„Jdeš nahoru!"
Sotva jsem vyšel z kanceláře, už jsem byl zastaven. Okamžitě mi byly věnovány pohledy mých podřízených. Nebyla to ani otázka, nad kterou bych se alespoň zamyslel. Jak jsem mohl reagovat na oznámení? A ke vší té parádě, oznámení vzešlo od Rychlostty.
„Informace se šíří rychle." A že zrovna on byl první, kdo se ozval. „Nelíbí se ti, že jdu podívat na místo tvého předchozího působení?"
To Rychlosttovi zavřelo hubu alespoň na pár vteřin. To nebo sušenka, kterou se právě cpal. Rozhlédl jsem se. Od koho mohla vzejít informace, že se chystám na území terénních výzkumníků? Nemusel jsem dlouho hledat, Lector mi uhnul pohledem.
„Nebo máš pro mě mapu či návod, jak se ve tvé bývalé domovině pohybovat?" To se div nezadusil. Hned ho můj návrh nadchnul. To jsem neměl v plánu, ale udusit se mohl.
„No," Prohlídl si mě od zdola vzhůru. „Plášť bych zahodil…další rady za poplatek." Vychcanej jak mraky. Shora si dotáhl jen to nejlepší. Jako bych měl čas s ním vyjednávat o tricích a typech jak se správně chovat a oblékat mezi krysami.
„Bude velký problém, když kolem tvých přátel projdu v tom, co mám právě na sobě?" Označení přátel mu pořádně zkřivilo úsměv.
„Myslím jen na naší úžasnou pověst. Nemají nás zrovna v lásce. A tebe obzvlášť."
Nepovídej. A teď tu o té Makové poprosím.
Sáhl jsem do kapsy u pláště a hodil mu sáček s kyselými bonbóny. Tak zpívej. Prozraď mi tajemství, jež mohou znát jen terénní krysy. Ne, že bych si tvoje rady vzal hluboko k srdci, ale už jsem jeden pytlík s rybičkami mínus.
„Jak jsem říkal, bez pláště. Dále pak IDčko na bok nebo pásek. A na tvém místě bych zvolil světlejší košili nebo kravatu. Kombinace tmavé košile a světlé kravaty by byla pro tebe nejvhodnější. Čím zářivější, tím lepší. Nebo…ač na tebe koukám, tak pochybuju, že máš kostkovanou košili." No jistě. Čím blíže ke Slunci (a východu), tím barevnější značení. Kdyby náhodou i nováček zabloudil, díky jednoduchému značení se mohl dostat zpátky. Jako turistické značení v lesích. Nebo označení dobytka. Povinnost nosit jmenovky upadla v zapomnění už před léty. Škoda. „Taky záleží, kdo má jaké křídlo pod palcem…" Rybičky v něm mizely jedna po druhé. Začínal jsem litovat, že jsem mu na to přistoupil.
„Kapitán Aleš Breha." Lector vylezl zpoza rohu. Od chvíle, co jsem začal komunikovat jak s Brehou, tak jeho podřízeným, Dominiqe se jmenuje, Lector byl jak na jehlách. Kdykoliv se o něm někdo zmínil, byť v nesouvisející konverzaci, Lector byl v pozoru. A nejlépe to dopadalo při osobních střetech. To se bavím nejčastěji. Viděl v něm nebezpečí, které jsem buď neviděl nebo ignoroval. Zajímavé, možná až fascinující. Až budu mít čas a náladu, zjistím, proč to tak je. Anebo jsem to dávno věděl, a pak zapomněl, jelikož to bylo nepodstatné.
„Breha? Ten mladej vojín? Už to převzal jo…" Rychlostt se zasmál. Jestli měl informace na Brehu, rád bych si to poslechnul. Ale ne teď. V úkolníčku jsem měl jiné plány a povinnosti. „S tím asi nebudeš mít problém. Krátká doba, možnost zpracovat. Dobrá volba!"
„Své vlastní figurky si nedokáže zpracovat. To není dobrá volba." Lector se opřel do Rychlostty a já začínal pomalu usínat.
„Skončili jste?" Oba se na mě podívali. Lector bez dalšího slova opustil společnou místnost.
„Když si spravíš lepší vizáž, prospěješ tím sobě a zlepším nám všem pověst." Poslední rybička skončila v jeho prořízlé hubě.
Ale proč já bych se měl snažit? Zrovna já?
„Přesvědč mě."
Á. Rychlostt se kousnul do rtu. Zřejmě mu záleželo na dobrých vztazích s existencemi z vyšších pater. Anebo v tom byl hlubší problém. Poděl se o tu zábavu, když už tam mám ztrácet čas.
Patra využívaná terénními výzkumníky byla více zalidněna a obecně panovala pozitivní nálada. Všichni se znali, zdravili, dokonce si navzájem vypomáhali s prací. Samozřejmě existovaly výjimky, ale už tak se neslo s proudem, že vyšší patra Nadace měla příjemnější pracovní prostředí…možná i podmínky, pro výkon práce. Mnohem častěji dostávali povolení střetnout se s reálným světem. A někdy se z něj ani nevrátit. Pokud se však na chodbách objevil bílý pláštík, nesl se ním i problém nebo konflikt. Jistě, člověk od člověka…ne každý jednotlivý pláštík rovná se problém. Ale většinou jo a obvykle nebyl sám.
Bílý pláštík měl po boku i ochranku. Alespoň jeden nezařazený vojenský rekrut. Čím vyšší úroveň pláštíku, tím lepší ochranka. Záleželo především na typu návštěvy – oficiální, či nikoliv. Celé eskapád s ochrankou a rozruchem (plus zdlouhavé papírování) se dalo předejít s pomocí jednoduchého manuálu – neupoutávat pozornost (žádný plášť, žádná ochranka) a respektování okolí neboli snažit se zapadnout. Na krátkou návštěvu to byla ideální varianta. Rychlá a jednoduchá…tedy jak pro koho.
Výzkumníci neměli přehled o postavách v hlubších prostorách Nadace. Z doslechu možná, nikdy však nedokázali zařadit tváře. Pokud to nebyl někdo výrazný nebo významný.
Nebo Dinnský.
Po krátkých úmluvách a námluvám byl Dinnský přesvědčen následovat rady inženýra Rychlostty. Plášť nechal na stole, ID kartu si připnul na bok a oblékl se do lepších barev. Až na pár nedorozumění, z důvodu barvy jeho vlasů, cesta proběhla poměrně klidně. Tolik lidí v jednom prostoru bylo až podezřelé. Netrvalo dlouho a dorazil do cíle. Nelišilo se to od ostatních dveří navenek. Uvnitř však panovala rozepře. Dva možná tři mužské hlasy hlasitě diskutovaly. V momentu největší hádky zaklepal na dveře a vyčkával. Hlasy náhle utichly. Asi to nebyla dostatečně hlasitá konverzace, když i jeho decentní klepání zaslechli. A to se snažil klepat velmi zlehka.
Dveře se mu otevřely. Nejprve strčil hlavu za práh, pak až vešel zbytek těla. Dva páry očí na něj zároveň pohlédly. Stejně vysocí, v opačných barvách sladění. Jeden by mohl říct, že byli příbuzní.
„Nikdo z vás není ten, kterého hledám." Prohlásil Dinnský nezaujatě. Oba výzkumníci se na sebe podívali. Světlovlasý se pousmál, tmavovlasý se zamračil. Nebylo pochyby o tom, kdo byl z jeho návštěvy nadšený. Než však z jejich úst mohla vzejít otázka, do dveří vstoupil další člověk.
„Viděl jsem něco-" Jak to popsat. Spojte si mluvené slovo a kachnu…doslova kačer Donald. Tak to znělo. A to vzešlo z normálně vypadajícího výzkumníka. Drobná figura, ležérní oblečení, jestli to náhodou nebylo pyžamo…Jestli se to všechno dá něco dnes nazvat normální – jedna hlava, dva páry očí, uší, rukou, nohou…takové vnější detaily, které napomáhaly k identifikaci speciálních jedinců. Tady se stal indikátor anomálnosti hlas. Novinka…
Dva další účastnící se zasmáli, zatímco evidentně jejich kolega rudnul studem.
Ach, ta morbidní zvědavost. Dinnský neřekl nic. Naklonil hlavu ke straně a doufal, že zvláštně znějící výzkumník bude mluvit znova.
„Tichý. Doktor Pavel Tichý. Co vás k nám vede?"
Kdo si počká, ten se dočká.
„Dinnský. Mám tu složku a pár instrukcí pro…" Pozoroval dva nejmenované výzkumníky. Tmavovlasý si jej prohlížel od paty vzhůru, zatímco světlovlasý mu cosi šeptal. Jeho jménu jim běhalo po jazyku. Takže ani tady nebyl zcela anonymní. Inu, ještě aby se divil. Na to, aby byl anonymní neměl mít věhlasnou(špatnou) pověst a zvláštní kus dřeva zakrývající celou jeho tvář. „Pro Esposita."
„Dominiqe?" Světlovlasý si upravil brýle na nose. „Zase něco špatně?” To neřekl nahlas, ale Dinnský je slyšel dostatečně. Tmavovlasý se nelibě zašklebil.
„A že si přijde rovnou čtyřka." Řekl tiše druhý, vyvolávajíc velkou nechuť při pomyšlení na daného jedince.
Dinnský ani Tichý se s nimi nezasmáli. Bylo evidentní, že všichni Esposita znali. Evidentně s ním sdíleli nejen prostor, poněkud stísněný, ale i černé puntíky, které měl zřejmě Dominiqe za svým jménem.
Zase něco špatně, huh? Copak, průsery? Nebo se stalo něco, o čem nevím? Záznam měl posledně v pořádku.
„Domnívám se…" Vložil se do toho Tichý „…že ještě nedorazil." Odkašlal si. Stud v jeho tváři nešlo přehlédnout. Vystupování měl skromné, zato hlas mu k pokornému zjevu příliš nepomáhal. „Inu, zřejmě se Dominiqe o nás ani slovem nezmínil. Agent Schumann, náš přední geolog." Ukázal na jednoho z mužů. Světlovlasý udělal krok v před.
„Zdravím." Ten už zněl normálně. Jaká škoda, pomyslel si Dinnský. Je snad šance, že by třetí nemluvil vůbec? „Radost vás vidět konečně osobně." Potřásli si rukou a obrátili se na muže opodál.
„A tento-"
„Smrt. Agent Smrt. Pyrotechnik." Ten se k němu nehnal. Naopak si udržoval bezpečnou vzdálenost s rukou za zády.
Takže anomálie v podobě píšťalky v hrdle je jen u jednoho ze skupiny. Jaká škoda, řekl by si Dinnský. Ale kouzlo je v jedinečnosti.
Shrnutí, geolog, pyrotechnik, lingvista a.…co byl Tichý? Vábnička?
Inu proč vlastně? Dinnský si udělal si jednoduchý obrázek týmu, se kterým Dominiqe spolupracoval. Na začátek to stačilo. Teď nastala otázka, jak zrychlit čas? Už tak marnil svůj čas postáváním na nezvaném území. Do toho byl obklíčen třemi výzkumník, z nich dva by pro Dinnského mohli být problém, pokud by došlo na fyzický kontakt. Ale i tak, měl jednu zbraň, která mohla zajistit dvě vteřiny vhodné pro únik. Možná proto bylo bílým plášťům doporučován ozbrojený doprovod.
Nešlo přehlédnout mohutné desky v rukou nezvaného hosta. Schumann a Smrt se na sebe podívali. Něco se jim nezdálo. Doktor, úrovně čtyři, sám v oblasti vyhrazené postradatelným. Jak se vesele tradovalo hluboko v podzemí. A jako cíl byl právě jeden z nich. Něco bylo špatně. Tichý, jakožto zastánce svého jména, mlčel. Pohledem přebíhal mezi svými přáteli a doktorem Dinnským.
„A teď ten skutečný důvod." Napětí prolomil Smrt. Jako by sama smrt vešla do místnosti. Tichý se výrazně otřásl.
„To není nutný…" Schumann byl sotva slyšet. Letmým gestem se snažil usměrnit svého kolegu. Takže dlouhodobá praxe…
„Odpověď. Hned." Z agenta šel doslova strach. Ráznost v jeho hlase rezonovala místností. S Dinnským to však nehnulo. Obrátil se na doktora Tichého, kterému se třásly kolena.
„Je hluchý?" Tichý bez jediného slova zakroutil hlavou. Pak se Dinnský podíval na Schumanna. Očekával odpověď od něj.
„To je normální." Odpověď laxní, s lehkým náznakem smíchu, ale dostačující. Kdyby byl Esposito na místě, mohl být Dinnský dávno pryč. Byla zde i možnost hodit mu desky na stůl a vrátit se, ale pod výzkumem byl podepsaný i on. Nemohl riskovat nedůslednost, kterou mohl Esposito do výzkumu přenést díky neznalosti a neschopnosti orientovat se v podkladech.
Smrt se už nadechnul, aby se pokusil získat odpověď. Přistoupil dvěma těžkými kroky vpřed V tu chvíli do místnosti vstoupil ten jediný očekávaný. V rukou měl hned dvě krabice a mezi zuby svíral složku.
„Mejda…" Zašišlal a postavil bedny na stůl uprostřed místnosti. „Tolik prachu jsem neviděl…“ Mihnul se se Schumannem a Smrtí. Vyměnili si pohledy. „Co se tváříš? Bude bumbum?" Agent Smrt to vzal jako útok. Nebýt Schumanna, pustil by se do něj. Hbitým pohybem vkročil mezi ně, čelem k Espositovi.
„Máš tu návštěvu. Významnou na náš vkus.“ Ukázal za Dominiqa směrem, kde stála jeho návštěva.
„Ha?" Jen co se otočil, na tváři se mu zjevil široký úsměv. „Ciao Bla-"
„Začínám chápat, proč jsi tak oblíbený. Pohni, musím ti vysvětlit poznámky." Dinnský zamával mohutnými deskami. Espositovi ztuhnul úsměv na rtech. Tichý mu dal najevo, jak dlouho tu Dinnský na něj vyčkával. A že nebyl nadšený. Svižným krokem zmizel v jedněch ze čtyř dveří. Dinnský jej následoval. Jakmile se dveře za nimi zavřely, Tichý si výrazně oddechnul.
Schumann poplácal Smrt po rameni. „Tady máš odpověď."
Espositův kancl by se velikostí rovnal kumbálu na košťata. Možná ani to ne. Při představě, že prase dělalo v takto úzkých prostorách…děsivá představa. Klimatizaci by tu hledal asi těžko, stejně jako pracovní stůl nebo postel. Všechno bylo pod chaotickou hromadou krabic a složek. A další složka se chystala přidat. To se však Dinnskému nelíbilo. Než dal Espositovi složku do rukou, trpělivě vyčkával na prostor pro své desky.
„Kdybys dal vědět, byl bych na tebe připravený…" S úsměvem odsouval krabice a složky, které lapaly už poměrně slušnou vrstvu prachu. Dinnský neodpověděl. Marnil tu už dost času. Marnit slova na zbytečnou konverzaci už tuplem nechtěl. Rozhlédl se po kumbále. Kde nic tu nic, jenom prach, bordel a smetiště knih. A nástěnka s fotografiemi. Šest fotografií, na každé z nich byl Esposito s někým či ve skupině. Poznával ty tváře. Sdíleli spolu nejen pracovní prostor, tak i vzpomínky. A podle těch výrazů si byli blízcí. A byla tam tvář, kterou nedokázal zařadit. „Hezký fotky, že?" Položil krabice hned vedle Dinnskýho a zahleděl se na nástěnku.
Klub Rychlých šípů, řekl by Dinnský nahlas, ale přešla ho nálada i na takový vtip pro zasvěcené. Stejně by mu asi ani nerozuměl. Jedna fotka lapila jeho zájem…
„Na přátelé jsem nikdy neměl štěstí“ Pokračoval Esposito ve svém výkladu. „Tak si těch pár cením takto. Každý snímek má svůj příběh, kde jsem se něco naučil." Pak se nenápadně pootočil ke straně. „Hezká kravata. Nová?"
Dinnský naklonil hlavu ke straně. Co odpovědět? Ba co víc, odpovídat vůbec? Byl tu kvůli práci, ne kvůli pochybnému vábení.
„Řekněme, že jsem si chtěl ověřit funkčnost nepsaných pravidel. Kdo je tohle?" Ukázal na fotku s neznámou tváří. Ta fotka byla nová, neměla tak vybledlé barvy, jako ty zbylé.
„Nadporučík Eska. Doprovázel mě na poslední misi, ze které pramení všechen materiál, na kterých se podílíme společně. Co pro mě máš?" Návrat do reality.
„Přiložil jsem ti k některým věcem poznámky. Projdi si je, dám ti instrukce, co s tím." Otevřelu mu desky u prvního barevného papírku s dvouslovnou poznámkou. Byly to tučné desky s překlady, fotkami s vysvětlivkami, kdy každý list, každý dokument měl u sebe barevný lístek s vysvětlivkou, poznámkou nebo symboly ???. Dinnský začal vysvětlovat, Esposito popadl svůj bloček a diktafon, aby zaznamenal všechno, co mu bylo poskytnuto. Dinnský neopakoval a nenechal se přerušit. Čistý výklad, čistá práce.
Skoro jako ve škole…
„Slyšíš něco?"
„Měli byste toho oba nechat. Jste jak školáci."
„Drž hubu. Sám si zvědavej a nepomáháš."
Doktor Tichý a agent Schumann se tiskli na dveře. Pokoušeli se rozpoznat události, které se mohli odehrávat za zavřenými dveřmi. Agent Smrt je z dálky nevraživě pozoroval. Občas zakroutil hlavou a vyvrátil teorie, na které Schumann a Tichý přišli.
„Kdybys mi nestál v cestě, mohli jsme mít odpověď dávno."
Schumann na něj mávnul rukou. „Ty seš zase chytrej. Takhle to se čtyřkami nefunguje. Tvůj kukuč s ním ani nehnul, natož abys z něj dostal info."
„Pssst!" Utišoval je doktor Tichý. „To je smích?"
„Pozitivní. Čí je?"
Agent netrpělivě překračoval z nohy na nohu, zatímco jeho dva kolegové, jako natěšené školačky, poslouchali z poza dveří konverzaci, která jim nebyla určena. „Budete mít problém, až vyleze ze dveří…" Namísto reakce si vysloužil jenom mávnutí rukou a šepot, kterému nerozuměl.
Digitální tikačky spuštěny.
Trpělivost vyprší za 20 vteřin.
„Myslíš, že se znají dlouho?"
„Pochybuju. To by si Dominiqe nenechal pro sebe…"
„Třeba nebyla příležitost. Nebo nechtěl."
„Nebo nemá povolenku."
„Pff…Myslíš, že je pravá?"
„Jako…slyšel jsem drby, že jich je víc. Těžko jim však uvěřit…"
Čas vypršel.
Jejich konverzace nebrala mezí. Agent Smrt vstoupil do jejich konverzace jak slovně, tak tělem. První přišel na řadu Tichý. S ním se lépe manipulovalo než se Schumann.
„Co děláš?!" Shumann se zastal Tichého, který byl násilně odtažen od dveří.
„Rychlý proces." Prohlásil Smrt, což byl jasný povel ke vstupu dovnitř. Schumann pohotově zhodnotil situaci a zastavil Smrt v jeho počínání. Než se však stačili dotknout dveří, samy se otevřely. Na prahu Dinnský.
Jeho prázdná tvář mírně poklesla. Beze slov zhodnotil situaci. Popošel o tři kroky vpřed, v jeho těsné blízkosti vykoukl Esposito. Jeho úsměv okamžitě zmizel po přistižení jeho přátel v blízkosti jeho dveří.
„Voi serpenti!" Okřiknul je. A strhla se hádka mezi Shumannem, Smrtí a Espositou hodná tak na pískovišti. Dinnský a Tichý odstoupil na druhou stranu místnosti. Rozruch využil ve svůj prospěch.
„Co jste viděl, doktore Tichý?" Tichý přiložil dlaň na svou krční tepnu. Tep se zvyšoval. A Dinnský nerad dlouho čekal na odpověď. Pro tentokrát to Tichému odpustil. Nechtěl zkazit první dojem.
„K-Kdy?"
„Než jste vstoupil sem, do této místnosti. Prohlásil jste: Viděl jsem něco."
Doktor Tichý si oddechl. Situace se pro nijak v zásadě nezlepšila. Mohl se pokusit o lež, ale na to se mu příliš třásl hlas. A ti tupci se museli hádat dva metry od nich.
„M-Myslel jsem, že…" Podíval se Dinnskému přes rameno. Dinnský se otočil jeho směrem. „že je Dominiqe jediný." Hned mu bylo jasné, o co se jedná. Nepatrně pokýval hlavou a přichystal se k odchodu.
Toho si všimnul agent Smrt. „Na odchodu?" Shumann a Esposito se na něj podívali. Jako lusknutí prstů, jejich spor byl ukončen.
„Už bylo na čase." Odpověděl Dinnský a pootočil mírně hlavou. „Moje práce je hotová. Zbytek je na něm."
Překlad byl z jeho strany hotový. Zároveň však počítal s možnými komplikacemi. Nemůže jít všechno tak hladce. Nejsou to jeho podřízení a už vůbec ne někdo jemu rovní. A zda bude jeho…jejich výzkum úspěšný? Svou představu měl, ale konečný výsledky měl v rukou Esposito. Upřímně by se i distancoval od celé práce…ale už si udělal jméno i v jiných sférách Nadace. Teď už couvnout nemohl.
Čas odejít. Čekala jej ještě cesta zpátky do podzemí.
„Grazie, dottore Dinnský."
Zaslechl za sebou. Mávnutím ruky se rozloučil a zmizel v chodbách.
„Detaily? Pochlub se. To se nám nestává každý den." Pronesl Schumann vesele, jen co se za Dinnským zavřely dveře.
„Odposlech zpoza dveří nestačil?" Odvětil suše Esposito. Neměl sebemenší chuť s nimi sdílet své pracovní nadšení, které sdílel s osobou spřízněnou. Zajímal je jen on, ne jeho práce.
„Jako bychom něco slyšeli." Objal jej jednou rukou kolem ramen. Jako náznak upřímné přátelství a čisté zvědavosti by to stačilo. Dominiqe nebyl přesvědčen. Obzvlášť s oním kukučem, který na Smrt vrhal. „Nebuď labuť." Zasmál se Schumann, zatímco Smrt převzal útočnou pozici.
„Zpívej! Kdo ho sem poslal? Co jste spolu řešili? A proč on?" Pokusil se chytit Esposita za límec, ten se mu však mrštně vyhnul. Znal jeho chvaty, jeho triky. Nenechal se jím zastrašit. Naopak mu jeho snaha přišla humorná. A přesto všechno…Smrt nebyl nikdy tak agresivní, když přišlo na neohlášenou návštěvu…a najednou…
„Co je ti po tom? Svou činnost mám posvěcenou vedením. A to, že ty o ničem tradičně nevíš, není můj problema."
Shumann se opět postavil mezi ně. Zas a znova musel krotit situaci. „Fajn, fajn. Nech ho být. Třeba se nám svěří časem. Ale nediv se nám. Kolikrát se nám naskytne střet se čtyřkou?"
„Osobně." Doplnil Smrt.
„A není to problém.“ Ozval se zpoza Tichý nejistým hlasem. Ač tomu nechtěl věřit, přítomnost úrovně prověření znamenala obvykle problém. Ale ne v tomto případě. Tichý a Esposito si vyměnily pohledy.
„Víš…myslel jsem, že jsi jediný tady…"
„Říkal jsi něco?" Tichý nad Espositovou otázkou zvlnil rty. Už toho řekl dost. Zakroutil hlavou a schoval se ve své malé pracovně. Esposito nemarnil časem. Bez dalších slov vklouznul zpátky do své pracovny a vrátil se k práci. Měl před sebou ještě dlouhou cestu.
Schumann a Smrt zůstali sami v hlavní místnosti. Uběhlo přesně 15 vteřin a Smrt otevřel ústa. Schumann byl rychlejší.
„Zajímavé, že? Kdo by to byl čekal, že si nás malý Domča bude hrát tak blízko ohně."
„No, blbej je na to dost." Odsekl Smrt. Shumann oponoval, jako vždy.
„Právě, že to má vymyšlený. Pokud mu ovšem někdo nepomohl do botiček. Zajímalo by mě jediné…" Smrt na sebe nenechal dlouho čekat. Svým už tak otráveným výrazem se podíval na Schumanna.
„Jenom jedno?"
„Jak na sebe narazili? Takhle nízko se Dominiqe nemůže dostat bez povolení. A takhle vysoko čtyřka bez ochranky nepůjde."
Smrt rychle pochopil, na co Shumann narážel. „A k tomu všemu ta barva…"
„Hmm, to se nám to komplikuje…"
„Kurva…"
