11. května, 2013
Místnost byla studená. Oblast-91, jako kterékoliv jiné Nadační zařízení, samozřejmě fungovala i v noci, ale nedostatek hluku a zmíněný chlad byly pro Dr. Erwicka znamením, že už bude hluboká noc. Za posledních několik let se to naučil rozpoznávat i bez koukání na hodinky.
Přesto se Chris nemohl ubránit pokušení a po krátkém pohledu na své zápěstí zkonstatoval, že je osm minut po druhé hodině ranní. Kdo posílá zprávy takhle pozdě v noci, pomyslel si a zvednul svůj bzučící mobilní telefon.
Na obrazovce stálo pět slov. Po jejich přečtení Erwickovi po zádech přejel mráz. A nebylo to proto, že v místnosti byla zima.
| Do kanceláře, hned. - Ředitel Slavík |
Dr. Christopher Erwick, Nadační výzkumník Úrovně 4, si na sebe oblékl to první co našel a vyběhl z místnosti. V šedivém svetru a vybledlých džínách se vyplížil z ubikace na tmavou chodbu a po dvou krocích mu na cestu posvítilo automatické osvětlení.
Hlavou se mu míhaly různé myšlenky. Souviselo to s prací? Byl ředitel naštvaný? Co mohl udělat špatného? Souvisí to s jedním z SCP subjektů v jeho péči?
Ať už byla situace jakákoliv, Dr. Erwick se hořkosladce usmál nad myšlenkou, že by si měl zajít k psychologovi. Problémem bylo, že to on byl oblastní psycholog a mluvit sám se sebou je ta poslední věc, kterou by si jako psycholog doporučil.
Prošel chodbou ze sekce s ubikacemi a po dvou zatáčkách a jedné křižovatce už byl téměř u kanceláře Oblastního Ředitele Slavíka. Ve skutečnosti se tak nejmenoval, ale všichni v Oblasti-91 mu tak říkali kvůli tomu, že tak trochu připomínal jednoho zpěváka. Tam naneštěstí podobnost končila, Chris slyšel ředitele jednou zpívat a nebyl to zážitek, který by si chtěl zopakovat.
Zaklepal na prosté dřevěné dveře se stejně prostým štítkem, na kterém stálo 'Kancelář Oblastního Ředitele', a čekal. Nikoho uvnitř neslyšel. Chris zaklepal znovu a rozhlédl se po chodbě, snad aby se ujistil, že nikoho neruší svým hlasitým klepáním ve dvě hodiny ráno.
I když si od toho moc nesliboval, zatáhl za kliku a s překvapením zjistil, že dveře dokáže bez problému otevřít. Naposledy se rozhlédl po chodbě a vstoupil do tmavé kanceláře. Najít spínač na světlo mu trvalo pouze několik sekund a po chvíli už stál ve staré známé kanceláře Oblastního Ředitele Slavíka. Byl tu jenom malý háček.
Ředitel tam nebyl. Místo něho zaskakovaly dvě obálky na, jinak uklizeném, stole. Ta první byla čistě bílá bez popisků a nezalepená, zatímco na ta druhá byla zalepená a úhledným rukopisem na ní stálo: 'Dr. Erwick'.
Chris se chvíli zamýšlel nad tím, co udělat. Chtěl snad Ředitel, aby si vzal obálku se svým jménem? Proč by mu jí nedal osobně a kde vůbec byl?
Chris vzal obě obálky do rukou a chvíli si prohlížel své jméno na jedné z nich, která mu připadala mnohem těžší. Rozhlédl se po místnosti, ale nebylo tam nic neobvyklého. Pouze pracovní stůl s pohodlným křeslem, méně pohodlná židle v koutě, zásuvky s citlivými dokumenty, potažený koberec a menší knihovnička. Vlastně bylo až podezřelé, že tu toho nebylo víc. Ředitel Slavík byl v Oblasti známý svými sběratelskými tendencemi. Chris si v tichosti zkusil představit, že se možná jenom konečně rozhodl zbavit všech těch lapačů prachu, ale něco mu říkalo, že tím to nebude.
Dr. Erwick si obálku se svým jménem zastrčil do kapsy kalhot a s nejvyšší opatrností otevřel druhou, neoznačenou.
Radě O5
a tomu, kdo tohle najde,
Nikdy jsem si nemyslel, že tuhle práci budu dělat věčně. Vždy jsem počítal s tím, že jednoho dne zestárnu, vzdám se svého místa ve prospěch někoho, komu budu věřit, a dožiju svá poslední léta jako konzultant, nebo poradce.
Přesto, když teď sedím ve své kanceláři a píšu tuto zprávu s myšlenkou, že tak činím naposledy, trhá mi to srdce. Zasvětil jsem celý svůj život Nadaci. Chci, aby to čtenáři této zprávy věděli, neboť vím, že o tom budou pochybovat. Vše, co jsem dělal, bylo pro dobro lidí, kteří pracují pode mnou, jejich rodin, přátel a kolegů.
Protože to je na světě to nejdůležitější. Dělat to, co máte rádi, s lidmi, kteří vidí svět podobně. Nikdo nevidí svět stejně a žádný problém není černobílý. Co jsem udělal bylo v přímém rozporu s pravidly naší organizace tak, jak je chápeme. Ale bylo to špatné? Bylo to nemorální? Sami si odpovězte a posuďte se podle odpovědi.
Pokud náhodou tento dopis najde někdo dříve, než se k němu dostane Vedení, nechte jej ležet tam, kde jste ho našli. Na stole v mé kanceláři. Musím vás varovat, že pokud jste dočetli až sem a pracovali jste pro mě, bude ve vašem nejlepším zájmu zde přestat číst.
Teď, když máme tohle z cesty, chtěl bych poděkovat Radě O5 za jejich dlouholetou toleranci mých návrhů a výstřelků. Pro toho, kdo tohle našel, doporučuji aby se tento dopis dostal
Chris přestal číst se směsicí obav a zmatení. Bylo zřejmé, že tento dopis nebyl určen jemu, ale přesto se zdálo, že jaksi souvisel s tím, proč sem přišel. Teď když dočetl, zdálo se očividné, že se Ředitel rozhodl odstoupit… Ale proč mu poslal tu zprávu?
Dopis v jeho kapse se najednou zdál ještě těžší, než předtím.
Na chodbě se ozval nějaký zvuk. Chris se probral z myšlenek a založil dopis určený Radě O5, zpátky do obálky, kterou odložil zpět na stůl, přesně jak mu dopis řekl. Poté se odebral ze dveří na chodbu a zpátky do své ubikace.
Ještě tu noc otevřel svůj dopis a dozvěděl se, že si ho Slavík zvolil za svého nástupce a podle pokynů ve druhém dopise, jej na místě spálil.
"Jak se zabydluješ?" Dr. Ike stál opřený ve dveřích Kanceláře Oblastního Ředitele.
"Jde to. Je to pěkná kancelář, ale budu to tu muset změnit," řekl Oblastní Ředitel Erwick, zapřený v křesle za stolem. Z nějakého důvodu mu nepřipadalo tak pohodlné, jako když se na něj jenom díval.
"Nelíbí se ti to tu?"
"Moc vzpomínek." Erwick si povzdechl. Byl unavený. Od jeho oficiálního jmenování uběhlo teprve několik málo hodin, ale on si připadal unavenější než kdy dřív. Na mysli mu vytanulo příliš mnoho věcí.
"No, tak až tu skončíš, musíme to pořádně oslavit. Pozveme pár přátel…"
Dr. Christopher Erwick, Oblastní Ředitel Úrovně 4, měl na mysli příliš mnoho starostí. Nikdy svému příteli neřekl, co se dozvěděl z dopisu, který okamžitě po přečtení spálil. Nemyslel si, že by to unesl. Sám nevěděl, jak to unést.
Některá Nadační tajemství nestojí za to znát.
Dr. Ike uviděl, že jeho dlouholetý kamarád se trápí. Povýšení nebylo něco, co by se dalo brát na lehkou váhu, obzvláště pak takového kalibru. "Co kdybychom pozvali i Madeleine?" Zeptal se zkušebně.
Chris se vytrhl z nepěkných myšlenek a začal snít o něčem hezkém.
Možná, že by to povýšení přeci jenom chtělo oslavit.