6. března 2017
"Honzo já tě prosím, když se v tom nebudeš hrabat, nedostaneš přes hubu." Zavrčela frustrovaně agentka, sedící už přes hodinu v kanceláři psychologa Bezouška. Nechodila tam ráda, nesnášela psychology. Poslední psycholog, se kterým byla ochotna mluvit byl daleko za velkou louží. Bezouška byl nyní první v Česku, který ji přimněl, alespoň trochu spolupracovat.
"Já vím, že to není příjemné, ale pokud mi neřekneš, aspoň něco, budeme tu sedět pěkně dlouho. Ale dobrá, necháme to na chvíli být. Pak se k tomu vrátíme. Tak mi řekni, co se stalo ten den, kdy ti řekli, že tě posílají do České republiky." Podsunul ji připravený popelní, jelikož si všiml, jak pod stolem protáčí v prstech cigaretu.
Bez jakéhokoli vyzvání si zapálila. Ruce se ji začali lehce třást při vzpomínce na ten den. Hledala správná slova, snažila si zachovat nadřazený, až pohrdavý pohled, ale její hlas ji zradil, jakmile se zlomil při prvním slově. "Chaos… Připravovala jsem se na další misi, seděla jsem u stolu s Migelem a Usuvem u plánovacího stolu, když přišel tá- ehm… Rogers… Byl naštvaný? Nebo zklamaný? Už ani nevím.. Ale řekl mi jen ať si sbalím věci a přijdu za ním do hangáru jedna." Odklepla popel a podívala se do strany. Odmlčela se aby si urovnala myšlenky.
"Usuv. To je ten rus, co přijel s tebou?" Zeptal se, aby myšlenkami úplně neodplula tak, kam nechtěl.
"Yes, that´s him… uhm… Pardon."
"V pořádku, pokud je vám pohodlnější mluvit ve vašem rodném jazyce, není to problém." Pousmál se na ni, zatím co si něco zapisoval do sešitu.
"Jen..jen mi to občas ujede… Nicméně, Nikolaj je jediný kdo mi zbyl. Ale taky mi k tomu nic neřekl a asi nikdy ani neřekne." Potáhla si z cigarety, kterou následně típla o popelník.
"Možná k tomu má svůj důvod. Třeba na to příjdeme, když budeš pokračovat." Pobídl ji psycholog.
"Well, po tom co jsem přišla do hangáru, čekal tam Rogers, Usuv a jeden doktor."
"Jaký doktor?"
Zavrtěla hlavou na znamení, že ho nechce zmiňovat. "Rogers mi řekl, že jsem byla urychleně přeřazena do jiné oblasti na úplně jiném kontinentu spolu s Usuvem. Snažila jsem se protestovat, vymyslet kompromis, ale… nezáleželo na tom, co jsem řekla. Bylo už rozhodnuto. A tak jsem skončila tady…" Vytáhla si další cigaretu z tabatěrky na které byl ručně vyrytý obraz motýla.
"Můžeme už toho nechat?" Zoufalost v jejím hlase byla více než čitelná. Ruce se jí klepaly a byla jen otázka času, kdy vyletí jak čert z krabičky.
Bezouška si povzdychl a odložil svůj sešit. "Dobrá, ale příští sezení budeme mít dřív. Domluvíme se takhle, přijdeš za tři dny ve čtvrtek, dobře?" Věděl, že teď šťourat dál už nemělo smysl, ale nemohl jí dát příliš velkou mezeru, aby se zase zamkla a on musel vše dělat od začátku.
Chvíli přemýšlela, že by mu na to něco řekla, ale věděla dobře, že to nemá cenu. "Okay… Ale teď už toho nech." Za celou dobu se na něj nepodívala. Teď tomu nebylo jinak, zírala do strany na bílou zeď, na které byli zavěšeny zarámované vytrýny s motýly. Když se na ni Bezouška podíval, mohl vidět jak se jí po tváři kutálelo pár slz. Nemusel se ptát a ona nemusela nic říkat. Přesně věděl na co se zaměří příště, ale pro teď ji nechal být.
Po další hodině dávání se do kupy, opustila Bezouškovu kancelář a vydala se ven. Nechtěla se teď s nikým hádat a ona věděla, že je teď ve stavu, kdy by mohla velice jednoduše po komkoli vyjet bez většího důvodu.
Vyšla ven před nadační budovu, kde se rozprostírala menší zahrada, která byla vyhledávána pracovníky, kteří si chtěli oddychnout od toho ruchu uvnitř. Naneštěstí pro ni si tuto chvíli vybral i její dlouholetý kolega a přítel agent Nikolaj Usuv, který seděl na lavičce a četl si noviny.
Muž zvedl svůj pohled od novin aby spatřil nově příchozího člověka blížící se k němu. Jakmile si uvědomil, kdo se k němu blíží odložil noviny stranou a věnoval ji svůj známý kamený výraz. "Žije?" Zeptal se Usuv.
"Proč by neměl? Jen jsme si popovídali." Posadila se vedle něj na lavičku, divajíc se všude možně jen ne na něj.
Usuv nebyl hloupý a agentku znal už spoustu let, ještě z dob, kdy u Nadace nepracovala. Poznal, že se něco děje a měl o ni starost. "O čem jste mluvili tentokrát?" Zeptal se opatrně.
Agentka si povzdychla a opřela si lokty o kolena s pohledem zabořeným před sebe. "O dni mojí deportace…" Zamyšleným pohledem propalovala beton před sebou.
"Ponimat'." Nechtěl to rozvádět dál, tak tam jen tiše seděl, vedle ní, jako její opora.