Červený a Černý
hodnocení: +3+x
blank.png

Znal jsem kdysi jistého kreslíře, který tvrdil, že umělcem je člověk buď celý život, nebo do svých dva a dvaceti.

Jelikož se často uchyloval k alegorii a protimluvům, nevěnoval jsem tomu mnoho pozornosti a navštěvoval jej proti jeho víře ne kvůli mentoringu, ale jeho skicám. Z našeho přátelství si nepamatuju víc než těch několik slov a jeho skicy.

Byly překrásné. Ne staromódní, k uzoufání nudné krajinky, jaké by se hodily k jeho povaze, ale výbojné, odvážné kresby, odhalující netušený vnitřní svět toho zdánlivě kantorsky přísného, stárnoucího muže.

Je věčná škoda, že veškerá jeho práce, jakožto i on sám shořely spolu s jeho domem jedné letní noci roku 2006. Na jeho pozůstalosti nezbylo docela nic, jelikož, jak sám často opakoval, nevěřil v kopie a veškeré originály si držel u těla jako matka strážící hlouček slepých mláďat.

Snažil jsem se poté napodobit jeho styl, představoval jsem si, jak seděl docela sám, obklopen svým skicami, jimž jediným se dovedl skutečně otevřít, tehdy skutečně naživu a volný tak, jak může být volný jen někdo, kdo je celý život nucen nosit masku.

Rychle jsem to vzdal, jelikož popravdě neumím nakreslit ani moruši, natož napodobit křehkou genialitu tohoto dávného mistra. A přesto se mi ve snech jeho obrazy vracely, ostré, jako když jsem se jich dotýkal před lety.

Na jeho slova jsem však záhy zapomněl a žil tak, jak to dovedou jen umělci: zpíval, tančil a špásoval se ženami i muži, proléval rozpraskané hrdlo absintem, spal jako sova a jen v noci opouštěl útočiště svých přikrývek, abych se tu a tam umělecky projevil. A že se jednalo o skutečné projevy, to se nebojím přiznat.

Býval jsem mistrem antiumění: jakožto příležitostnému studentu přírodníchch věd neunikla ani mě křehká ironie toho, jakých hodnot může v různých podmínkách nabýt Nic. Kterak absence vjemů dovede o našem světě říct více než tisíc počmáraných pláten, bust, a jak je vzduchoprázdné ticho nade všechny herce nejpřirozenějším druhem divadla.

Mými debutními kousky tak byly produkty vakua: prázdné rámy, jež pohlcovaly všechno světlo. Sloupy z mramoru černého jako hřích, jež neskýtaly žádného výkladu, jen mlčenlivé, bezobsažné prázdnoty. Místnosti a místa prosta všeho zvuku. Chtěl jsem světu říci, že jediný způsob, jak dosáhnout dokonalé inspirace, je nespoléhat se na naše smysly, nenechat se oklamat vnějšími vlivy a umožnit tak naší unikátní mysli být tím jediným, co nás má vést. A lidi to milovali.

Byl jsem tak oblíbený, že mě zvali všude. Vystavoval jsem ve všech anart galeriích, přednášel pro mladé umělce, vymetl každý večírek. Jediné dveře mi nezůstaly zavřené. Zdalo se, že ty krásné časy nikdy neskončí.

Jenže, jak už to tak bývá, přesně to se taky stalo. Mé umění se zrodilo z éterické temnoty vakua a jako takové se do něj jednou muselo navrátit. Někteří říkají, že krize je proces. Ale já se jednoho rána probudil… prázdný. Bez inspirace. Bez motivace. Věřím, že jste si toho paradoxu všimli, a i já tehdy vnímal jeho hořkou pachuť, i když se sam sobě nyní musím smát.

Ztratil jsem kontakt se světem. Neodpovídal jsem na telefony a odmítal pozvání. Byl jsem na dně. Barvy v mých snech, jež mi kdysi byly zdrojem inspirace a poznání, vybledly. Nezbylo mi z nich nic než škodolibá slova jejich autora, na která jsem si po letech vzpomněl.

Tehdy mi bylo právě 22 let…


Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License