Info
Originál: http://scp-wiki.net/beasts-of-the-old-letters
Autor:
Překladatel:
V rukou držíte papírové klíče. Klíče, které odemknou svět Fantazie.
Když jsem poprvé objevil tuto přenádhernou zemi, nemohl jsem věřit tomu, co jsem zde spatřil. Spirálovité letící hory, které dosahovaly takových výšin, že i mraky se klaněli před jejich vrcholy. Viděl jsem zde velkolepé vodopády, či starodávné řeky. Tyto řeky proplouvaly lesy starými a moudrými. Moře zde potkávalo zlatavé pláže. Vlny tiše objímaly břehy. Potichu a jemně.
A všechen ten život. Tak jedinečná, tak nádherná stvoření, která kráčela po této zemi. Léta jsem strávil jejich pozorováním. Kdo ví? Možná jsem je dosud všechny neviděl.
Už žádné nevídám. Země ztrácí život. Tak studená, tak prázdná. I Ledový Hřeben, jenž lemuje severní lesy, nabídl vřelejší uvítání. Všechno zmizelo. Všechna krása, všechny zázraky, všechny úžasné věci, které tento svět mohl nabídnout, zmizely. Kde jsou? To se nejspíš nikdy nedovím. Vše, co vím je, že mám své knihy. Své příběhy. Své vzpomínky, které již začaly blednout. Jsem jen starý blázen, který stále doufá, že se dávno ztracená Fantazie vrátí. Nemyslím si, že budu žít tak dlouho, abych spatřil její návrat. Její znovuzrození. Ale nechám zde tyto příběhy, pro každého, kdo je najde. Zachraňte tu vzpomínku. Svět nesmí zapomenout, že existovali.
TVOROVÉ STARÝCH DOPISŮ
Za úsvitu, když první paprsky začnou prozařovat stromy Hedvábného Lesa, můžete najít Alifoxe, hledající obrovské lilie, u kterých by se mohli najíst. Tito nádherní dvouhlaví ptáci, jsou o kousek větší než plně vzrostlý muž a jejich křídla se jemně třepetají ve vřelém jarním vánku. Alifox má na zádech čtyři křídla, která jsou více hmyzí než ptačí. Ranní záři světla odráží v tolika barvách, že se zdají jako by byla utkána z drahokamů.
Hřebeny na hlavách Alifoxů mají svoji barvu, která se liší od jedince k jedinci. Jejich oči jsou kulaté a sytě rudé a zobáky jsou úzké, protáhlé a mají zlatou barvu. Jejich volání… volání Alifoxe je vznešené, hebké a zdá se, jako by bylo složené z tisíců malých ozvěn. Hlavy se při volání střídají. Jedna klesá, druhá stoupá, jedna klesá, druhá stoupá, jedna klesá, druhá stoupá.
Vajíčka Alfoxů jsou čistě bílá, dokud se mládě nevylíhne, pak začnou růžově, zeleně, modře a zlatě zářit. Mládě není o nic větří než moje dlaň a jako u ostatních ptáků je holé a slepé po několik týdnů. Jejich první kabátek je čistě bílí, ale jak dospívají začnou se objevovat barvy, dokud jejich peří nebude hrát celou myriádou barev.
Měl jsem tu velkou čest, vidět hnízdo Alifoxe na vlastní oči. Po tolika letech, kdy jsem prohledával Hedvábný Les. Do té doby jsem měl pouze nákresy od Draků. Hnízda si staví na zemi, jsou velká jako stůl a chrání je větvemi trnitého břečťanu. Vnitřek je vystlán chomáčky z ovocných keřů, přičemž bobule poslouží jako jídlo pro mláďata. Mohl jsem se dívat pouze pár úžasných minut, než se vrátili rodiče, načež jsem pak rychle utíkal pryč. Dobrého čtvrt kilometru mě pronásledovali, než se rozhodli vrátit se ke svému hnízdu. I tak jsem byl převelice šťasten, že jsem mohl spatřit tento nádherný úkaz na vlastní oči.
Bumpkl je tajemné a troufám si říct děsivé stvoření. Draci sami tvrdí, že neví jak nebo kdy se Bumpklové dostal do Lesa Blackrock na severu, ale číhali v těch nevlídných lesech po staletí.
Nechoďte do těchto těch lesů samotní. To místo se hemží temnými bytostmi. Je to místo tajemna a strachu. Dobrý čaroděj Gaaren a Drak Darw’enth mě doprovázeli po celou cestu, za což jim budu navždy vděčný.
Jak se Les Blackrock přibližoval, začínal jsem vzpomínat na příběhy o setkání s Bumpkly. O nebohých statečných duších, které šli tato místa prozkoumávat samotní, než byla vystavěna Popelavá Stezka. Jaké děsivé věci tam museli vidět.
Neušli jsme ani kilometr a denní světlo nás opustilo. Díky jemné záři z koberce mechu a hub jsme nezůstali na pospas temnotě. Po dalších patnácti minutách, kdy mě a čaroděje napadali komáři, jsme spatřili prvního Bumpkly.
Nebo abych byl přesný, Bumpkly. Bylo jich pět. Všichni shlíželi na mrtvolu. Z matného světla, který poskytovaly rostliny jsem viděl něco, co mohlo být Waddlergrunt. Všichni jsme se zastavili, ze strachu, abychom je nevyrušili.
Devět nebo deset metrů na výšku, jedna ptačí noha s drápy a noha která se dlouze táhla až k velké kulaté hlavě. Obě jejich obrovské oči zářili jako měsíce a osvětlovali tělo mrtvého Waddlergrunta. Díky tomu světlu jsem viděl víc, než bych si přál. Říká se, že pohled do jejich očí uhrane nebohou oběť, která pak ustrne s výrazem šoku a hrůzy. Kdybychom se nezastavili, mohl nás potkat neblahý osud.
Bumpklové mají dvě ústa. Jedno na hlavě schované pod silnou vrstvou vlasů a plné jehlovitých zubů. Druhé je vespod jeho nohy. Drápy se zaryjí do masa, zatímco kruhová ústa uprostřed chodidla hladově okusují maso. Zvuk, který Bumpklové vydávají je velmi nepříjemný, zneklidňující a děsivý.
Tiše jsme stáli další půl hodinu. Poté se Bumpklové začali vracet do temnoty lesa. Z Waddlergrunta zbyla pouze nerozpoznatelná hromada kostí a vnitřností. Padavky se mezitím začaly snášet z větví stromů, aby si přivlastnili nějaké ty zbytky. Následovali jsme Popelavou Stezku zpět na denní světlo, kde nás uvítala záplava úlevy. Les Blackrock jsem nenavštívil mnoho dalších let.
Spíše duchové, než zvířata Měniči bezpochyby zaujímají zvláštní místo ve světě Fantazie, proto jsem je zapsal do této knihy. Měniče lze díky jejich zvídavosti a bezmezné rozmanitosti nalézt na jakémkoli místě, které oplývá magií.
V jejich základní formě vypadají jako chomáče růžového žlutého a oranžového světla. Občas vypadají jako lidské děti a jindy na sebe berou podobu amorfní skvrny se dvěma kulatýma očima. Jsou to velmi čistá stvoření a jsou intenzivně přitahováni materiály, které se používají ke kouzlení, přičemž se nejvíce zajímají o knihy a svitky. Tyto bytosti také byly ctěny jako ochránci kouzelnických obchodů, knihoven a runových míst.
Návštěvníci a tvůrci takových míst by měli nechat malý dar pro Měniče. Například příběh, vyřezanou sošku nebo runový kámen. Pokud tedy nechtějí mít problémy. Bytosti si dary vezmou a přetvoří je v nádoby pro sebe, čímž zajistí lepší ochranu pro jejich jinak jemná těla. Ti, kdo udržují Měniče šťastné jsou požehnáni prosperitou. Jakmile jsou uspokojeni, duchové pak více než rádi pomáhají těm, kteří navštíví nebo pracují na místech, která obývají.
Naneštěstí mohou být zkaženi, pokud jsou dary temné předměty, či pokud jsou zanedbáni nebo zapomenuti. Měniči, kteří takto trpí se stanou Prokletými a promění kdysi vlídná místa na kraje smutku, nemocí bez života. Prokletí Měniči jsou černí, zelení a stříbrní jako protiklady svým pozitivním protějškům. Jakmile se Měnič stane Prokletým již není možné jej vrátit do původního stavu. Nejvíce tragický případ Prokletého Měniče se stal v Knihovně Nott, kde nabízené elixíry přeměnily bezmála dvě stě Měničů na šílené duchy, kteří začali šířit zmar ulicemi. Draci museli vypálit celou knihovnu do základů spolu s všemi knihami, spisy a měniči.
Na okrajích Korálové Plošiny a Bohatého Pobřeží, kde se přímořské pobřeží noří do chladnějších vod, líně plují kokony spících Útesovců.
Mají tvar slzy, která je na jedné straně velmi oteklá. Mají malý špičatý ocas, který ale nezvládne pohnout obrovským tělem. Útesovci se sice spoléhají na pohyb, avšak dokáží vydržet měsíce bez jídla, než se dostanou do Zemí Fantazie. Tito tvorové obvykle měří 25 metrů a jsou známy dva odlišné druhy. Útesovci Korálových Plošin mají na hlavách zřetelné výrůstky, což jsou ve skutečnosti rozpadlé kolonie korálů, které se k nim přichytili při krmení. Koráloví Útesovci mají světle modrou barvu se světlými kroužky, které lemují jejich záda.
Útesovci Pobřežní mají matnou hnědou barvu a jejich těla jsou pokryta modrými skvrnami. Jejich ocasy jsou zakončeny shlukem kožních chlopní, které se vlní a kroutí, jak Útesovec Převisový pomalu pluje.
Útesovci přicházejí do Zemí Fantazie jednou za rok, Koráloví v létě a Pobřežní na podzim. Na Korálových Plošinách se shluknou desítky Útesovců Korálových a vytvoří zeď na okraji útesu, kde společně nasávají velké množství mořské vody, čímž také nasávají staré a mrtvé korály kteří se zde nashromáždily přes zimu. Jakmile skončí s pojídáním sutě, je útes jako nový a připravený pokračovat v koloběhu života.
Na Bohatém Pobřeží Útesovci Pobřežní sestřelují ovoce ze stromů nad hladinou tím, že na ně plivou vodu. Tímto způsobem shazují do vody stovky těžkých plodů z větví do jejich připravených úst. Život pod nimi též využívá této hostiny. Co Útesovci nesní, poslouží ostatním živočichům jako poslední hostina před zimou.
Jakmile se nasytí, pokračují tito obři do teplejších vod, nebo čekají v hibernaci. Nehledě na období, Útesovci hrají důležitou roli v životním cyklu oceánu.
I když není tak velký ani zarostlý jako Hedvábný Les nebo Les Blackrock, je Eskleberg a jeho zpěvné háje oblíbenou destinací místních i cestovatelů.
Navzdory jeho jménu Les Eskelberg není tak docela les. Jedná se o jeden obrovský organismus. Všechny “stromy” v lese jsou propojeny komplexním systémem kořenů, který je chráněn Eskelbergským Vrchem. Kmeny těchto stromů jsou duté a na vrchu a ve spod jsou průchozí díry. Jak lesem vane vítr, vzduch prochází otvory a dutinami stromů. Díky tomu začne lesem hrát uklidňující plejáda tónů. Listy na větvích jsou zkroucené do podoby malých trychtýřů.
Neustávající klidná hra tónů vytváří příjemnou atmosféru pro návštěvníky. Tento neustávající proud zvuků se přelévá i přes listy, které umožňují přenos zvuků zpět do vnitřní struktury stromu. Lesní víly a učenci, kteří studovali lesní porost věří, že hudba stromů je formou myšlení samotného lesa. Někteří však věří, že velký stromový obr pouze spí a jednoho dne se probudí a povstane z Eskelbergského Vrchu.
Jedinečné dutiny stromů poskytují útočiště bezpočtu malých zvířat. Zejména pak populacím Burntwufflů a Zootroo. Les je také jediným místem, kde se přirozeně vyskytují Veverky Bulbnut. Tento ekosystém dělá Les populární mezi amatérskými přírodovědci nebo sezónními cestovateli.
Velmi hrdá zvířata, Plamenohřivci žijí v Pláních Xianoo ve smečkách od deseti do patnácti členů. Vzhledem se podobají lvům. Plamenohřivci získali své jméno díky srsti, která je zbarvená odstíny šarlatu. Tato srst se vine kolem krků jak samců, tak samic a na zádech přechází do horizontálních pruhů. Takováto kožešina je vysoce ceněný materiál pro oblečení, i když zde platí velmi přísné zákony o lovu Plamenohřivců. Na rozdíl od lvů, Plamenohřivci mají dva páry paroží, které jim rostou zpoza uší na hlavě podobně jako jelenům a pobíhají po savaně za pomoci třech párů šupinatých plazích nohou.
Plamenohřivci milují vzrušení z lovu kořisti. Často nechávají kořist utíkat, aby ji neskolili příliš rychle. I když někdo může tvrdit, že tato hra chyť a pusť je krutá, je to bezpochyby nádherná podívaná vidět srst těchto stvoření vlát a zářit v travnatých polích. Když nejsou na lovu, občas je možné je vidět, jak společně mezi sebou závodí. Je potřeba přistupovat k nim s respektem. Smečky se bojí čarodějové, elfové, a dokonce i draci. Dokonce se několika bytostem poštěstilo a mohli se na Plamenohřivcích svézt. Znal jsem jednoho mága jménem Giang, a ten mi říkal o jeho první vyjížďce na jednom z těchto stvoření, kterého se ujal před několika lety. Říkal, že zprvu se držel, jako by na tom závisel jeho život, ale jakmile správně usednul a uvolnil se, stal se z jízdy nezapomenutelný a úžasný zážitek, jaký nezažil nikdy předtím ani potom. Svědkové říkali, že se se svým Plamenohřivcem proháněl krajinou, jako ohnivá kometa.
Tyto bytosti připomínající čolky obývají pláže a útesy Jižního Moře. Povětroni jsou na rozdíl od nám známých obojživelníků vybaveni dvěma páry funkčních křídel nebo něco jim podobné. Tato “křídla” se podobají protáhlým ploutvím, které se mohou rozevírat a stahovat. Křídla jsou umístěna pod sebou, přičemž spodní pár je delší. Oproti ptákům a netopýrům, kteří mávají křídly nahoru a dolů, Povětroni mávají křídly v kruzích. Horní křídla mávají po směru hodinových ručiček a spodní opačným směrem.
Povětroni (zejména samci) hledají vzrušení. Během letního období páření, provádějí riskantní skoky z vrcholů útesů na pláže, přičemž za letu provádějí různé otočky, přemety a další akrobatické kousky. Čím více se přiblíží pláži, než roztáhnou křídla, tím větší mají šanci získat pozornost potenciálních partnerek. Samice občas taky skáčou z útesů, ale mnohem raději plachtí, čímž přenechávají chaotické a nebezpečné akrobatické kousky samcům. Když zrovna neskáčou, tráví většinu času šplháním po útesech, nebo odpočívají v otvorech ve stěnách.
Tato stvoření jsou zbarvena celou paletou barev, od tyrkysové přes stříbrnou, až po bílou nebo zelenou. Je běžné, že Povětroni tvoří páry, i když nemají stejné zbarvení, což vytváří širokou škálu vzorů a odstínů zbarvení jejich těl. Povětroni kladou vejce do neklidných vod, kde je spousta skrytých kamenů, čímž se snaží odradit predátory. Jejich vejce jsou kulatá a vypadají jako rybí. Při kladení se přichytí ke kamenům, aby se držely pohromadě. Mláďata se vylíhnou po třiceti dnech a stráví jejich první týdny života pod vodou, dokud se jim plně nevyvinou křídla. Následně přeletí ke zbytku kolonie, připraveni stát se novou generací šílených skokanů.
Okouzlující a zajímavý tvorové, Hopservoopeři byli vytvořeni Efy z Fleuxu asi před sto lety. Elfové při jejich vzniku použili kouzla, pomocí kterých si usnadňují vaření. Jaký je cíl Hopservopperů? Uvařit a servírovat výborné jídlo kdykoli a kdekoli se uspořádá hostina.
Hopservopper vypadá jako velké bílé vejce s jedním barevným puntíkem. Tento puntík má modrou nebo zelenou barvu, když Hopservopper nepřipravuje jídlo. Jak se přibližuje dokončení jídla, puntík bude měnit barvu v závislosti na tom, kolik času zbývá k dokončení pokrmu. Co tyto stvoření činí fascinujícími je, že jídlo připravují uvnitř svých těl, a to díky magii Fleuxu, která byla použita při jejich stvoření. Jakmile Hopservopper dokončí jídlo, jejich skořápka praskne a odhalí jídlo skryté uvnitř. Tyto pokrmy jsou někdy i umělecky naaranžované a vždy dostatečně ohřáté. Od masa přes obložené mísy až po zeleninové saláty a deserty, tyto bytosti dokáží připravit doslova jakýkoli pokrm. Jakmile je jídlo vyjmuto, Hopservopper se “složí” zpět, aniž by utrpěl jakoukoli újmu. Následně se vrátí k přípravě dalšího pokrmu, dokud hostina neskončí.
Hopservopper se pohybuje na jedné noze, která vypadá jako lidská, s tím rozdílem, že je stejně bílá jako jejich tělo. Když se otevírají a zavírají vydávají jednonozí kuchaři hučivý zvuk, který hraje veselou melodií. Často je slyšet zevnitř Hopservopperů zvuk, který zní jako chrastění pohybujících se kovů. Zní to jako by si tato stvoření nosila sama zásoby pro vaření uvnitř jejich těl. Avšak, ani Elfové z Fleuxu neví, co se uvnitř Hopservopperů děje. Tato magická stvoření jsou nedílnou součástí každé dobré hostiny.
Jako správný zoolog, je mou povinností prozkoumat všechny možné oblasti Zemí Fantazie a objevovat nové druhy. Jedna z mých cest mě zavedla do Ledozemě Kuupri, což je rozsáhlá země, bez hor a kopců s velmi silnou pokrývkou sněhu. Mnohé příběhy vypráví, že pod pokrývkou ze sněhu a ledu žije celý svět. Příběhy o Ledových Elfech či starodávných monstrech, která zde staletí hibernují a čekají, až nadejde jejich čas. Takové pověsti přilákají nejednoho dobrodruha, včetně mě. Ačkoli návštěvníci Ledozemě neobjevili skrytý svět, my jsme nalezli více jak dvacet nových živočichů, kteří se schovávali v ledu, od stydlivých Plůnů, kteří tvoří valné hromady, aby si uchovali tělesné teplo, až po Ledobodce, kteří číhají na kořist, aby ji probodli jejich špičatými rohy. Při všech našich cestách jsme se spoléhali na houževnatost a tělesné teplo Ii’oor, bez kterých bychom dozajista umrzli.
Ii’oor jsou zvířata, domestikovaná obyvateli Kuupri. Jsou součástí jejich životů již několik desetiletí. Ii’oor jsou velmi přátelští. Když jsou naštvaní tak bručí nebo kolem sebe kopnou sníh. Připadá mi, že je velmi baví sledovat postavičku zasypanou v kupě sněhu, protože při tom vydávají zvuky podobné hlubokému hihňání.
Ii’oor mají čtyři nohy, přizpůsobené tak, aby mohli chodit v hlubokém sněhu, aniž by se bořili. Jejich hlavy jsou dost malé vzhledem k jejich tělům, takže připomínají chlupaté želvy. Na zádech mají velké záhyby tuku, které jsou překvapivě teplé. V těchto záhybech mají uložené zásoby živin, potřebné k přežití v období, kdy je jídlo vzácné.
Avšak nejzajímavější na Ii’oor jsou velké výrůstky připomínající ploutve, které jim rostou kolem tukových záhybů. Účelem těchto výrůstků je absorbovat denní teplo. Kdykoli jsme tábořili, Ii’oor roztáhli “ploutve” čímž nad námi vytvořili plachtu, která červeně zářila, vyzařovala příjemné teplo. Ať byl sebevětší mráz, díky Ii’oor jsme vždy spali v pohodlí a klidu.
Jorthwakové byli dlouho používáni různými rasami Fantazie jako dopravní prostředky, pro závodění, nebo tahání těžkých břemen. Například mezi skřítky ve Středozemi určuje společenské postavení velikost stáda.
I ti největší z Jorthwaků, jsou dost malí, aby se mi vešli do dlaně. Což je perfektní velikost pro většinu jejich pánů. Vzhledem připomínají křížence mezi antilopou a koněm. Na hlavách jim rostou dvoje poměrně velká zakroucená paroží. Každý Jorthwak má šest nohou, které jsou velmi podobné zadním nohám cvrčků. Jorthwakové mají různá zbarvení, obvykle jsou zbarvení růžovo-červeně, zeleně, modře nebo zlatě, přičmeš modrá a zlatá barva je vzácná a je určená pro rytíře nebo členy královských rodin.
Jedna z historických událostí, kde sehráli Jorthwakové důležitou roli je Bitva o Koor. Po několik let zuřila válka mezi skřítky z Moebiše a gnomy z Kooriše. Čaroděj Kland začaroval skřítky, aby vyrostli, díky čemuž mohli bojovat s gnomy, kteří byli normálně mnohem větší než skřítci. Čaroděj rovněž zvětšil i Jorthwaky. Díky jejich výpadům skokem, dokázali skřítci snadno rozdrtit útočící gnomy. Tím byla invaze gnomů zastavena a skřítci je pronásledovali do jejich pevnosti Koor. Válku vyhráli skřítci, přinutili gnomy uzavřít mír a připojili Koor ke svému království.
Před dvěma sty lety v Druhém Trpasličím Impériu na Severu, se král Kirthik IV rozhodl vybudovat obrovskou pokladnici v hoře Kirafr, aby uskladnil svůj nezměrný poklad. Na jihovýchodní straně hory byla zbudována velká vrata, která měla chránit pokladnici. Tato vrata byla očarována tak, aby rozeznala a pustila dovnitř jen členy královského dvora. Naneštěstí král Kirthik a jeho stavitel nepočítali s beranidly a katapulty Severských Obrů.
Když byla vrata Kirafru roztříštěna, jednotlivé úlomky si uchovaly část z jejich očarování. Každý úlomek nabyl vědomí a získal i jméno. Úlomky jsou schopné promítat svoje myšlenky do myslí jejich držitelů, obvykle ve formě obrazů, písní a příběhů. Úlomky také komunikují mezi sebou, pokud leží nedaleko od sebe. Také pokud stojí dva držitelé dostatečně blízko, mohou komunikovat mezi sebou prostřednictvím myšlenkového proudu, který zprostředkovávají Úlomky.
Po prolomení Vrat Kirafru, byly Úlomky posbírány a postupně byly rozmístěny po celé Fantazii. Na mnoha místech byli obroušeny, vyleštěny a prodávány jako exotické šperky. Jinde byli zase ceněni pro jejich excentrické a kuriózní osobnosti. Také sloužili jako múzy různým umělcům. Sám jsem nosil jeden Úlomek z Kirafru jako přívěšek několik let.
Tento kolos přebývá v Jižních Rozeklaných Horách Kor a probouzí se každých tři sta let. Vzhledem připomíná brouka s dračí hlavou. Na jeho hřbetu je obrovská pyramida z kamení a hlíny, která se zde nakupila za tři sta let spánku. Také se mu na zádech tyčí polorozpadlá věž, pojmenovaná po jejím staviteli, kterým je čaroděj, jenž tohoto giganta probudil.
Vamaroff přišel do Zemí Fantazie před dvěma tisíci lety, když hledal místo, kde by mohl procvičovat svoje umění ovládat počasí. Rozeklané Hory se zdály být ideálním místem, jelikož byli odloučené, opuštěné a nevlídné. Začal stavět věž na náhorní plošině nejvyšší hory, jakou dokázal najít. Trvalo mu patnáct let, než ji dostavěl. Jakmile byla posazena poslední cihla, začal kouzlem vytvářet bouři jakou Fantazie dosud nespatřila. Avšak Vamaroffova věž přitahovala blesky a jejich energie se přenášela do těla Titána, na jehož hřbetě byla věž vystavěna. Díky tomu se začal pozvolna probouzet.
Titán způsobil zemětřesení, když si protahoval nohy a postavil se. Jeho tělo tyčící se do výšky tří sta metrů se pozvolna dalo do pohybu. Každý blesk mu způsoboval bolest a zároveň jej probouzel k životu. Titán začal hltat velké kusy zeminy a kamene z horských hřebenů kolem pomocí jeho zubaté tlamy. Sám Vamaroff zahynul, když se jeho věž rozpadala s každým krokem Titána.
Draci se pokusili Titána zastavit, ale ukázalo se, že je nesmírně odolný vůči magii. Starověké, dávno zapomenuté stvoření, přírodní síla, jenž se chystala ve své zlobě zničit celou Fantazii.
Nakonec se rozhodla pomoct skupina mágů pod vedením čarodějky Talie. Vytvořili Velký Vítr, který odvál Bouři pryč od Titána, jenž začal postupně zpomalovat, jak jej opouštěla energie, kterou mu dodávala Bouře. Nakonec se vrátil na místo svého odpočinku a opět upadl do hlubokého spánku. Země utichla.
Talia a její skupina byli oslavováni jako hrdinové a pomáhali s obnovami škod, způsobených Titánem. Dále strážili Rozeklané Hory a udržovali Velký Vítr, dokud nezemřeli.
Bohužel bouře se vrací každých tři sta let, aby probudila titána, jenž dřímá v horách. Naposledy byl Titán probuzen před 87 lety. Jakmile se probudí, bude Fantazie opět ve velkém nebezpečí.
Na Jihovýchodních Pláních Xianoo žije skupina tvorů, které každý rok přibývá jeden člen: Monolity do Nebe.
Každý Monolit je více kámen než maso. Jsou vytvoření z obsidiánu a mají tvar hrbolaté elipsy s velkou dírou uprostřed, která prochází vrchní částí a vypadá jako oko zírající na zem. Ve středu spodní části mají dvě úzké nohy, jenž je udržují ve svislé poloze a zdají se příliš slabé na to, aby udržely tíhu monolitu. Jednotlivá stvoření jsou propojena s hvězdami, jenž jim propůjčují dostatek síly, aby mohli stát. Díky tomu mohou podniknout svou každoroční pouť, přičemž cestují mezi dvěma místy.
Jedno je kráter po meteoritu, který má v průměru přes tři sta metrů. Druhé místo je hrobka čaroděje Gianga, stvořitele Monolitů. Giang byl znám díky své posedlost hvězdami. Pravidelně navštěvoval Pláně Xianoo se svým zařízením na pozorování hvězd a hledal Nebeskou Planetu. Tato planeta je nejasně popsaná v Giangových knihách, ale pouze jako příběh, či pověst. Giang věřil až do posledního dechu, že Nebeská Planeta je více než mýtus, proto vytvořil Monolity, aby pokračovaly v jeho práci, pokud nebude on sám schopen uskutečnit svůj sen.
Dokud nepřijde týden před novým rokem, zůstanou monolity v zemi okolo hrobky jejich stvořitele. Během této doby světlo úsvitu a západu, jenž prochází otvory v jejich tělech vytváří na zemi různé vzory.
Jakmile přijde poslední týden nového roku, Monolity se postupně probudí z jejich spánku. Právě tehdy můžeme vidět Giangovo odhodlání dostat se na Nebeskou planetu.
Momentálně nejvyšší Monolit měří téměř dvě stě metrů. Každý následující je o patnáct metrů menší. Nyní jich je dvanáct. Jak nebe halí plášť noci, začnou svoji pouť ke kráteru za svitu hvězd. Jak tak pochodují, vypadají jako obří schody.
Na úsvitu nového roku se shromáždí uprostřed kráteru a započne zrození. Monolity se seřadí a ranní sluneční paprsky začnou prosvítat jejich otvory na zem, tím vytvoří bod, kde se zrodí nový jedinec, jenž povstane ze země, zrozen z úlomků meteoru, který dopadl na Fantazii před dvěma tisíci lety. Nový Monolit bude nejvyšším ze všech a zaujme svoje místo jako první v řadě. Po tomto obřadě se vydají zpět k hrobu jejich pána, kde budou spát, dokud nepřijde čas nové poutě ke kráteru.
Za celou dobu, mého cestování po zemích Fantazie, jsem nikdy nepotkal stvoření podobná Melodikům, kteří žijí na Východních Pláních Daria.
Živá hudba. Byli vytvořeni před dvěma sty lety čarodějkou jménem Elianna, která se snažila očarovat hudební nástroje, jež byly schopné hrát tu nejkrásnější hudbu, jakou jste kdy slyšeli. Místo toho vytvořila Melodiky. Jak pokračovalo kouzlo určené k vytváření symfonie, inkoust a poznámky napsané na notovém papíře vzlétly a začali se seskupovat ve víru zvuků a symbolů. Nakonec přezvali podobu jejich stvořitelky a tím vytvořili první Melodiku.
Elianna zestárla, ale Melodika zůstala s ní a dál jí hrála líbeznou hudbu, kdykoli si to jejich stvořitelka přála. Elianna vytvořila spoustu Melodiků, než zemřela ve svých sto padesáti dvou letech. Melodici pak odnesli její tělo na pláně, které nyní obývají. Mají rádi zvuk, který vydává vítr, jenž se proplétá vysokou trávou.
Melodici jsou velmi zdatní v umění magie a hudby. Také obveselují kolemjdoucí úžasnou hudbou a často vás vezmou za ruce a přivedou k jejich přátelům. Je to poněkud zvláštní, když se vás dotkne Melodik. Noty, které tvoří jejich tělo je činí téměř úplně plochými. I tak však tvoří trojrozměrnou postavu. Jejich dotyk je chladný a připadá vám, jako byste drželi křehký papír. Mohou přetvořit svoje těla do podoby, jaká se jim zlíbí. Viděl jsem Melodiky, jak kombinují hudbu, kterou každý vydává, aby dosáhli toho, čeho nemůžou dosáhnout jednotlivě.
Melodici mají zvláštní vztah se Světluškami Hvězdosvitu, které osvětlují Pláně v noci. Melodici často chytají Světlušky do svých černě zbarvených těl, aby byli vidět při představeních v noci. Bylo to právě při takové události, kdy jsem poprvé spatřil melodiky jednoho letního večera. Šumění okolních travin doprovázelo hudbu Melodiků. Zážitek, na který do konce života nezapomenu.
Stalo se to při návštěvě rybářského přístavu na jihu, když jsem se dozvěděl o Létavcích. Opálení rybáři, se kterými jsem mluvil se s nimi setkávají prakticky denně. Když jsem se jich dotázal, zda by mi nepomohli s mým výzkumem, ochotně souhlasili. Dostal jsem od nich například několik náčrtů, pelety a jednoho zraněného jedince.
Na první pohled vypadají jako velcí duhově zbarvení ptáci, vzdáleně připomínající holuby. Při bližším pohledu ale zjistíte, že místo peří jsou jejich těla pokryta jakýmsi materiálem, jenž má vlastnosti peří i šupin. Pokrývka těla vypadá jako rybí šupiny a jsou pevně uchyceny na těle. Nicméně svým tvarem jsou více podobné peří, které můžete nalézt u každého mořského opeřence.
Létavci jsou schopní dýchat ve vzduchu i pod vodou, přičemž většinu času tráví v hejnech, jež jsou seskupena ve velkých koulích vody, které se vznášejí nad Duhovým Mořem. Tato bublina sleduje hejna malých ryb nebo krevet. V noci se Létavci vynoří ze své bubliny do oceánu, kde loví svoji kořist a spolu s dávkou slané vody se vrátí ve své vznášející se bublině. Kombinace mořské vody a jídla následně zpracovávají ve střevech a vytváří sladkou vodu a pelety, které jsou tvořené zbytky potravy a solí. Vodu nabírají do svých bublin, aby kompenzovali její odpařování, zatímco pelety odpadávají do oceánu pod nimi. Rybáři často sbírají pelety, kvůli zásobám soli, nebo je prodávají turistům v přístavech.
Mezi roztodivnými životními formami Fantazie můžete nalézt Polydany. Ti mohou být nalezeni po celém světě, přičemž nejvíce jich naleznete ve městech na západě, či v místech, kde se shromažďují velké skupiny různých ras. V jejich pravé formě jsou Polydani zhruba stejně velcí jako lidé a mají podobný tvar, avšak s tím rozdílem, že mají dva páry rukou a hladkou prázdnou tvář bez rysů. Jejich těla vypadají, jako by byla složená z různobarevné hlíny s mramorovým vzorem.
Polydani mohou měnit svá těla, jak se jim zamane a převzít vlastnosti jiných materiálů, jako je kámen nebo maso. Občas převezmou formu neživého objektu, ale častěji na sebe berou podobu jiných ras. Čas od času se přemění na roztodivné či nesmyslné tvary čistě pro své vlastní pobavení.
Tato stvoření jsou schopná reprodukce dvěma způsoby. Buď reprodukce s jiným Polydanem nebo se může jednotlivec rozpůlit, čímž vzniknou dva nový jedinci. Navíc, jejich těla nestárnou a poškození fyzickými útoky na ně nemá vliv. Ve většině případů by druh, jenž se může takto rychle množit, nestárne a nejde zranit, by měl velmi rychle vytlačil původní formy života. To však není případ Polydanů. Ačkoli jejich těla žijí velmi dlouho a jsou velmi odolná, jejich duše stárnou a často umírají po sto letech. Jakmile duše zemře, jejich tělesná schránka se vrátí do své původní podoby a úplně vyschne. Pokud jiný jedinec najde prázdné tělo, než úplně vyschne, může do něj přenést své vědomí a opustit své staré tělo a začít nový život jako Polydan.
Stále se vedou debaty o povaze Quirbblerů. Někteří tvrdí, že se jedná o soubor velmi společenských duchů. Jiní si myslí, že se jsou pouze novou variací Atomitů.
Quirbbleři se obvykle nalézají v lesech Severních Výšin. Z dálky se jeví jako třpytivé vzory na povrchu stromů. Nicméně, pokud kolem nich projde pocestný, Quirbbler se “pustí” stromu a objeví se před ním jako vířící sloup světla. Quirbbler nadále odmítá ustoupit z cesty, dokud jej cestovatel neporazí v nějaké výzvě. Výzva má obvykle podobu hádanky nebo hazardní hry. Pokud cestovatel vyhraje, Quirbber mu ustoupí z cesty. Pokud však prohraje, Quirbbler vstoupí do cestovatele jeho ústy a převezme kontrolu nad jeho tělem. V nové podobě se tato stvoření vydají do vesnice nebo města, kde se zúčastní slavností, festivalů a dalších podobných událostí.
Jednotlivci posedlí Quirbblerem se dají poznat díky jejich excentrické, veselé povaze a světýlkům, která lze vidět v jejich očích. Quirbbler může opustit osobu po několika dnech oslavování, ale mohou být taky přinuceni tělo opustit, pokud jim bude zamezen přístup k masu, sýru, koláčům a kořeněnému vínu. Takto posedlé osoby neutrpí nijak velkou újmu, vyjma vyčerpání a trapných historek, které se nakupily během jejich řádění na oslavách.
Před téměř čtyřiceti lety jeden posednutý člověk dovedl velkou skupinu Quirbblerů do vesnice Oaken. Trvalo dva týdny, než draci dostali zprávu a vyřešili problém posednutých občanů. Přestože byli vesničané rádi, že mají opět kontrolu nad svými těly, chyběla jim radost a veselí, jež jim přineslo posednutí Quribblerů. To spolu s faktem, že to duchové nedělali ze zlé vůle a že hledali únik z chladu lesa, vedlo k tomu, že se v Oakenu každý rok pořádá týdenní slavnost spolu s Quirblerry, aby se mohli duchové a vesničané společně bavit.
Pojmenováni podle, výrazného hlubokého bublavého zvuku, který často vydávají kvůli udržení jejich úrovně vztlaku. Ruyablorti jsou velká stvoření podobná medúzám, které Merfolkové používají při budování jejich podvodních domů.
Jejich velikost se pohybuje od 30 centimetrů až po 150 metrů. Ruyablorti vypadají téměř jako normální medúzy, avšak mají velké průhledné hlavy, které vypadají jako hlavy koní. Oproti medúzám navíc postrádají jakýkoliv jed a jedná se spíše o nepoužitelné výrůstky. Ruyablorti jsou filtrátoři a do jisté míry jsou schopni fotosyntézy. Jejich tělo je vyplněno vzduchem, což je drží pod vodou. V noci svítí sekvencí barev tyrkysové, růžové zelené a periodicky se střídají.
Merfolkové jsou známí svojí vybíravostí ohledně dekorací a vždy chtějí najít perfektní rovnováhu mezi strukturou a vzhledem. Aby vytvořili příjemnou a uklidňující atmosféru připevňují Ruyablortům na záda mušle, korály a perly, což tvoří krásné věže. Materiály jsou postupně přidávány, zatímco žijí na jejich zádech.
Záleží na klanu a lokaci, Ruyablortská města mohou obsahovat od deseti až po čtyřicet těchto plovoucích obrů. Za pomocí správných kouzel, mohou suchozemci cestovat s Ruyablorty pod vodou a vstoupit do světa plného jemných světel, ryb, velryb a Merfolků.
Několik let po nebezpečném setkání s Bumpklesy jsem učinil ještě tři výpravy do Lesa Blackrock. Nicméně na mé čtvrté cestě jsem hledal jedno specifické stvoření, bájného slunečního zloděje. Říkalo se, že jsou vysocí jako stromy a černí jako noc, kdo ví, proč jsem je vlastně chtěl najít. Draci se mnou znovu poslali pomocníky, tentokrát mladého safírového draka, pojmenovaného Tyr'ia a moudrého ocelohřbeta jménem Jaar'nadi. Před odchodem, Gaaren přinesl dárek: Lektvar, který by nás zbarvil do stejně černé, jako byl les Blackrock, aby nás bytosti nemohli sledovat zpět do jejich domova. Gaaren, by se znovu neodvážil s námi jít a nijak ho za to neviním.
Cesta do Blackroku byla tentokrát ale jiná, chladnější, jako by bytosti čekali náš návrat a chtěli na nás zaútočit hned, jak jsme vstoupili do jejich doupěte. Myslel jsem, že za to mohou pouze moje nervy, když jsme došli k hrubé čáře nemohl jsem si pomoci a začal jsem mít chuť se vrátit. Když se Blackrock přibližoval a nový měsíc zahalil okolí temnotou Tyr'ia a Jaar'nadi a já jsme se napili z lahvičky, kterou nám Gaaren dal. Bylo to jako dostat trychtýř do krku, kam vám nalili vodu z ledovce. Ale jakmile chlad opadl, věděli jsme, že Gaaren odvedl dobrou práci. Stále jsme viděli jeden druhého, ale vypadali jsme jako odraz tekoucí vody. Byli jsme zakryti štítem, který nás chránil před vším, co číhalo v temnotách. Uklidnili jsme se a vstoupili jsme na popelavou stezku.
Sluneční zloději prý žili hluboko v lese Blackrock, kde i vzduch je jako plovoucí řeka, a každý zvuk se rozeznívá jako tisíce praskajících kostí. Šli jsme dále asi dva dny a s každým dalším krokem se popelavá stezka zdála menší a menší. Temnota začala být nepředstavitelná. Jaar'nadi několikrát zmínil, že bychom to měli vzdát a vrátit se, ale já jsem odmítl a Tyr'ia souhlasila. Šli jsme dál.
Pátého dne si Jaar'nadi něčeho všiml. Kus temnoty více nepřirozený než všude kolem, temnota, která roztrhávala okolí a zdálo se, že se hýbe. Věděl jsem, že jsme konečně našli háj slunečních zlodějů. Byl naprosto mimo popelavou stezku, i když jsme věděli, že z ní musíme sejít. Tyr'ia šla první a já bohužel musím přiznat, jsem šel třetí.
Chlad se rozprostřel po našich tělech, ticho bylo pohlcující, ale pokračovali jsme dále. Po asi jenom dvaceti krocích jsem byl naprosto propocený a málem jsem omdlel. Ale podařilo se a čekali jsme až spatříme slunečního zloděje. Žádný ale nepřišel. Čekali jsme hodiny, ale žádné stvoření se neobjevilo. Šílel jsem z toho. Čas začal splývat a po třech dnech Jaar'nadi konečně řekl, že se vracíme a s těžkým srdcem jsem souhlasil.
Když jsme se ale vraceli, sluneční zloděj se objevil. Přesně jak staré spisy říkali. Vysocí jako stromy, jako plášť ušitý z temnoty nebes. Hladké bílé prohlubně místo obličeje a dvě černé oči, které vypadali jako dítě, které chce rozmačkat brouka. Temně hnědé koruny levitovali nad jejich hlavami, s dlouhými tenkými špičkami. A nad korunou létal orb, který vypadal jako hvězda a došlo mi, proč se jim říká sluneční zloději.
Koruna vysávala světlo z orbu a měnilo se z bílého, do šedého, a nakonec do černého, jak se dotýkalo koruny. Ale nejen hvězda nad jejich hlavami, ale i jakékoliv světlo, které prostupovalo skrze stromy jimi bylo pohlcováno. Stvoření, která v lese žili s nimi padali mrtví k jejich nohám, jak stromy umírali.
Tyri'ia zemřela. Sluneční zloději ji obklopili jejich temnotou a když se od ní vzdálili, zbyla z ní jenom prázdná schránka. Rozdělili se, jako nám říkali ať odejdeme, že jsme již zaplatili cenu záchrany jedním životem. Odplazili jsme se a když jsem se ohlédl byli pryč. Popelavá stezka byla pokryta rostlinami, jako by nikdy neexistovala. To byla má čtvrtá a poslední výprava do lesa. Bez popelavé stezky se draci odmítali do lesa vrátit.
Trimbleweissové jsou jedni z nejčetnějších stvoření v celé fantazii a z dobrého důvodu, jelikož dokáží přežít v téměř každém prostředí, kde je potrava. Když se Trimbleweissové narodí, vypadají skoro jako myš, i když nemají ocas a jsou více kulatí. Mají bílý kožíšek a rudá očka.
Když Trimbleweissové vyrůstají jejich tvar se mění podle typu potravy. Jídlo mění jejich velikost, tvar, kožíšek, a dokonce občas i nové končetiny. Jenom typ jídla dokáže změnit jejich vzhled a kvalita ovlivňuje jejich chování. Kvalitní potrava jim dává více milou povahu a jsou jako mazlíčci, ale na druhou stranu odpad z nich dělá agresivní a nebezpečná stvoření. Z tohoto důvodu rodiny často dávají Trimbleweissům část svého jídla, kteří s nimi žijí.
Když jsem navštěvoval hraběte Fleurantu, měl jsem možnost se podívat na dva úkazy. Hrabě vlastnil dva unikátní Trimbleweissy. Jeden z nich byl krmen čistě zlatem a ten druhý byl krmen růžovými lístky. Ten první vyrostl do obřích rozměrů, měl zlatě zabarvený kožíšek a vepředu byl hubenější než vzadu, což mu dávalo podivně vejcovitý vzhled. Ten druhý moc nevyrostl, možná se i zmenšil, avšak jeho srst byla nahrazena peřím a měl tlustý ocas, podobný dračímu. Později večer mě hrabě pozval na večeři a bylo mi řečeno, že jíme Trimbleweissa, který byl krmen hovězím, vepřovým a skopovým masem. Chutnalo mi to.
Uünsenové jsou jedni z nejvíce prchavých stvoření v celé Fantasii. Je mi to líto, ale moc toho o nich nedokážu říci. Ačkoliv jsem si jistý, že existují, žádný muž, drak, elf, nebo trpaslík je nikdy neviděl. Nejsem si ani jistý, jestli se jedná o jedno stvoření, nebo celý druh. Tyto neznámé informace jenom přidávají k jejich záhadě, a právě proto jsem je musel mít ve své sbírce.
Uünsenové se pohybují extrémně rychle a nejspíše právě proto jsou tak těžcí na chycení. Zdá se také, že instinktivně vědí, kam se lovec kouká a konstantně se pohybují mimo jejich zorné pole, nebo přímo za ně. Nenachávají za sebou žádnou srst nebo zápach, pouze jejich stopy.
Stopy, které Uünsenové zanechávají jsou ale velmi zvláštní a jsou jediný důvod, proč víme, že existují. Stopy se skládají z jednoho kruhu přibližně o velikosti srnčího kopyta s dvěma menšími kruhy uvnitř a dvě ještě menšími za ním. Jakmile jsou stopy vytvořeny vychází z nich pára, která se míchá s okolní mlhou, která je přítomná při jejich aktivitě. Je taktéž zajímavé, že jejich stopy se mění, což mi dává pocit, že se mění i počet jejich nohou, od jedné až po dvanáct.
Vinthrillové jsou skupinka stvoření, které obývají Hory Kor, kolem cesty do lesa Blackrock. Jsou taktéž známí jako okřídlení Bumpklové. Vinthrillové je opravdu připomínají, jejich kulatou, chlupatou hlavou a ústy, plnými zubů jak jehly, ale jedná se o jiný druh.
Vithrillové nemají nohy a místo toho používají jejich drápy na křídlech, jako netopýři pro šplhání skrze Hory Kor. Když poletují, jejich dlouhý ocas s šesti osrstěnými kuličkami vlají za nimi a vytváří jemný pískavý zvuk, jak vítr prolétává skrze ně.
Ačkoliv Vintrillové jsou schopni pozřít průzkumníky a ostatní zvířata, která jim vstoupí do cesty, živí se převážně ovocem, především plody kaštaníků, které jsou dost silné na to, aby rostli i na nakloněných stranách hor. Ovoce těchto stromů vypadá téměř jako hlava Vinthrillů. Jsou kulaté a pokryté vlákny, proto jim zde ve Fantasii rádi říkají Vinthrillové ovoce.
Ačkoliv není moc chutné pro většinu obyvatel Fantasie, pro Vinthrilly hraje toto ovoce důležitou roli. Samičky Vinthrillů létají a sbírají velké množství tohoto ovoce, když čekají mladé a do skořápky vytvoří díru. Poté z úst vytlačí mládě, o velikosti špičky malíčku dovnitř a odlétá pryč. Skořápka ovoce slouží jako ochrana a dužina je potravou pro mládě, dokud není dost silné, aby se dostalo ven.
Teprve do nedávna si lidé mysleli, že podobnost mezi ovocem a Vinthrilli je čistě náhodná, ale zdá se, že v jejich životě tyto plody hrají obrovskou roli. Při prohledávání Hor Kor, byl cestovatel Galbion napaden těhotnou Vinthrillou a dokázal uniknout tak, že jí předhodil svazek Guya Melounů, do kterých Vintrhilla nakladla mladé. Galbion byl zaujat tím, jak se mladí vyvíjejí. Když vzal ovoce domů k dalším zoologům, nastal šok, jelikož stvoření bylo zbarveno do růžové a zelené stejně jako meloun a místo normální srsti měli na zádech ostny. Po tomto objevu vypukla série křížení tohoto druhu a bylo testováno, jak se vyvinou v kokosu, dýni a šišce daradara. Nicméně vědci si brzo všimli, že tito kříženci rychle při vývinu onemocněli a krátce poté umírali. Dnes je zneužívání exotických hybridů a ovlivňování přirozeného vývoje zakázáno a vysoké tresty hrozí těm, jež se budou snažit o vývin jiného Vinthrilla, než z Vinthrillového ovoce.
Občas projdu kolem bytosti, které asi nikdy neporozumím. Pozorovatelé jsou skupina zahalená tajemstvím. Jejich hlavní činností jsou podivné a nepřirozené věci, kterým ani draci nerozumí.
Pozorovatelé žijí ve skrytu trav Východních Plání a vycházejí pouze v noci. Jejich hlava a přední polovina těla vypadá jako bílý jelen. Jejich hlava je zdobená jemným parožím, které je ozdobené poupaty Měsíční Lilie. Někteří tvrdí, že jejich paroží není skutečné paroží, ale Výhonky Měsíční Lilie, jež prorostli do jejich hlav. Avšak kvůli jejich plaché povaze, nikdo nebyl schopen tuto teorii potvrdit. Zadní polovina těla je hadí s velkými hladkými šupinami. Na konci jejich ocasu je květ Měsíční Lilie, která zde zůstane až do jejich smrti, stejně jako jejich paroží.
Tato stvoření jsou velmi plachá a utíkají v oblaku mlhy. Jediná doba, kdy je možné je vidět, je během ubývání srpku Prvního Měsíce. Během této doby se Pozorovatelé shromažďují po tisících na Pláních a provedou opravdu unikátní rituál.
Jakmile srpek Prvního Měsíce vystoupá nejvýše na obloze, jeden Pozorovatel vystoupí a vyšplhá do nejvyšších větví stromu, dokud nespočine na samém vrcholu. Ostatní na zemi začnou kroužit, přičemž jejich pohyby vytváří podivné a matoucí vzory. Během této doby hučí v podivném chorálu. Jak narůstá počet vzorů, Lilie na špičkách jejich ocasů začnou kvést.
Jakmile Lilie rozkvetou, Pozorovatelé začnou dlouze a hlasitě řvát, načež začnou skákat vysoko do vzduchu. Lilie začnou vypouštět oblaka pylu a Pozorovatelé budou skákat do výšin, jako by chtěli doskočit až na měsíc. Po dopadu jejich těla rozvíří prach a vytváří bílou třpytivou mlhu, kterou vítr postupně unáší k nebesům. Jakmile tento rituál skončí, Pozorovatelé se rozprchnou ve skrytu mlhy a jediným důkazem o jejich přítomnosti jsou zvláštní vzory na zemi.
Když jsem se zeptal Draků Knihovníků Pari’iina a Lu’thanny na informace ohledně rituálu Pozorovatelů, řekli mi, že mohou pouze hádat jeho význam. Je zde několik spisů, které se snaží rozluštit chování Pozorovatelů. Některé tvrdí, že se jedná o jakýsi náboženský rituál a Pozorovatelé se tímto snaží přiblížit nebesům. Také že srpek měsíce připomíná hada, což by mohlo vysvětlit dobu konání rituálu. Někteří zase tvrdí přesný opak, že Pozorovatelé věří, že měsíc je jiný Pozorovatel uvězněný v nebesích a oni se jej snaží dostat na zem. Tak či tak se jedná o fascinující stvoření. Také však nejeví jakékoli známky pokusu o ukončení toho “ceremoniálu”. Zajímá mě, zda si někdy uvědomí, že Měsíc je pro ně nedosažitelný.
Vuulinští Trpaslíci, kteří žijí v Parních Jeskyních jen kousek od Hřebenu, jsou známí díky jejich umění práce s kovem a šperkařství. Jeskyně vyhřívané geotermální energií se stali jejich domovem také díky bohatosti na vzácné kovy a drahokamy. Téměř čtyřicet procent veškerých šperků Fantazie pohází z Parních Jeskyní. Cokoli projde Vuulinským Trpaslíkům pod rukama se stane klenotem.
Během jejich kopání, si Trpaslíci začali všímat, že z jejich vozíků se při převozu ztrácely drahokamy. Po prvním zmatení, si trpaslíci všimli, že v jejich nákladu jsou bytosti nerozeznatelné od pravých drahokamů. Byli objeveni, když se začali krmit. Xargaarti.
Xargaarti na počátku jejich života vypadají podobně jako geody nebo acháty, přičemž jejich vnitřek je schován pod skořápkou, která vypadá jako kámen. Uvnitř skořápky se nachází změť tkáně a orgánů. Xargaarti mohou použít svá malá chapadla pro pohyb. Jak se pohybují, mikroskopické zuby seškrabují minerály z okolních stěn.
Jak rostou, Xargaarti postupně upouštějí od organické potravy a začnou se živit kameny. Spousta drahokamů, které Trpaslíci vykopali spořádala tato nenasytná stvoření. Když Xargaarti pozřou krystaly, včlení je do své vnější skořápky. Tato minerální skořápka roste, jako by byla živou součástí jejich těl. Starší Xargaarti se přesouvají hlouběji pod povrch a hledají drahokamy, na kterých by mohli hodovat. Dospělí Xargaart připomíná velkého slimáka, jenž má tělo pokryté bezpočtem krystalů a pohybuje se na bezpočtu malých nožiček.
Ačkoli byli nejprve hrozbou pro obchod s drahokamy, Trpaslíci je postupně domestikovali a začali je chovat jako domácí mazlíčky a užitková zvířata. Krystaly, které rostou na hřbetech Xargaartů totiž po dosažení určité délky odpadnou a Trpaslíci je mohou prodávat nebo opracovávat do požadované podoby. Různí Xargaarti vytváří různé krystaly, v závislosti na drahokamech, které pozřou. Díky tomu mohou trpaslíci pěstovat různé barevné variace krystalů. Během mojí poslední návštěvy jsem viděl úžasnou kombinaci rubínu, opálu a diamantu, která rostla na jednom Xargartovi. Dokonce mi jeden hodný trpaslík jménem Laire dal nádherný opál. Od té chvíle jej nosím neustále sebou.
Na východ od zemí Fantazie se nachází zalesněný kruh ostrovů, který je z velké části opuštěn. A to kvůli stvořením, o kterých se nechtějí bavit ani draci: Yanyaar
Yanyaar každým svým krokem šíří chlad a smrt. Pouhá jejich přítomnost vysává z okolí život. Pokud se živá bytost dostane do blízkosti Yanyaar, zkolabuje a zešedne během několika vteřin. Kvůli tomu mají stromy, zem, a dokonce okolní moře šedou barvu. Jejich země je díky tomu známá jako Ostrovy Jedné Barvy.
Yanyaar jsou vysocí a štíhlí jako Elfové, avšak nenosí oblečení a nemají viditelné pohlavní znaky. Jejich kůže má šedou barvu, jako vše, čeho se dotknou. Jejich ruce a nohy jsou dlouhé, štíhlé, bez nehtů a neustále hmatají po okolí. Prsty vypadají jako malá chapadla. Avšak nejvíce zneklidňujícím a chladným aspektem Yanyaar jsou jejich tváře. Mají kulatou, hladkou hlavu, která je příliš velká vzhledem k jejich štíhlým tělům. Yanyaar jsou schopní rozevřít jejich hlavu, čímž odhalí tři čelisti vybavené řadou jehlovitých zubů. V této podobě je vidět, že jejich “oči” jsou připevněné k jakémusi jazyku. Ve skutečnosti se jedná o smyslový orgán a jazyk, na kterém jsou uchycené má kořen hluboko v jejich tlamě. Yanyaar jsou pravděpodobně slepí a okolí vnímají tímto orgánem podobně jako hadi svým jazykem.
Před šedesáti lety byl jeden Yanyaar vyplaven na břeh Zemí Fantazie. Veškeré dostupné informace o těchto stvořeních pocházejí z pitvy tohoto jedince. Najít místo odkud tělo pochází nebylo nijak těžké, jelikož i po smrti zanechává tělo Yanyaar za sebou šedou stopu. Draci však po několika desítkách kilometrů stopování ztratili šedou stopu. Trvalo dalších dvacet let nalézt Ostrovy Jedné Barvy a pouhých šest měsíců, než Dračí Rada označila ostrovy jako zapovězenou oblast.
Většina obyvatel Fantazie věřila, že Yanyaar jsou jednoduše příliš nebezpeční, a proto se od ostrovů drželi dál. Já však znám jinou pravdu, týkající se odloučení Ostrovů Jedné Barvy. V jiném čase bych byl pravděpodobně uvězněn a vyhoštěn ze Zemí Fantazie. Avšak, nyní je můj domov opuštěn a nechám zde tuto informaci pro kohokoli, kdo ji najde.
Tělo Yanyaar, kterou jsme získali byla zmrzačená s obrovskými dírami po celém těle. Je s podivem, že rána neodhalila žádné maso, ale černou tekutinu, jenž se linula z ven. Když se nešťastný dračí doktor Haridus pokusil ránu vyšetřit, černota proměnila jeho tělo tak, že vypadal jako živý stín. Chvíli poté se s křikem vytratil z existence. Když draci konečně objevili Ostrovy Jedné Barvy, našli vysvětlení temnoty, která postihla tělo probodaného Yanyaar. Bytost mnohem děsivější než vyzáblí Yanyaar.
Yanyiirus.
Podle toho, co draci viděli, Yanyiira byl uctíván jako bůh. Yanyaar se vrhali z útesů do moře, kde tisíce stínových chapadel probodly jejich těla a stáhly je do hlubin. Není jisté, jak je Yanyiira velký, ačkoli jeho chapadla jsou sama osobě dlouhá přes 600 metrů. Dotek Yanyiira má stejný efekt jako dotek Yanyaar, avšak v mnohem větším měřítku. Je schopný proměnit věci v černotu a potom v nic. Stejně jako v případě Harida dotek Yanyiira přetrvává dlouho po počátečním kontaktu. Toto mě vedlo k hypotéze o vztahu těchto stvoření. Možná Yanyiira dal před mnoha a mnoha lety Yanyaar část své síly. Cenou za tuto sílu však bylo jejich zotročení. Desítky ostrovů, okolo domova Yanyaar jsou posety pradávnými ruinami. Mohli Yanyaar obsadit tyto sousední ostrovy a přivést je jejich “bohu”? Zdá se to jako správné vysvětlení, protože zde nebyl žádný život kromě Yanyaar. Yanyiirus se tedy uchýlil k pohlcování vlastních služebníků a kdysi vzájemně prospěšný vztah se stal ponuře jednostranný.
Ziira'lasp jsou posledním příspěvkem v této knize, protože byli posledními stvořeními Zemí Fantazie na konci Války a prvními, kteří vymřeli, když nastal Nový Začátek.
Ačkoliv vypadali jako labutě, jejich kůže byla podobná kůži perlínů chocholatých, kteří dříve obývali Duhová Moře na jihu. Jejich oči měli tak modrou barvu, že jste si připadali, že byste se v nich mohli utopit. Jejich “křídla” vždy svítila jako slonovina a jejich tlamy byly hladké bezzubé a lehce prohnuté. Byli schopní na sebe vzít podobu člověka, díky čemuž připomínali anděly. Často v těchto podobách zdravili kolemjdoucí.
Při pohledu na tak krásná stvoření byste nečekali, že budou také inteligentní. Avšak Ziira’lasp byli marniví, domýšliví a záviděli drakům jejich postavení ve společnosti. Obyvatelé Fantazie totiž viděli draky jako přirozené vůdce a rádce, také často slýchávali, že draci jsou nejvznešenějších a nejchytřejší stvoření. Kvůli jejich smýšlení neměli Ziira’lasp obyvatelé Fantazie příliš v lásce. Nakonec se Ziira’lasp na celé milénium odloučili od ostatních bytostí a postavili si citadelu co nejdál od těch, které považovali za méněcenné. V dobách kalamity odmítli veškerou pomoc a všechny nabídky přátelství.
Až do třetího probuzení Titána Bouří Probuzeného nikdo Ziira’lasp neviděl. Vamaroffova Bouře se vrátila se zuřivou silou a Titánova síla se znásobila. Polovina Koncilu Kouzelníků byla zabita při bojích s Titánem, spolu s téměř stovkou draků, tisícem ptáků a dalším tisícem skřítků. Ziira’lasp ani tak nezasáhli.
To přimělo samotného Stvořitele přijít k citadele Ziira’lasp. Jeho oči, jež normálně zářili porozuměním byly nyní rudé vztekem. Označil jejich rasu za bandu ubohých zbabělců. Ty, jenž pouze sledovali, jak svět kolem nich hoří, aniž by cokoli podnikli. Za jejich prohřešky proklel citadelu a zahalil ji popelem těch, jež zemřeli při snaze zastavit Titána jako připomínku toho, čemu mohli zabránit. Od té doby žádný Ziira’lasp nesmí vstoupit na půdu jejich milované pevnosti.
V nastalém zoufalství se Ziira’lasp zapřisáhli, že už se nikdy neotočí k obyvatelům Fantazie zády a vrhli se Titánovi přímo do cesty. Bok po boku s draky a za pomoci stvořitele se jim nakonec podařilo zahnat Titána zpátky do hor. Gigant se opět vrátil ke svému dlouhému spánku, avšak spoušť, kterou způsobil hyzdila zemi po několik desetiletí.
Ziira’lasp pomáhali při obnově země. Stali se z nich stavitelé zemí Fantazie a vyzdobili svět svými úžasnými a krásnými výtvory. Tak to trvalo po tisíc let a život prosperoval.
A před necelými třiceti lety, začala Velká Válka a vše co Ziira’lasp vybudovali bylo zničeno v kalamitě, která následovala. V době nejvyšší nouze se vrátil Stvořitel, ale tentokrát se v jeho očích zrcadlil zármutek a byl nucen zakročit proti těm, jenž zažehli plameny zkázy. Ziira’lasp se zoufale snažili přinést světu mír, ale bez úspěchu. Postupně propadali zoufalství. Když byly poslední z jejich staveb zničeny, těla Ziira’lasp převzala barvu noci a jejich oči zrudly zármutkem. Když přeživší opustili země Fantazie, Ziira’lasp zůstali. Bez hlasu, jako jejich velkolepá města. Nakonec se proměnili v kámen, když teplo slunečního svitu opustilo tento svět.