Alex Thorley zajde na burger
burger.png

.


hodnocení: 0+x
blank.png
burger.png




Na zemi je čára, kde končí linoleum a začíná Burger King.

A hned před ní podrážky bot — tvých bot, zmražených na místě. Nehnul si se posledních dvanáct minut. Neměl by si tu být.

Ale to, bez ohledu na jiná vysvětlení, je důvod proč jsi zde.

Protože to poslední týden byly jen housky, Alexi. Ta mlha ve které jsi uvězněný, ten neklidný vzduch kolem tebe — není přirozený. Tohle jsou důsledky tvé zanedbané diety, následky konzumace housek několik dní v kuse. Opravdu si myslíš, že lidské tělo dokáže vydržet jen na mouce a vodě?

Prosím.

Je načase sníst něco *opravdového*.

Dokonce i tvůj žaludek souhlasně kručí.

Takže krok za krokem vyjdeš z Oblasti-19 a přejdeš přes vrchol k Burger Kingu. Je to elegantní, nejsou tu dveře. Dokonce tu není ani zeď, která by jej oddělovala z venčí. Jenom čára na podlaze — kde končí chladná krutost a začíná vřelý komfort fastfoodu.

Vejdeš dovnitř a přivítá tě vlhký vzduch. Musí být kolem oběda, zamyslíš se, protože je v téhle restauraci asi tucet těl. A tucet víc seřazených u pokladny. Všichni s červenýma očima a popraskanými rty, suchými z přepracování. Někteří z nich jsou jména která znáš — jména z jednostranných konverzací, vedených z poza velkých pódií, nebo velkých obrazovek. Pomyšlení, že čekají v tak dlouhé řadě — kvůli místu, kde se najíst po dlouhém zpoceném dni — ti naplní ústa slinami. Přece jen, nejsme tak rozdílní.

Po pár minutách se přišoupeš k pokladně. Pokladní se unaveně usměje — jeho obličej je vřelý a povzbuzující. Popravdě, nazval bys ho roztomilým, kdyby byl jen o trochu nižší. Nejsi tu ale, abys snědl jeho, jsi tu pro jídlo.

Ale, ještě nevíš *co* si dáš. Každé menu je plné nabídek a každá z nich je lákavá. Co si vybrat? Mají tu Cheese Burger s hranolky, nebo Kuřecí Sandwich s hranolky, nebo Krůtí Burger s hranolky.

Možnosti jsou nekonečné. Je mezi těmi burgery nějaký rozdíl? Je rozdíl mezi hranolky? Jak můžeš vědět, který z nich je lepší? Mohl by sis objednat něco ze speciální nabídky — hot dog, nebo kuřecí nugetky. Ale to se bojíš jíst, hlídáš si váhu. To by nebyla ta správná volba, že?

Podíváš se zpátky na pokladního. Dívá se na tebe s polo zavřenýma očima a jeho pohled říká, že něco chce. Není složité na to přijít — pokladního oči chtějí, aby sis objednal jídlo. Chce do tebe dát jídlo. Ty také.

Ale nejsi si moc jistý. Co by sis měl koupit? Co by si měl sníst?

Očekávání z obličeje pokladního nezmizí a začne ti připadat, že mrháš jeho časem, takže přeskočíš k odpovědi.

"Pro mě burger s hranolky," řekneš. Na chvíli ze zarazíš. "Myslím, 'Cheese burger'"

"Slaninový cheeseburger." prodavač kývne a posune před tebe burger s hranolky.

Tvé oči se rozšíří.

"Hranolky?" zeptáš se, ukazujíc na hranolky.

"Ano, to jsou hranolky," odpoví, také ukazujíc na hranolky.

"Okurky?"

"Bez okurek," ujasní pokladní, "pokud to tedy nechcete, víte, ve stylu okurek."

"Díky," řekneš. Nechceš to ve stylu okurek — chceš to v *prostém stylu*. Pěkně v zajetých kolejích.

Usměje se. Byl si na něj hodný.

A je pryč.




Tvůj výklenek má takový specifický nádech.

Jako levný hotel, hned u dálnice, kterému zbylo jen hnít. Vzduch kolem je zatuchlý a vůně, která se line z kuchyně je kombinací kouře, spáleného oleje a nezaměnitelného zápachu hoven.

Je to špatné místo na to jíst burger, ale nemáš moc na výběr. Všechny ostatní stoly jsou obsazené. Hladová ústa která by k tobě nikdy nepromluvila — nebo ti dokonce nabídla sezení. Jsou to muži a ženy s temnými srdci.

Ale to je v pořádku. Nepotřebuješ je. Máš tu svůj burger a své hranolky. Máš tu ten výklenek — jen a jen pro sebe.

Přesně tam potřebuješ být. A víš, co máš udělat.

Začni jíst, Alexi.

Chopíš se hranolek. Jsou tlusté a křupavé, každá z nich se štědrou porcí soli a koření. Nemůžeš si pomoct a cpát se jimi po hrstech, pět nebo šest do pusy najednou. Burger King se nedržel zpět, když ti je připravoval — tak proč bys měl ty?

Obsah fritovací koše do tebe odteče, skoro agresivně. Hlavy se k tobě uraženě otáčejí a jejich výrazy se kroutí v úšklebky. Nebereš je na vědomí — pravděpodobně nikdy nejedly housky; nejhorší potravinu z výběru lidské gastronomie. Nikdy se necítili jako žízniví, když najdou vodu — pocit, který zažíváš právě teď. A tak se bez váhání vrhneš na své hranolky — dokud konečně — nelíbáš dno koše.

Je to vzrušující. Krev proudí tvým tělem, bušícím surovou životní energií. Chutná takhle opravdové jídlo?

Ach, ale tohle není konec. Ještě jsi se ani nedotkl burgeru. Pořád máš co dělat.

Zvedneš slaninový cheeseburger do úrovně očí a obdivuješ ho ze všech stran. Je dvojitý — dva plátky pečeného hovězího, podložené roztaveným sýrem a slaninou, umístěné mezi párem obrovských housek. V přítomnosti tak velkého sandwiche se cítíš *slabý*. Tvá úcta k jeho síle je však dalším důvodem, proč ho přijmout do svého těla.

Ale potom se na pozadí tvé vize něco mihne. Pokladní na tebe zírá z okna do kuchyně. Jeho oči prozrazují úzkost — úzkost, kvůli tobě. Nemůžeš si domyslet, co ho k tomu vede. Bojí se snad, že dostaneš glykemický šok? Náhle—

Tě obklopí záblesk světla. Hrom blesku ti protne uši. Elektrické mravenčení ti leze po prstech a zanechá za sebou studený, prázdný vzduch.

Cheeseburger je pryč.

…Ne!

Okamžitě ti mrdne v rumbakouli. Rozhlížíš se po stole, pod tácem, po kapsách, pod stolem, pod *tvým sedadlem*, uvnitř fritovacího koše, po stropě — a nic, burger není k nalezení. Zmizel v éteru. Co se to děje? Co se stalo tvému burgeru?

"Zničil jsem ho."

Pokladní se nad tebou předkloní, obklopen jakýmsi nepopsatelným smutkem. Jeho oči se v koutcích lesknou. Nelituje toho, co udělal — lituje toho, že ti tím ublížil.

"Nebyl to opravdový cheeseburger," řekne.

"Co?"

Uhne pohledem. "Byl to trik světla, 'nicotný burger' — položený v tvé ruce se skrytými úmysly."

"Ty hranolky taky?"

"Ne, ty byly pravé." Slabě se usměje. "Udělal jsem je pro tebe."

Je to jen malá útěcha. Chceš mu říct, že se nezlobíš. Že ti vůbec neublížil, ani v nejmenším. Že mu odpouštíš, protože to bolí i jeho. Ale nedokážeš najít svůj hlas.

Pokladní poklekne. Přitáhne si tě k sobě a vtiskne ti jemný polibek na tvář.

"Omlouvám se, Alexi"

Tvá slova padala v pomalých, distinktivních částech. "Já chci jen jíst…"

Tvůj burger nebyl reálný, řekneš si. Ale zpráva — co pro tebe znamenala, ta byla reálná. Moment pravdy v dlouhé kaskádě iluzí. Naděje v prostředku těhle *věcí* co se ti dějí — těchto úzkostí, které nikdy nenajdou odpověď. A teď je to pryč. Opět nic.

Pamatuješ, kdy jsi se takhle cítil poprvé.

Bylo to během tvé orientace, té pro Oddělení Nereality. Místnost byla nacpaná — stovkami, možná tisíci lidí. A za pódiem, na obrazovce s živým přenosem byla ta velká jména: oblastní ředitelé, vedoucí oddělení, dokonce členové Rady O5. Sotva si se dostal dovnitř, než zamkli dveře.

Někde v prostřední řade ses prodíral mezi židlemi, snažíc se nikomu nevystrčit housku z ruky. Našel jsi prázdné místo a posadil se, i když ti žádné nebylo přiděleno.

Řeč byla víceméně stejná: vítejte v Oddělení Nereality, jak je to úžasné, jste *nejlepší* z nejlepších, jste velmi důležití!

Chtěl si jim věřit, ale nevěřil. Ne doopravdy.

Když dav utichl a lidé začali odcházet, sedl jsem si vedle tebe a představil se.

"Ahoj," řekl jsem a natáhl ruku. "Alex Thorley, styčný racovník Reality."

Usmál ses, rituálně, a potřásl rukou.

"Jennifer." Na chvíli se zarazíš. "Byla jsem přesunuta z Memetiky."

Zakýval jsem. Většina přeložených pracovníků byla z Memetiky, Analytiky, nebo Interních Afér. Dovednosti se do určité míry překrývaly, ale většinou je sem zavedly okolnosti jejich práce.

"Rád vás poznávám, Jeniffer." Řekl jsem. "Mám pár věcí, které s vámi musím probrat."

"Počkejte…"

"Hmm?"

Linoleum zaskřípe, jak se vykloníš ze židle. Otočíš se a podíváš se kolem prázdné konferenční místnosti. Něco není v pořádku.

"Co se to děje?" řekneš.

"Huh?"

"Co se to děje?" řekneš znovu, hlasitěji. "Kde to jsem?"

"Uklidněte se." Přejdu blíž k tobě a vrátím ti housku do ruky. Sleduji tě, jak se dlouze a přerývavě nadechneš. "Budeš v pořádku."

Podíváš se znovu kolem místnosti a přimhouříš oči. Nedokážeš se na nic soustředit dýl jak dvě vteřiny. Tvá mysl se neustále soustřeďuje a rozostřuje, jako špatná čočka fotoaparátu. Obrazy se objevují a mizí. Lidé s tebou mluví a ty odpovídáš — ale nejsou skuteční.

Něco uvnitř tebe umírá.

"Já…"

"Jste v Oddělení Nereality," řeknu. "Jste tam, kde byste měl být."

Tomu nelze nic namítnout.

Jeniffer.

"Dobře." pustíš dech a vzdychneš. "Omlouvám se, Alexi."

"To se stane každému," zalžu. Podívám se na hodinky — brzy bude poledne. "Co kdybychom to probrali u oběda?"

Podíváš se na čáru na zemi. Podrážky tvých bot.

"Jistě."

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License