« | Idea - Ideál - Ideologie | Nejstudenější Válka (Hub) | Večerníček | »
Bezútěšné slunce na ploché modré obloze. Kolem asfaltu se v horkém větru pohupuje suchá tráva. James Bradshaw vystoupí na vrzající letištní schody a znovu ho překvapí horko. Ani po mezipřistání v Buenos Aires není na únorové léto zvyklý.
Bundu přes ruku James prohledává ospalý terminál a hledá ceduli s nápisem půjčovna aut. Vybledlý papírový poutač hlásá "Bienvenido a Neuquén - Próspero 1977!". Silná barva přes poslední číslici: znovu použitá loňská cedule. James se křivě usměje.
Než dojde ke straně půjčovny, je vyprahlý. Bílý prach se zvedá, když upustí svůj cestovní kufr, uvízlý na prázdném parkovišti, mžourající v záři reflektorů. Co teď? Měl by tu být jeho kontakt. Jeho instrukce - Boston - Buenos Aires, Neuquén, setkat se s kontaktem - vypršely. Pečující sluneční paprsky ho nechávají v klidu. Neměl by tu jen tak stát.
James si zacloní oči a ohlédne se k terminálu. Nikdo. Je to snad dobře? Byl by pozorovatel přátelský, nebo -
Jeho zamyšlení přeruší ostré ťukání. Přichází zevnitř kabiny, ale sluneční světlo dělá z oken zrcadla. James zaváhá. Pod bundou se mu potí ruka. Ťuknutí se ozve znovu, ale lehčí. Osoba uvnitř mu dodává odvahu. Láká ho? Musí něco udělat.
Uvnitř stísněné chatrče hýbe horkým vzduchem malý ventilátor. Žena za skládacím stolkem je čtyřicátnice, štíhlá, usměvavá. Námořnická uniforma, olivová pleť, tmavé oči.
"Dobré odpoledne, pane," řekne anglicky. Její přízvuk je sotva znatelný.
Jeho španělština je dobrá; je příliš hrdý na to, aby ji nepoužíval. "Děkuji, že jste mě pozval dovnitř. Venku je velké horko."
"Potřebujete pomoc?"
Drží se angličtiny. James se cítí podrážděný.
"Vlastně je mi dobře. Jen jsem chvilku čekal venku, než -"
Žádný mihotavý pohyb to neprozradí. Možná je až příliš nehybná. James zažije šok z pochopení; chyběla mu ta vyzývavá věta.
Dere se k protismyslu. "- ehm, jsem architekt, takže bych si rád prohlédl historické kostely v Neuquénu."
"Panna Marie Bolestná je nejstarší, ale nová katedrála je krásnější." I když mu dává potvrzení, mračí se. Přechází do španělštiny, aby ho pořádně vykádrovala. "Co je s tebou? Jsi opilý?"
James začne protestovat, ale ona ho umlčí. "Nemáš čas. Já jsem Belén. Měli bychom dojít pro tvé auto." Už vychází ze dveří.
James ji následuje přes parkoviště. Z jejich kroků se line křídový prach. Belén se zastaví, aby si vychutnala sluneční žár, a uvolní si šátek na krku.
"Už jsi někdy cestoval do Argentiny?"
"Ne."
"V zimě jsou hory krásné, ale léto je nejlepší."
Její úsměv je určen jiným lidem než jemu, uvědomí si James. Celá její řeč těla je hra pro potenciální skryté publikum.
"Jak dlouho jste v terénu?"
Její otázka v sobě nese náznak ostrosti. James zachytí pohled na jeho držení těla, na jeho břicho. Její úsudek ho zahanbuje, ale přinejmenším mu věří natolik, aby to neskrýval.
Zastaví se. U linie vlasů se mu tvoří lechtivé krůpěje potu. "Jsem výzkumník," řekne v obraně. "Jsem tady, protože jsem studoval anomálii. Nejsem agent v terénu."
"Pokračuj." Belén se tváří stále přívětivě, ale její tón prozrazuje
"Pokračujte v cestě." Belén se stále tváří přívětivě, ale její tón prozrazuje obavy. "Takže velení nás oba strčí do pece, co? Vědec, když Američané očekávají agenta v terénu."
James je nedůvěřivý. "Američané? Myslíš -"
Jdou po mělkém návrší k uzlu aut, zaparkovaných blízko sebe. Okolí letiště je v poledním slunci prázdné. Jediný zvuk vydávají vrzající cikády.
"Přece by tu anomálii nedali jen tak juntě a nenechali je v klidu vyvražďovat vlastní lidi." Belén se zasměje. "Američané SIDE nevěří, že ji správně využijí, takže ji hlídají, ale diskrétně. A hlídají Nadaci, takže vědí, že přijdeš."
Jamese navzdory horku píchne na kůži.
Když procházejí mezi auty, Belén pokračuje. "Junta je teď většinou používá proti civilistům. Umělci, profesoři, někdy i církev. Jejich dalším cílem je stavební dělník, odborový předák. Agustin Varela. Nevím kdy, ale bude to brzy."
Belén se zastaví u džípu místní výroby, opálený lak je poškrábaný a vybledlý. Otevře dveře spolujezdce a vytáhne složenou mapu. James rozprostře ruku naplocho na kapotu a hledá něco pevného.
"Takže až se ji pokusí použít na něj, získám ji zpět. Nějak se mi to podaří. Kde?"
"Varela pracuje na stavbě, šedesát mil jihovýchodně od Los Menucos," řekne Belén a ukáže na mapu. "Jeď rychle, ale drž se mimo dálnice. Užívejte si naší krásné přírody a přeji vám příjemný pobyt v Argentině."
Poslední věta je hlasitější, opět v angličtině, umělé veselí se vrací. James se už už chystá podivit proč, když zpoza zadní části auta vyjde muž.
Už jde dopředu a španělsky se ptá, jestli je to ten Američan. Belén otočí tělo a levou rukou, v níž drží mapu, gestikuluje směrem k Jamesovi. Muž ani James si nože v její pravici nevšimnou.
Muž vykročí k řezu zezadu na jeho krku.
Muž se postaví proti úderu zezadu na jeho krk. Nůž se zakousne hluboko a s mokrým zvukem se táhne napříč. Muž se zapotácí. Nůž se Belén vytrhne ze sevření. Padá - kutálí se pod džíp - a je pryč.
James ztuhne. Muž si kleká a šmátrá po vlastním krku. Je příliš kluzký na to, aby nůž vytáhl, a ruce mu klesají, jsou k ničemu.
Druhý muž vyklidí zadní část džípu. Vidí Jamese. Vidí svého umírajícího společníka. Vydá se k nim a sáhne si do bundy.
Dva kroky. Belén se vynoří za ním, kolem zadní části auta, kde před chvílí stál. Vykopne mu pravé koleno, celou svou vahou na něj spočine a sjede jeho pád. Její šátek se mu obtočí kolem krku. Když padá k zemi, prudce s ním trhne a rozbije mu hlavu o džíp. Její koleno ho zasáhne do zad. Obličej má ve štěrku. Stáhne si šátek.
Během minuty zabila dva muže. V zákrytu aut ji nikdo neviděl. Cikády křičí dál.
James má pocit, že už rok nedýchal. Zalapá po dechu a chce se mu udělat špatně. Belén ho vytáhne na nohy.
"Nemáš čas. Tady máš klíče. Musím se umýt."
James si na okamžik myslí, že myslí krev, ale pak si všimne bílého prachu na její uniformě. Nechápavě přikývne a vezme si tašku. Když usedá do džípu, kožené sedadlo je teplé.
Belén mu podá mapu a pak se na něj chvíli dívá. Dospěje k rozhodnutí.
"Možná velení nepotřebuje agenta v terénu. Možná bude lepší, když pošlou někoho šťastnějšího."
"Šťastlivce?" James nechápavě zopakuje.
Ukáže na těla a řekne: "Ano, co když to nebyli amatéři? Co když nejdřív zavolali svým nadřízeným? Co když jich bylo víc než dva? Až se sem Američané dostanou.
uvidíte, že jste to udělali. Budou se mít na pozoru. Pošlou pro odborníky - to zabere čas. Takže štěstí."
Je to všechno tak nemožné, že se James skoro rozesměje. Pak si to uvědomí. "Ty se mnou nepůjdeš?"
"Ne, sám jsi turista, ale spolu jsme co? Nezapomenutelní. Počkám, až se mnou udělají rozhovor. Pak si tě najdu."
"Na staveništi. Co je to za město?"
"Nemá žádné jméno. Zeptejte se na nové město. Najdeš ho." Ukáže na kopec. První krok.
Jamesova mysl je stále roztěkaná. Bezpečnostní pás mu přináší krátký pocit bezpečí. Nastartuje hukot motoru.
"Promiň - měl bych ti poděkovat," řekne. "Chci říct, nemohl jsem - já bych - do prdele, víš, co se ti snažím říct. Neměli mě tam posílat. Ježíši, proč je tahle anomálie tak důležitá?"
Belén nevěřícně zavrtí hlavou. "Tady nejde o anomálii. Ani nevím, co to je. Kolik nám jich vzali, Američané, Rusové? Nikdy jsme je nezískali zpátky, už nikdy."
Náhle se James rozzuří. "Až do teď zřejmě ne. Je to přesně jako oni: nic mi neřeknou a čekají, že na povel skočím. Je to zbytečné. Vždyť Nadace je v podstatě mrtvá. Proč bych měl umřít i já?"
"Proč?" Belén vypadá, že se mu chystá vrazit facku. "Možná proto, že jsou věci, které stojí za to zachovat, i když jsou v troskách. Věci, na kterých záleží víc než na tvé sebelítosti. Možná je Nadace víc než jen sbírka předmětů. Ne, potřebujeme tvé znalosti, ale kvůli tomu sem nikoho neposlali." "To je pravda.
"Cože? Co tím myslíš?" Jeho hněv zmizel a zanechal pachuť studu.
"Tady nejde o obnovu anomálie. Jde o osobní záležitost. Agustin Varela pracoval patnáct let v Site-12. Junta jde po jednom z našich lidí."
Než James stihne odpovědět, dvakrát zabuší na dveře džípu. "Jeďte hned. Ne na dálnice. Buďte v bezpečí."
Belén se otočí a zmizí z dohledu mezi zaparkovanými auty.
Džíp dojede na vrchol hřebene. Hnědá, sluncem zploštělá pama se táhne na západ. Proti vzdálené modři krouží tři černé skvrny.
James stáhne pohled dolů, strčí řadicí páku dopředu a vjede do slunečního světla.
