Info
Autor:
Fráze v hantecu:
Autoři fotografií:
Podzemní garáž:
Japonští démoni:
…v garáži vládlo šero, které nedokázaly letité zažloutlé zářivky na stropě prozářit.
Ve staré podzemní garáži bylo rušno; lidé mezi sebou promlouvali vážným tónem, chodili sem a tam, šustili papíry a fotografovali místo smrti. Na zemi uprostřed chodby leželo tělo patřící mladé dívce.
Před budovou zastavilo vedle policejních vozidel další auto. Byl to veterán - šedooranžová Škoda Superb šest set čtyřicítka, vystoupil z ní detektiv a vydal se dovnitř budovy do podzemní garáže.
Přivítal ho inspektor brněnské policie: "Ah, vítejte, Lawrenci. Už jsme vás očekávali."
"Velice se vám omlouvám za mé zpoždění," řekl Lucián Lawrence a potáhl ze své elektronické cigarety.
"Nic se neděje, pojďte se podívat."
Místo neštěstí osvětlovaly reflektory, neboť v garáži bylo šero, které nedokázaly letité zažloutlé zářivky na stropě prozářit. Dívka ležela obličejem dolů v kaluži krve, která se vsákla do jejích bílých kětinových letních šatů. Volně rozpuštěné oříškové vlasy jí nyní zakrývaly tváře. Byl to smutný pohled. Detektiv sejmul z hlavy svoji buřinku.
"Má rozsáhlé podlitiny na spodní stráně těla, několik žeber je zlomených, náraz byl tak silný, že kompletně rozdrtil kolenní klouby - na kolena dopadla - roztrhl břišní dutinu," spustil inspektor.
"Náraz, říkáte?" pozvedl obočí detektiv.
"Ano, je to prapodivné. Vypadá to na smrt pádem z výše."
"V zastřešené podzemní garáži, to je opravdu prapodivné, jak říkáte, inspektore. A kdo je vůbec tato nebohá dívka?"
"Byla identifikována jako Eliška Mořicová, odešla z domu dnes před obědem. Našel ji tu jakýsi pan Tříska, parkoval auto. Bude to tak tři čtvrtě hodiny. Detailnější informace dostanete co nejdříve, hned co je sepíšem. Každopádně musela zemřít tady na místě. Nenacházíme žádné stopy po přemístění těla."
"A kromě toho pána a té dívky, pohyboval se zde ještě někdo?" detektiv Lawrence se sehnul k dívce.
"Zatím nevíme, nálezce těla nikoho neviděl."
"Dobře, inspektore…" Chvíli mlčel, jak si prohlížel dívku z boku, snížil se na čtyři a tvář přitiskl k zemi, stále sledujíce dívčino tělo. Pomalu pokračoval v mluvení, přičemž pátral očima: "Poskytněte mi, prosím, všechny dokumenty a informace, které by se týkaly smrti této dívky třeba jen okrajově… A hleďme! Inspektore podívejte se nad sebe."
Inspektor tak učinil: "To je poklop?"
Detektiv se zvedl a nasadil si zpátky buřinku: "Ano. Zítra si to tu pořádně prohlédnu."
Následujícího dne přistavila stará škodovka na stejné místo, jako včera. Detektiv Lawrence z ní vystoupil s hlavou zatěžkanou informacemi, v nichž se snažil hledat odpovědi.
Po přezkoumání kamerových záznamů bylo zjištěno, že Eliška Mořicová přišla do budovy hlavním vstupem. Půl hodiny před ní však dovnitř vstoupil zadním vchodem jeden mladý muž, který odcházel zase jinudy asi deset minut po dívčině příchodu. Byl identifikován jako Zbyněk Kostka, její bývalý přítel. Rozešli se spolu teprve nedávno. Policie ho brzy zadržela. Po předběžném výslechu vyšlo najevo, že má velmi výbušnou povahu a často podléhá vzteku. Pokud by šlo o vraždu, Zbyněk by mohl mít motiv, ale po celou dobu výslechu zarytě odmítal, že by měl se smrtí Elišky Mořicové cokoli společného. Navíc ani zatím nikdo neurčil, jak mohla zemřít pádem z výšky na takovém místě, pokud by nebyla přesunuta, což bylo nepravděpodobné.
Policie zajistila vstup do budovy, takže garáž teď byla bez aut. Policistů se na místě zrovna v tu chvíli taky moc nacházelo, takže se v podzemí ocitl detektiv Lawrence prakticky sám, obklopen jen tím šerem a nějakým policejním vybavením, které na místě zůstalo. Nerušily ho žádné okolní zvuky.
Chvíli procházel sem a tam, zkoumal všechny dveře i zámek na poklopu (úplně zarezlý, dlouho nepoužívaný), pátral po výchylkách humů s Kantovým měřičem, který ale nic neukázal. Na zemi nebyly žádné stopy po tom, že by před tím, než dorazila policie, s tělem někdo hýbal. Zkrátka detektiv nemohl najít nic, čeho by se mohl ve vyšetřování dále chytit. Vytáhl elektronickou cigaretu, rozhlédl se naposledy po garáži a rozhodl se, že se pokusí hluboce zamyslet přesně v místě nálezu mrtvoly. Z pláště vytáhnul srolovanou igelitovou plachtu, rozprostřel ji přes místo nálezu těla, kde byl policií vyznačený obrys, a lehnul si a zahleděl se na poklop. Jenom to zašustilo.
Na nějakou dobu bylo ticho, detektiv zpomalil svůj dech a ponořil se do usilovného přemýšlení. Zavřel oči. A najednou se mu zdálo, že slyší jakési duté nárazy. Otevřel oči a zaposlouchal se. Pořád to registroval, znělo to jako rytmické údery do obrovských bubnů a přicházelo to z podlahy. Potáhnul z cigarety, zvedl se, sroloval plachtu a vydal se znovu na průzkum garáže. Našlapoval tiše jako kočka.
Hledal místo, kde by mohl sestoupit níž, k domělému zdroji neobvyklého zvuku. Otevřel dveře u jedné ze zdí, a když zjistil, že zde elektřina není napojena na světla, vytáhnul ze svého baloňáku svítilnu a sestupoval po kovových schodech nesa si vlastní zdroj níž a níž do tmy. Schodiště bylo neobvykle hluboké a vedlo do nízké chodby s klenbovým stropem. Na konci se nacházely těžké kovové dveře. Když k nim pomalu přistoupil, zkusil vzít za kliku, ale dveře se nepohnuly. Detektivu Lawrencovi byla zapůjčena sada klíčů od zámků v celé budově. Rozhodl se, že zkusí dveře odemknout jedním z nich, třeba se na něho usměje štěstí. V tomto prostoru bylo bubnování zřetelnější.
Po několika minutách se Luciánovi skutečně podařilo najít klíč, jenž pasoval do klíčové dírky. Několikrát jím otočil, a jakmile se ozvala dvě uspokojivá lupnutí, zatáhl za kliku.
Detektiva Luciána Lawrence by leda ve snu napadlo, co nyní spatří.
Dveře odhalily rozsáhlý podzemní prostor táhnoucí se k nedohlednu. Strop nebyl vůbec vysoko, pohyboval se asi ve výši tří až čtyř metrů. Vyrůstaly z něj krápníky, nebo nějaké sloupy, které mizely ve všudypřítomné mlze převalující se po zemi a nyní vytěkající do chodby. Prostor osvětlovalo mdlé bílé světlo, které jakoby vycházelo z celé plochy oslizlého stropu jeskyně. Detektiv chtěl vykročit kupředu, avšak zastavil se, když si všiml, že zpod vrstvy mlhy se občas zabliští černá vodní hladina. Za prahem dveří vykukoval malý zarostlý ostrůvek s tyrkysovou trávou a rákosem. Odněkud se občas ozvalo hluboké kváknutí nějaké veliké žáby. A bubny tu zněly tak jasně jako měsíc v úplňku. V mlze se začal rýsovat stín. Detektiv vyčkával.
Po černých vodách k němu připlouvalo jakési plavidlo. Zatím bylo možné pozorovat jen obrysy, které však působily až ďábelsky.
Na plavidle stálo několik postav. Měly obrovské hlavy s rohy, z nichž vyrůstala nějaká srst, nebo vlasy. Těla byla podobně osrstěná. Tamtamy se ozývaly právě z toho voru. Lucián dál čekal.
Vor přirazil k mělčině, bubnování utichlo a na trávu vystoupily dvě postavy. Teď si je mohl Lucián pořádně prohlédnout. Byli o celou tu velikou hlavu vyšší než on. Jedna zelená, druhá červená a cenily zuby a kulily žluté oči. Nosily zvláštní oblečení ze slámy. Jedna z nich promluvila:
"Kdo seš, cizinče?"
Detektiv s bází odpověděl: "Mé jméno je Lucián Lawrence a přicházím náhodou. Zaslechl jsem bubnování."
"Nikdo sa sem netáhne náhodó," řekla druhá postava.
"Víte, vyšetřuji úmrtí mladé dívky z garáží nahoře."
Postavy na voru nespokojeně zamručely. A první osoba vedle detektiva řekla: "Nechodíme mimo štatl, je to tam plný cajzlů. Seš cajzl?"
Lucián přiložil dlaň k srdci a odvážně prohlásil: "Troufám si tvrdit, že nejsem."
Postavy přikývly: "Tož je dobrým zvykem helfnót vizitám, když sem dolů dondó z luntu. Dondi taky, Luciusu," a pokynuly detektivovi k plavidlu.
Detektiv tušil, že by tyto bytosti mohly mít něco společného se smrtí té dívky, nebo aspoň vědět nějaké důležité informace a proto řekl: "Jsem velmi vděčný za vaši pohostinnost a rád ji přijmu," a s tím vkročil na bambusový vor, kde stály další tři postavy. Dvě na obou stranách dlouhého voru držící jakési dlouhé tyče, možná pádla, a třetí - modrá - úplně na konci s širokým bubnem na stojánku a dvěma palicemi položenými na něm před sebou. Za Luciánem nastoupily dvě zbylé, načež zazněl ten tympán a ti s tyčemi uvedli plavidlo do pohybu.
Během plavby neproběhlo mnoho konverzace, ba dokonce žádná. Postavy, kromě dvou udávajících voru hybnost, strnule hleděly někam do dáli jako groteskní sochy. Měly na sobě vlastně pečlivě vyřežávané masky. Detektiv pozoroval podivuhodný, ale jednotvárný podzemní prostor, jímž proplouvali, strop se občas zvýšil, občas snížil, kolem proletěla vážka a žáby nerušeně skřehotaly. Lucián si všiml ale něčeho zvláštního. Palice narážely do blány bubnu jakoby samy, osoba stojící u nich byla stejně nehnutá jako ostatní, vůbec se jich nedotýkala.
V mlze se najednou začaly rýsovat trojúhelníkovité výčnělky stojící jakoby na hladině do kruhu a mezi těmito kužely svítilo nějaké teplé světlo. Jak se blížili, detektiv přesněji rozeznával, na co se kouká.
Tábořiště jako od indiánů na ostrově. Nechyběla týpí, avšak zdobená moravskými ornamenty růží, jablek, hroznů a ptáků, ale taky různých ještěrů, rohatých postav a hmyzu. Dále totemy s motivy sov, draků nebo krokodýlů, medvědů, hadů a zubatých obličejů. Široké i vysoké bubny rozestavěné kolem a další doplňky s ohništěm už jen dokreslovaly podivnou smíšenou atmosféru Moravy, Severní Ameriky a Afriky.
Vor přirazil ke břehu, mezi další plavidla a tu k němu přicházely další postavy podobné těm, jež Lawrence potkal nejdříve; malé i velké, všechny v těch velikých dřevěných hrozivých maskách. Začali se zdravit vzájemným oťukáváním hlav a celá ta skupinka pak vedla detektiva k ohni, kde už čekali další obyvatelé tábořiště. Detektiv se na vyzvání posadil mezi ně.
Po počátečním obřadu s krátkým hudebním vystoupením, promluvě k dobrým duchům od šamana a rozšířením táborového ohně na dvě další ohniště začala hostina. Na pořadu byla volská oka se slaninou nebo s rybami (jak kdo chtěl) a houbami a žitnými plackami. Jídla bylo dost pro všechny. Zvláštní bylo, že domorodci nepoužívali nějaké primitivní hliněné nebo dřevěné nádoby a kotlíky, ale moderní kuchyňské vybavení: ocelové nože, teflonové pánve, plastové obracečky, škrabky, vařečky a hrnce. K pití byl jakýsi čaj ze zdejších ovocných plodů. Jídlo ale nebylo hotové hned, připravovalo se přímo při přítomnosti všech.
A stejně záhadně jako na voru, i nyní, při přípravě pokrmů se nádobí a ingredience pohybovaly vzduchem sem a tam, přesně na daná místa, maso se krájelo, vařečky míchaly, houby se loupaly. Telekineze, pomyslel si v duchu detektiv a obdivoval nyní velmi soustředěné kuchaře.
Seděl zrovna u jednoho z nich, který chystal vajíčka. Vejce se vzneslo z košíku do vzduchu a narazilo prudce, ale řízeně, na okraj pánvičky, kde jeho skořápka praskla, vejce se vzneslo přímo nad pánvičku a skořápka se rozevřela, aby obsah vypadl na rozpálenou pánvici.
Právě tento úkon detektiva zaujmul nejvíce. V momentě se jeho zamyšlený pohled změnil v šibalský úsměv a zajiskřily mu vesele oči. V tuto chvíli probíhala kolem ohnišť klidná nenucená debata, a tak Lawrence využil příležitosti a zdvořile se zeptal blízkého domorodce:
"Prosím, zajímalo by mě, jakožto člověka z povrchu, pokud je tedy vhodné o tom nyní mluvit, zda vycházíte vůbec někdy z podzemí."
"Tož dá sa o tom šprechtit, to jó," opáčil ten domorodec, "cajzli só lepóši, krz prohnilí, ale naša Země zostává fertych."
"Pokračujte, prosím," žádal detektiv.
"Než sa mlaďoši domáknó nějakých rozumů, musí sami vygómat, jak to je v noci, valit augle na hvězdy na prýglu. Ale bévá to tak jednou, víckrát ne."
"To je zajímavé…"
"Co dalšího bys chtěl vygómat?"
Detektiv se řádně zamyslel, aby svým dalším dotazem nenarušil pohodu táborového ohně: "Objevili se mezi vámi tací, kteří by se třeba rozhodli opustit váš kmen?"
Domorodec přikývl: "Tož i tací tu byli. Vodklapali za trest, když se jich domákl šaman a poslal je čundr, nebo se jinak povojtili a museli pryč. Někteří borci dolů, jiní nahoru."
"Víte," navázal detektiv, "má práce tkví v rozeznávání špatného a napravování chybných činů, které někteří na povrchu spáchali," schválně se vyhýbal slovu 'zlý', "potřeboval bych pomoci s jedním záhadným případem a myslím, že vy byste mi mohli velmi dobře poradit. Znáte osobu jménem Zbyněk Kostka?"
Postava nespokojeně zamručela: "Ňákej náš sa tak menuje, to jo. Čeřil tu vodu a všechny dožral. Bóchal vážky, krokodýly, žáby, fógle, víno, voheň, i vodu a další borce. Dali zme ho do pucu a brzo vodfároval, ani vlastní jméno neměl," maskovaný muž se odmlčel.
"Moc vám děkuji, již nemám dalších otázek," usmál se přívětivě detektiv, i když jeho ústa nebyla pod velkým knírem vidět, "velmi jste mi pomohl."
"Helfnót je dobrá věc. Ale cajzli ať se nám k večeři bez hokny nerichtujó. Tož nám radši vykládej o tom, jak békají vaši fógli."
Detektiv přikývl, zrovna dostal příděl smaženého volského oka: "Rád vám budu vyprávět."
Třetí den od smrti Elišky Mořicové seděl Lucián Lawrence u dřevěného stolu ve výslechové místnosti brněnské policie, ležely na něm rozmístěné různé dokumenty, kancelářské potřeby, papíry a zvláštní krabička podobná sonaru. Nechyběl ani počítač.
Strážmistr Chlebíček přivedl do místnosti Zbyňka Kostku, hubeného mírně shrbeného chlapíka se strništěm a krátkými vlasy. Detektiv si pohotově stoupl, aby pana Kostku přivítal:
"Dobrý den, mé jméno je detektiv Lawrence, prosím, můžete se posadit," potřásl Kostkovi rukou a ukázal na druhou židli. Oba se posadili na své místo. Strážmistr vyšel ze dveří.
"Takže, pane Kostko, jak už vám nejspíše bylo řečeno, byl jste shledán nevinným v rámci případu úmrtí slečny Mořicové a dnes budete propuštěn. Promiňte tedy, že jsme vás tady tak zbytečně drželi, byl jste hlavní podezřelý."
"Jo, eh, něco takového mi řekli, děkuju."
"Ještě než vás ale propustíme, je potřeba vyplnit takový formulář, mám ho tady na počítači."
Zbyněk přikývl.
"Udělejte si pohodlí, jen se vás budu ptát na nějaké otázky."
A začali. Minuty poklidně ubíhaly, do místnosti přicházelo jasné bílé denní světlo, na stěně tikaly hodiny. Najednou však detektiv vykulil oči a zvolal: "Ale ne! To je nemilé!"
"Co se stalo?" zeptal se polekaně Kostka.
"Nejspíše vypli proud."
"Co to znamená?"
"Líbit se vám to nebude, pane Kostko…"
Zbyněk nakrčil obočí.
"…Ale budeme muset vyplnit formulář znovu. Vydržte, mám ho někde tady mezi těmi papíry," řekl Lawrence a začal se probírat stohem papírů. Projel jej odzhora dolů, postupně nazdvihoval jednotlivé listy, avšak formulář ne a ne najít, až dospěl na konec.
"To je mi ale nadělení," zavrtěl nesouhlasně detektiv hlavou, "přísahal bych, že jsem jej dával sem. Zkusíme to tedy ještě jednou," posunul si celý stoh papírů přímo před sebe a začal přeskládávat jeden papír po druhém prohlížeje si pozorně každý zvlášť.
"Nechcete třeba jako pomoct?" zeptal se nervózně Zbyněk Kostka.
"Ale, pane Kostko, s tím se neobtěžujte, to mám na starost já."
Kostka tedy zmlkl a dál čekal.
Po nějaké chvíli vyslovil detektiv radostně slovo: "Heureka!" a podal Kostkovi asi deset papírů spojených kancelářskou sponou. Propouštěný se nevěřícně podíval na detektiva a na papíry: "Jak jste moch přehlédnout deset papírů?"
"To víte," usmál se nevinně detektiv, "i mistr tesař se někdy utne," řekl, uchopil černý hrníček s klaunem plný propisek za ouško, "prosím, vyberte si-" ale než to dořekl, ouško s lupnutím povolilo a a propisky se všechny rozsypaly po stole a po zemi.
"Ajajaj, to jsem ale nešika."
Kostka vykulil oči, a pak se zamračil.
"Pomohl byste mi, prosím, posbírat všechny ty propisky, ať se tu jen tak neválí?"
Kostka se poslušně sehnul a začal je postupně skládat ze země na stůl. Mlčel.
Znovu uběhlo několik minut, než všechny ty propisky sesbírali, potom se znovu usadili, trochu udýchaní.
"Tak, to by bylo, teď už nás snad nic nebude rušit u vyplňování formuláře."
Zbyněk Kostka se podíval nedůvěřivě, ale potom se chopil propisky. Nejdřív si ale formulář prolistoval: "Co je to za otázky? To v tom počítači nebylo," řekl nevesele a trochu vztekle.
"To se vám zdá, neboť jsme neprošli předtím všechny. Jsou seřazeny náhodně."
"Proč?"
"Pro lepší efekt," mrknul detektiv jedním okem.
Zbyněk pokrčil rameny, otráveně vydechl a začal vyplňovat od první strany. Chvíli se nic nedělo, ale cosi ve Zbyňkově psaní se zdálo být neklidné, hrubé, zbrklé, vzteklé až zoufalé. Pak položil propisku a řekl: "Nepíše."
"Ah, nevadí, vemte si další," řekl vlídně detektiv.
Zbyněk tedy znovu uchopil do ruky propisku. Ale netrvalo moc dlouho a opakovalo se přibližně to samé, co předtím, ale rychleji: "Copak tu nemáte pořádný prupisky?" teď už byl Zbyněk solidně naštvaný.
"Promiňte, pane Kostko," a podal mu papír, "na tomto jednom kousku si můžete vyzkoušet, jestli budou psát, nebo ne. Komisař mi říkal, že už je tady měli v hrníčku celkem dlouho."
"Co kdybyste si to dělal vy, detektive?"
"No, mohu vám s tím pomoci," řekl detektiv stále si držící svůj pohodový hlas, "nebo byste mě v tom snad nechal samotného? Nebylo by to poněkud nezdvořilé?"
Kostka zavrčel, ale co mohl dělat. A tak čmárali na jeden prázdný kousek papíru propiskami a hledali tu, která bude dobře psát. Konečně Kostka jednu objevil, ten papír, na nějž bylo čmáráno, vytrhl detektivovi přímo zpod rukou, agresivně jej zmuchlal a pokusil se jej hodit směrem na koš, který se nacházel v rohu výslechové místnosti. Minul. Zavrčel ještě hlasitěji a otráveněji.
"Píča! Mám tohle zapotřebí!?" zanadával Zbyněk.
"Ale prosím vás, pane Kostko, tady se nekleje," zareagoval detektiv v naprosto nenarušené skvělé náladě.
Zbyněk se na Luciána podíval vražedným pohledem, až detektiva zamrazilo.
"Ah, pane Kostko, co byste řekl na trochu kávy," usmál se nervózně Lawrence, "tady za rohem je sporák, mohu dát vařit vodu."
"Fajn. Ale ať je dobrá," řekl naštvaně Zbyněk.
"Jistě, pane Kostko, ta nejlepší," postavil se od stolu a odešel za dveře, které nechal otevřené. Tohoto momentu chtěl Kostka využít. Vytáhl mobilní telefon, aby někomu napsal, jak strašně se tady k němu chovají, jak brněnská policie stojí za nic, a prostě se uklidnit, ale detektiv Lawrence se ozval zpoza dveří, jakoby nespustil ani na vteřinu z plánovaného propuštěnce oči: "Ve výslechové místosti se mobily nepoužívají, pane Kostko."
Kostka měl pocit, že si z něj tady detektiv jen střílí a dělá mu to naschvál, ale i tak mobil schoval, skřížil ramena i nohy pod stolem a čekal, než detektiv přinese kávu. Uvnitř něj to vřelo.
Konvice zapískala a brzy prošel úsměvavý detektiv dveřmi, v obou rukách dva hrnky kávy. Nohou si otočil židli, aby se mu na ni lépe usazovalo, přičemž se napil z jednoho šálku: "Mmmm… To je zatraceně dobrá káva," a jak se usazoval a posunoval, tak zároveň podával Zbyňku Kostkovi druhý hrnek, "a horká" ale pustil jej o chviličku dřív, než měl, takže se celé to vařící kafe vylilo panu Kostovi přímo no klína.
Zbyněk Kostka zařval, prudce si stoupnul a převrátil v tom amoku stůl. Detektivu Lawrencovi se jen tak tak podařilo uskočit a pohotově stihnout sebrat ze stolu ještě tu podivnou krabičku.
Krev se Kostkovi vlila do tváře, že zrudl jako rajče, kmital očima po místnosti sem a tam: "Zabiju tě! Zabiju tě!" křičel a věci v místnosti začaly chaoticky poletovat ve vzduchu vysokou rychlostí a narážet o strop, stěny i podlahu. Židle na které předtím seděl, skončila rozdrcená nárazem, jakoby ji vyhodil z desátého patra, "zabiju tě, jako Elu!"
"ANI HNOUT!" ozvalo se ze tří stran kolem Kostky, který s těmi slovy ztuhnul jako socha. V místnosti v mžiku stáli ozbrojenci a mířili na něj zbraněmi. Najedou mu došlo, co vyslovil, a že se prozradil.
Detektiv se podíval na krabičku. Svítila na ní modrá led dioda: "Typ modrá, neboli thaumaturg, v tomto případě užití poměrně jednoduché telekineze," řekl hrdě detektiv Lawrence, jakoby se chtěl chlubit svými znalostmi. Do místnosti vstoupil strážmistr Chlebíček a vykulil oči, když uviděl tu spoušť.
"Děkuji vám, pane strážníku za vypnutí elektrického proudu. Pomohl jste usvědčit vraha."
Chlebíček se nejistě uklonil a raději zase zmizel.
"Detektive…" promluvil tiše usvědčený vrah s hlavou skloněnou, "tohle celé… byla jen lest?"
"Dá se to tak říci, pane Kostko. Nikdo od policie by mi nevěřil, že pod Brnem jsou jeskyně obývané domorodou civilizací, kteří mají stejné schopnosti jako vy, a že vy jste původem také jedním z nich. Proto jsem musel jednat mazaně a donutit vás použít vaše schopnosti, i když v emočně vypaté situaci, a prokázat tím, jak jste zabil elišku Mořicovou. Stačí se podívat na tu rozbitou židli. Máme to celé nahrané."
"Vězení mě, neudrží, detektive. I ti dole to sami dobře ví," zavrčel nenávistně Kostka.
"Obávám se, že vám budu muset tento váš názor vyvrátit," detektiv se podíval směrem ke dveřím, do nichž vstoupili další ozbrojenci. Nebyli ale od policie, na oblečení měli nárameníky s bílým kruhem a třemi šipkami směřujícími do jeho středu, "tito pánové vám to dovolí zažít na vlastní kůži," a s těmi slovy překročil rozbité věci na zemi, obešel Kostku, a vydal se ke dveřím. Zvedl svou buřinku, která se předtím nacházela na věšáku, ze země, pečovatelsky ji oprášil a nasadil si ji, čímž zakryl svůj drdol, "au revoir, jak říkají Francouzi… A nebo Belgičani," a s těmi slovy vyšel ze dveří výslechové místnosti.
