Mezi policemi
hodnocení: 0+x
blank.png

Tohle je pokračování příběhu Jdu mimo záznam. Doporučuje se nejdříve si přečíst první část.

Nejdříve viděla jenom temnotu. Potom se jí do očí vkradla rudá záře. Ležela na studeném, tvrdém povrchu a zírala na strop. Slyšela syčení, hučení a šustění, které znělo jako milion dřevěných korálků dopadajících na zem najednou. Za sebou zaslechla něco jako smích. Ten hluk splynul v jednolitý hluboký zvuk, který se kolem ní obmotal a jemně stiskl.

Došlo jí, že slyší i hlas. "Říkal jsem vám, že dělat to tady je dobrý nápad!" Následoval hlásitý smích.

Svět se točil. Hlava jí bolela, jako kdyby poslední tři dny trávila pitím Jacka Danielse a její žaludek na tom nebyl o moc lépe. Pod nosem cítila něco vlhkého. Když se toho dotkla a podívala se na svůj prst, zjistila, že je to krev.

Fajn, pomyslela si. Tohle není to nejhorší, co jsi kdy udělala. Zvedni se.

Začala se zdvyhat, když se jí v zorném poli objevila ruka. "Nechceš pomoct?" Řekl stejný hlas, jako předtím.

Odstrčila ruku stranou. Hlas v její mysli se ptal na to, proč byla ruka červená, ale ona to ignorovala. Převalila se na stranu a pokusila se přinutit tělo ke zvednutí, ale ruce se jí podlomily. Za ramena jí uchopil pár rukou a začal jí zvedat. Oklepala se, aby je odehnala. "Nechte mě," zamumlala spíše pro sebe, než k osobě. Zhluboka se nadechla, hodila nohy pod tělo dopředu a potom se vyzdvyhla do podřepu. Se zatnutými zuby se přinutila postavit. Nohy se jí třásly, ale zůstala stát.

Utřela si zbytek krve z nosu a začala se rozhlížet po okolí. Ležela na kruhové kamenné desce pár centimetrů nad zeleným kobercem. Místnost byla masivní, strop nebyl vidět a zdi byly desítky metrů od sebe. Kolem sebe viděla dva tucty lidí sedících kolem tří grilů. Povídali si, smáli se a pili z pivo plechovek. Alespoň někteří z nich byli lidé. Viděla něco, co vypadalo jako žralok s nohama, jak požírá hamburger. Vedle toho hromada švihajících chapadel o velikosti psa obsluhovala gril. Obě stvoření si povídala s třímetrovým mužem z mědi, mosazi a zlata.

Otočila se. Za sebou viděla dalšího muže s kůží červenou jako rak a čisté modrýma očima. Byl oblečený v záplatované kožené bundě, jeansech a tričkem kapely Black Flag. Z toho, co viděla, neměl žádné chlupy, ale středem hlavy mu vedl jakýsi výrůstek. Na tváři měl jasný úsměv. "Hej," řekl, "jsem Colby."

"Myslela jsem, že tohle je Knih-"

"Kámo, to bylo boží," prohlásil a úsměv se mu roztáhl ještě víc. "Víš, už jsou to tak… dva měsíce, co někdo použil tenhle Průchod? Mitchelloth říkal, že se nic nestane, když půjdeme sem, ale vsadim se, že už si nemyslí, jak je chytrej, co? Hej Mitchi!" Vykřikl a začal mávat rukou be vzduchu. "Dlužíš mi tu kopii DeFronde, zmrde!" Znovu se obrátil k Alison. Najednou jí došlo, že se na ní dívá mnohem víc… stvoření.

"Takže, kde to js-"

"Nevěřili mi, když jsem říkal, že Průchody vycítím! Dobře jim tak." Znovu se zazubil a začal si plácat dlaní o klouby. "Musíš tady bejt poprvý, co? Jo, kdybys nebyla, už bys věděla, jak projít Průchodem bez toho, aby tě to zmasilo. Můžu ti ukázat jak, kdybys chtěla. Ale vole, chci ti jen říct jak cool to bylo! Většina lidí, co sem poprvý přijde, jsou úplně mimo. Ale ty seš prostě zvedla, jakoby to bylo nic. To bylo hustý."

"To je fajn, ale-"

"Tak to budeš chtít všechny poznat, co? Prozkoumávat Knihovnu sám není žádná zábava, hlavně ne poprvé. Pokud teda už nemáš průvodce, což asi nemáš, páč jinak bys nepřistála tak, jak jsi přistála, že jo? Ale neboj, my máme rádi nováčky. Odkud vůbec jsi? Teda, asi nevíš správnou odpověď. Ale chci říct, z jaké země jsi? Kdo je prezidentem? Máte gillferanské jídlo? Vypadáš docela-"

"Sklapni," řekla skoro až moc naštvaně. "Chci se jenom zeptat na jednu otázku. Proč je to tak těžké pochopit?"

Colby překvapeně zamrkal. Úsměv mu zmizel. "Ou. Jasně. Ou, sakra, promiň, nechtěl jsem bejt nezdvořilej, nebo tak." Podrbal se vzadu na hlavě a uhnul pohledem.

Povzdychla si. "Říkal jsi, že jsme v Knihovně. Ale pokud vím, v knihovnách bývají knížky a já žádné nevidím. Takže co se děje? Kde to jsem?"

"Je v postranní sekci," vysvětlil a stále se jí nedíval do očí. "Chápeš, sekci na jiné věci. Odpočívání a spaní a další věci." Ukázal na gril. "Knížky jsou někde trochu jinde."

"Dobrá," řekla a založila si ruce na prsa. "Jak se tam dostanu?"

"Nechceš tady na chvíli zůstat?" Vypadal ublíženě. "Notak, bude to zábava. Máme steaky a Damon dělá těstoviny a budeme mít i dort a pak budeme všichni číst. Ztratíš se, jestli budeš hledat v policích sama."

"Budu v pohodě," řekla. Rozhlédla sekolem po místnosti, kde stály desítky lidí. Někteří vařili, jiní posedávali a četli si, jeden si dokonce založil i ohniště. Z toho co viděla, méně než jedna desetina přítomných byli lidé (nebo tak alespoň vypadali). "Kudy dojdu ke knížkám?"

Colby si povzdychl a ukázal. "Můžeš ni aspoň říct, co hledáš? Možná bych tě mohl nasměrovat?"

Chvíli nad tím přemýšlela. "Hledám informace o Hádově Ruce. Kde jsou, co dělají, jak je najdu a cokoliv co jde najít o Nadaci."

Colbymu se vytratila z tváře barva. "Nadace? Jsi blázen? Co s nima sakra chceš?" Očima začal tikat po místnosti. Začal cvakat zubama. "Vole, měl jsem to vědět, že budeš nějaká taková, podle toho, jak jsi přišla. Hele, já s tím nechci mít nic společnýho. Celá skupina L.S. má o kolečko navíc…" začal mluvit z cesty.

L.S. To jméno jí znělo povědomě. Už ho slyšela v příbězích o tajemné postavě mezi členy Ruky. Povzdychla si. "Tak proč se namáhat?" Otočila se a rozešla se pryč.

"Pardon," promluvil někdo. Alison se otočila a uviděla jak k ní jde malá blonďatá žena. "Slyšela jsem, že se zajímáš o Ruku?"

"Můžete mi pomoci se k nim dostat?" Zeptala se Alison.

"Můžu udělat něco lepšího," odpověděla žena. "Jsem členkou. Můžu ti odpovědět na všechny tvé otázky. Ale napřed si dáme burger."

Burgery nebyly špatné na něco, co uvařilo mimozemské chapadlaté monstrum. Šťavnaté a dobře okořeněné s tak akorát správnou dávkou sýru. Alison ho rychle snědla, zatímco si prohlížela bytosti kolem. Na svých cestách už viděla několik nelidských bytostí. Ducha odpadu, mimozemšťany držené v nadačním zařízení, démona, když nevyšlo kouzlo, ale nikdy nic takového a ne tolik naráz. Bylo tam něco, co vypadalo jako miniaturní pohyblivý strom, muž s křídly, které vyzařovaly světlo, nebo například žena, jejíž obličej byl neustále zahalen ve stínu.

Viděla mluvící zvířata a robota, který jakoby vypadl z novely Isacca Asimova. Pouhých pár metrů od sebe měla hromada levitujících bublin konverzaci s ženou, která měla místo hlavy ptačí klec (s papouškem uvnitř). Z toho, co slyšela, probírali fyziku božského zásahu. Bylo tam i několik lidí, ale ne moc. Nebyla si jistá, co čekala, když sem přišla, ale tohle to nebylo.

Došla k ní bonďatá žena. Měla talíř se třemi burgery, kopou hranolek a velkou plechovkou piva. Alison si aspoň myslela, že to bylo pivo. Nápis na plechovce nebyl v angličtině, ani v žádném jiném lidském jazyce, který znala.

"Dobrá," začala žena. "Zaprvé, moje jméno je Meredith. A ty jsi?"

"Alison," odpověděla.

"Hezké jméno," řekla žena a napila se z plechovky. "Takže, Alison, co po nás chceš? Nestává se často, že by se nám někdo takhle objevil na zápraží."

Alison se zamyslela. Tu ženu neznala. Meredith mohla klidně lhát o tom, že je členka Ruky. Mohla být tajný agent, nebo naštvaný duch, mohla být Diligemovou kamarádkou, která de chtěla pomstít. "Hledám kamaráda. Zmizel před pár měsíci, ale ještě před tím mluvil o vaší skupině a o tom, že půjde sem."

Meredith přikývla. "A ty si myslíš, že má s jeho zmizením něco společného Nadace?" Napila se naposledy z plechovky, kterou potom zmáčkla a položila jí na zem.

"Myslel si, že ho sledují. Byl… jiný a říkal, že si pro něj kvůli tomu přijdou. Noc před tím, než zmizel, mi volal a říkal, že musí utéct co nejdřív. To bylo naposledy, co jsem ho slyšela." Nebyla to skvělá lež, ale bude stačit. Snad. Aspoň dokud se nerozhodne, že může říct pravdu.

Meredith přikývla. "Jak se jmenoval? Máme tady hodně lidí hledajících útočiště."

Alison si skousla ret. "Johnatan Bell. Má černé vlasy, zelené oči a je asi takhle vysoký," ukázala rukou, "a vždycky vypadá hrozně nervózně."

"Nemůžu říct, že bych ho tu někde viděla, promiň," řekla Meredith. "Ale tady v Knihovně jsou nás desítky skupin. Je možné, že je u jedné z nich." Zakousla se do cheeseburgeru a se zamýšleným výrazem kousala. "Ale ty chceš ještě něco, kromě toho, že ho hledáš."

Alison promluvila. "Co tím myslíš?"

"Kdybys jenom hledala kamaráda, nepotřebovala bys informace o Nadaci," pověděla jí Meredith a zahleděla se jí do očí. Na jejím pohledu bylo něco nepříjemného. Alison bojovala s touhou uhnout pohledem. "Něco plánuješ proti nim. Nebo aspoň chceš."

"Tak to není," ohradila se Alison.

"Hele," oslovila jí Meredith. "To, proč jsi tady, není moje starost. Jestli je to osobní, tak fajn, je to tvoje věc. Ale bojovat proti Nadaci, to je jiná. Jsou nebezpeční a to není něco, co tady uslyšíš často. Když jim zkřížíš cestu, je s tebou konec. Tři moji přátelé takhle umřeli. Další dva chytili a nebylo nic, co bych s tím mohla dělat. Takže, jsi si jistá, že si je chceš znepřátelit?"

Alison nevěděla, co má říct. Byla si jistá. Proto přišla až sem. Akorát nečekala, že to bude takhle na rychlo. "Jsem."

Meredith se usmála. Ale nebyl to veselý úsměv. "Uvidíme."

Když dojedly, Meredith vzala Alison do jiné místnosti plné postelí. "Musím se postarat o pár věcí," řekla. "Zabere to asi tak týden, tak se mezitím porozhlédni po okolí. Prozkoumej Knihovnu, třeba tě něco zaujme. Jen si dávej pozor na to, kam jdeš."

To bylo před třemi dny. Od té doby trávila Alison svůj čas procházením se mezi policemi. Většinu času byla sama a kdykoliv se k ní někdo pokusil promluvit, tak je lehce odehnala.

Hledání v policích jí nepřineslo skoro žádné nové informace o Ruce ani o Nadaci. Organizační plán polic, pokud nějaký existoval, šel naprosto mimo ní. Knihy byly aranžovány bez ohledu na obsah, stav knihy, autora, datum publikace, nebo dokonce jazyk, ve kterém byly napsány. Kopie knihy "Kompletní Harper Lee," (která měla více než tisíc stránek a byla psána tak malým textem, že se téměř nedal přečíst), byla hned vedle uživatelské příručky pro Austin Mini z roku 1959. Bylo to k zbláznění.

Po prvních dvou dnech hledání se jí podařilo vyštrachat akorát knížku básniček, "Ach, ten zpupný had". Říkat tomu, co našla uvnitř, "informace" bylo jako říkat, že je ukolébavka epos. Ptala se lidí se kterými přebývala, ale ani ti jí moc nepomohli. Většina z nich preferovala čtení o samotě a těch pár, kteří odpovídali na otázky, to dělali tím nejvágnějším možným způsobem. Přesto to nebylo úplně k ničemu. I když knížky nebyly to, co hledala, stejně byly fascinující a kolem třetího dne už měla připravenou velkou hromadu čtecího materiálu.

Byl večer (podle jejích hodinek) třetího dne. Naposledy viděla jinou živou bytost před sedmi hodinami. Všimla si, že tok lidí v Knihovně byl podobný tomu, jak se lidi hromadili kolem pobřeží. Většina zůstávala poblíž míst, kde bylo zdrojů mnoho, ve volných prostorách a poblíž míst na odpočinek. Když člověk ušel pár stovek metrů hlouběji "do vnitrozemí", počet lidí kolem se čtyřikrát snížil. A za dalších pár stovek metrů už byl u každé police jen jeden čtenář, zřídka kdy dva. Když člověk ušel více než kilometr, už hledal v policích sám. Ona jich ušla nejméně pět.

Proto byla tak zaskočená, když uviděla někoho dalšího. Otočila se na rohu police (na jejíž straně byla malá zlatá plaketa s nápisem REMUNERACE. Všechny police měly podobný štítek. Zdálo se však, že žádný z nápisů nic neznamenal), na jejímž konci stála žena a četla si knihu. Byla menší a blonďatá s dlouhým černým kabátem a zelenou čapkou. Na další detaily stála moc daleko.

Ačkoliv to byl velmi vzácný úkaz, Alison jej ignorovala. Šla dál uličkou a prstem přejížděla po vazbách knih, přičemž občas vytáhla a prolistovala těmi, které se zdály být užitečné. Žádné z nich nebyly, ale některé alespoň vypadaly zajímavě. Ty si zastrčila do tašky.

Prst se jí zastavil, když ucítila něco teplého. Byl zapíchnutý do vazby tenké bílé knížky bez nápisu. Když na ní prst přitiskla, kniha zapulzovala jako srdce a začala hřát. Zajímavé. Bylo to poprvé, co tu narazila na něco takového. Vytáhla knížku z police a ta se jí zachvěla v ruce. Nebo aspoň měla ten pocit. Kniha se samozřejmě nepohla. Obálka byla na dotek z kůže a kniha jí přišla těžší, než by měla. Ve zlatě byl na přední straně natištěn komplikovaný tetragram. Alison ji otevřela.

Ze stránek se vyvalila vlna písku a zasáhla ji do břicha. Svět se kolem protočil a vyhodil jí do vzduchu, načež tvrdě dopadla na zem. Kniha jí vylétla z rukou a dopadla na druhé straně polic. Ze stránek vybuchoval gejzír písku, který pomalu zaplavoval zem kolem. Alison samotná teď ležela v hromadě písku.

Bolela jí hlava. Po čele jí stékal proužek krve. Setřela krev rukou a pokusila se postavit, ale noha se jí v něčem zasekla a ona znovu přepadla na záda. Něco se jí utáhlo kolem kotníku. Písek jí obmotal chodidlo a teď se plazil nahoru po noze. Pokusila se ho sundat, ale písek svůj stisk utáhl.

Uslyšela zasyčení. Písek kolem začal vibrovat. Kolem to chřestilo a zrnka písku poskakovala kolem a padala na ní. Stopa vibrací se pohybovala po podlaze, směřovala přes koberec od ní ke knize, jako červ. Syčení zesílilo. Znělo to skoro jako hlas.

Písek se jí obmotal kolem paží a druhé nohy. Hromada pod ní se přeskupovala a obmotávala jí. Koutkem oka viděla, jak se okraje začínají zvedat. Zdálo se, že se nad ní zdvyhají, jako přílivová vlna prachu. Syčení teď znělo spíše jako řev u jejího ucha. Skrze ten zvuk se proháněl hlas. Zajímalo mě, jak dlouho to potrvá, než přijdeš. Znělo to jako někdo mluvící v lavině. Jak dlouho, než tě přemůže tvůj hřích. Bolí tě, Mikhale, vzpomenout si na to, co jsi mi provedl? Doufám, že ano.

Písek se proti ní vyřítil. Nadechla se a začala počítat sekundy. Vlna so ní narazila. Brzy jí kompletně obalil. V mysli vidím její obličej každý den. To jak vypadal, když jí došlo, že jsi odešel, když pochopila, že jsi nás zatratil. Nedokázal jsi ani zůstat, abys to viděl. Ani ses nám nemohl podívat do očí, když jsi rozhodl o našem osudu. Zbabělče. Písek se stahoval kolem ní. Pomalu cítila jak se tomu poddává, jak se pod tlakem vzdává. Bylo obtížné myslet na cokoliv, co nebyla bolest, ale přinutila se myslet, dál počítat sekundy.

Vzali mi jí. Nikdy jsem nevěděla, co se s ní stalo. Doufám, že jí zabili rychle. Nevím, jak dlouho mě drželi naživu. Nepamatuji si nic, kromě bolesti a naděje, že se vrátíš. Ale ty ses nikdy nevrátil.

Třicet sekund. Vydechla a v mysli si vybavila slova. Nic se nestalo. Na žaludku se jí udělal uzel. Selhalo to? Počítala snad špatně? Tohle kouzlo použila jenom párkrát. Možná-

Z jejího těla vyšlehl poryv větru a odfoukl písek. Alison rychle vyskočila na nohy, zatímco se písek znovu formoval. Zevnitř hromady vyšlehl nápor písku, ale Alison uskočila stranou. Během toho si všimla té ženy, která stála na konci chodby, jenom pár kroků od té knihy. Ruce měla zkřížené a stála na místě.

"Hej!" Zaječela Alison, "Pomozte mi! Zavřete tu knížku!"

Žena se nepohla. Další vlna písku se vrhla na Alison, která se pod ní skrčila a proběhla ke knize. Žena se nepohla.

Něco narazilo do její nohy a Alison padla k zemi. Jakmile dopadla, kolem paže se jí obmotal písek a neviditelná síla s ní mrštila naproti zdi, kde jí přidržela. Ze země se vynořily provazce písku a vydaly se směrem k ní. Ženu teď nikde neviděla.

Alison se pokusila ruku vytrhnout, ale sevření písku bylo příliš těsné. Další šlahoun písku narazil do její nohy. Kopla po něm. Nohou zasáhla stranu písku a prokopla skrz. Za pár sekund se tvar znovu zformoval. Ale bylo to lepší, než nic. Svou volnou rukou šmátrala po policích za sebou. Prsty zachytila tlustou knihu a vytrhla jí z police, načež s ní praštila do písku, který svíral její paži. Kniha prošla pískem a Alison najednou padala. Jenže u police jí stále držel písek za nohu a ona teď visela hlavou dolů.

Přitáhla se a hodila knihu jak nejlépe to dovedla. Zasáhla písek a dopadla na zem. Uslyšela prasknutí a prudká bolest jí zasáhla do boku, ale ona to ignorovala. Už viděla, jak se písek znovu formuje a vyráží na ní.

Sevřela pěst a rozběhla se kupředu. Šlahouny z písku jí sekaly po nohou, ale ona se jim vyhla. Slyšela za sebou ječivý hlas. Jak se opovažuješ? Ječel hlas. Opovažuješ se utíkat? Utíkáš před tímto osudem, když jsme mi nemohly? Otoč se zbabělče a postav se mi s důstojností. Ignorovala to. Písek jí praštil do zad. Zakulhala, ale běžela dál.

Kniha byla pouhých pár metrů od ní. Skočila s nataženýma rukama. Ve stejnou chvíli se gejzír písku, který z knihy vycházel stočil a vrazil jí do ramena. Skutálela se na zem. Proud písku se zachvěl ve vzduchu a rozletěl se plnou rychlostí proti ní. Vyškrábala se na nohy a odvalila se stranou. Natáhla ruku, chytila knihu a zavřela jí.

Hlas se zarazil uprostřed věty. Písek dopadl na podlahu. Knihovna utichla. Udýchaná Alison se postavila na nohy. Svět se kolem ní točil. V uchu jí pískalo a před očima měla mlhu. Kolena se jí podlomila. Natáhla ruku a chytla se police, aby svůj pád zastavila.

Uběhlo třicet minut, než se přestala klepat a mohla se vydat zpátky do veřejných prostor.

Meredith seděla na své posteli a četla si knihu. Vzhlédla, když k ní Alison dokulhala. "No teda," řekla, "vypadáš jako někdo, kdo si právě něčím prošel."

Alison zaskuhrala odpověď a padla na postel. "Co to sakra bylo?" Podařilo se jí o několik minut později vyslovit.

"Co bylo co?" Zeptala se Meredith.

Alison si povzdechla. "Co chceš?"

Meredith se postavila a protáhla. "No, mluvila jsem s pár lidmi. Rádi by tě poznali."

A v tu chvíli všechna bolest zmizela. Alison se posadila. "Co? Kdo? Kdy?"

"Teď, jestli se na to cítíš," odpověděla Meredith.

Alison přikývla.

"Pojď se mnou," pokynula jí. Vyšly z veřejných prostor do Knihovny. Několik lidí si potlučenou a kulhající Alison zvláštně prohlíželo, ale ona je ignorovala. Chodily kolem polic tam a zpátky dokud Alison úplně neztratila smysl o tom, kde byly. A potom šly dál. Pokaždé, kdy se pokusila zeptat kam jdou, odpovědělo jí jenom ticho.

Trvalo 45 minut než se zastavily u police, která vypadala jako každá jiná (se štítkem LŽIVOST na straně). Meredith si klekla na jedno koleno a třikrát zaklepala na koberec. Potom se postavila, udělala pět kroků zpátky a dvakrát dupla. Potom udělala čtyři kroky doleva a znovu dupla šestkrát.

V podlaze se objevila díra. Neotevřela se do stran, ani se nepropadla jako dveře. Prostě se objevila, jako kdyby tam vždycky byla. Na jedné straně byl žebřík. Podlaha na dně byla dřevěná a dobře osvícená. Meredith začala lézt dolů. Alison jí následovala.

Sestoupily do krátké chodby na jejímž konci byly červené dveře. Na horní straně dveří bylo několik fluorescentních světel a na stránach byly malby vyobrazující různé scénky od něčeho jako zrození Krista až po muže ve vesmíru.

"Ruka není to, co hledáš," promluvila Meredith poprvé od doby, co vyšly. "Většina by ti byla k ničemu. Nejsou špatná skupina, ale nemají na to, aby bojovali s něčím jako je Nadace. Pořád se před nimi ukrývají, šeptají si tajnosti a používají nesmyslná jména. Jsou to učenci a to je v pořádku."

Meredith otevřela dveře a pokynula Alison, aby vstoupila. "Ale my jsme bojovníci."

Za dveřmi byla velká místnost plná židlí, polštářů a polic s knihami. Ve středu stál krb, jehož plamen se chvěl a byl jediným zdrojem světla, které vrhalo na zdi mnoho stínů. Místnost voněla jako staré knihy a drahý alkohol. Jediná další osoba uvnitř klečela u ohně a byla to ona žena v zelené čepici.

"Co to sakra!" Zeptala se Alison. Pohledem přejela z Meredith na tu ženu. "Co to má znamenat?"

Meredith mlčela.

"Samozřejmě," vyštěkla Alison. "Teď hrajeme tuhle hru. Skvělé."

Žena u krbu se usmála. "Řekla jsem skoro úplně to stejné."

Alison se zamračila a přistoupila k ní. "Vážně? To má být nějaké velké odhalení? Měla bych snad padnout na kolena a odpustit ti za to, že jsi mě nechala, abych umřela?"

"To bych nedopustila," odpověděla žena hledící do krbu. "Ale kdybych musela zasáhnout, tak bychom spolu teď nemluvily."

"A to by byla taková škoda," odsekla Alison. "Doporučuji ti, abys začala říkat něco, co dává smysl."

Žena se postavila. "Nestává se často, že se s někým takhle sejdu. Ale stejně tak je vzácné, že k nám přijde někdo jako jsi ty. Omlouvám se za to, jak se věci předtím vyvinuly, ale nikdy jsi nebyla ve skutečném nebezpečí." Zahleděla se Alison do očí. Alison uhnula pohledem. Něco na jejím pohledu bylo špatně. "Máš štěstí. L.S. většinou nepřijímá lidi takhle brzy. Moje jméno je Amanda a s radostí tě vítám v Hádově Zubu."

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License