Ukážeš mi Cestu do Alagaddy?
hodnocení: +2+x
blank.png

Ukážeš mi cestu do Alagaddy?

Nikdo neví kudy jít.

Krev. Vždycky je to krev. Už dávno jsem se přestal snažit o pochopení proč. Dokonce i teď to slyším, hladově to touží po dalších. Nechci nic jiného, ​​než uspokojit tuto touhu, jako by byla má vlastní, ale musím zůstat použitelným. Musím si pustit hudbu a vymyslet plán. Musím zajistit, aby krev na ní nikdy nebude mou vlastní.

Vždy se mi líbila symfonie Paula Hindemitha v Hes. Něco na ní je jednoduše okouzlující. Lyrická sóla v první větě. Překvapivě melodická atonalita. Způsob, jakým se na konci skladby vrací refrén z první věty. Je něco uklidňujícího na způsobu, jakým se známost vrací právě tehdy, kdy to nejméně čekáte. Poslouchám to ve chvílích, kdy si potřebuji zachovat chladnou hlavu. Jako právě teď.

Existují nesplnitelné úkoly a pak je tu hledání Cesty do Alagaddy. To už někdo dokázal, takže víme, že je to možné. Ale nejsme si jisti, jak to bylo přesně provedeno. O tom, jak otevřít naši Cestu – spíše Cestu Nadace – mám právě tolik vědomostí, abych věděl, že její vytvoření byl o mnoho složitější proces.

Ale můj patron toto požaduje, takže musím najít způsob, jak se tam dostat.

Jejich král pořádá královské slávy

Já byl pozván, tak bych tam měl být

Když začíná třetí věta, zvažuji své možnosti. Mohl bych se pokusit vplížit dovnitř Cestou Nadace. Už vím, jak ji otevřít. Vím, co mám očekávat na druhé straně. Pokud dokážu přijít na způsob, jak se dostat přes Nadaci, je nepravděpodobné, že by mě mohli v Alagaddě zatknout. Nejjednodušší řešení by mohlo být tím nejlepším.

Začíná první téma a já si uvědomuji, že je zde obrovské „když“. Nejjednodušší řešení je to, které způsobí, že mě chytí. I se svými znalostmi o vnitřním fungování bezpečnosti Nadace se nemohu jednoduše proplížit kolem ostrahy a dostat se do londýnského Toweru, jednoho z nejlépe střežených míst na světě. I když jsem již vymyslel plán, zprávy o mé zradě se již rozšířily; měl bych obrovské štěstí, kdybych se dostal do vzdálenosti sto mil od anomálie chráněné Nadací, aniž bych byl zajat. Takže přímá cesta jde ze hry pryč.

Když nenajdu, svou cestu, musel bych odmítnout

A to by bylo značně neslušné

První scherzando. Napětí, jako chůze po lůžku z jehličí. Hoboj a pikola zpanikaří, jelikož hudební téma v saxofonu je nedokáže uklidnit. Nesmím udělat to, co oni.

Mohu hrubou silou vytvořit novou Cestu? To bude možná nejbezpečnějším tahem, jednoduše jít ve stopách Percyho. Možná, že to, co jsem se naučil v době mého studia alchymie, mi umožní získat přístup do Alagaddy. Nedostal jsem se příliš daleko ve svých thaumaturgických studiích, ale teoreticky vím dost na to, abych vytvořil Cestu, i když přesné látky a kroky by vyžadovaly postup pokusu a omylu.

Až na to, že nemám čas na to něco zkoušet a zcela jistě nemám dost času na to dělat chyby. Nemohu už zastavit pokrok Nadace a Emma už určitě přišla na to, co jsem před ní skrýval.

A říkat „vím toho dost“ o alchymii je podobné jako říct „vím toho dost“ o operaci mozku, abych to dokázal provést; je lepší o tom mít kompletní znalosti, než cokoli zkusíte. Pokud nebudu opatrný, mohl bych způsobit trvalé poškození této reality, nebo ještě hůř, úplně obejít Alagaddu ​​a skončit hluboko v Nikdyme.

Navíc se nestává že Vás pozve sám pan král

Tak ukázat se by bylo dobré

Začíná druhé téma, krásný počin, který vede pouze tam, kde začal, Penroseovým schodištěm melodie. První téma se pravidelně snaží znovu prosadit, ale nakonec selže.

Možná je odpovědí hledat pomoc u svých kolegů zlodějů. "Všichni společně na Golgotě," to bylo to, co řekla taktovka. To je to, co nás všechny spojí. Údajně.

Jen jsem se nikdy nesetkal s žádným z ostatních zlodějů. Jak bych je mohl identifikovat? Věděl by někdo z nich, jak najít jinou cestu? A co je nejdůležitější, byli by ochotní mi pomoci? Naše cíle se z dlouhodobého hlediska shodují, ale co nyní? To je těžké říci.

Hudebníci hrají své panské toccaty

Měl bych jít beze zdržení

Druhé Scherzando, druhé téma ho podkresluje, ale i přes paniku se zdá, že svrchní dechové nástroje mají vše více pod kontrolou. Zvuk je tlumenější, zlověstnější, šeptající, jak druhé téma selže v pokusu zaujmout pusluchače. Jako by se téma chystalo být porušeno.

Mohl bych sám sebe vydat do rukou Nadace. To by Nadace rozhodně nečekala. Možná bych je dokázal přesvědčit, že mám cenné informace. Přimět je, aby mě vzali do Alagaddy, a pak si tam splnil své povinnosti.

Scherzando zmizí z existence, ne s parádou, ale s kňučením.

Tenhle nápad je jednoduše ten nejhloupější, jaký jsem zatím měl. Pokud by mi opravdu uvěřili, nepustili by mě do Alagaddy. A i kdyby to udělali, nemám nejmenší šanci uniknout z jejich dohledu

Víš jak se dostat do Alagaddy?

Sic nikdo na Zemi to neví

Obě témata se sloučí, i když poněkud chaoticky. Nejsem přesvědčen, že se snažily o hladké sloučení. Kéž bych mohl napsat něco takto dobrého.

Vždycky jsem měl rád hudbu, jen jsem v ní nikdy nebyl dost dobrý. To znamená, že jsem v ní byl vždy naprosto skvělý, jen nikdy ne výjimečný. Ale sledoval jsem lidi, pro které hudba neznamenala tak moc jako pro mě, jak mě s lehkostí překonávají, když mi zrovna připadalo, že je hudba to, pro co žiji. Takže jsem změnil taktiku.

V Nadaci jsem se dozvěděl více o světě, který mě fascinoval. Ale moje láska k hudbě nikdy nezakolísala. Teprve po letech u Nadace jsem objevil Sul Golgota a pochopil, že celý můj život směřoval právě k tomuto objektu, že mám roli, kterou musím hrát a také že budu jednoho dne sjednocen s hudbou, která pro mě tolik znamenala.

Prohledal jsem všechny knihy, každou mapu

Ale žádná nezná cestu kterou jít

Téma první věty mě probouzí z mého vzpomínání a já si poprvé něco uvědomuji. Zloději stáli v popředí celé události, která změnila světové dějiny, to je pravda. Ale byli ukřižováni spolu s Ježíšem Nazaretským. A neměli stejné štěstí na to, aby byli vzkříšeni. O Kajícném zloději nebyla nikde ani zmínka až do Evangelia podle Lukáše; dřívější Evangelium podle Marka uvádí, že oba zloději se Ježíšovi vysmívali.

Byli to jen zloději. Co bylo tak cenné, že za to mohli zaplatit pouze svými životy? Byli to zloději, ne žháři, ani násilníci nebo vrazi. Jenom prostí zloději. A za své zločiny zemřeli. Veřejně trpěli a poté zemřeli.

Obyčejné hříchy mají vážné následky.

Svatý ví o zpoždění, skončí to v plameni

Jak Alagadda v popel se změní

Je konec. Symfonie skončila a já stále nejsem blíže k odpovědi. Jen jedna věc dává smysl.

Jsem v pěkné šlamastice.

Když zahrajem to, co slyšet šlo z Golgoty

Možná konečně najdou mír

Skoro už mám na jazyku přesně tu myšlenku, kterou potřebuji, cítím, jak se snaží dostat do popředí mé mysli, ale nerozumím jí. Něco ohledně třetí věty Symphonie v Hes. Ale co? Témata? Scherza? Fuguální povaha skladby? Nebo rekombinace?

Ne, je to něco v tématu, tom z první věty.

Způsob, kterým se něco známého vrátí právě tehdy, když to nejméně čekáte.

A s touto myšlenkou mě zasáhne náhlá vlna prozření. Nemůžu se udat, ale možná uvnitř zůstal někdo, komu můžu věřit.

Možná je ještě jeden člen týmu Savage Beasts, kterého bych mohl ukonejšit.

Dovtedy, jak dostat se do Alagaddy?

Nezdála se vždy tak daleko být

Slova s lehkostí přibývají, rychle a přesně jako prvnívěta, ale myšlenky samotné jsou jako druhá věta: cyklické, nemastné a neslané a nejasné. Nesmyslné.

Nakonec je důležitá jen jedna věc, jediná myšlenka.

Jde o to, že jsem v pěkné šlamastice a potřebuji tvou pomoc, starý příteli.
H, Ukážeš mi cestu do Alagaddy?
-Stuart

Netrpělivě očekávám odpověď a počítám ubíhající minuty. Jedna. Dvě. Pět. Deset. Dvacet. Příliš mnoho. Sotva můžu dýchat.

Dokud neuvidím odpověď.

Mám Cestu dovnitř.

A v Alagaddě najdu partitury.

Co se stane dál je jen na mě. Nekajícném zloději. Tak či onak bude tato hudba slyšena.

A tak či onak v tom budu hrát svou roli.

Dokud skrytou hudbu nevydají


Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License