínače vedle dveří zapínat a vypínat. Okna pokoj pochopitelně nemá. Vždyť je desítky metrů pod povrchem. Objevil jsem však větrací šachtu, z níž proudil do místnůstky čerstvý vzduch. Šel jsem si ještě uleviti na toaletu a trochu se umýt u umyvadla. Pak jsem se svlékl a šel jsem spát. Když jsem upadal do spánku doufal jsem, že se ráno probudím zase ve své milované Praze, a že tohle všechno byl jen velmi ošklivý sen.
17. července 1898
Prostudoval jsem si snad všechny Doktorovy zápisy. Vím teď, jak operovati lidské tělo. Zdálo se mi to složité, poprosil jsem tedy [VYMAZÁNO], zda by mi neposkytl nějakého nebožtíka, abych se mohl dostat do své nynější role všeobecného ranhojiče. Vysvětlil mi, že si mohu brát těla mrtvá i živá, a že bude jen rád, že se snažím a neodmlouvám. Trochu mne to upokojilo. Prostudoval jsem si za den lidské tělo, jak knižně, tak přímo ve skutečnosti. Čtenář by dozajista nevěřil, jak je lidský tvor složité stvoření. A nejen to, spisy o běžném lékařství byl jen zlomek z velkého díla jeho a jeho předchůdců. Nejsem si sic jist, kolik nebožáků již sloužilo [VYMAZÁNO], ale mé odhady počítají s možná pěti. Pět není moc, ale když si čtenář uvědomí, mnoho z nich mohlo pro Něj pracovati i čtvrt století, to by znamenalo, že [VYMAZÁNO] je o mnoho, opravdu mnoho let starší, než jsem předpokládal. Nevím to jistě, protože o Něm nebyly v Doktorových spisech skoro žádné zmíňky.
Jak jsem již naznačil, většina Doktorových spisů se netýkala světského lékařství, nýbrž kouzel, mystiky, alchymie a mnoha dalších věd, jež jsou již považované za zastaralé a neosvícenské. Jsou však překvapivě velmi přesné. Nezájem o ně v dnešní společnosti lidí připisuji jejich nenápadnosti, avšak jejich pomyslné sítě jsou protkány celým vesmírem. Slova mají ohromnou sílu, mohou potěšiti i rozhněvati. Slova, myšlenky a prostě to, co nemůžeme spatřiti je mnohdy silnější než sopečný výbuch. Zasahují do prostoru dosud nepoznaného, do hlubin duchovna. Neznamená to však, že jsou tyto zákony odděleny od obyčejného světa. Propojením těchto dvou prastarých zákonů vznikají věci neuvěřitelné. Ano, Měl jsem rád báchorky o strašidlech, snažil jsem se již před dlouhou dobou hledati souvislosti. Nikdy bych nevěřil, že by se mi někdy naskytla takováto příležitost. Začal jsem zaznamenávati proto co nejstručněji zákony takovýchto sil do jiné knihy. Pokud by to čtenáře zajímalo, může si bližší podrobnosti vyhledati ve svazku s názvem Stručné zákony světa astrálního, jenž jsem sepsal právě z důvodu osvětlení tak rozsáhlého vědeckého oboru aspoň okrajově. Do jediné knihy by se totiž toliko vědění nevešlo.
Když je tedy svět astrální a ten, v němž se čtenář jistě právě nachází, může vzniknout něco s ohromnou mocí. Vyléčení jakékoliv choroby, ohromná rychlost, procházení zdmi, nesmrtelnost. Čtenář si však musí uvědomiti, že on sám je s astrálním světem propojen, jsou však věci, u nichž lze na vlastní oči pozorovati důsledky jejich propojení.
Doktorovy spisy obsahovaly vnitřní i vnější popis většiny [VYMAZÁNO] společníků, jež se nacházeli v tomto bludišti chodeb. Byl jsem překvapen, koliko stvoření, jež se zde nacházelo, Doktor vytvořil. Abych však věci uvedl na správnou míru, uvedu příklad prastarých služebníků [VYMAZÁNO] , ti vysocí sluhové se sešitými ústy. Ti byli vytvořeni Doktorovým předchůdcem. Ale ostatní vytvořil Doktor. Znal jsem teď většinu všech, kteří se mnou tady byli. Věděl jsem, že Jarmila se dokáže rozděliti do několika těl a může se měnit v krávu, že Gerald se mění na lidoopa, že kovová kapela se vejde do míst menších, než by kdokoliv přepokládal. A mnoho, mnoho dalších věcí.
20. července 1898
Následující tři dny jsem si šel projít podzemní bludiště, v němž jsem teď žil. Provázel mne Heřman. Pravda, moc toho nenamluvil, ale znal odpověď snad na všechno, nač jsem se ho ptal týkajíce se těchto podzemních prostor a také osob, jež se zde nacházely se mnou.
Nejprve jsme se vydali do nejhlubších částí bludiště. Slouží jako uhelný důl. Obsluhují jej kovoví horníci. Jsou dosti podobní kovové kapele, avšak s tím rozdílem, že na jejich vytvoření použil Doktor neúměrné množství lidí. Počet kovových dělníků se blíží veletuctu, avšak počet lidí, kteří zemřeli, aby horníků bylo tolik bych mohl spočítati na prstech. Sic mne potěšilo, že nemuselo trpět tolik lidí, jejichž duše by byla vložena do kovových těl s klouby a šrouby, avšak trhání nesmrtelných duší těch lidí na malé kousky a úměrné rozložení těch kousků do všech mosazných těl musela býti obrovská muka. Docílilo se tím však toho, že třeba dvaadvacet kovových dělníků pracovalo jako jeden muž. U kovové kapely to však bylo jinak. Kolik členů kapely, toliko i použitých lidských duší, které za dávných časů patřily nebohým šumařům, jež procházeli kolem vísky nad námi. Povely horníkům udával obtloustlý stařík s fousy dlouhými až k zemi a do všech stran. Jmenoval se Grigore. Zajímavé na něm byly jeho přibližovací brýle, které měl stále na sobě. Uhlí, které horníci získali, bylo použito k vytvoření elektřiny a kouř z ohromných pecí byl odváděn složitým potrubím do komínů nahoře ve vesnici.
Vyšší patra obsahovala sklady nejrůznějších látek a věcí. Dřevo i kov měly své místo, stejně tak i zbraně, vhodné pro případnou obranu bludiště. Věděl jsem však, že jich bylo použito právě za Doktorovy doby, kdy [VYMAZÁNO] nařídil zajmouti všechny zbylé obyvatele vesnice.
Nad těmito obřími sklady, byla část bludiště určená pro chov. Čtenář by si měl uvědomiti, že to nebyla žádná hospodářská zvířata, ale lidé, přesněji synové a dcery těch, jež nechal [VYMAZÁNO] zajmouti. Stejně jako většina těch, co ústavičně přebývali v těchto podzemních prostorách, měli i tito lidé bledou a nezdravou kůži. Navíc podmínky, ve nichž žili, byly srovnatelné s chlívkem pro vepře. Nechutný zápach se linul z těchto míst do okolních prostor. Byli krmeni trochou kořenové zeleniny, kterou občas sklízeli trpaslíci na polích u vesnice, a také masem z různých zdrojů, dokonce i tím, z uhynulých jedinců lidského druhu. Trpěli strašlivým hladem a nemocemi, byli nazí a téměř nemluvili. Do pitné vody jim trpaslíci sypali trochu omamných látek například opia, získávaného z makového pole nedaleko od vesnice. Chováni byli v klecích s rozměry dvou metrů na každou stranu v počtu ode dvou do čtyř jedinců. Když mne spatřili, začali volati jako sbor v jazyku rumunském. Otázal jsem se Heřmana, co volají. Řekl, že chtějí, abych je pustil na svobodu. Navrhl jsem tedy, že bych to udělal. Ale Heřman mi připomněl, že bychom byli oba za to potrestáni.
Jak jsem již nastínil, byli někdy krmeni svým vlastním masem. Sice byla jejich chudá strava prokládána trochou nedovařeného drůbežího masa, ale opakované pojídání svých vlastních mrtvých známých v nich probudilo opravdu podivné chování. Chtělo se mi zvracet, když jsem zjistil, že už jsem toho masa okusil, když jsem včera jedl polévku. O jedno patro výše se nachází kuchyň, v níž jsou uměleckým způsobem zpracovávány nejrůznější věci. Ať šlo o kosti nebo kůži, bylo vše použito.
Naproti vstupu do kuchyně bydleli trpaslíci. Lidé z chovu, kteří byli ušetření trápení se v kleci, ale bylo jim přidáno o to více špinavé práce venku i uvnitř. Občas pomáhali v dolech mezi kovovými horníky a nesnesitelnou výhní, jindy zase pomáhali udržovati rozvod elektřiny v chodu nebo udržovali průchodné komíny nahoře ve vesnici. Stvořitel prvních trpaslíků byl pravděpodobně jeden z Doktorových předchůdců, ale Doktor sám vytvořil mnoho z nich. Postup je jednoduchý a naučil jsem se jej i já. Jestliže vpravíte do tělíčka malého dítěte určitou směs, jejíž postup výroby jsem uvedl ve svazku Stručné zákony světa astrálního, zůstane toto dítě malým až do dospělosti. Výhoda malých pracovníků je ta, že se vejdou do nepřístupných míst a bohatě jim postačí malé množství jídla.
22. července 1898
Dnes za mnou přišel [VYMAZÁNO] s prvním požadavkem. Chtěl, abych vytvořil klece pro ty lidi, chované na experimenty. Neměly to býti ledajaké klece, měly sloužiti k udržení lidí v klidném stavu a měly zpomaliti jejich tělesné funkce, neboť množství jídla, jež jim bývalo denně podáváno a to i v menších dávkách, bylo moc velké a většina trpaslíků byla právě tím, aby nakrmili ty hladové krky, dlouhodobě zaměstnána, takže práce na jiných místech stála.
30. srpna 1898
Po dlouhém přemítání, pročítání Doktorových knih a hledání v nich různých způsobů, jež by mi pomohly vykonati [VYMAZÁNO] požadavek, jsem konečně sestrojil plán pro vytvoření těch klecí. Mnohokrát jsem tento plánek překresloval. Teď mi již připadal dokonalý. Vše, oč mne [VYMAZÁNO] žádal jsem zahrnul, ba ještě mnohem více: přísun živin, vzduchu, vody, chemikálie a čarovné formule pro zpomalení životních potřeb.
31. srpna 1898
Pověřil jsem několik trpaslíků, aby mi donesli všechny potřebné součástky. Mnohé z nich budu muset sestrojiti sám.
9. září 1898
Jsem již v polovině práce. Bohužel však pracuji sám. Žádný z těch trpaslíků, kteří mi přinesli základy pro součástky, nedokázali sestrojiti byť nejmenší převod nebo spojiti dvě trubičky. Přisuzuji to jejich neohrabaným oteklým rukou.
11. září 1898
Dostal jsem se k součástce, s níž jsem si již hodiny lámal hlavu. Nedaří se mi k ní připojiti hadičku tak, jak jsem zamýšlel. Bolí mne už ruce a oči, když se takhle namáhám. Uvažuji, že ji odložím a vrátím se k ní později.
25. září 1898
Podařilo se mi sestaviti všechny součástky až na jednu. Stále do ní hadička nepasuje. Zkoušel jsem ji obrousit, ale mám obavy, že jestli takto budu pokračovati dále, úplně ji zbrousím a rozbiji. Ach, jak titěrná to práce.
2. října 1898
[VYMAZÁNO] na mne doléhá a ptá se mne, kdy to budu míti hotové.
3. října 1898
Právě jsem ztratil trpělivost. Budu muset začít úplně od začátku. Nedokázal sem napojiti tu hadičku a navíc jsem rozbil válec, do kterého měla býti zasazena.
10. října 1898
Mám hotový nový plánek. Pozměnil jsem mnohé detaily a přidal jsem pár věcí. Na [VYMAZÁNO] lze vidět jeho netrpělivost. Cítím, jak je naštvaný.
Od mé úmorné práce shledávám útěchu v rozmluvách s Jarmilou. Dokáže tak potěšiti. Nosívá mi občerstvení v pozdních nočních hodinách. Docela si rozumíme. Cítím, že je jí mne líto. Ale já vím, že to, co si zažívám v této době já, je jen zlomek toho, co zažívala ona, když z ní Doktor udělal to, co je teď.
9. listopadu 1898
Po dlouhém schánění součástek a sestavování mám konečně hotovo. Chystám předvésti můj pokrok [VYMAZÁNO]. Snad jej to aspoň trochu potěší a nebude se na mne zlobiti.
10. listopadu 1898
Na tento den jsem se musel dobře vyspat. Slíbil jsem [VYMAZÁNO], že Mu ukáži můj vynález. Přišel v 10 hodin dopoledne a s ním i Heřman a další čtyři trpaslíci, jež na mé přání přivezli na na přepravní desce s kolečky v dřevěné krabici živého člověka z chovu. Otevřel jsem bednu a spatřil mladou dívku. Měla různě po těle škrábance, odřeniny a vyrážku. Byla nehybná a nic neříkala, což bylo způsobeno větší dávkou opia. Vypadala šťastně. Trpaslíci ji vytáhli z bedny. Narovnal jsem ji do polohy, jaká je potřeba pro to, aby se pohodlně vešla do Klece. Nekladla skoro žádný odpor. Nejdřív jsem ji přivázal a poté na ni napojil různé hadičky pro přívod a odvod různých látek a jehly, které do ni měly pumpovati zvláštní chemické roztoky. Když bylo hotovo, zavřel jsem dvířka a zapnul jsem činnosti Klece. Pak jsem oznámil dokončení.
[VYMAZÁNO] se chvíli díval na mne, chvíli na Klec a pak mi vložil do hlavy, že je to sice působivé na moji první zakázku, avšak nemůže se dívat dovnitř Klece, když je zavřená, je totiž kovová a tudíž neprůhledná, a navíc to vkládání trvá moc dlouho. Musel jsem tedy Klec upraviti.
"To však není vše," vyřkl jsem. I když se mohlo zdáti, že Klec funguje, musí zachovati osobu uvnitř živou i po probuzení. Předpokládal jsem, že dívka uvnitř klece žije, neboť kdyby tak nebylo, On by to určitě zmínil. Ví totiž, zda ti, jež znají jeho jméno žijí, či nikoliv. Oznámil jsem proto, že otevřu Klec.
Otočil jsem klikou a zatáhnul jsem za madlo. Po syčivém zvuku jsem spatřil tu dívku. Měla zavřené oči, to mne znepokojilo, doufal jsem že není mrtvá. Odpásal jsem ji a spatřil kapky krve na rankách po injekcích. Bezvládně mi padla do náruče. Pravda, dosti zapáchala, což se dalo očekávati, kvůli podmínkám, v nichž přežívá možná i celý život. Dýchala, a tak se mi ulevilo.
Položil jsem ji na studený pracovní stůl, vzpomněl jsem si na zkazku o Sněhurce, jak spala, když ochutnala otrávené jablko. Nabral jsem trochu studené vody do misky z umyvadla, jež se nacházelo v laboratoři, přistoupil jsem k ní a začal jí smáčet tvář studenou vodou, aby se procitla. [VYMAZÁNO] a Heřman mne při tom tiše pozorovali. Trvalo to nějakých pět minut, než otevřela oči. Zkusil jsem na ni promluviti. Tu přistoupil Heřman, vylezl na židli u operačního stolu, natáhl se a promluvil na ni rumunsky. Nezdálo se, že by si toho vůbec všimla. Čekali jsme v tichu ještě tak deset minut. Za tu dobu mi [VYMAZÁNO] vpravil do mysli další podmínky, například, že stejně jako zamykání do Klece, tak i vytahování z ní trvá moc dlouho, a že chce, aby osoba v Kleci vězněná po vyproštění nekrvácela a byla schopná komunikace a pohybu. I když totiž byla ta dívka předávkovaná opiem, měla by býti čilejší.
11. listopadu 1898
Lidová předpověď nelhala a sněhu se dostavilo i v těchto končinách. Dlouho jsem však venku na vzduchu nepobyl, jelikož práce s Klecí je ještě stále přemnoho.
20. listopadu 1898
Zdokonalil jsem Klec. Ukázka se [VYMAZÁNO] líbila a dovolil mi zahrnouti Klece do výbavy pro chov lidí. Osoba, jež by byla dána dovnitř, byla skoro okamžitě spontánně připoutána. V poutech jsou zabudovány jehly, které ihned po znehybnění, vpustí do těla chemikálie pro udržení a zpomalení životních funkcí a přívod živin. Trpaslíci již začali s přestavbou pro chov lidí, aby mohly býti klece napojeny na stoku a na elektřinu, jíž nyní byly některé z jejích poháněny. Musel jsem teď však sestrojiti stovky, ne-li tisíce Klecí. Celý postup pro vytvoření Klece je uveden v mých zápiscích zvaných Stručné zákony světa astrálního, mám však obavy, že se později nebudou moci nazývati Stručnými.
26. listopadu 1898
Přemýšlel jsem, jak bych mohl zkrátiti dobu, sestavování té spousty Klecí. Trpaslíky nemohu pověřiti drobnou prací, neboť jejich ruce, jak jsem již zmínil jsou oteklé a neohrabané. Mohou mi pouze nositi potřebný kov a nástroje. Uvažoval jsem také o kovových hornících. Je jich mnoho, nepotřebují, tedy nemohou spát, jsou šikovní na drobné práce, jelikož se jim netřesou ruce a jejich zrak se velmi liší od toho, který umožňuje lidské oko, avšak v každém z nich je kousek trpící lidské duše. Kovoví horníci se již nedokáží naučiti žádné jiné práce, než-li těžbě uhlí.
Možná sestavím nějaký stroj, který by to dokázal, nebo zkusím lépe hledati schopné dělníky. V [VYMAZÁNO] bludištích žije toho mnohem více, než by se mohlo čtenáři zdáti…
27. listopadu 1898
Rozhodl jsem se pro možnost nalezení vhodných dělníků pro tuto robotu. Oslovil jsem dva trpaslíky, aby se se mnou vydali jako doprovod za hledáním vhodné pracovní síly do opuštěných chodeb dolu, kam Doktor uzavřel stvůry ze svých nepovedených pokusů. Měl jsem naději, že by se v těch temných chodbách mohly skrývati stvoření, jež by bylo snadné vyučiti drobnému řemeslu.
Tyto chodby jsou pro většinu obyvatel bludiště zapovězeny a takřka nikdo se neopovažuje ani přiblížiti k těm místům. Jsou pečlivě zapečetěny, a to, co se v nich skrývá, bylo ponecháno svému osudu. Čtenář by si takto mohl mysleti, že všechno tam uvnitř pomřelo hlady. Musím čtenáře vyvésti z omylu. Do těch míst vedou různé odpadní a větrací šachty, přes něž se sice nic velikosti člověka neprotáhne, avšak skrze ně mohou dopadati do hlubin zbytky po jídle, odpad, voda a jiné věci. Také jsou v těch dolech různé vodní prameny a není vyloučeno, že by se ty stvůry navzájem požíraly. Navíc si kovoví horníci si nedávají pozor na to, kam kopou, poněvadž se řídí Grigorovými příkazy. Grigore totiž vlastní mapy chodeb, podle nichž rozdává rozkazy, a tak občas horníci nějakou zapovězenou chodbu nechtěně otevřou. Trasy po nich proto musí kontrolovat trpaslíci. Doktor si vedl zápisky o všem, co do zapovězených chodeb zavřel. Žádná z těch věcí, dole zavřených, by neublížila kovovým horníkům, leželi by těm stvůrám dosti dlouho v žaludku. Proto, když kovový horník nalezne takovouto chodbu, není ohrožen. To trpaslíci, jež po hornících ověřují pevnost a rozsah chodeb a hledají ztracené, kteří byli zasypáni, se musí míti na pozoru a nositi s sebou zbraně. Ta stvoření, skrytá v hlubinách, by mohla tím pádem loviti i trpaslíky, nebo se v nočních hodinách potulovati rozsáhlým bludištěm, jestliže by našla cestu k úniku.
Když jsem o mém plánu řekl Jarmile, měla o mne velký strach a přemlouvala mne. Musel jsem ji ujistiti, že budu míti s sebou doprovod mrštných trpaslíků a vezmu si také nějaké zbraně.
28. listopadu 1989
Ráno, přibližně v 8 hodin, jsem sjel se dvěma trpaslíky, kteří mi slíbili doprovod, výtahem do nižších podlaží dolu. Pokud by to čtenáře zajímalo, uvedu jejich jména: Jarmoděl a Jedloň. Vybavili jsme se trvanlivým jídlem, noži, puškami, provazy, háky, olejovými lampami a mnoha dalšími věcmi. Měli jsme doraziti k místu, kde před nedávnem kovoví horníci odkryli zapovězenou chodbu, a jež trpaslíci ještě nestihli uzavříti. Plánovali jsme pobýti v zapovězených dolech několikero dní.
V podlaží, v němž jsme vystoupili, panovalo veliké parno, takže jsme si hned na začátku svlékli několik svršků, abychom se aspoň trochu schladili. Octli jsme se na křižovatce, k níž z různých stran směřovaly koleje, jež vedly k uhelnému výtahu. Počkali jsme na příjezd povozu důlních vozíků. Když se hřmotem přijel, všiml jsem si, že je tažen zrůdnými lidmi, jaké jsem viděl předtím, ve velké místnosti s mnoha vraty na začátku bludiště. Doktor je nazýval Hromotluci, a nahrazovali zde důlní koně. Když bylo uhlí vyloženo, nasedli jsme spolu s několika kovovými horníky a povoz se s hlukem dal do pohybu. Jeli jsme asi hodinu rychlostí přibližně 20 km v hodině. Zastavili jsme na místě, kde končily koleje. Naráz kovoví dělníci vystoupili a začali kopat. Obdivoval jsem jejich rychlost a sladěnost, musel jsem však jíti dále.
Vydali jsme se chodbou na levici směrem od kolejí. Čím jsme šli dál, tím užší začaly býti chodby a rozestup petrolejových lamp na stropě se zvětšoval z pěti metrů na 50, šlo vidět, že tyto chodby jsou čerstvé. Když už jsem nemohl rozpažiti kvůli šířce chodby, narazili jsme na dalšího trpaslíka ve vzdálenosti asi 30 metrů před námi. Mával na nás a v ruce držel petrolejovou lampu. Byl jsem s ním domluvený, že než bude nově odkrytá chodba zatarasena, vpustí nás dovnitř a bude na nás před vchodem dovnitř čekat, než se vrátíme. Ačkoliv mají trpaslíci tuhý kořínek, cítil jsem na něm, že má obavy nejen o nás, ale i o sebe.
Za vstupem do zapovězených chodeb se rozprostírala temnota. Když jsem posvítil dovnitř, uvědomil jsem si, že tyto chodby jsou, oproti té, jíž jsme sem přišli, překvapivě široké. Pozvedl jsem petrolejovou lampu výš ke stropu a spatřil jsem vyztužení, trubky a háky na osvětlení. Na zemi vedly koleje. Pomalu jsme vykročili dovnitř a rozhlédli se. Byli jsme v přímé chodbě, světlo z našich luceren nedosáhlo ani na jeden konec. Chvíli jsme se rozmýšleli, kterým směrem se vydati. Nakonec jsme se rozhodli postupovati doleva. Jednotvárná chodba, ozvěna našich kroků a kapání vody nás unavovalo. Dlouho jsme kráčeli po kolejích, když jsem si všiml stop, podobných velikosti těch lidských, v prachu na kraji. Sehnul jsem se v zádech a skrčil v kolenou, abych si je řádně prohlédl. Zdálo se, že stopy udělalo něco kráčejícího po špičkách, neboť stopa byla široká, ale krátká. Bylo možné spatřiti také otisky po pěti prstech s dlouhými drápy jako od orla. Vypadalo to také, jakoby ta věc chodila po dvou. Stopy pokračovaly od nás. Rozhodl jsem se jít podle nich, ačkoliv oba trpaslíci zprvu namítali. Měl jsem je poslechnout a nepronásledovat to.
Šli jsme po stopách dlouho, když se nás najednou Jarmoděl zeptal, jestli jsme neviděli daleko vepředu modré světlo. Zkusili jsme zaostřiti svými zraky, avšak žádné jsme nespatřili.
Ušli jsme asi kilometr, když jsem i já zahlédl úplně vpředu světýlko. Bylo však zelené, pohybovalo se ze strany na stranu a vzdalovalo se. Pospíšili jsme si kupředu. Brzy mne trpaslíci svými skoky předběhli a už byli u toho světýlka. Jeden z nich to vzal a zaujatě se na to díval. Hned na to se přidal i ten druhý. Pak se otočili směrem ke mně a zavolali na mne, abych se šel taktéž podívati. Doběhnuv k nim jsem v Jedloňových rukou spatřil malé svítící stvoření. Bránilo se, ale proti trpasličím silným rukou nemělo žádnou šanci. Vypadalo jako maličké děvčátko menší než 10 centimetrů. Mělo na sobě maličký svetřík. Bylo tak bezbranné a roztomilé. Tu jsem si vzpomněl na Doktorovy zápisky. Mělo jít o vyšlechtěný druh, který měl sloužiti jako lampy pro horníky. Pokus se však nezdařil a tato živá světýlka neposlouchala a byla plachá. Neboť žádné využití neměly a Doktorovi se jim zželelo, nezahubil je, ale zavřel sem. Předpokládal bych, že by zde stejně zahynuly, ale překvapivě i po tolika letech zde přežívaly.
Přemýšlel jsem, co s ním mám učiniti. Pak jsem se rozhodl, že jej zkusím dopraviti v košíku do mé laboratoře, kde bych je prozkoumal. Sundal jsem si ze zad batoh, vytáhl jsem z něj malý koš s háčkem, jejž jsem chtěl využíti právě pro podobné účely, otevřel víko, opatrně vložil dovnitř třesoucí se světýlko a zavřel a zajistil háčkem. Pak jsem košík vrátil do batohu. Na mysl mi vyvstala myšlenka, čím se ta světýlka v těchto zapovězených chodbách živí.
Když už jsme ušli 5 kilometrů, zastavili jsme se, abychom si odpočali a něco pojedli. Ani jsem nedojedl, když jsem zaslechl, jakoby něco velkého v dálce od nás, ze směru, jímž jsme přišli, dopadlo na zem. Přestal jsem žvýkati a pootočil jsem hlavou tím směrem. Trpaslíci si všimli mé podivné odezvy a přestali také svačiti. Náhle jsem to uslyšel znova. Trpasličí obličeje se zkřivily do grimasy, z níž jsem vyčetl, že se mne trpaslíci v duchu ptají, zda nemám aspoň trochu zdání, co by to mohlo býti. Když se to ozvalo potřetí, chopili jsme se svých zbraní, ze strachu z neznáma a z nebezpečí. Pak se to ozvalo ještě několikrát v rozmezí 10 vteřin, kteréž se navíc zkracovalo.
Čekali jsme s pistolemi v ruce. Dopady byly čím dál zřetelnější. Zaposlouchal jsem se a uvědomil jsem si, že každý dopad je doprovázen zvukem, podobným kvákání. Konečně se to k nám přiblížilo a já jsem si to mohl dobře prohlédnouti. Byla to nechutná ropucha pokrytá šedými chlupy. Měřila úctyhodný metr na délku i na šířku. Zastavila se dva metry od nás, chvíli si nás prohlížela svýma žlutýma očima, a pak si to začala rázovati rychle k nám. Postavil jsem se, protože jsem jí chtěl uhnout. Zastavila se, mírně s sebou trhla vzad a nedůvěřivě si mne zezdola prohlížela. Pak se vzepjala a nafoukla se. Asi chtěla vypadati větší a zastrašiti mne. To se jí však nepodařilo. Náhle ode mne odvrátila zrak přímo na Jedloně a vrhla se velkým skokem k němu. Jedloň byl však mnohem rychlejší, takže stačil uhnouti. To však ropuchu neodradilo a ve svých výpadech na Jedloně pokračovala. Zkusil jsem zasáhnouti tím, že jsem do ní kopl.
Ropucha hrůzně zasyčela a na její kůži se začala srážet bílá kaše. Chvatně jsem vytáhl lahvičku na vzorky a trochu do ní nabral. Ropucha znovu zasyčela a chtěla na mne zaútočiti svými drápy na krátkých nožkách. Nebylo jí to moc platné. Ještě jednou jsem do ní kopl, ve snaze ji odehnati. To se mi podařilo a ropucha odskákala pryč.
Z obav, že by se mohla vrátiti třebas i se svými družkami, pokud nějaké měla, jsme nedojedli oběd a pokračovali v cestě po stopách.
Zbytek dne uplynul v klidu. Když stopy poprvé po velmi dlouhé době zatáčely, označili jsme si hromádkou kamínků směr, jímž jsme sem přišli. Po cestě jsem polapil ještě jedno světýlko, tentokrát červené. Když mé hodinky ukazovaly deset hodin večer, rozbili jsme tábor, tedy pouze jsme odložili svá břemena a na zemi roztáhli tlustou tkaninu, na níž jsme měli spáti. Hlídku jsem držel první, později Jedloň a nakonec Jarmoděl.
29. listopadu 1898
Hned po probuzení jsem se ujistil, zda se světýlkům nic špatného nepřihodilo. Jejich záře se zdála méně jasná, než včerejší den. Nehybně a smutně na mne hleděla. Napadlo mne, jestlipak nejsou hladová a žíznivá. Pootevřel jsem dvířka a zkusil jim dovnitř nasypati kousek rozdrobeného sucharu. Hladově se na to obě světýlka vrhla a svýma malinkýma ručkama nabírala drobečky a vcpala si je do úst. Za chvíli se znovu jasně rozzářila. Zkusil jsem jim dovnitř nalíti ještě trochu vody. Tu brzy hltavě vypila
Když se probudil i Jedloň, dali jsme si snídani, jež se skládala ze sušeného lidského masa, sucharů a ostružinového čaje. Masem jsem pohrdl, neboť mi lidožroutství připadalo nadmíru nechutné. Čaj byl však opravdu dobrý a nedostatek masa mi v tuto chvíli nevadil. Jakmile jsme pojedli, začali jsme s balením věcí a s chystáním se k odchodu. Než jsme se vydali pryč, Jarmoděl označil hromádkou kamínků cestu, kudy jsme sem přišli, abychom se neztratili.
Na cestě jsme dopoledne párkrát spatřili ještě nějaká ta světýlka, ale v odpoledních hodinách, jakoby se po nich slehla zem. Navíc se k původním stopám, po nichž jsme šli, připojily ještě další, sice se znovu zdály býti od člověka či něčemu jemu podobnému, avšak tyto stopy naznačovaly, že se ta věc pohybovala po čtyřech a navíc ve velmi neobvyklé poloze. Později téhož dne jsme zjistili, čemu patřily. A aby toho nebylo málo, podivný zápach zdechliny se již od asi jedné hodiny odpolední linul ze směru, jímž jsme šli.
V půl pět, když se den pomalu chýlil k večeru, což by však zde bez hodinek nešlo rozeznati, zaslechli jsme v dáli vpředu od nás, ale mírně napravo, podivné zvuky. Zdály se nestálé, mísilo se v nich totiž mlaskání, vrčení a hekání, to všechno navíc v různě dlouhých rozestupech. Na obou trpaslících byla patrná úzkost a oni ji určitě viděli i na mne, měli jsme proto u sebe zbraně tak, abychom je v nutnosti mohli co nejrychleji použít.
Brzy jsme spatřili, co tyto podivné zvuky vydávalo. Na křižovatce ležela mrtvá ropucha na níž se živila podivná zrůda lidských rozměrů. Doktor byl její tvůrce a nazval ji výstižným jménem "Hromadník." Nezdálo se, že by si nás všiml, neboť byl do svého počínání velmi vášnivě zabrán. Popsati jej bude těžší, ale pokusím se o to co nejlépe. Zadní nohy měl několikrát zalomené a vypadaly, jako od lučního koníka, konce nohou však měl na rozdíl od něj otočené dovnitř k tělu. Trup byl zespodu hrbolatý. Na horní straně, nejsem si jist, zda to bylo břicho, nebo záda, měl Hromadník obrovský nepravidelný hrbol, pokrytý jemným chmýřím. Když jsem na něj posvítil lampou lépe, všiml jsem si jeho průsvitnosti a žilnatosti. Byl jsem si jist, že uvnitř toho bachoru je něco, co s sebou mírně cukalo.
Přední nohy byly dosti podobné těm zadním, avšak byly menší a jejich konce byly nepravidelně rozprostřeny. Kolem krku bylo patrné silné zvrásnění, což napomáhalo jeho schopnosti se protáhnouti, když se Hromadník natahoval pro další sousto. Jeho hlava vzdáleně připomínala tu velrybí. Měl velké silné čelisti s tupými zuby a malá očka na spodní straně hlavy.
Nechtěl jsem jej vyrušovati při jídle, neboť jsem si nebyl jist jeho hrozbou pro nás. Ačkoliv mrtvá ropucha zapáchala, smrad z ní však byl slabší a odlišný od toho, jenž se linul z chodby napravo, kam zahýbaly i šlépěje, po nichž jsme se původně vydali. Pomalu jsme ze vzdálenosti asi čtyř metrů obcházeli hodujícího Hromadníka, když tu náhle Hromadník přestal jíst. Zastavili jsme v našem obcházení též. Hromadník sebou začal hrůzně škubat a z úst mu kapala žlutá pěna. Slyšeli jsme jakoby se trhala látka, a viděli, jak se bachor nahoře na něm zvětšuje. Hromadníkovo třepání a syčení při vytékání pěny z úst přerušil asi dvouvteřinový tichý okamžik, kdy se Hromadník úplně přestal hýbat a jakoby ztuhnul.
Ozvalo se hlasité lupnutí a celý bachor se oddělil od Hromadníkova těla a dopadl jeden metr od něj. Hromadník, pak znovu ožil a jakoby se nic nestalo, pokračoval v požírání ropuchy. Z horní části těla mu stékala trocha červené a žluté tekutiny.
Hromada. jež po sobě zanechal, se stále hýbala a pod ní se tvořila čím dál větší kaluž žluté kapaliny. Potom začala pukat z různých stran a praskavé zvuky byly doprovázeny výstřiky žlutých kapek do různých směrů, jež zapáchaly jako zkažená vajíčka. Když hromada popraskala po celém svém povrchu, začala se rozpadat, a z ní vylezl nový vylíhlý Hromadník, jenž se okamžitě dal do požírání zbytků zapáchající hromady. Když skončil, připojil se ke svému rodiči a oba teď spokojeně hodovali na mrtvé ropuše.
Celé toto narození a proměna byly velmi rychlé, trvaly asi minutu, a za tu chvíli stihli Hromadníci zaneřádit okolí tou žlutou látkou. Naštěstí žádný nezaútočil. Nevím, co bych dělal, kdyby se na mne takováto plazivá potvora vrhla. Její zřejmá láska k požírání zdechlin byla však velmi silná, a aby byla schopná mi něco takového způsobiti, musel bych zapáchati asi mnohem více, než teď. Byl jsem si jist tím, že ropuchu Hromadník nezabil, poškození na její bradavičité kůži mezi chlupy totiž neodpovídalo tomu, co by jakýkoliv Hromadník dokázal. Ropucha byla posetá hlubokými stopami po drápech a měla malými čelistmi vykousanou hlavu. Byli jsme s to neprodleně odejít, neboť nás tento pohled znechutil a zvedal se nám všem žaludek.
Po této podivuhodné podívané jsme už ten den na nic živého nenarazili a stopy začaly zatáčeti snad na každé křižovatce, jimiž jsme do desíti hodin večer ještě prošli. Zápach byl silný a nebylo možné si jej nevšímati. Večeři jsme měli chudší a spánek taky. Každou chvíli jsem se kvůli tomu zápachu budil.
30. listopadu 1898
Noc i ráno se dosti podobaly tomu včerejšímu. Střídání se na hlídce, když ostatní spali, snídaně stejná jako předešlý den, a taktéž jsem se stejným způsobem postaral o světýlka. Zdálo se mi však, že si začala zvykati čím dál více na moji přítomnost a byla klidnější.
Po stopách jsme se vydali v 8 hodin ráno. Před námi se rozprostírala oblast, kde došlo k částečnému zborcení stropu. Šlépěje vedly tam, když jsme však vstoupili dovnitř ztratili jsme je, neboť tam nebyl prach, do něhož by se stopy vtiskly a mezi velkými balvany bylo mnoho různých možností, kudy by to, co stopy zanechalo, mohlo projíti. Po hodině začaly býti rozházené kameny více a více pohromadě, a dělalo mi tedy potíž se dostati dál. Tím se postup zpomalil a jen kvůli mně, neboť trpaslíkům jejich mrštnost, rychlost a malé rozměry v těchto prostorách velmi pomáhaly, museli na mne tudíž často čekati a pomáhati mi. Jestliže jsme se dostali k místu, kde jsem se nedokázal protáhnouti, strávili jsme rozšiřováním otvoru pro mne mnoho času. Na takovýchto místech si bylo možné povšimnouti, že se tudy neprocházíme jako první. Navíc nechutný zápach zesílil tak moc, že jsme si museli krýti nos a ústa, abychom jej alespoň trochu zmírnili.
Z tohoto rozpadajícího se místa jsme vyšli až ve tři hodiny, i když byl tento pás zhroucené klenby dlouhý nanejvýš tak jeden kilometr. Ačkoliv jsme měli hlad, nedokázali jsme kvůli zápachu pozříti ani sousto, taktéž jsme pili pod míru. Oběma trpaslíkům již začaly z toho puchu slzet oči a i ty mé brzy podlehly.
Blížili jsme se ke křižovatce, když tu náhle Jarmoděl, který šel jako první, zůstal stát a ohromen civěl dopředu. Před námi ve tmě se na nějakém mrtvém těle živilo shrbené cosi vysokého a vychrtlého. Dvoumetrový ocas to mělo zdvižený vysoko až ke stropu chodby a spokojeně s ním kmitalo. Patrné byly jeho dlouhé silné nohy s dlouhými kostěnými výrůstky, kterými bylo toto stvoření pokryto také na zádech. Věděli jsme jistě, že toto stvoření udělalo ty krátké, ale široké stopy.
Přikrčili jsme se, když se narovnalo, jakoby něco zavětřilo. Mělo lidský tvar, ale chyběly mu přední končetiny a stále bylo mírně shrbené. Tvar hlavy se nápadně podobal té koňské, avšak směrem k ústům se velmi zúžovala a směrem dozadu naopak rozšiřovala a přečnívala asi půl metru. Takřka se mi zastavilo srdce, když se ta věc otočila našim směrem. Na obou stranách hlavy to mělo řadu zářících žlutých teček a po jazyku dlouhém jeden metr mu stékaly kapky slin.
Z chodby nalevo jsme uslyšeli těžké pomalé kroky, které naštěstí odvrátily pozornost té dvounohé stvůry od nás. Nejprve se zdálo, že šlo o člověka, ale brzy se ukázalo, že to člověkem jedině tak bylo a právě to působilo v chodbách ten nesnesitelný zápach. Doktor to nazval jednoduše a výstižně: Hnus. Byla to jedna z nejhrůzostrašnějších a nejnebezpečnějších stvůr. Když se opuchlý Hnus přikolébal k dvounohé příšeře, nahnul se a zařval na ni a vypustil ze sebe ohromné množství zvradků a zápachu přímo na dvounohou příšeru.
Započal souboj mezi dvěma dravci v podzemí. Poté, co Hnus vyvrhnul několik litrů odporných látek, se rychle dvounohá příšera skrčila a odskočila, aby uhnula další várce, jež opravdu následovala, avšak příšera již byla hleny hojně pokrytá. Oběhla Hnus a uštědřila mu svým ostnatým ocasem hluboké rány na zádech. Hnus zařval bolestí a při tom vychrlil kolem sebe znovu velké množství zvratků a hlenu a chytil se svou rukou s ohyzdně přerostlými drápy odřených zad. Ačkoliv třetí várka, jež z Hnusu vyprskla dvounohou příšeru nezasáhla, zdála se zpomalenější a méně všímavou na útoky svého protivníka. Připisuji to plynům, vznikajícím kvašením obsahu Hnusova rozměrného žaludku, jež omamovaly i mne a trpaslíky, přestože jsme se nacházeli od místa střetu dvou oblud dvacet metrů daleko.
Dvounohé příšeře se při výskoku podařilo svou silnou nohou protrhnout Hnusovo obludné břicho. Z břicha jako z hnisavého vředu se vyvalila spousta krve, nestrávených zbytků, výkalů a vnitřností různých barev a velikostí, jež jen vzdáleně připomínaly to, čím kdysi byly. Řvoucí Hnus se zapotácel a v smrtelných křečích ustoupil asi o dva metry vzad, kde se skácel k zemi. Bylo slyšeti pouze bublavé zvuky, jak ještě zbytky vycházely z jeho úst.
Dvounohá příšera byla takřka celá pokrytá jedovatým hlenem, který jí leptal oči. Pokusivši se zbaviti hlenu na jejím těle, zaslechla dusivý kašel naší malé družiny, způsobený vzduchem přesyceným zápachem rozkladu. Rozběhla se velmi rychle naším směrem a nebýti výstřelu z Jedloňovi zbraně, jistě by s námi byl konec. Nevyvázli jsme však bez zranění. Dvounohá příšera zavadila svým majestátním ostnatým ocasem o Jarmodělovu nohu a velmi ošklivě ji potrhala. Jarmoděl nemohl choditi.
Dvounohá příšera utekla s pisklavým křikem tudy, kudy i přišla. Měl jsem obavy, že dokud bude živa, bude se nás pokoušeti uloviti, museli jsme se tudíž dostati odsud pryč. Nemohli jsme však přes cestu, jíž jsme přišli, neboť by nás průlez přes balvany velmi zpomalil, nemluvě o tom, že jsem teď musel Jarmoděla nositi na zádech, vydali jsme se proto rychle rovně na křižovatku, kde došlo k souboji. Byla v nižší úrovni, než ostatní chodby, a tak se všechno, co bylo rozptýleno při boji všude kolem, zdržovalo uprostřed ní a zakrývalo přítomné koleje. Chvíli jsme se proto museli broditi, což by nedělalo takovou potíž, jen kdyby to, čím jsme procházeli, byla voda. Měl jsem toho plné boty a Jedloň tím měl promočené kalhoty. Zápach byl oproti tomuto jako čistý jarní vzduch po dešti.
Na křižovatce jsme zahnuli vpravo v naději, že bychom se mohli obklikou dostati na místo, kde jsme začali, nebo se aspoň napojiti na chodby, jimiž jsme procházeli před tím, než jsme vstoupili do pásu zborceného stropu. Když jsme byli již dosti daleko, dali jsme si rychlou přestávku, při níž jsme něco pojedli a zanechali zde nepotřebné oblečení zamořené zápachem. Na vyčištění Jarmodělovy rány jsem použil většinu vody, co nám zbyla, pak jsem mu nohu obvázal čistými hadry.
Do konce naší cesty jsme již nespali. Buď jsme běželi nebo šli. Únava na mne a Jedloně dopadala čím dál víc.
1. prosince 1898
Došla nám voda. V našich polních lahvích už nezůstala ani kapka. Spěch vysiluje tělo a způsobuje žízeň, a také hlad, naštěstí jsme ještě měli dostatek jídla na asi tři dny. Abychom si ulevili od tíže našich břemen, nechávali jsme postupně nějaké věci v cestou v chodbách, kupříkladu prázdnou nádobu na olej do lamp, což mne přivádí k další věci: nejen vody, ale i oleje nemáme dostatek. Používáme teď jen jednu lampu, ostatní jsme zanechali na cestě, a k tomu se snažíme užívati její pomoci pouze v místech, kde bychom mohli zbloudit. V dlouhých a širokých chodbách se řídíme pouze zvuky našich kroků a omakem stěn.
Již nemohu bez vody dál. Ačkoliv je Jarmoděl malého vzrůstu, mnoho hodin nošení jej na zádech mne hrozivě unavilo. Třesou se mi končetiny a lije ze mne pot, košili jsem zanechal daleko za námi. Mám popraskanou kůži z nedostatku vody, i když je zde vzduch docela vlhký.
Když jsem únavou padl na zem, věděl jsem, že je čas jednat a Jedloň to věděl taky. Navrhl, že by šel napřed a zkusil najít vodu. Na rozdíl ode mne mohl Jedloň ještě choditi, byl totiž zvyklý na těžkou práci na poli, v dolech a na jiných místech, jež by se z dlouhodobého hlediska mohla přirovnati k tomu, co právě zažíváme. Dal jsem mu mou i Jarmodělovu čutoru, lampu a popřál mu hodně štěstí. Záře z lampy se postupně vzdalovala, až mne a Jarmoděla obklopila tma, jaká není ani při nejtemnější noci.
V té tmě my na mysl vyvstaly různé myšlenky. Nejprve jsem si vzpomněl na své milované Čechy a zastesklo se mi. Neznám nikoho, kdo by se chtěl nacházeti v tak bezútěšné temnotě, někde hluboko pod Karpatami, unaven a žízniv. V myšlenkách jsem se přenesl někam blíže k povrchu, do [VYMAZÁNO] bludiště, kde práce nestojí. Kovoví dělníci bez ustání těží uhlí, trpaslíci vypomáhají, kde mohou, třebas teď hlavně v podlaží, kde se chovají lidé a kde se se budou nacházet i ty mé zvláštní klece. Proč jen jsem si myslil, že bych tady mohl nalézti nějakou pomoc, hluboko pod povrchem v temných zatuchlých chodbách? Proč jsem se raději nepustil do sestrojení nějakého stroje, který by se stavbou klecí pomohl. Mohl jsem být nahoře, ve větraných prostorách s dostatkem vody, jídla a světla, kde mám někoho, s kým si rád v této špatné době povídám; Jarmilu.
Pak jsem si vzpomněl na schopnosti, jimiž [VYMAZÁNO] oplývá. Přec kdyby věděl, že jsme v nebezpečí, něco by udělal, třebas za námi vyslal nějakou záchranu. Nezapomněl snad na nás? Nebrání mu snad něco v tom, aby o nás věděl? Sahají jeho schopnosti jen do určité vzdálenosti? Nebo ví, že nám již není pomoci a teď si hledá za mne náhradníka, jako to udělal i s mými předchůdci? Zemřel snad?
Tužba po troše světla mi připomněla světýlka, jež jsem vzal cestou. Opatrně jsem se podíval do svého batohu a do klícky. Byla temná jako moje okolí. Světýlka mi možná utekla, nebo už nežila.
Procitl jsem ze spánku, když jsem ucítil chlad. Promnul jsem si oči a najednou jsem viděl, protože tma byla pryč. Cítil jsem na svých dlaních a na hlavě vodu. Když jsem si uvědomil, že voda je to, co potřebuji, hbitě jsem se posadil a spatřil před sebou Jedloně, jak drží v ruce čutoru a polívá mne vodou, šibalsky se při tom směje a zakusuje sušené maso. Jarmoděl byl už taky vzhůru a s radostí hltal osvěžující vodu. Byl jsem tak rád, že jsem se rozplakal a objal jsem Jedloně, že jsem jej div nerozmačkal. Vyptával jsem se jej, jak se mu podařilo najít vodu.
Popsal mi, jak přišel na rozcestí a uslyšel, jak někde teče voda, tak se rozeběhl tím směrem. Málem spadl do propasti s malým vodopádem, jímž proudila pramenitá čistá voda. To místo bylo obýváno světýlky různých barev, která se však skryla okamžitě, co Jedloň dorazil. Nabral do lahví a pádil rychle zpět, aby nám o tom pověděl a poskytl doušek na svlažení žízně.
Chtěl jsem se teď co nejrychleji dozvěděti o osudu světýlek, jež jsem chytil. Znovu jsem se podíval do klece. Spatřil jsem je tam, nesvítila a nehýbala se. Byl jsem smutný a bylo mi jich velice líto, z plané naděje jsem je ještě zkusil trošičku smočiti ve vodě. Byl jsem však již smířen s tím, že už jsou po smrti.
Něco jsme na posilněnou pojedli a vydali jsme se směrem k vodopádu nabrat ještě další vodu. Jak jsme se k němu blížili v temnotě před námi jsem spatřil se pohybovati hvězdičky jako na jasné noční obloze. Byla to právě světýlka a u vodopádu měla velkou kolonii. Položil jsem Jarmoděle asi metr od vodopádu, jenž tekl do úzké, ale za to tak hluboké pukliny, že světlo nedosvítilo na dno, pokud snad nějaké měla. Vodopád proudil z přírodního jeskynního útvaru, podobnému komínu, jehož výška se taktéž nedala určiti. Všiml jsem si, že propast je na stěnách nahoře i dole pokryta otvory, jež sloužily světélkám jako domov a vycházela z nich krásná záře. Kvůli nadměrné vlhkosti se na stěnách propasti i chodby vyskytovala černá řasa, jíž se světýlka tady dole živila. Přestože mne napadlo, vzít si nějaká světýlka za náhradu těch, jež mi zemřela, ale s pocitem, že by se tento děj mohl opakovati, myšlenky na ulovení nových jsem brzy opustil.
Po naplnění vody do polních lahví a dostatečném pokochání se překrásným malebným rájem v děsuplných chodbách jsme pokračovali dál v cestě. Olej jsme však u vodopádu nedoplnili, vždyť jsme ani neměli z čeho, a museli jsme tedy pokračovat rovnými chodbami často bez světla. Najednou jsme však narazili na hromádku z kamínků. Byli jsme tak šťastní, že jsme na dobré cestě a že se snad brzy dostaneme z tohoto místa pryč. Dále jsme pokračovali proti svým vlastním stopám, avšak již nebyly tak patrné, jako ty od dvounohé příšery, po nichž jsme na začátku vyšli.
Po dlouhé chůzi jsme za námi uslyšeli tiché kroky. Až teď jsme si znovu vzpomněli, že jsme asi pronásledováni dvounohou příšerou, a tak jsme přidali do kroku, naneštěstí přímo úměrně k nám, přidalo do kroku i to, co nás pronásledovalo. Když jsme zpomalili, úměrně k nám to zpomalilo taktéž, a tak jsme se opřeli o stěnu a zůstali na místě. Blížilo se to stále k nám, ale pomalu a tiše, jako lovec za kořistí. Brzy jsme spatřili, že se k nám blíží dvounohá příšera. Kdybychom se v tu chvíli rozhodli utéct, zahynuli bychom. Čím byla blíž, tím lépe jsem si ji mohl prohlédnouti. Byl jsem si jist, že se jedná o tu, která bojovala s Hnusem, její tmavá kůže byla totiž pokrytá zeleným hlenem a krvácela z rány v na vyhublém břiše. Její oči nezářily, byly temné, jakoby je příšera neměla. Byli jsme naprosto tiše a příšera kolem nás prošla a nevšimla si nás. Asi oslepla kvůli hlenu, který se jí dostal do očí. Když byla dost daleko, rozložili jsme zde místo na přespání a uchýlili jsme se k odpočinku se střídavými hlídkami, hlídal jsem však jen já a Jedloň, aby si raněný Jarmoděl pořádně odpočal.
2. prosince 1898
Po probuzení jsem se podíval na Jarmodělovu ránu a vyčistil ji. Byla sice ošklivá, ale nemokvala, což bylo dobré znamení. Jakmile jsme se nasnídali, vydali jsme se znovu na cestu, při níž jsme každým krokem doufali, že už brzy budeme z tohoto místa pryč. Museli jsme pokračovati vedle našich stop v protisměru i po stopách dvounohé příšery, ale jakmile to bylo možné, odpojili jsme se od nich na jedné z mnoha křižovatek, kde šlépěje příšery zatáčely doleva.
V jednu hodinu odpoledne jsme za námi uslyšeli pomalu kráčející dvounohou příšeru. Nejspíše nás obešla. Její kroky nebyly pravidelné a zdály se více pomalejší a těžší než dříve. Zkusili jsme zrychliti naši chůzi a oproti včerejšku se příšera nerozeběhla, šla stále stejnou rychlostí. Již jsme se nesměli zastavovat. Objevila se zde jedna změna, o níž by bylo vhodné se se čtenářem poděliti, to jest, že v chodbách začal foukat vítr a teplota vzduchu i jeho vlhkost začala podivně klesati.
Bylo půl čtvrté, když jsme v dálce zahlédli svit olejové lampy a stín malé postavy, jak se rozhlíží do temné chodby. Naše výprava byla u konce, avšak dvounohá příšera se stále držela za námi. Museli jsme trpaslíka, který čekal u vchodu do opuštěných chodeb varovati. Už jsme byli deset metrů od něj, když se dvounohá příšera rozeběhla a zavřískla, nestihli jsme ani zareagovati a zaslechli jsme, jak příšera dopadla na zem. Rozprostřelo se v osvětlených prostorách velké ticho. Nikdo se neodvažoval nic říci, ani pozdrav ani dojmy. Takto jsme mlčeli asi minutu, když jsem se odhodlal se podívati, co se stalo. Trpaslíci se mnou nešli a zůstali již ve světle. Ušel jsem 20 metrů a spatřil jsem příšeru ležet bezvládně na zemi.
Najednou se ve mne po dlouhé době probudil duch dobrodruha a zvědavce a chtěl jsem zjistiti, co se přesně s dvounohou příšerou stalo a pořádně ji prozkoumati z venku i zevnitř. Zašel jsem k trpaslíkům, kteří mezi sebou teď rozmlouvali rumunsky, přivítal jsem se s hlídačem a poděkoval mu, že na nás čekal. Poprosil jsem je, aby mi pomohli s mrtvým tělem příšery, ale oni odmítli, nechtěli se tam vracet a navíc byl Jarmoděl raněn, měli bychom jej co nejdříve dostat pryč, a tak jsme museli odejít.
Jakmile jsem potkal další trpaslíky, zkusil jsem poprositi je. Po chvíli váhání nakonec souhlasili a vzali s sebou desku na kolečkách. Když jsem se s pomocníky vrátil a přišel na místo, kde mrtvola ležela, čekalo nás nemilé překvapení, byla pryč. Žádné stopy k tomu místu, mimo ty naše nevedly. Na zemi se rozkládal pouze otisk v prachu, jakoby se mrtvola vypařila. Navíc mi připadalo, že prach se zdá býti méně udusaný stopami, jež jsme pochodem v těchto temných končinách zanechali my i ta příšera. Pokud bych měl býti přesnější, písek a prach na zemi v té chodbě se jevil, jakoby jej někdo zametl. Nemělo cenu se vraceti do těch temných zapovězených chodeb a zjišťovati, co se s dvounohou příšerou událo. K tomu všemu mne zvědavá nálada již opouštěla.
Jarmila byla tak šťastná, že jsme se vrátili živí. Po očistě jsem si s ní poseděl u čaje a vyprávěl jí o dobrodružstvích, ale s citem a méně děsivě, než jak jsem to popisoval čtenáři zde, nechtěl jsem ji totiž vystrašit. Dozvěděl jsem se od ní, že těsně před mým příchodem ze zapovězených chodeb však někam odešel [VYMAZÁNO] a dosud se nevrátil. Vede to zde jako zástupce Heřman a všem se tu zdá i po tak krátké době bez Jeho přítomnosti, jakoby napětí klesalo a zlepšovala se nálada.
Jakmile se mi naskytla možnost dostati se do své laboratoře, udělal jsem to a rozeskládal jsem na stůl to, co jsem z hlubokého podzemí přinesl. Byl jsem velmi mile překvapen, když jsem spatřil obě světýlka živá. Dívala se na mne oddaně, tak jsem jim rychle nasypal nějaký rozdrobený chléb. Byl zázrak, že obě přežila.
6. prosince 1898
Dopoledne jsem se věnoval podrobnému zkoumání světýlek. Později jsem údaje zapsal do knihy Stručné zákony světa astrálního.
Při obědvání jsem se blahem rozplýval, neboť jsem několik dní nepozřel vydatnou stravu. Šlo o sekanou s bramborem. Zda bylo v této sekané lidské maso jsem si ani nezjišťoval.
Zbytek dne jsem se rozmýšlel nad tím, co s výrobou Klecí, kvůli níž jsem se s Jedloňem a Jarmodělem vydal do zapovězených chodeb nalézti nějakou pomoc v podobě nových dělníků, což se mi nepodařilo. Musel jsem se tedy uchýliti k jinému řešení a to sestavení stroje, jenž by zvládal rychle a nepřetržitě skládati Klece.
Rozhodl jsem se zatím pro zastřihnutí kůže z obličeje Hromotlukům u brány. Ačkoliv jsem se při tom dosti zašpinil jejich krví a průběh stříhání a trhání trval u každého jedince dosti dlouho, nezaznamenal jsem skoro žádný náznak bolesti ze strany Hromotluků.
15. prosince 1898
Včera jsem začal se stavbou stroje. Dle mých výpočtů by mu sestavení jediné klece mělo trvati přibližně jednu hodinu.
V sedm hodin večer, když jsem povečeřel, uhynulo náhle obrovské množství chovaných lidí, nechal jsem chovné podlaží uzavřít v podezření na nějakou chorobu, ale Heřman, jakoby věděl, co se stalo. V jeho tváři se odrážela radost smíšená s nepokojem. Nařídil otevření chovného podlaží a okamžité zpracování lidského masa, popřípadě spálení. Podařilo se mi dostati se k několika tělům. Smrt nemohla býti zaviněna hladem, i když lidé tady byli dosti podvyživení, strava, jíž denně dostávali, stačila pro udržení je naživu. Nemohlo to býti ani žízní, neboť těla nevykazovala nedostatek vody, rty i kůže nebyly vysušené a byly vcelku v pořádku. Těla neměla ani žádná rozsáhlá zranění v okolí trupu, krku či hlavy, žádná krev netekla. Chtěl jsem vědět, co se jim přihodilo, tak jsem se optal Heřmana. Jeho odpověď byla krátká a pro čtenáře by mohla býti nedostačující, avšak mne vyvedla z míry na zbytek dne natolik, že jsem se jej už na nic toho se týkajícího neptal. Řekl mi: "[VYMAZÁNO] je v nesnázích."
20. prosince 1898
Jsem v polovině stavby stroje a zatím se mi daří vcelku dobře. On se stále ještě nevrátil, ať se vydal kamkoliv. Zdá se mi, že o důvodu svého odchodu řekl jen Heřmanovi, avšak to nemohu potvrditi, jelikož je Heřman málomluvný. Každopádně jsem za těch několik dní ani jednou nepocítil Jeho přítomnost v mé mysli.
21. prosince 1898
Brzy ráno mi něco nedalo a šel jsem se hned po probuzení podívati na světýlka. Promnuv si oči po spočítání světýlek přišlo mi, že neumím počítati, neboť ať jsem počítal, jak jsem chtěl, tak vždycky bylo o jedno světýlko víc, což jsem nejprve připisoval své rozespalosti, a pak mne napadlo, že se asi ta světýlka hýbou tak rychle, že se prostě vždy o jedno přepočítám. Nekladl jsem tomu tedy velkou pozornost a šel jsem si opláchnout obličej a napít se. Stále mi však vyvstávala na mysl myšlenka, jak jsem se mohl při počítání dvou přepočítati o jedno celé. Znovu jsem se vrátil ke světýlkům a naposled jsem je spočetl a uvědomil si, že jsem se vůbec nepřepočítal. Opravdu byla ze dvou najednou tři. Byla to dvě větší, zelené a červené, a kolem nich pobíhalo čile jedno malé žluté. Napadlo mne, že bych je mohl nakrmiti. Vzal jsem proto jako obvykle trochu chleba a vody a toto jídlo jsem ji vložil do košíku, v němž jsem je choval. Bylo překrásné pozorovati, jak svými titěrnými ručkami dávají větší světýlka drobečky menšímu. A v tom jsem si uvědomil, že jestli se mi bude takto chov rozrůstati, budu jistě potřebovati větší počet košíků.
25. prosince 1898
Včera byl štědrý den. Má slabá naděje, že by se cokoliv v den svátku změnilo od předešlých dní, se rozplynula a jednotvárnost pobytu zde dole bude pravděpodobně dále přetrvávati, ať bude svátek, či nikoliv.
Stroj, na němž jsem pracoval je plně funkční, již sestavil 3 Klece. Jsem tak rád, že se mi to konečně podařilo.
Možná těch Klecí bude stačiti jen pár desítek, vždyť chovaných lidí je pomálu a bude trvati mnoho let, než se jejich počty navrátí do stavu jako dřív.
20. ledna 1899
Den ode dne se takřka neliší. Jen málokdo vychází ven na čerstvý chladný vzduch. Navíc již několik dní hodně sněží. Když se jednou za den procházím nahoře po vísce, sníh je mi pár centimetrů pod kolena. Mívám po návratu dolů v botách roztálý sníh.
26. ledna 1899
Polovina z cest na povrch zapadla sněhem, již nechodíme ven. Nahoře v některých domech zůstalo jen pár starých sluhů se zašitými ústy.
28. ledna 1899
Většinu dne odpočívám, povídám si s Jarmilou, nebo se zaobírám pracemi pro údržbu laboratoře a jejího příslušenství.
10. února 1898
Užíval jsem si snídani s Jarmilou, když tu náhle jsem pocítil Jeho přítomnost. Všechno bylo tak hezké, když tady nebyl, a teď jsem ve své mysli uslyšel jeho hlas: "Jsem zpět."
Byl jsem si jist, že to slyšela i Jarmila. Přestali jsme si povídat, sklopili jsme smutně hlavy, odložili jídlo, jež jsme právě jedli a s nutkáním jsme se šli podívat nahoru do vesnice.
Jak jsme šli, potkávali jsme další obyvatele bludiště, jež měli namířeno stejným směrem jako i já a Jarmila. Přibývající trpaslíci a sluhové začali tvořit průvod, který jakoby připomínal funus, nebo vojáky vracející se z nějaké bitvy. Tiší, unavení a smutní, neboť ztratili své přátele a viděli je před sebou a za sebou umírati. Sešli jsme se na velké křižovatce na začátku bludiště, kam vedlo šest bran. Jedny z nich, jež vedly na povrch přes nejširší chodbu, byly otevřeny Hromotluky a dovnitř vstoupil [VYMAZÁNO] v čele zástupu několika set lidí. Smál se a jeho oči se třpytily radostí. Přistoupil ke mně, když se plnil sál tím ohromným množstvím lidí, poplácal mne po rameni a pravil tiše: "Věděl jsem, že to zvládneš."
Ti lidé byli nějací cizinci snědé barvy pleti ve volném barevném oblečení, jež však bylo špinavé, jakoby zažilo velmi dlouhou cestu. Ženy měly zahalené hlavy a byly jim vidět pouze obličeje. Na čele měla každá rudou tečku. Některé z nich nesly děti, z nichž většina spala nebo lkala, což byly takřka jediné zvuky, které se z toho ohromného davu ozývaly. Ti lidé směřovali do podlaží pro chov. Nejdřív jsem to nechtěl, ale [VYMAZÁNO] mi začal s vášní jemně vyhrožovat, tak jsem musel jít s nimi.
Bylo nachystáno asi jen dvacet Klecí, což ani zdaleka nestačilo pro tak ohromný počet, který stále proudil do podlaží. Musel jsem prozatím použit obyčejné kotce, a na cizince, na něž se nedostalo, hlídalo velké množství trpaslíků.
Zbylý týden byla většina obyvatel bludiště zaměstnána zavíráním největšího náporu lidí do Klecí. Matky s dětmi mladšími deseti let byly zavírány od obyčejných starých klecí jako zvířata. Bylo to z několika důvodů, jednak nebyly Klece stavěny pro osoby menší než jeden metr a děti potřebovaly péči, kterou jim žádná klec, kterou jsem vytvořil nemohla poskytnout, péči matky, a to hlavně v tak strašných podmínkách v podzemí.
Ačkoliv měl [VYMAZÁNO] velmi dobrou náladu, řekl o tom, co se stalo asi jen Heřmanovi, který teď již nemusel řídit celé bludiště. Zajímavé bylo, že když [VYMAZÁNO] přišel, neměl na sobě pletený tlustý zimní oděv a motýlek, což bylo pro něj neobvyklé. On měl totiž vždy, když jsem ho potkal, na sobě toto kousavé tmavé oblečení, avšak v tu chvíli byl oblečen do oděvu stejného jako u těch ostatních cizích mužů. Téměř okamžitě po příchodu už měl však na sobě svůj starý úbor znovu.
11. února 1899
Kdo mohl, podal pomocnou ruku. Poslední měsíc bylo mnoho práce s obstaráním místa pro nové lidi do chovu. Zprvu to probíhalo vcelku dobře, ale lidé přicházejíce později kladli čím dál větší odpor, a já jim rozuměl. Jak hrozný osud je musel potkati, že teď čekají jen na to, až budou zavřeni do krabice jako loutky, se kterými se už nehraje, či jako nebožtíci do rakve. I kdyby se někdo dostal ven, což bylo neproveditelné, nedostal by se daleko, neboť On zná každého, kdo si pamatuje jeho jméno, a ví, kam má taková osoba namířeno nebo co chystá. Přebývání v Kleci však není jako být zavřený v cele, ale jako velmi dlouhý spánek, což je jedna z mála výhod býti zavřený v mých Klecích. Ačkoliv jsem strůjce Klecí, nemám ponětí, jaký je to doopravdy pocit býti zavřen uvnitř, a zkoušet si to na vlastní kůži nehodlám.
Spánku se mi dostává jen poskrovnu. S tolika smutnými tvářemi se denně setkávám a musím se dívat, jak zamrzají v Klecích, jak jsou ponižováni, svlíkáni, uvazováni…
13. února 1899
Včera jsme dokončili zavírání lidí. [VYMAZÁNO] z nějakého důvodu nechce chovat v bludišti více jak tisíc lidí. Zbytek má být popraven a jejich maso zpracováno. Nevím, zda mi má býti líto těch, na něž se nedostalo. Jsou ušetřeni utrpení v bludištích jako pokusná zvířata, ale mnoho z nich by mohlo míti krásný nebo plnohodnotný život. Vždyť nebudou ani řádně pohřbeni. Když jsem se ptal Heřmana, řekl mi jen, že pocházejí z dálné země na východě zvané Indie.
Při popravách nebyl [VYMAZÁNO] šťasten, což mne z části překvapilo, neboť jsem Jej dlouho považoval za necitu. Spíše se zdál zarmoucen, jakoby byl radši, kdyby mohl jejich životy ušetřit, ale z nějakého důvodu nemohl.
19. února 1899
Po velkém úklidu nastala doba, kdy jsem měl hlavně dávati pozor na správný chod Klecí, a ujišťovati se, zda-li nevznikla u nějaké z nich závada. [VYMAZÁNO] se nade mnou velkoryse slitoval a pravil, že do konce března ode mne nic nebude chtít.
21. února 1899
Klece se zdají býti v pořádku a všichni lidé v nich vykazují známky života.
1. dubna 1899
Jak pravil [VYMAZÁNO] nechal nám do konce března klid a žádné nové práce, kromě těch, jež musejí být prováděny stále, nám neuložil. Avšak hned ráno po probuzení mi na mysl vyvstal požadavek od [VYMAZÁNO]. V jeho požadavku se odrážel vztek a vášeň. Chtěl po mně zbraň. Ale takovou, aby dokázala zničiti každou zeď a zabila každého, kdo by kladl odpor.
[VYMAZÁNO] nechává způsob provedení úkolu jen na mě, ale požadavky bývají vysoké a toto byl jeden z nejvyšších. Jak bych mohl vytvořiti něco, co by zničilo každou zeď, ať by byla z cihel nebo z kovu, a zabilo každého, ať starého, či mladého, ženu, či muže, silného, či slabého?
Budu si to muset nechat promyslet.
3. dubna 1899
Při přelívání vitriolu mne vyrušila Jarmila, otočil jsem se směrem k ní a poleptal jsem si ruku kyselinou. Ruka mi rychle zrudla a a začala se mi loupat kůže. Musel jsem okamžitě něco udělati, abych o ruku nepřišel. Jarmila rychle přiběhla, aby mi pomohla, ale musel jsem ji s bolestí zastavit, když se chtěla dotknout mé nebohé ruky, neboť by se mohla také poleptati. Rychle jsem se chopil nějakých hadříků a začal jsem stírati z ruky alespoň to největší množství vitriolu. Hadry se zápachem černaly a objevovaly se v nich díry. Řekl jsem Jarmile, ať rychle přinese velké množství ledu nebo hodně studenou vodu. Nemohl jsem použíti tekoucí vodu z vodovodního kohoutku, neboť jedno ze základních pravidel práce s kyselinami říká, že při ředění se nalívá kyselina do vody, nikoliv naopak. Když Jarmila, rozdělená na tři, aby mohla nésti více jak jeden velký džbán vody, konečně přichvátala, na koncích prstů mi trčely kosti a velká část mé ruky od zápěstí ke koncům prstů byla již odhalena až k živé tkáni, pokrytá stále leptající kyselinou. Vstrčil jsem tedy se strašnou bolestí ruku do studené čisté vody, jež se počala v okamžiku ponoření rychle ohřívati a se sykotem vypařovati. Jarmila se mi nepřestávala se slzami omlouvati. Viděl jsem, že jí to bylo velice líto. A já ji naopak ujišťoval, že za to nemůže, že by se mi to bývalo stejně stalo, ale ona mi nevěřila.
Kyselina přestala působiti, když už jsem cítil na své ruce jen hrůznou bolest. Brzy dorazili i trpaslíci, vyznavši se v léčení otevřených ran mi vyčistili ruku a zabalili ji do zvláštních obvazů, jež byly namočeny v látce urychlující hojení. Dále jsem dostal opium na utlumení smyslů. Zbytek dne jsem jen ležel.
Po dlouhém rozmýšlení, jak bych mohl provésti úkol, jenž mi [VYMAZÁNO] zadal, jsem však konečně přišel k řešení, jež mi vnukla právě dnešní nehoda. Zbraň bude pracovat za pomocí silné kyseliny.
4. dubna 1899
Započal jsem míchání směsi na můj výtvor. Celý postup na vytvoření této zbraně jsem napsal do svazku Stručné zákony světa astrálního. Můžu však čtenáře ujistiti, že jsem využil právě vitriol a mnoho dalších látek z mé laboratoře. Jistě budu potřebovati obnoviti zásoby. Když jsem vše smíchal, vznikla bílá kaše o objemu žejdlíku, načež se objevil problém. Skleněná nádoba, v níž jsem tvořil tuto zbraň přestávala býti průhlednou a barvila se do stejné bílé barvy jako zbraň, musel jsem co nejrychleji zasáhnout. Od včerejška jsem měl ještě v laboratoři džbán, v němž jsem si omýval ruku od vitriolu. Přiběhnuv k umyvadlu počal jsem napouštěti vodu. Když jsem se vrátil k pracovnímu stolu a ke zbrani, ze skleněné nádoby již moc nezbývalo. Dotknouti se zbraně by znamenalo získati další vážné popáleniny a možná již v tomto stavu zbraně přijít o život. Naštěstí mi vyšší moc vnukla docela chytrý nápad. Odsunuv všechny věci ze stolu mimo zbraně a již takřka žádné sklenice jsem vstrčil džbán pod stůl, přesně pod místo, kde byla zbraň, a čekal jsem. S bubláním sklenička zmizela v útrobách zbraně. Džbán jsem držel jen v jediné ruce, neboť moje levá ruka nebyla ještě zdaleka zahojená a i kdyby, byla tak slabá, že by džbán neudržela. Pomalu mne držením objemného džbánu opouštěly síly. Cítil jsem teplo, jež zbraň vyzařovala. Konečně dosáhla stolu, do něhož udělala díru do několika vteřin a přesně zapadla do džbánu plného vody, jež se rychle zahřála. Džbán byl teď tak horký, že jsem jej musel položiti na zem. Doufal jsem, že voda zbrzdí a nejlépe zastaví postup rozpouštění. Oddechl jsem si, když syčení a bublání přestalo.
5. dubna 1899
Další zaobírání se zbraní jsem nechal na tento den. Šel jsem se podívati na džbán se zbraní. Na dně džbánu ležela oranžová lesklá koule dokonalého tvaru, jaký jsem za svůj život nikdy předtím neviděl. Důvodem změny barvy si do dnes nejsem jistý, možná to způsobila voda, možná smíchání mnoha látek při výrobě. Ve volných chvílích jsem po důvodu často pátral, ale zdroj změny barvy se mi nalézti nepodařilo.
Chtěl jsem zbraň ukázati [VYMAZÁNO], nestihnuv však ani vyjít z laboratoře, či cokoliv říci, On stál již ve dveřích. "Chtěli mi něco ukázat?" otázal se.
Překvapen jsem přikývl, neměl jsem ponětí, odkud se vzal, jakoby se vynořil z podlahy. Bylo sice možné, že se již nějakou tu chvíli nacházel v tomto podlaží, takže by to do mé laboratoře neměl daleko, vždyť sám obvykle nikomu neříkal, možná s výjimkou Heřmana, kam jde a kde ho najít. Prostě se objevil, a pak zmizel, na obědech jsem jej vídával jen občas a i za tak dlouhou dobu jsem nezjistil, kde v bludišti přespává, jestli vůbec bydlí v podzemí. Jeho kůže nebyla nikdy tak bledá, jako u všech, co žijí tady dole, ani nebyla opálená jako ta, jejíž majitelé tráví většinu času na povrchu na poli.
"Já vím, že chtějí, tak ať se neostýchají, velice se těším," pravil.
"Ano, jistě, pohleďte," odpověděv mu chopil jsem se džbánu a počal jsem opatrně slévati jeho obsah do odtokového otvoru v rohu laboratoře. Pak jsem na prázdný stůl, v němž ještě stále zela díra, vyklopil zbraň. Mlčení při čekání prolomil [VYMAZÁNO] slovy: "Líbí se mi ta oranžová."
Po chvíli jsem si všiml, jak se dokonalý tvar koule pomalu mění a jakoby se roztéká. Do půl minuty se již na stole rozkládala oranžová bublající kaše, z níž sálalo nepřirozeně teplo. Odstoupil jsem k umyvadlu, abych napustil do džbánu vodu, aby nenapáchala více škody, jakmile by dopadla na zem, přes poškozený stůl. Byl jsem však překvapen, když se zbraň začala pohybovati směrem k nám, zanechávajíc za sebou takřka nepoškozený stůl, jakoby se nás snažila uloviti. Ustoupil jsem, když s mlasknutím dopadla na zem, jak se k nám pomalu přibližovala, podlaha za ní byla krásně čistá, zbraň ji očistila z části i od Doktorových ostatků. Ze strachu jsem na zbraň vylil obsah džbánu. Po dopadu vody na zbraň bylo slyšet zasyčení. Kaše se zastavila a znovu se začala formovat do koule. Přiběhnuv k umyvadlu, abych znovu napustil vodu, uslyšel jsem Jej, jak mluví na tu zbraň a říká jí své jméno. Pak pravil tichým hlasem: "Je bezcenná."
Pak vzal tu zbraň do rukou a ptal se mne, zda nechci pomoci, přikývl jsem a on vložil zbraň do džbánu, avšak dosti zajímavým způsobem. Zbraň mohla mít v tu chvíli teplotu varu a navíc to byla kyselina, jak jen ji mohl vzíti do holých rukou? Myslím, že cítil bolest, viděl jsem to v jeho tváři, na níž se však navzdory bolestivému úšklebku vyjímal úsměv. Když zbraň dopadla na dno, [VYMAZÁNO] si ještě oklepával ruce potřísněné oranžovou kaší. Aby se jí zbavil, ponořil obě ruce do vody. Zbraň vytvořila kuličky, jež se ve vodě začaly srážeti a spojily se v jednu velkou. Když se zdálo, že [VYMAZÁNO] měl již čisté ruce, zaťal silně svaly a na špičkách svých prstů se mu začaly objevovat malé oranžové kapky, jež spadly do džbánu.
"Docela mě to pobavilo," řekl [VYMAZÁNO] "ale měli by být rádi, že jsem byl na blízku, kdyby to totiž zvedli holýma rukama oni, zemřeli by. Ať si pan Profesor pamatují, že nepatří mezi postradatelné," a vyšel ze dveří.
Když byl pryč, ozval se mi v hlavě Jeho hlas: "Zítra bych si s tím rád něco vyzkoušel."
6. dubna 1899
Jakmile jsem se dozvěděl, co zamýšlí, byl jsem zarmoucen. Chtěl vyzkoušeti smrtící sílu zbraně na nevinném člověku z chovu. Nemohu však vzdorovati, proti Jeho rozhodnutí.
Byl vybrán jeden snědý čtyřicátník. Byl zmatený, když jej trpaslíci vytáhli z Klece, a něco říkal. Já mu však nerozuměl, ale [VYMAZÁNO] ano, a něco mu s úsměvem odpovídal, což toho muže ještě více zneklidnilo.
Následně byl ten muž svázán a postaven do kádě vprostřed místnosti. Dopravše trpaslíci z mé laboratoře zbraň, v kovových kleštích ji vytáhli ze džbánu a vpravili ji do kádě s tím nebohým člověkem. Po chvíli čekání začal ten muž opakovati stále nějaká slova a přeskakoval pohledem ze zbraně na nás. [VYMAZÁNO] nic neříkal a jen se usmíval. Za asi minutu jsme zpozorovali, že se ten muž snaží vyskočit z kádě, rychle přiběhnuvše trpaslíci mu v tom však zabránili a drželi jej. Každým okamžikem zvyšoval ten člověk sílu prošení o život, ale marně, jeho osud byl již zpečetěn. Začal křičeti, když se zbraň rozehřála na vysokou teplotu, zkapalněla a rychle se vrhla na jeho tkáň. S čím dál větší bolestí a křikem a pláčem oběti zbraň pokračovala v leptání. Nohy toho člověka již neunesly, a tak s žuchnutím dopadl na dno kádě, jež naštěstí zatím nebyla nijak poškozena.
Zajímavé bylo, že se zbraň, možná přes vnitřní oběh dostala již do všech částí těla oběti a začala se srážet různě na povrchu. Začala vytékati i s nozder a úst, což způsobilo na začervenalé kůži nebožákovi smrtelná zranění, a tak s pláčem vydechl naposled. Zbraň pokračovala v rozpouštění těla nebožtíka, z něhož se začalo kouřiti. Z dálky to vypadalo, jakoby se rozpouštělo máslo na horké plotně, avšak skutečnost byla tisíckrát horší a smutnější.
Na kůži se začaly objevovat černé skvrny, jež se rozšiřovaly, a když popraskaly, na jejich místech vytryskla oranžová kaše, bylo to strašné. Do pár minut byly již pozůstatky úplně rozpuštěny a vypařeny. Přes místnost se rozléval čpavý zápach. Když tělo nadobro zmizelo, vynořily se na hladinu zbraně hnědé oči, což mne děsivě překvapilo. Měl jsem pocit, jakoby se na mne otáčely, jakoby věděly, kdo jsem, že jsem stvořil něco tak zlého, že je to má vina. Tento pohled netrval však dlouho, neboť trpaslíci začali do kádě líti studenou vodu, jež měli dopředu přichystanou. Jak schladili zbraň, začala se zase tvarovat do dokonalé koule, a oči, jež plavaly na povrchu a sledovaly mne, se zanořily dovnitř, takže zbraň vypadala jako dřív. Po bližším pohledu jsem si však všiml, že zvětšila nepatrně objem, nic jsem však neřekl.
"Vidí? Takhle by pan Profesor dopadli, kdybych je včera nezachránil," pousmál se [VYMAZÁNO] "Ale úkol stále nesplnili, tohle je sice zbraň, ale nepoužitelná. Neposlouchá mě, není živá. Takže vědí, co mají dělat." Nezbývalo mi nic, než Jej poslechnouti a zkusiti stvořiti zbraň novou.
Měl bych ještě zmíniti čtenáři, že předtím, než jsem se odebral do své laboratoře, řekl mi jeden, trpaslík, že včera záhadně umřeli dva lidé z chovu stejným způsobem, jako v ten den, kdy byl [VYMAZÁNO] pryč.
Jarmile jsem o pokusu s tou zbraní neřekl, bylo by jí to jistě líto.
10. června 1899
Při dlouhodobém zotavování se z popálenin, jež mi uštědřil vitriol, jsem vymyslil pomůcku, která by mi pomohla. Za tu dobu jsem vytvořil a zdokonalil nákres zvláštní rukavice, jež by byla oporou mé ruky, z níž toho, jak čtenář ví, moc nezbylo. Nákres jsem uvedl do spisů Stručné zákony světa astrálního. Aby však čtenář nebyl ochuzen, jednoduše popíši i v tomto deníku, jakým způsobem bude pracovati.
Rukavice bude zevnitř vystlána měkkou tkaninou tak, aby tvořila tvar a objem prstů před zmrzačením. Na tomto obalu se bude vyjímati kovová rukavice, podobná těm, používaných jako část brnění prastarých rytířů. Bude se skládati z destiček spojených mechanickými klouby pro ulehčení při pohybu prsty, s nimiž nedokáži pohybovati. Na koncích prstů se budou nacházeti ostré výčnělky podobné drápům pro lepší a pevnější úchyt drobných předmětů. Dlaň rukavice bude z jemných kroužků, uchycených koženými řemínky, neboť jak je známo, při úchytu musí být dlaň schopna se různě tvarovati, což by jednolitá kovová destička nedovolila. Rukavice se bude uzamykati na páru prstenců před i za zápěstím.
Nákres jsem měl hotový za docela krátké období, musel jsem však čekati, než budu moci rukavici vyrobiti a použíti. Dnes jsem si nechal do laboratoře přinésti věci, jež budu na sestavení rukavice potřebovati.
Za dobu odpočinku jsem však nijak nepostoupil v úkolu, jenž mi [VYMAZÁNO] zadal. Vidím na něm, když jej občas potkám v bludišti, netrpělivost a mírný vztek. Několikrát jsem slyšel v hlavě hlas, jenž se ptal: "Kdy už to bude?"
11. června 1899
Když jsem Jarmile pověděl o tom, že budu vyrábět kovovou rukavici na zpevnění mé ruky, chtěla mi být ku pomoci. Souhlasil jsem, neboť kdybych se sestavování rukavice věnoval pouze já sám, čas, jenž bych tím kvůli používání jen jediné ruky strávil, by byl delší, než si mohu dovoliti vůči [VYMAZÁNO] a úkolu, jenž mi zadal.
Dali jsme se do práce v 9 hodin ráno. Pomáhala mi se spojováním kloubů na prstech. Stačilo, abych jí postup ukázal jednou, a spojovati klouby jí šlo od ruky. Já jsem se zatím věnoval upevňování řemínků na destičky. Dobře jsme si při tom pohovořili, jako obvykle, když jsme byli pospolu. Do oběda byla již rukavice hotova a zbývalo ji jen nasaditi. Jarmila mi jemně obvázala ruku obvazy, následně připevnila na hřbet ruky kovovou destičku a spojila ji řemínky s kroužkovou částí rukavice na dlani. Potom mi postupně připevnila prsty a zacvakla do destičky na hřbetě ruky. Nakonec uzamkla dva prstence.
Nastala chvíle pravdy, kdy se mělo ukázati, zda rukavice bude pracovati tak, jak má. Zkusil jsem zaťat prsty. Byl jsem mile překvapen, když jsem zjistil, jak lehce to jde. Zkusil jsem vyzvednouti ze stolu prázdnou baňku, což se mi podařilo bez toho, abych ji upustil, či rozdrtil. Aniž bych cokoliv pravil, Jarmila ke mně přistoupila a objala mne. Byla ráda, že rukavice pracuje správně a že mi splatila svou pomocí to, co se mi stalo, za což jsem ji nevinil, avšak ona sama sebe ano.
13. června 1899
Zrovna, když jsem uklízel ve své laboratoři uspořádavši spisy mých předchůdců v poličkách, z jedné vypadnuv s žuchnutím na studenou podlahu spis, jenž obsahoval nákresy různých ornamentů, jež oplývaly astrálními silami. Kniha se rozevřela na stránkách, jež popisovaly ornamenty působící zpevňováním a zachováním. I když jsem si předtím pročítal všechny spisy, nepamatoval jsem si na tento. Zvednuv svazek ze země mě napadlo použít tyto ornamenty na mou rukavici a tím ji udělat silnější a pevnější, což jsem také i udělal a pečlivě je vyryl do největší destičky na hřbetu ruky.
Když jsem byl hotov, pořádně jsem si svazek pročetl. Ornamentů tam bylo vážně převelice mnoho, jistě by čtenáři přišla kniha vhod. Nalezl jsem tam jeden opravdu zajímavý ornament, jenž způsoboval změnu v čase. Celkové působení popsané v tom svazku bylo dosti složité, musel jsem si to proto přečísti několikrát. V stručnosti popíši čtenáři, že ornament, podle toho, zda byly jeho vnitřní obrazce osově, či středově souměrné, v jakém byly pořadí a co v nich bylo napsáno, zpomaloval, nebo zrychloval tok času. Vzpomněl jsem si při tom na úkol, jenž jsem dostal od [VYMAZÁNO]. Řešení se mi naskytlo právě v této knize. Vadilo Mu, že kyselinová zbraň nebyla živá, takže ji On nemohl ovládati. Kdybych však opatřil někomu z chovu tetování právě obrazce pro změnu proudu času, mohl by zničit každou zeď a každého nepřítele, jak [VYMAZÁNO] chtěl, a dokonce by Jej i poslouchal, neboť by byl vlastně člověk. Čas totiž nelítostně působí na všechno živé i neživé tady na zemi. Za tisíce let hloubí řeky koryta, ostré hory se mění v zakulacené vrchoviny a není z lidského pokolení vládce, jenž by jednou nezemřel a nevystřídal jej někdo jiný. Zrychlení takovýchto jevů by znamenalo zkázu čemukoliv.
Poznámka: Kvůli riziku zopakování činností, které prováděl Profesor S., jsou pasáže z deníku od 15. května 1899 až do 5. srpna 1899 cenzurovány.
[DATA VYMAZÁNA]
6. září 1899
Ruce té věci byly připraveny na vytetování astrálních obrazců. Jestliže bych byť jen trochu chyboval, musel bych kůži na rukou strhávati a tetovati znova. Musel jsem býti taktéž připraven, že obrazce by mohly býti okamžitě použitelné a že by je ta věc použila proti mne. Začal jsem z bezpečnostního důvodu od dlaně na pravé končetině, neboť právě skrze dlaň to bude schopno měniti čas při dotyku.
Dokončiv poslední tah na levé končetině jsem v úleku škubl jehlou a přidal jsem na zjizvenou kůži té věci další ránu. Naštěstí nenarušovala obrazec, takže dlouhé hodiny práce byly zachráněny. Důvodem mého trhnutí byla světle modrá záře, jež vyrušila mé myšlenky a oslnila mne svou výrazností na oranžové kůži té věci.
Byl jsem s tetováním pravé ruky hotov až v půlnočních hodinách, neboť jsem chyboval, a tak mi strhávání kůže, připevňování nové a opakování tetování vzalo čas.
Zítra to chce [VYMAZÁNO] vidět na vlastní oči a vyzkoušeti účinnost.
S Jarmilou jsme se od počátku tvoření té věci moc nesetkávali. Cítím, jakoby jsme se od sebe nějak v myšlenkách vzdálili. Sice chápe, že nemám na výběr a musím činit, co mi On nařizuje, avšak jakoby věřila tomu, že jsem si mohl zvoliti jinou cestu.
7. září 1899
Nevyspal jsem se dobře, propadal jsem do nočních můr a probouzel jsem se snad každou hodinu. Nemohl jsem se zbaviti pocitu, že mi ta věc, připoutaná na mém stole v laboratoři, omámená silnou dávkou opia, může ublížiti. A to nebylo jediné, co mi nedalo odpočinku. Tížil mne také pocit viny.
Trpaslíci mi pomohli odvézti tu věc na povrch do vísky. Cesta nahoru byla vcelku složitá. Věc byla při vědomí a třásla sebou, takže jsme museli býti nadmíru opatrní, abychom nedopatřením nepovolili pouta, a aby se ta věc nedotkla ničeho dlaněmi. Vydávala prapodivné zvuky a mluvila nesmysly, které zněly překvapivě vesele, jakoby se ta věc již nemohla dočkati na to, až bude moci pod dozorem ničiti. Neměla jméno, tak jsem ji pojmenoval podle zvuku, jenž opakovala nejčastěji: "Imčut."
Dorazivši na povrch byl jsem po dlouhé době strávené v bludišti vystaven slunečnímu svitu a svěžímu vánku. Když si mé oči navykly na ostré světlo, spatřil jsem již čekajícího [VYMAZÁNO]. Připojil se k nám a pokračovali jsme v tichosti, přerušované znepokojivými zvuky z Imčutových úst, na palouk poblíž vesnice.
Na palouku jsme postavili Imčuta před osamocený strom tak, aby na něj dosáhnul dlaněmi. Mé výpočty tvrdily, že Imčut bude schopen zrychlit čas pouze v rozsahu asi pět metrů kolem sebe, navíc spíše na pevných površích. Pro jistotu jsme se však rychle klidili z dosahu na vzdálenost deseti metrů, odkud jsme Imčuta pozorně sledovali. [VYMAZÁNO] byl připraven zasáhnouti, kdyby se něco pokazilo.
Okamžitě po dotyku Imčutových dlaní kůry stromu, začalo listí usychati a do několika vteřin všecko opadalo. Pak se začala loupat kůra, odpadávat malé větve a do desíti vteřin již ze stromu zůstal jen zaprášený pahýl. Imčut se začal smát, nebo to aspoň tak působilo, a radostně máchal svou spoustou malých tenkých dolních končetin. [VYMAZÁNO] promnuv si radostí ruce s úšklebkem na tváři přistoupil ke mně poplácal mne po zádech a pravil: "Takhle jsem si to představoval. Vážně se jim to povedlo. Ale ještě bych to rád vyzkoušel na někom z chovu." Vydali jsme se proto zpět do bludiště.
V chovném podlaží jsme byli za půl hodiny. [VYMAZÁNO] vybral nějakou nebohou ženu, jíž jsem vyprostil z klece, a ještě malátnou ji trpaslíci přivázali ke stěně. Byla z ní cítit úzkost a strach, jak k ní trpaslíci pomalu přisouvali Imčuta, obdobně přivázaného, avšak tak, aby měl volné ruce. Jakmile se jeho dlaně dotkly té ženy, vydala jen krátký, jakoby uťatý výkřik. Pak bylo jen vidět, jak její tělo chřadne, rychleji, než zemská přitažlivost přitáhne jablko, jež se uvolnilo z větve. Nakonec z ní zbyl jen prach.
8. září 1899
Nechali jsme Imčuta v podlaží se zbraněmi, svázaného a omámeného, trpaslíci jej budou krmiti každý den lidským masem z kuchyně. Jen doufám, že se z tohoto ledabylého zabezpečení Imčut nevymaní. Spoléhám na sílu opia. Kdo ví, co se může v jeho slabé mysli zlomiti…
9. září 1899
Co jsem to jen učinil? Jen přihlížím mučení a trápení obyvatel tady v bludišti. Kéž bych raději zemřel.
10. září 1899
Pamatuji si dodnes jasně, jak mi tento den [VYMAZÁNO] vysvětlil své pohnutky: "Aby to pan Profesor řádně pochopili, nesnáším lidské plémě. Je tak podřadné, hloupé a slabé. Přišel jsem, abych to změnil. Měním lidi pomocí lidí na lepší lidi. Měl jsem tyto pocity i dříve, ale utvrdil jsem se v nich, když jsem dostal tohle hrozné tělo, o které se musím stále starat, protože je to jediná věc, co mne tady na tomhle světě drží. Proto ať si pan Profesor nestěžují, mne taky některé věci zlobí, ale můžu je ujistit, že se se mnou mohou dočkat lepších zítřků s lepšími vylepšenými lidmi. A snad dobře vědí, že když mě nebudou poslouchat, bude je to bolet.
5. ledna 1900
Nové století mohlo otevříti nové možnosti pro nás pro všechny. Mohli bychom začíti od začátku. Zapomenouti, na špatné věci a soustřediti se hlavně na ty dobré. Aniž však uběhnuv týden nového roku a nového století, muselo se něco státi; Gerald onemocněl. Nikoliv však nějakou chřipkou, růží, malomocenstvím, či něčím podobným. Zdroj nemoci byl v jeho vlastním těle, jež již po dlouhou dobu odpočítávalo do této nemoci. Gerald dokázal měnit svou stavbu těla. Nebyla to však tak násilná proměna, jako u Jarmily, jejíž tělo mohlo býti, pokud chtěla, volně rozděleno až na deset žen, jež byly schopné pohybu, jakoby nebyly jen jedna osoba s jedním vědomím, navíc se dokázaly změnit v dobytče, přesněji v krávu. Gerald se nemohl rozdělit na více osob, avšak mohl se proměniti, jak již čtenář jistě ví, v lidoopa, tedy šimpanze. Když se před asi deseti lety dostal ještě jako chlapec do [VYMAZÁNO]područí, Doktor z něj na [VYMAZÁNO] popud učinil tohoto měniče za pomocí jednoho šimpanze, jehož [VYMAZÁNO] odkoupil od potulného kupce, co v té době procházel právě přes vísku na povrchu.
Doktorovi se však nepodařilo, stejně jako dřív u Jarmily, spojit jejich těla dokonale. Aby mohl Gerald žít, musí být jeho lidská část dokonale vyvážená s tou opičí, čehož lze docíliti za pomoci podávání výtažků buď z člověka, či ze šimpanze, podle toho, která část těla převládá.
Jarmila musí činit to samé, aby přežila, pro ni je to však v těchto podmínkách jednodušší, neboť dobytek, stejně jako lidé, nejsou daleko. Pije proto kraví mléko a jí lidské maso, jež koneckonců požívají všichni tady dole.
Poslední zbytky šimpanze, tedy chlupy, však došly asi dva roky před tím, než Doktor skonal, v Geraldovi tak postupně začala převládat lidská část. Nevadilo by to, kdyby to dokázal přežít. Pouto mezi těly totiž není tak volné, aby lidská část mohla bez následků vytlačit tu opičí a naopak.
Geraldovo onemocnění probíhalo nejprve častějšími dýchacími potížemi, na něž však všichni zanevřeli, do té doby, než se Gerald s třesem zhroutil na podlahu v jedné z chodeb. Abych jej mohl vyléčiti, musel bych použíti nějakou část ze šimpanzího těla, tu však jsem neměl, i když jsem pracně prozkoumával laboratoř i sklad. Zbývalo jediné řešení a čas se Geraldovi krátil, musel jsem získati pro něj šimpanze. Ten od kupce byl až z afrických končin. Uvažoval jsem, že bych se do střední Afriky vydal, od čehož jsem však upustil, neboť Geraldovi již nezbývalo moc času a [VYMAZÁNO] nemohl pomoci.
Již jsem ztrácel naději a loučil jsem se pomalu s Geraldem, když [VYMAZÁNO] , jenž byl také dosti zarmoucen, napadlo, že bychom mohli šimpanze získati ze zoologické zahrady. Zoologických zahrad není v Evropě moc a nacházejí se hlavně ve velkých městech s bohatou historii a šlechtou, jež si můžu dovoliti za drahé náklady postaviti takovou zahradu. Jeden, či dva šimpanzi by se měli nacházeti právě v té londýnské. Bylo to jistě blíže než někam do pralesů v Africe.
Chtěl jsem jej zachrániti a nějak si tím odčiniti ty špatné věci. Když to zjistila Jarmila, marně jsem ji přemlouval, aby se na tu cestu se mnou nevydávala. Celkový počet osob, jenž na výpravu do Londýna jel, byl tedy 6; já, Jarmila, Heřman, [VYMAZÁNO] a dva vysocí sluhové.
6. ledna 1900
Po vydatném spánku, jenž byl potřebný pro dlouhou a únavnou cestu až do Londýna, [VYMAZÁNO] měl již rozmyšleno, kudy se budeme ubírati, avšak o cestě nám nepověděl víc, než co nás čeká pouze na den dopředu. Sbalili jsme si různorodé věci od náhradního oblečení po Doktorovy čarovné olejové lampy. Sešedše se ve velké místnosti s Hromotluky vstoupili jsme k jedněm velkým vratům, jež při otevírání s hřmotem drhly o podlahu tahaje je Hromotluci. Pak byly slyšet naše kroky, jež se ozývaly na šerém vlhkém schodišti. Nemluvili jsme.
Schodiště ústilo do nízkého sklípku s dřevěnými dveřmi skrze něž prosvítalo denní světlo a skrze něž proudil do sklepa chladný vzduch. Jeden sluha je otevřel a nechal naši družinu vyjít ven na sníh. Všichni kromě těch dvou sluhů jsme byli řádně oblečení v teplých kožiších. Pára se nám hrnula od úst. Dokonce i [VYMAZÁNO] byl oblečen v teplém kožichu a měl čepici. Vysokým sluhům také jako jediným nevycházela z nozder ani z úst pára, pokud by čtenáře zajímalo, proč tomu tak je, může si mé zápisy o vysokých sluzích přečísti ve svazku Stručné zákony světa astrálního.
Ocitli jsme se na konci náměstí, kde se vyjímal malebný kostelík, jenž byl však oproti ostatním budovám velmi zchátralý a neudržovaný, jak jsem již na začátku psal. Povšiml jsem si, jak se [VYMAZÁNO] na kostel na chvilku opovrživě podíval, a pak od něj odvrátil svůj zrak. Zavelel: "Jdeme!" a naše družina poslušně vyrazila z vísky.
Po dlouhém pochodu mezi zasněženými úhory a bory přišli jsme ke kolejím, u nichž jsem před necelými dvěma lety v to osudné léto skákal z vlaku brzy poté, co mne dostal [VYMAZÁNO] do své moci. Následně jsme se ubírali podél kolejí.
Přišli jsme k malému nádraží, kde již stál nákladní vlak. Na [VYMAZÁNO] příkaz jsme se nenápadně vkradli do jednoho z těch vozů, kde jsme čekali, než se vlak rozjede. Naneštěstí obcházel výpravčí vagóny a blížil se k tomu našemu. Byl jsem zneklidněn, avšak jakoby [VYMAZÁNO] věděl, co bude dál, v klidu čekal a upokojil mne, že se ničeho nemusím strachovati. Pod čím dál zřetelnějšími kroky výpravčího křupal sníh. Najednou se kroky zastavily a já spatřil průvodčího právě zamyšleného nad svou prací. Nebyl zrovna vysoký, byl trochu při těle a pod jeho nosem se vyjímal výrazný šedivý knírek. Když nás v tom vlaku uviděl, chtěl okamžitě něco říci, vyhnat nás, že tu nemáme co pohledávat, ale jen jeho zrak spočinul na [VYMAZÁNO], chytil se za srdce a začal prudce a zhluboka dýchati s otevřenou pusou, jakoby se vylekal k smrti, nebo by se mu udělalo velice špatně. Chvíli takto oddychoval, potom znenadání přestal a beze slova odkráčel k dalšímu vagónu. Měl bych zde čtenáři poznamenati, že ani já si nejsem zcela jist, co se mu stalo, neboť [VYMAZÁNO] nechce takřka nic prozraditi o sobě a svých nadlidských schopnostech. Myslím, že výpravčí již znal Jeho jméno a když přišel k vagónu, [VYMAZÁNO] se mu dostal do hlavy a donutil jej, aby odešel.
Zanedlouho jsme již zaslechli zvuk píšťalky a nákladní vlak se pomalu rozjel.
7. ledna 1900
Jak vyšlo v předešlý den najevo, [VYMAZÁNO] se rozhodl pro cestu po moři. Bylo to možná z toho důvodu, abychom nemuseli často přestupovati a dostali se pozvolna do anglického království. Vlak tedy směřoval k Černému moři. Moře jsem do té doby nikdy předtím nespatřil ani jsem se po něm nikdy neplavil.
Do vesnice na pobřeží, o níž ani nevím, jaké bylo její jméno, jsme dorazili brzy ráno. Pohled z nádraží uvnitř tohoto rybářského městečka působil pochmurně kvůli šedivým mračnům na obloze, dešti a tmavé barvě povětšinou dřevěných budov. Vystupovali jsme ve spěchu a beze slov, abychom snad nevzbudili podezření, že jsme si nezaplatili cestu vlakem. Zastavili jsme se u jednoho malého skladiště, abychom vyslechli Jeho úmysl.
Mlče mně a nejspíše i mým ostatním druhům vložil do hlavy, že odchází s Heřmanem a s vysokými sluhy do přístavu zjistiti, kterou lodí se budeme plaviti do Anglie, a že my dva, tedy já a Jarmila, máme volno, avšak prý musíme pohlídati zavazadla. Opraviv se následně kývl na Heřmana a nám sdělil beze slov, že Heřman s Ním tedy nepůjde. Chtěl jsem se Jej optati, jaké má Heřman důvody, avšak zastavil mne s tím, že Heřman si to nepřeje prozrazovati. Tiché příkazy zakončil tím, že nás upozorní, až přijde čas se zase sejít, tudíž nepotřebujeme znáti bližší podrobnosti.
Rozhovor beze slov je velice výhodný, pokud nechcete, aby vás někdo poslouchal. Nikdy jsem však nebyl úplným zastáncem tohoto dorozumívání. Máme jazyk a měli bychom jej i používati. Museli jsme se však míti na pozoru, neboť jak mi to osudné léto řekl [VYMAZÁNO], veřejnost ještě není připravena na to, aby se tohle dozvěděla. Uvažoval jsem, kdy přijde čas odhalení, pokud vůbec přijde.
Zůstal jsem s Jarmilou u skladiště hlídajíce většinu zavazadel. [VYMAZÁNO] s vysokými sluhy odešel do přístavu a Heřman odkráčel pomalu a mlčky směrem od moře. Stáli jsme chvíli pod čnějící střechou skladiště. Na Jarmilu však pršelo, neboť suché místo bylo pro ni moc malé. Navrhnul jsem ji, zda by nechtěla najít vhodnější místo pro krytí se před deštěm a zimou. Souhlasila, tak jsme i my opustili stanoviště u skladu.
Procházeli jsme mezi domy v zapadlých křivolakých uličkách. Předpokládal jsem, že bychom mohli nalézti nějakou otevřenou či opuštěnou budovu. Zrovna jsem byl zabrán do těchto myšlenek, když směrem k nám běžela skupina čtyř mladých hochů v dosti ošuntělém oblečení. Vypadali, jakoby utíkali před někým nebo něčím, jak se však záhy ukázalo, byla to část jejich záměru a dříve, než jsem stačil cokoliv učiniti, sebrali mi zavazadelník s čarovnými lampami.
Jarmila se na mne podívala a rozběhla se za nimi a já taktéž. Brzy jsem Jarmilu předehnal: "Asi by ses měla rozděliti," praviv jí.
"Zkusím je obehnat dokola." řekla a pak zpomalila. Uslyšel jsem zvuk, jakoby někdo trhal látku a pak mne začaly předhánět mladé dámy, jež byly však na to počasí chudě oblečené, každá z nich měla na sobě jen určitou část Jarmilina oblečení, neboť na rozdíl od Jarmily samotné se její oblečení nemůže rozděliti, ona sama však může určiti, jakou část z jejího oblečení budou její těla nositi, ale ani to nezabrání, aby se některé její oblečení roztrhlo. Dvě si ode mne vzaly zavazadla a pravily jednohlasně: "Ponesu ti to."
Když se všech deset Jarmiliných osob ztratilo v okolních zatáčkách zůstal jsem běžíc sám na teď již vcelku široké ulici. Již jsem zloděje neviděl, a tak jsem zpomalil a zkusil se soustřediti na stopy a možné cesty, kudy se mohli lupiči ubírati. Nahlížel jsem do oken, otevřených dveří, nebo mezi domy a v tom jsem uslyšel Jeho hlas: "Dřív, než se vrhnou mezi lupiče, měli by se ujistiti, jestli zloději nerozsvítili nějakou lampu."
Již jsem ztrácel naději, když jsem doběhl k nějakému starému cihlovému domu stojícímu ve vyšší úrovni rybářské vísky, kde jsem spatřil jednu z Jarmiliných podob krčíc se pod jedním z rozbitých oken. Ukázala mi posunkem, abych k ní přistoupil: "Myslím, že jsou uvnitř. Za chvíli tady budu celá, pak vpadnem dovnitř a seberem jim to, co nám sebrali."
Varoval jsem ji však před hrozícím nebezpečím. Dala mi za pravdu, tak jsme se rozhodli pro opatrnější postup. Když Jarmila dorazila úplně, vydal jsem se pozorně naslouchaje obejít budovu. Všiml jsem si pootevřených dřevěných ztrouchnivělých vrat. Navrátiv se k Jarmile, jsem ji požádal, aby mi pomohla. Znovu se rozdělila a obestoupili jsme celé stavení. Náš postup spočíval v opatrném nahlížení do oken. Jarmila nacházejíc se hned vedle mne, pravila mi, že zahlédla jednoho z těch hochů sedět na zemi mezi bednami nehýbaje se a zíraje někam pryč. Poznal jsem, že se stal obětí účinku rozsvícené Doktorovy lampy. Nemeškaje jsem se jal obvázati si kolem očích svou šálu, tu přiskočila na pomoc u mne se právě nacházejíc Jarmila.
"Jsi si jistý, že se ti nic nestane?" optala se, načež jsem ji odpověděl, že není třeba se strachovati o mne, nýbrž o ty hochy, i když to byli jen prachbídní zloději. Než jsem poslepu vkročil dovnitř toho skladu, srdečně mne objala.
Šel jsem pomalu s rukama napřaženýma vpřed, abych do ničeho nenarazil. Zprvu mi Jarmila určovala směr, avšak jakmile jsem se jí ztratil z dohledu zabočiv za nějaké dřevěné bedny vyskládané do výše 4 metrů, musel jsem si v pohybu raditi sám.
Dle mého odhadu jsem se měl nacházeti již velice blízko zdroji světla, což jsem si potvrdil, když jsem narazil na jednoho z těch mladíků. I když jsem jej sice nechtěně, avšak citelně, procházejíc kopl do zad, až na zakymácení neudělal žádný jiný pohyb. Sehnul jsem se k němu, abych odhadl, kterým směrem hleděl. Obejdiv jej jsem následně pokračoval tentokráte ještě opatrněji. Nohou jsem vrazil do kovového předmětu. Byl jsem si jist, že se jednalo o Doktorovu lampu. Neměla na sobě nasazený kryt. Zhasnul jsem ji a odvázal si z očí šál.
Naskytl se mi pohled na vnitřek budovy. Byl zde prach a šero. Ačkoliv se teplota nelišila tolik od té vnější, alespoň zde nefoukalo. Voda občas prokapávala děravou střechou. Sklad měl dříve asi sloužiti, nebo ještě stále slouží pro uskladnění kořenové zeleniny, kterou bylo možné nalézti v každé třetí dřevěné bedně. Některá, jež byla třebas zrovna pod dírou ve střeše, shnila kvůli vlhku.
Na zlodějích bylo možné stále pozorovati účinky lampy. V tichosti jsem ji složil a uložil mezi statní nedotčené lampy do kufru. Ozvalo se heknutí jednoho z mladíků, který se mne po vzpamatování lekl. Nic neřekl, jen utekl. Přišla za mnou Jarmila jako jedna osoba a prohlídla si smutným pohledem ostatní hochy: "Byla to lampa zapomnění, že?"
"Ano," pravil jsem stroze.
"Kolik jim to vzalo vzpomínek?" vyzdvihla Jarmila další otázku.
"Na každého tato lampa působí jinak, avšak dle mých odhadů za tu dobu, což bylo asi 5 až 10 minut, a při povážení i toho, že lampa zářila velice jasně, nepamatují si posledních 5 let života."
"To je mi líto," vyřkla Jarmila, "i když se provinili, tenhle trest si nezasloužili. Určitě to udělali proto, protože byli hladoví a chtěli ten kufr, nebo jeho obsah prodat a koupit si za ty peníze jídlo. Jak se vůbec dostali přes zámek kufru?"
"Byl moc křehký, kdokoliv se snaží, může jej rozbíti," odpověděl jsem, "A teď bychom již měli jít. Budeme muset ty zloděje nechat svému osudu." Jarmila se ještě naposled smutně zahleděla na ty hochy, a pak jsme již odešli z budovy.
Jarmila navrhla, že bychom mohli jít zkratkou, jíž si všimla, když se rozdělila a pronásledovala ty zloděje. Souhlasil jsem. Cesta vedla povětšinou z kopce. Zanedlouho jsme přišli k malému kostelíku, jenž se dosti podobal tomu, z vesnice, v níž jsem teď trávil většinu svého času. Vesnice, jež skrývala hrůzu a utrpení, jichž jsem byl součástí a na nichž jsem se podílel. Zastavil jsem a zauvažoval, zda bych neměl navštíviti tento chrám. Z myšlenek mne vyrušila Jarmila upozornivši na Heřmana. Rozhlédl jsem se spatřiv jej vycházejíc z hřbitova. Nic neřekl, stejně tak já či Jarmila. Šel s námi až k nádraží, tedy k tomu jednomu skladišti.
Tam již na nás čekal [VYMAZÁNO] se dvěma vysokými sluhy, stejně tichými, jako kdykoliv jindy předtím, stojíce tak poslušně a strnule, jako nějaké umělecké sochy. Do hlavy, jak to obvykle dělával, nám vložil zprávu o dobytčí lodi, jež vyplouvá zítra ráno. Je již v přístavu nachystána, avšak je jen pro přepravu dobytka, tedy bez lidí. Navíc je bedlivě střežena posádkou. On se však navzdory tomu rozhodl, že poplujeme bez dovolení a bez placení. Nepřekvapovalo mne to ani zdaleka, vždyť On stále upřednostňoval neplacenou dopravu nad tou placenou. Stačí si vzpomenouti na to léto před rokem a půl, kdy se mne zmocnil. Jeli jsme vlakem na černo. Stejným vlakem za stejné peníze jsme se dopravili i do tohoto města. Byl by zázrak, kdyby [VYMAZÁNO] alespoň jedenkrát zaplatil za přepravu.
Oznámil nám, že se nalodíme přes noc, měli bychom se tedy zatím někam ukliditi. Slovně se mne zeptal a nejspíše schválně, aby to slyšeli i ostatní: "Tak co pan Profesor říkají? Nemohli bychom zůstat zatím v tom opuštěném skladišti na kopci?" Nestihl jsem odpovědět a [VYMAZÁNO] pokračoval: "Věděl jsem, že budou souhlasit, tak jdeme," a vrátili jsme se zpět do skladu se zeleninou, teď však v celém šestičlenném seskupení výpravy.
8. ledna 1900
Probudili jsme se všichni zároveň Jeho vinou velmi brzy, téměř v třetí hodinu ranní. Posadil jsem se na své dočasné lůžko a rozhlédnul se. Sklad byl zahalen takovou tmou, že jsem mohl rozeznati pouze obrysy. Viděl jsem Jarmilin obrys, který čněl do výše jako kopec, pak dva stíny vysokých sluhů, podobaly se vzrostlým stromům v lese, a mezi nimi On, jemuž se i v této temnotě kouzelně leskly oči. Byly jako pekelný oheň. Heřmana jsem nemohl zpozorovati, kvůli jeho velikosti a také proto, že tu noc spal v jedné z beden se zeleninou, již oproti polovině ostatních nezachvátila kvůli vlhku plíseň.
Sbalivše si věci, vyrazili jsme tmou k přístavu. Pršelo stejně, jako včera, avšak dorazivše k lodi, jíž jsme měli odplouti, pršeti přestalo. V krytu jedné z beden, jichž byl přístav pln, mne tiše požádal [VYMAZÁNO], abych se postaral o námořníka, stojícího na prknu, na něž se dalo vystoupati z mola. Vytáhnuv tedy Doktorovu lampu, jež činila ztuhnutí těch, na něž dopadlo její světlo, jsem vyšel z úkrytu, s lampou pod kabátem a zastíněnou stínidlem. Přistoupil jsem k námořníkovi s tím, že jsem se jej chtěl na něco zeptat. Opakoval jsem slova v rumunštině "Am o intrebare." Když jsem se k němu dostal dostatečně blízko, odkryl jsem stínidlo lampy, načež louč světla dopadl na nebohého hlídače, jenž se změnil v kámen, stejně jako majitel mé oblíbené hospůdky v mé milované Praze, do níž se však již nejspíše nikdy nepodívám. Však běda! Ztuhlé tělo námořníka neudrživše rovnováhu dopadlo s pronikavým žblunknutím do vody, jež vystříkla do výše. [VYMAZÁNO] hledě z úkrytu zavelel, načež všichni ostatní vystoupili zpoza nákladu a jeden po druhém postupovali za mnou po prkně na loď. Aby se pod Jarmilou prkno nezlomilo, musela se rozděliti, čímž rozptýlila tíhu, jíž na dřevěné desky působila. Zeptal jsem se: "Co s tím námořníkem? Co když se utopí?" Jediný, kdo na mé dvě otázky odpověděl, byl [VYMAZÁNO] a navíc se mi jeho odpověď, jíž mi jako vždy odpověděl proudem myšlenek, nelíbila:
"Co by s ním bylo? Nejspíš se utopí, alespoň bude o jednoho bezvýznamného člověka méně. A i kdyby se tak nestalo, neprozradí nás. Jeho druhové si budou myslet, že je opilý. A jak Profesor dobře ví, stopy po ozáření touto Doktorovou lampou rychle vyprchávají."
Nastoupivše na loď jsme se nenápadně přesunuli do nákladních prostor mezi dobytek. Pak jsme vyčkávali ve tmě na seně obklopeni stádem podřimujících koní. Toto čekání, jež trvalo přibližně tři hodiny, občas přerušované hlasy námořníku, jimž jsem nerozuměl, ukončilo až otevření dveří do nákladového prostoru. "Jestli nás naleznou, tak nás při nejlepším vyhodí z lodi," napadlo mne. Cítil jsem však, že On má ještě v rukávu jistě schované alespoň jedno eso.
Šlo o chlapce, jemuž bylo kolem 12 roků. Starost o koně byla jeho práce, jež však byla vyplácena po tak málu, že by uživil sotva sebe, natož rodinu, jíž však již neměl, neboť její členové, až na tohoto chlapce jménem Liviu, zemřeli na souchotiny, pokud bychom nepočítali chlapcova otce, velkého pijana, kterého Liviu už pár let neviděl. Čtenáři by mohlo připadat podivné, že toho tolik vím. Copak nám to ten nebohý chlapec prozradil?
Když chlapec vstoupil, většina naší skupiny se snažila skrýt, až na [VYMAZÁNO], jenž si stoupnul, čímž prozradil svou přítomnost. Než stihl Liviu cokoliv říci, dolehlo k němu jméno [VYMAZÁNO]. Tento čin jsem u oplatil vyčítavým pohledem, a jsem si jist, že ačkoliv byla tma, On to cítil. Liviu se po zaznění jména zhroutil na zem. Měli jsme štěstí, že tomu chlapci při pádu zhasla lampa, jež držel v ruce, jinak by mohl rychle podpálit seno a s ním třeba i celou loď. [VYMAZÁNO] Ticho pak trvalo půl hodiny. Znenadání jsem zaslechl jak se Liviu zvedá se zrychleným dýcháním ze země. [VYMAZÁNO] jej určitě svými nelidskými způsoby donutil, aby o setkání s námi nikomu neříkal. Když se Liviu dostatečně vzpamatoval, tiše pronesl slova v rumunštině, na chvíli odešel, aby znovu zapálil lampu, kterou opatrně položil na pultík nedaleko od nás tak, aby viděl na svou práci, a jal se do zběžného ranního hřebelcování koní. Když dokončil svou práci a opustil nás, [VYMAZÁNO] nám všem prozradil vědomosti, jež získali pátráním v Liviově hlavě. V tu chvíli jsem si konečně po třech letech uvědomil, že On musí jistě znát vzpomínky všech těch, kteří znají
Upoutávky na druhý díl (Nemusí být seřazeny chronologicky):
…dali jsme je tam, kam nemohlo to, z čeho žily. Byly jako spící armáda v temnotě… …jediný důvod, proč na to nehleděti se zármutkem, je, že se jí vlastně podařilo uniknout… …musel se skrývati před těmi ptáky, což mu naštěstí jeho rozměry dosti ulehčovaly… …stáli mlčky a nehybně naproti sobě jako poslední dvě figurky králů, jež zbyly v šachu při nerozhodné hře. Jeden bílý, druhý černý… …čím déle jsme rozděleni, tím více si jeden na druhém všímáme čím dál větších a horších rozdílů a vznikají neshody…