Bylo to tak náhlé a nečekané. Byla jsem v obýváku a jako vždy jsem si prohlížela své nejnovější fotografie a hledala sebemenší detail, jenž by poškodil perfektní celek. Dalo by se říci, že jsem to dělala z prosté potřeby se za něco nesnášet, jakoby mě za to mohl někdo potrestat krom mě samotné. Tato negativní, ne-li až ponurá nálada, vládla šeravému pokoji v mrazícím chladu, neb jsem se nedokázala přinutit vstát a přivřít dokořán otevřené okno. Že by to byla má nevědomá forma trestu, jejž jsem si chtěla udělit? Kdo ví.
A v tom okamžiku ponurosti do mého pokoje vešel vážně znějící Ed. "Pojďme se projít," vyřkl s takovým přesvědčením, které jsem u něj snad ještě ani neslyšela. Ed nebyl doma tak extrovertní a čilý, jak by se mohlo z vnějšího pozorování zdát. V skličujících stěnách malého bytu byl tichý, melancholický, pomalu neschopen jediného slova. Ano, našly se chvíle, kdy v čisté radosti básnil o nových knížkách, jež přečetl, či se mnou vedl láskyplné konverzace obvykle končící v peřinách našich lóží, ale většinu času nevnímal své okolí a byl jen tiše zavřený ve svém provizorním pokoji. Nevadilo mi to, jen mi ho snad bylo líto.
Proto bylo tak nečekané, když vytasil tak banálně jednoduchý, přesto jistým způsobem okouzlující nápad. Dlouho jsem neváhala, oblekla se do mého společenského podzimního oděvu a následovala jsem ho k Hérmově kruhu. Byl to podle jeho slov jednoduchý vynález, díky kterému mohl cestovat na místa, která měl vložená v té nejbarvitější paměti. Musel vždy vynaložit nesměrné úsilí, aby si bezchybně vybavil krajinu, na kterou se chtěl dostat. Ale dnes to překvapivě netrvalo nijak zvlášť dlouho. Stačilo pár chvil a složitý, přesto nádherný, kruh se rozjasnil oranžovou září.
Oba nás oslepil záblesk. Bylo to, jakoby nás pohltila samotná matička zem, která nás na oplátku za tak nádherné vzpomínky přenesla do krajin barevného podzimu. Možná to byla forma úplatku, ale mně se spíš zdálo, že nám chtěla jen nějak pomoci, i když jsme se o to neprosili. Cítila jsem její smutný úsměv, jak dopadá skrze nicotu okamžiku na mé červenající se tváře. Bylo to tak okouzlující a lítostné. Nebyla jsem si jista, zda litovala ona mě, či já ji.
Záblesk opadl a náhle jsme se ocitli uprostřed zdánlivě nekonečného háje usínajících stromů, barvíce své překrásné listy do odstínů oranžové, červené a žluté. Byl to dech beroucí pohled. Ať jsem se podívala jakým směrem jsem chtěla, viděla jsem jen nekonečnou spleť stromů, barev a překrásné melancholie podzimu, u které jsem v šedi města zapomněla, jak moc jsem ji milovala.
Po pár nádeších okolního vzduchu jsem pocítila značnou vlhkost okolí, jakoby se nekonečně schylovalo k očistnému dešti, ke kterému nikdy nemělo dojít. Byla to osvobozující vůně. Vůně podzimu, vítající každého cestovatele či zamilovaný pár v jejich cestě napříč přírodou starých dob.
Ed mě chytl za ruku, proplétaje své tenké dlouhé prsty mezi těmi mými. Pocítila jsem okamžité proudění tepla z jeho dlaně. Měla jsem pocit, že zcela podvědomě vycítil stoupající chlad, jejž jsem pociťovala každou vteřinou intenzivněji a intenzivněji, na což se rozhodl mě zahřát svým milostným dotekem. Nezdálo se, že by to dělal schválně, ale v jeho očích plál plamen protekce. Chtěl mě za každou cenu ochránit. Projela mnou vlna vděčnosti a lásky, jež jsem k němu cítila.
I když býval doma značně pasivní, nesměrně jsem ho milovala. Jeho dětinský smích, vřelé objetí, která mi tak často dával, ochranitelský komplex hraničící až s posedlostí, který nade mnou lpěl, sladká slova útěchy, když mi bylo nejhůře, či něco tak jednoduchého, jako jeho omámený pohled, když se na mě podíval. "Vypadáš nádherně," vždycky dodal. Bylo to krásné. Pokaždé tu pro mě byl, nehledě na čas a místo.
Po několika minutách chůze beze slov, kdy jsme jen obdivovali krásy okolní prastaré přírody, jsem se zeptala, kde to vlastně jsme. Neodpověděl, pouze mě ještě silněji chytil, otočil se na mě a druhou rukou mi začal hladit vlasy barvy ebenu.
Několik tichých, zdánlivě nekonečných, chvil uplynulo, až konečně promluvil. "Není to snad jedno? Jsme na místě, kde staří tvorové přežívají dlouhá léta bez jediné vyřčené hlásky svých vlastních jmen. Žijí tiše, číhají na návštěvníky z dalekých krajů, aby jim mohli vzít jejich přízviska a stát se alespoň zlomkem toho stvoření, kterými kdysi bývali. Zní to děsivě, já vím." Z jeho slov mi prošel mráz po zádech, což vycítil z našeho stisku. "Není však čeho se bát, v takovýchto chvílích se z mně neznámého důvodu bojí této nekonečné stezky."
Nekonečná stezka zakázaným lesem. Náhle okolní nevinná atmosféra zcela opadla a v dáli jsem si všimla oku neproniknutelné mlhy, která se od nás každým krokem vzdalovala. Bylo to snad námi? Děsili jsme naší přítomností prastaré bohy podzimu? Doufala jsem, že tomu tak není. Přesto ve mně mlha zanechávala pocit odporu, děsu a nepříjemna, ne z mé strany, ale ze strany věčné mléčné mlhy.
A tak jsme se ještě dlouho procházeli touto tak podivnou podzimní krajinou. Když jsem se podívala mimo stezku bez konce, do hustých lesů dvorstva prastarého, cítila jsem pohledy stovek nicotných tvorů, jak na nás netrpělivě koukají. Nebyla jsem však vystrašená. Z jejich pohledů nešla cítit krvežíznivost, ani nepřátelství, jen lítostné a žárlivé pohledy na mou maličkost doprovázenou osobou zosobňující nejstarší lidské pouto — lásku. Že by žárlili zrovna na ni? Je to vcelku možné. Asi ji neprožili už milénia, bez jmen a citů bloudili tmou zcela osamoceni. Asi mi jich bylo líto, ale nechtěla jsem jim přijít na pomoc. Z pudu sebezáchovy, nebo snad z čiré sobeckosti, jsem se k nim nepřiblížila ani o krok a pokračovala dál po cestě prašné.
Z čista jasna na mou studenou tvář dopadl polibek šedých mraků. Zastavila jsem se a podívala vzhůru, snad v odpovědi. Obloha mi polibků dávala víc a víc, až jsem si všimla nepravidelného bubnování kapek deště o malé kamínky na naší cestě. Zavřela jsem oči a vnímala jen teplo mého milovaného, chlad dopadajících kapek a zvuk dopadu na listí znavených stromů lesa. Bylo to zvláštním způsobem magické.
Tento mír lehce narušily slova vycházející z překrásných úst Edových.
"Cos hoří v krvi podzimní,
vepsáno v barvách měnivých.
V zamlklé chůzi intimní,
v pních vadnoucích a plesnivých,
smyt jarní hřích."
Nádherná slova. Políbila jsem ho a on můj sladký polibek opětoval. V ten moment jsem si přála, aby ten okamžik nikdy neskončil. Psal se rok dva tisíce sedmnáct a obklopena bohy starých časů jsem se cítila šťastna.