« Roztřesená rezonance hlasivek | Asynchronie bijících srdcí | Tělesnost
Jitka stála u okna a zasněně si představovala něco, co nemělo ještě dlouho být.
V moment, kdy si uvědomila, co dělá, objevil se jí v koutku frustrovaný úsměv a odtrhla se od venkovní scenérie. Potřebovala se uklidnit, byla příliš roztěkaná, příliš nejistá sama sebou i okolním světem. V takových chvílích byla ráda, že se už dávno naučila uklidnit své vědomí pomocí jednoduchého rituálu. Představila si, že je v přítomnosti. Že cokoliv se jí honilo myslí, byly jenom představy či vzpomínky, ale ty neměly žádnou váhu, protože už byly pryč, nebo naopak neměly zatím přijít.
Proto se usnesla na tom, že právě teď si chce zazpívat. V bytě byla sama, Ráchel šla spontánně ven s nějakým chlapcem, Sandy a Beáta měly hodinu tance a Clara prohlásila před hodinou, že se půjde ven bavit, a když odcházela, hrála si s kapesním nožíkem. Naštěstí říkala, že jde jenom na párty v jednom studentském bytě. Vlastně zvala i Jitku, což měl nejspíš být nějaký signál k tomu, aby vyšla z domu a neutápěla se pořád ve svých pocitech. Jitka to oceňovala, ale z principu na tu párty nechtěla. Nebyla na to připravená… Celý ženský byt byl tedy aktuálně jenom Jitčin a ona chtěla zpívat. Zpěv byl její přirozeností.
Jenže nezpívala už skoro dva týdny a to je hodně dlouhá doba pro někoho, kdo si přivydělává zpěvem v barech. Vlastně prvních pár dní po rozchodu sotva mluvila, protože ji stále bolely hlasivky, když se přetěžovala. Chtěla zpívat, ale její krk jí v tom bránil. Takže čekala. Měla v plánu počkat pár dní, než se vzpamatuje z toho, co jí Petr provedl. Zvláštní na tom bylo, že jí Petr vůbec nechyběl. Jenže potom na ni celá ta věc dolehla a Jitka znejistěla. Po pár dnech, kdy se život mimoděk navrátil do starých kolejí, Jitce došlo, že se jí Ester vyhýbá. Společné hodiny nenavštěvovala a v Díře nebylo po zrzce taky ani vidu, ani slechu. Na středeční výstavě se prý také neukázala… Jitka chtěla zpívat, ale nebylo jí do zpěvu, a tak ostatně taky přestala frekventovat Díru.
A teď, když to bylo víc jak deset dní, co jí Ester zachránila život a odešla z jejího života, chtěla Jitka zpívat. Ale tentokrát ji zradilo srdce.
Potřebovala se ukotvit do reality, do současnosti a do tohoto momentu. Vytáhla ze šuplíku svůj starý pomačkaný kostičkovaný sešit a otevřela jej skoro uprostřed, ale přesto v první polovině. Na tuctu malých čtverečků tu stála úhledně vypsaná data a dny táhnoucí se od daleké minulosti, až po neznámo kam k roku 2027, neboť dál se zatím neodvažovala doufat a kromě toho by to bylo zbytečné.
Když byla Jitka Čtvrtková malá, dozvěděla se od maminky, že je speciální, protože se narodila právě jí. Tehdy ještě nevěděla, co to znamená, ale 13. května 2009, když bylo Jitce čerstvě 12 let, nastal moment, kdy to poprvé pochopila. O to zvláštnější bylo, když na to potom o dva roky později zapomněla a musela se tu stejnou lekci naučit podruhé. Čas byl občas zvláštní věc.
Brzy poté mladé Jitce došlo, že se občas nezáměrně posouvá v čase a vyměňuje si vědomí se sebou sama v budoucnosti. Tedy, vlastně by se také dalo říct v minulosti, jediný rozdíl v tomhle mezníku činila její přítomnost. Přítomnost a rozvržený sešit, který už byl skoro napůl popsaný… A ještě nikdy víc než právě teď, si Jitka nepřipadala více lapená v přítomnosti. Minulost byla vše, co doposud zažila a zatím nebyla ochotná se toho vzdát. Do budoucnosti měla nakročeno jednou nohou, ale bála se, že až došlápne druhou, bude stoupat do temnoty a neznáma.
Dar jasnovidectví byl v minulosti určen velkým lidem, kteří mluvili o velkých vizích budoucnosti, jejichž vyřčení pak často vedlo buď k jejich vyplnění, či k nastolení jejich antiteze. Ale Jitka to takhle nevnímala. Nebylo třeba přepínat hranice jasnozřivosti a civět skrze závoje kvůli frustrujícímu letmému postřehu budoucnosti. Jasnozřivá schopnost orákula může být i malá, leč zakalená voda je zakalená voda. Jitka si nevybírala kdy, jak a co uvidí. Jednoduše se naučila, že jednou za deset dní dojde k tomu, že si na pár hodin náhodně prohodí vědomí se svým já v jiném bodě na časové ose. Její život byl rozvržen do devíti dnů lineární synchronicity a poté do balíčku složeného z každého desátého dne, jež někdo zamýchal a náhodně vyskládal na její životní dráhu.
Jenže Jitka se s tímhle problémem vypořádávala už osm let a za tu dobu pochytila pár triků, jako byl například její deník. Kdykoliv měla jednu ze svých epizod, musela se napřed zorientovat. Jaké bylo datum? Kde se nachází? Pokud je to minulost, který z vynechaných dnů se konečně objeví? Pokud je to budoucnost, pak si ji nesmí zkazit svou neznalostí.
Kdysi dávno, v březnu, když jí bylo skoro sedmnáct let, přenesla se Jitka do momentu, který byl jejímu současnému já vzdálený nazpět pouze dva měsíce. Tenkrát byla nerozvážná, naštvaná a obecně trochu hloupá, takže když její šestnáctileté já, v těle dvacetileté Jitky, začalo pít alkohol na párty a trochu to přehnala, probudila se Jitka ve správném těle až další ráno a proklínala své minulé já za to, co jí provedlo. A teprve potom si současná Jitka uvědomila, že když jí bylo skoro sedmnáct, skočila do budoucnosti na párty, kde se opila, políbila pár kluků a s jedním pak prováděla nepřístojné věci na gauči. A ten kluk byl Petr Růžička, ze kterého se na následující měsíc a půl stal její přítel.
Jenže dvacetileté Jitce, která měla míň vzteku na svět a víc rozumu, rychle došlo, že pro Petra nechová žádné city mimo ty povrchové, které ale pro její současné já vyprchaly už před lety.
Povzdychla si a protáhla si prsty na nohou. Byly studené na dotek a příjemné na promnutí. Byla zatuhlá, celý týden sotva vytáhla paty z domu mimo důležité hodiny ve škole. Nevěděla, proč se cítila tak sklíčeně, a přesto měla velmi jasno v tom, že s tím souvisí Ester Köhlerová.
Ostré světlo ji přimělo přivřít oči. Bylo jí skoro devatenáct. Šla po maturitě s kamarády oslavit konec jedné kapitoly života a najednou pocítila na kůži závan slaného větru a hřejivý pocit letního slunce. Stála na pláži, kterou nepoznávala a místo hezkých cudných žlutých šatů a střevíčků, měla tmavě zelené plavky a mezi prsty na nohou cítila vlhký písek. Protože počítala s tím, že bude brzy mít další nadčasový zážitek, stihla se předem omluvit svým spolužákům a odejít na toaletu v kavárně, kde seděli. Doufala, že její budoucí já si právě teď (nebo spíše před lety) uvědomilo, co se děje.
Ale už dávno věděla, že se nemůže spoléhat na to, co bylo nebo co bude. Jediné, na čem záleželo, byla její přítomnost. Každá jiná Jitka v jiném čase by to viděla stejně, takže si najednou musela prostě zvyknout, že stojí na písku a v dálce slyší krákání mořských ptáků. Prohlédla si své tělo a zkonstatovala, že nevyrostla o moc, takže její současná vize se musela odehrávat nejdál za pár let. Hledala na své ruce někde hodinky, ale asi si je musela sundat, když se rozhodla jít plavat, protože jediné co měla na ruce byl…
Srdce se jí zastavilo. Na prsteníčku pravé ruky seděl pohodlně prsten s malým červeným kamínkem vsazeným do stříbra. I když byla její mysl jinde, cítila k tomu kousku kovu silnou náklonost.
Já jsem vdaná?!
Začala se rozhlížet kolem sebe a došlo jí, že je na pláži víceméně sama až na opodál ležící osobu. Byla to zrzka, vcelku pěkná s černými plavkami a slunečními brýlemi. Ležela kousek dál od moře pod širokým slunečníkem a zdálo se, že spí. Jitka tu zrzku nepoznávala, ale došlo jí, že někde v budoucnosti se s ní seznámí. Svým vlastním způsobem se na to těšila.
Jitka nevěděla, co si má z téhle vize odnést, ale cítila se v ní… šťastná. A to možná stačilo.
Rozhodla se, že nejbezpečnější způsob, jak nic nezkazit, bude na chvíli si zaplavat. A když potom svému já vrátila tuto vizi budoucnosti a o několik hodin, plus mínus pár let, se znovu vrátila ke své přítomnosti, nenašla žádnou tajnou zprávu, ani nic jiného. Ať už dělalo její budoucí já během těch pár hodin cokoliv, něměla jak se to dozvědět. Její kamarádi později dodali, že kavárnu opustila ve spěchu a nikdo další nevěděl kam šla. Ona sama se probudila až u sebe doma.
A o týden později jí přišel dopis, že byla přijata na Muchovu Uměleckou Školu, o které slyšela jenom ve své budoucnosti… Tak se často stávalo, že svůj život nedokázala sama nasměrovat, protože byl neustále pod kontrolou její minulosti a její budoucnosti.
To bylo poprvé, co setkala s Ester. Nebylo to zdaleka naposledy, jak brzy zjistila. Během několika dalších vizí se s Ester seznámila víc a začala chápat, proč se její budoucí já rozhodlo, že tu zrzku miluje.
Ale uběhl rok, vize Ester v budoucnosti byly stále častější a budoucnost stále sladší. A když je budoucnost hezčí než současnost, stává se přežití jediným způsobem, jak se přimět k existenci. Tehdy si Jitka uvědomila, že se musí budoucnosti stranit, protože neví, kdy přijde. A přestože se zatím nikdy ve svých vizích budoucnosti nespletla, byla si taky vědoma toho, že její jasnovidectví nepřišlo s manuálem. Jitka nevěděla, zda se všechno opravdu vyplní. Zda se dočká dne, kdy bude s Ester na líbánkách u moře. Zda se probudí vedle svojí rozespalé přítelkyně, která ji bude znát natolik, že se okamžitě Jitky zeptá, co je podle ní za den a rok. Že spolu opravdu půjdou na heavy metalový koncert, že se budou líně převalovat u nich doma, zatímco se budoucí Ester a minulá Jitka, obě vytržené ze své každodenní přítomnosti, budou snažit nemluvit o tom, kde právě ve svých životech jsou.
A ze všeho nejvíc se Jitka bála toho, že moment, kdy se současnost přehoupne ve sladkou budoucnost, stále nepřicházel. Nevěděla, kdy se s Ester pozná, ani kdy se dají dohromady, nebo jestli se to doopravdy stane. Tušila jen, že jako vždy musí čekat. Že nevyhnutelná smyčka budoucích událostí se jednou objeví. A ačkoliv by taková myšlenka mohla někomu připadat spíše děsivá, Jitka toužila po sladkém opojení ztráty kontroly nad životem. Chtěla naskočit na vlnu života a nechat se unášet proudem času tak, jako si představovala, že vnímají existenci všichni ostatní. Jitčiny vize byly nesmiřitelné, opojné a nikdy nebyly nudné.
Během krátké epizody, kdy jí bylo patnáct let, sklouzla Jitka k něčemu, co by se dalo přirovnat k závislosti. Nadějně odpočítávala každý desátý den v měsíci, jenom proto, aby se mohla dočkat několika úžasných náhledů na to, co jednou bude. Jednou, ale nikdy ne teď. Zhruba v té době začala prožívat i své první pořádné cesty do minulosti, které jí rychle připomněly, že nostalgie dovede být stejně opojnou drogou. Teprve série zkažených životních rozhodnutí během toho náročného období dospívání přenesla Jitku do stavu, v němž se nacházela nyní. Její předchozí já zemřelo a na jeho místě stála cílevědomá mladá žena, jejímž největším problémem bylo udržení pozornosti. Čas pro ni buď vždy plynul rychleji, než měl, nebo zůstával úplně bez pohybu.
Ale na Imantě si našla nový život, více šitý na míru někomu tak zvláštnímu, jako byla dívka prokletá znalostí své budoucnosti. Školní život dovedl rozvíjet její zvědavost a kreativitu hravým způsobem. Sociální okruhy plné šílených umělců zaplňovaly prázdnotu přítomnosti. Jenom její pozornost vyžadovala neustálé zastřihování jako malý okrasný stromek. Ale i na tento neduh v podobě pomyslné bonsaje existovaly zahradnické nůžky s názvem Žižkovská Díra. Jitka toužila zpívat. Byla plná pocitů, představ, nesnází a melancholické krásy. Její mysl byla bouře bez rytmu, které se dostávalo směru pouze, když mohla zpívat.
Pondělí večer, sedmého srpna, sotva po začátku jejího druhého ročníku na Muchovce, stála Jitka Čtvrtková na jevišti v Díře a chystala se, že za klávesového doprovodu své kamarádky Ráchel zazpívá svou vlastní píseň. Dělala to již několikrát, zkrátka proto, že jí to působilo neskutečnou radost. Nechtěla obdiv ani peníze, ale obojí vždy přijala, protože součástí její odměny byla i možnost vrátit se a zazpívat znovu.
A právě tehdy, když zazpívala prvních několik slov, vyhledaly její oči Petra u baru. Byl mužný, relativně atraktivní a ve svých nejlepších chvilkách i milý a zamilovaný, ale Jitčiny oči ho nedokázaly vidět jinak než jako dočasnou zastávku na cestě životem. Necítila se za takové myšlenky dobře, ale cítila jejich pravdivost na jazyku.
Jenže to, co upoutalo Jitčinu pozornost, co ji rozptýlilo natolik, že skoro zapomněla dotáhnout sloku a přimělo zakolísat hlasem… byla postava sedící vedle Petra. Na první pohled věděla, že to je Ester. Její mladé oči uzřely zrzavou holku poprvé, ale ztrhaná tvář by komukoliv zasvěcenému prozradila, že ji Jitka dobře zná. Ve svých vizích nikdy neviděla okamžik, kdy se s Ester poznají, ale věděla, že tady to začalo. Konečně se mohla jednou nohou postavit za hranici přítomnosti.
Jitka, naplněná nadějí a nervozitou až k prasknutí, dokázala nadlidským výkonem zazpívat další dvě písničky a nakonec se nenechala davem přemluvit ke třetí. Nemohla si dovolit Ester propásnout, nemohla si dovolit ji nepoznat. Příliš dlouho čekala na ten správný moment k činu a teď to mělo přijít.
Jenže než dozpívala a sešla z pódia, rozdýchala celý zážitek a sebrala odvahu vrátit se k baru, Ester už byla pryč. Nechala po sobě jenom několik prázdných půlitrů a opilého Petra, který usnul na baru.
Tu noc chtěla Jitka jít ven hledat Ester, procházet se po Imantě a doufat, že jim osud znovu dovolí setkat se. Ale bylo by to bláhové a ona si to uvědomovala. Přesto ten fakt, že Ester zahlédla, stačil na neklidnou noc, během které toho příliš nenaspala. Další den ráno vypila dvojité kafe a prakticky beze spánku šla do školy.
Osud si do ní kopnul ještě jednou, když seděla v místnosti 12 a poslouchala přednášku o 'Historii umění 20. století' a náhle se dveře otevřely.
Ester.
Jitka se cítila jako čerstvě konvertovaný nevěřící, protože nedokázala uvěřit tomu, co před sebou viděla. Zrzka v šedivém tričku se posadila přímo vedle Jitky a nezdálo se, že by jí jakkoliv věnovala pozornost. Je tohle ono? Ptala se sama sebe, protože si zkoušela představovat, jak celá jejich láska započne. Nikdy se Ester v budoucnosti neptala a bylo to tak asi nejlepší.
A pak z nervozity Ester omylem kopla do nohy. Obyčejně užvaněná Jitka pocítila, jak se na ni Ester dívá se zmateným pohledem v očích a blonďatou zpěvačku zastudil závan strachu. Co teď? Ona asi čeká, že něco chci. A já snad nechci? Ale co vlastně chci? Co mám říct?
V mysli se zamyslela nad tím, co se vlastně stalo. První dojem byl příšerný, dokonce si chvíli myslela, že jí Ester po hodině rozbije nos kvůli tomu, jak dotěrná asi byla. Jitka se nad tou vzpomínkou lehce stáhla do sebe a žaludek se proměnil v prázdný prostor lítosti. Chyby minulosti, lítost současnosti, nejistota budoucnosti.
Ale potom se zdálo, že to třeba nebude nenapravitelné. Jitka strávila den rozjímáním o tom, co udělat jinak, a když se znovu viděla s Ester, zkusila jiný přístup. Snad ze zoufalosti, nebo protože měla dobrou náladu, ji tentokrát Ester neodehnala. Taky to mohlo být tím, že Jitka měla na bytě funkční chlaďák. Jitce to v tu chvíli bylo jedno. Strávila s Ester nádherný den, během kterého se lépe poznaly a všechno šlo možná až moc dobře…
Jitka žila v nejistotě okamžiku, takže i když věci začaly vypadat dobře, nevěděla, zda se jí to jenom nezdá. A potom ji Ester políbila. Sama od sebe. Nijak nepostrkovaná kupředu spletitostí věcí budoucích. Ester nevěděla, kdo Jitka byla… Nevěděla o ní nic, kromě toho, co si řekly za jediný den.
A přesto její polibek chutnal upřímně.
Jenže rozbouřené moře je rozbouřené moře, a ani dočasná náštěva pevné země pod nohama nezmění fakt, že je člověk uprostřed hurikánu a vlnobití. Nečekaná návštěva Petra, Esteřiny dluhy a polibek mezi dvěma dívkami. Jitka měla pocit, že její život je založen na náhodách mimo její kontrolu a nevadilo jí to, ale občas to dovedlo být matoucí a děsivé. Ester ji sice zachránila před Petrovým hněvem, ale to bylo naposledy, kdy svou osudovou lásku viděla. V neideální situaci, kdy se narychlo rozloučily a Ester utíkala pryč.
Poslední vzpomínka na krátký románek končila pohledem na Ester zezadu, jak jí mizí za rohem chodby… Nehledě na to, kolikrát si vybavila její tvář nebo kolikrát se utěšovala tím, že jednou dojde na krásnou budoucnost, kterou tolikrát viděla… Vždycky jí na mysli vytanula vzpomínka na náhlé rozloučení ve vytížené situaci.
Tři dny po jejich posledním setkání měla Jitka vizi, jenže to byla jedna z těch minulých. Vzpomínka na život bez Ester. Co hůř, na život před Muchovkou. Takový život připadal Jitce vzdálený jako něco neprožitého. Něco, o čem si přečetla, nebo co kdysi viděla v televizi, ale sama to neprožila. Možná to prožila jiná Jitka kdysi… a když nad tím uvažovala takhle, možná, že se ani nepletla.
Dva týdny a přemíra myšlenek dovedou se člověkem udělat divy. Jitka ztratila chuť jíst, ztratila touhu zpívat a když konečně chtěla, neměla k tomu vůli. Protože ať už pro ni cokoliv v životě znamenalo sebevíc, nebylo v jejím životě nic intimnějšího než její jasnovidecký dar. Nikdo jiný o její schopnosti nevěděl, snad s vyjímkou Ester v budoucnosti. Ester byla jejím pevným záchytným bodem. Tím, co ji usměrňovalo na cestě životem. Zářným majákem naděje v dáli.
Jenže teď se Jitka neblížila k tomu světlu. Ustrnula na místě. Jako člověk i jako Jitka. Rozbouřené moře se uklidnilo a jeho někdy až ohlušující ryk se proměnil v neúnosné ticho.
Zabolela ji hlava. Zvedla se z pozice klubíčka a přešla po tmavém bytě, oblečená jen v hladké halence jako nějaký snový přízrak. Omylem přitom prošla kolem zrcadla a skoro se až lekla toho, co viděla. A to, na co pomyslela jako první, ji zamrazilo do morku kostí.
Co by na tohle řekla Ester?
Život se smrsknul na jedinou touhu a náhle jí došlo, že absolutně selhala ve všem, o co se snažila.
Zavřela oči.
Ester neodehnala tím, že by byla příliš aktivní a výřečná… odehnala ji přílišnou horlivostí. Moc tlačila na pilu… V její mysli stála na pláži pod zataženou oblohou. Klidné moře před ní nerozháněl žádný vítr. Vstoupila levou nohou do ledové vody a zjistila, že je vlažná až teplá…
Došlo jí, že se příliš upnula na budoucnost a nesnažila se dostatečně žít, aby nějakou měla… I druhou nohou vstoupila do vody. Kamínky ji nepříjemně tlačily pod chodidly.
Snažila se být dobrým člověkem a dělat věci, které ji baví… Tak proč na to teď všechno zapomíná? Ušla pár kroků a ponořila se po kolena do vody. Nebyla sladká, jenom v ní nebyla sůl.
Tak moc se upnula na to, co chtěla, že zapomněla, co měla… Na břiše ucítila hladinu vody.
A to nejhorší bylo, že ani teď jí to nepřipadalo špatné. Bylo snad tak hrozné mít naději, že věci budou jednou skvělé?
Voda jí něžně stoupala po páteři a Jitce začalo docházet, že se topí. I tak udělala další krok od břehu. Je tak špatné chtít něco, co jí vesmír sám nabízí? O co se neprosila?
A právě tehdy jí došlo, že se o to sice nikdy neprosila, ale už dávno se to naučila přijmout a sobecky se toho chytila jako svého… Jenže budoucnost přeci nemá vlastníka. Nepatří jí o nic víc než Ester nebo komukoliv jinému.
Jitka zaklonila hlavu, aby mohla dosáhnout na co nejhlubší dno, aniž by si namočila obličej. Důvod proč se cítím špatně není v té situaci, ale ve mně. Musím spravit co je špatně se mnou.
Šla jsem na to špatně a málem jsem to celé zkazila.
Nemůžu se jenom nechat unášet proudem ke zlaté budoucnosti přede mnou. Není fér nechávat všechnu práci na společném životě do budoucnosti. To musí přijít teď. Přítomnost je to jediné, s čím dovedu hnout a v tom nejsem nijak jiná od ostatních. Je jedno, co přijde potom, protože důležité je to, co se děje teď.
…
Jitka vystoupila z moře své mysli a její polonahé tělo ochladil vzduch. Na pláži znovu zavanul vítr a vlnky se daly do pohybu. Jitka otevřela oči. Postava v zrcadle se na ni dívala s upřímným pochopením její situace, jako by říkala "tak už jsi to pochopila?" Odpovědí zrcadlu byl její úsměv, který si převzalo za svůj.
Utápění se v pocitech bylo dost.
Utíkání před životem bylo dost.
Lpění na věcech, které nejsou, už bylo dost.
…
Jitka odešla do svého pokoje a rozsvítila stropní světlo. Když ho znovu zhasla, už na sobě neměla jenom halenku, ale krásné flitrové šaty a lodičky. Kousek odsud probíhala párty na jednom studentském bytě a Jitka toužila zazpívat znovu před lidmi. Toužila znovu žít, i kdyby to mělo být těžké.
Už nechtěla jenom plynout s proudem. Protože většina života je určována rozhodnutími a činy. Ona se jenom moc dlouho soustředila na každý desátý den. A zbylých devět zapomněla žít naplno.
"Jituš!" holka s černými vlasy a obarvenými konečky si jí hned všimla.
Jejich oči se střetly napříč místností, jakmile Jitka vstoupila do obýváku, kde právě skupina studentů hrála karty a jeden z nich jim přitom brnkal táborovou písničku na kytaru. Clara k Jitce přiběhla a málem přitom kopla do jednoho ležícího kluka, co zjevně vypil trochu víc, než bylo záhodno. Obě kamarádky se obejmuly. "Co ty tady? Už jsem myslela, že nad tebou zlomím hůl."
"Ehm, no už jsem sama sebe taky nemohla vydržet," řekla Jitka a usmála se na několik dalších spolužáků a lidí z Díry, které od pohledu znala.
"Poslyš, Jituš, nebudeme o tom dneska mluvit, určitě ani nechceš, ale až budeš chtít, jsem tady pro tebe, dobrá? Fajn a teď ti seženeme něco lehčího na začátek. Barmane?!" Clara se už hnala do vedlejší místnosti sehnat jí něco k pití. To se jí dost podobalo. Byla roztržitá, pro každou srandu a často zbytečně riskovala pro zábavu, ale byla výtečná kamarádka, kterou Jitka nechtěla dál odstrkovat. Slíbila si, že si spolu večer užijí a zkusí na chvíli zapomenout na své problémy.
Ten večer zpívala a nenechala Ester, rozchod s Petrem, nejistotu budoucnosti, ani školu, aby jí to nějak zkazily. Pokaždé, když se v mysli ozval hlásek jejího já, který nechápal, proč to dělá, utlumila ho alkoholem nebo tancem nebo hrou na kytaru. Točila se a točila, a přesto nedokázala nadobro umlčet hlásek, který jí vyčítal, že se baví. Který trval na závažnosti její situace, který ji nejen odmítal nechat ztracenou v okamžiku, ale aktivně se ji snažil vyhnat z přítomnosti. Zahnat ji buď do temných vod minulých chyb, nebo na mělčinu budoucnosti, kde ostré kameny mohly kdykoliv stáhnout loď ke dnu.
V jednu chvíli Clara přitáhla nějakého kluka jménem Vojta a chvíli se společně bavili, než ho Clara zase odtáhla někam do davu ostatních lidí. Dokud mohla, snažila se Jitka vzdorovat obavám a stresu, ale jak se blížila půlnoc, začala se stále více bát toho, co muselo přijít. Dnešek byl desátý den a ona si to moc dobře uvědomovala. Vize přicházely v různé chvíle, ale vždy bezchybně po deseti dnech.
To dodávalu hlasu uvnitř váhu. Nemohla utéct před čímkoliv, co nemohla ovládat.
Kromě toho hlásku tam ale byl ještě jiný, který ji naopak podporoval. Nepomáhalo, že to byl ten, který ji nabádal užívat si, pít a tančit a nemyslet. Byl to ten, co patřil Jitce, která chtěla utíkat, vyzout si boty a vyrazit do noci, ukrýt se a navždy zmizet. Ten hlas, který jí velel zapomenout a žít, ale přitom myslel něco zhola jiného. Jitku rozbolela hlava, jak na sebe protichůdné pocity uvnitř ní ječely a její úzkost stoupala, zatímco hodiny tikaly a hlasitá hudba hrála.
Už se chtěla sebrat z gauče, najít Claru, aby jí řekla, že už má dost, a potom odejít domů… Poklidně strávit zbytek večera, dne, týdne, či života… Prožít si skok časem na nějakém bezpečnějším místě než uprostřed párty. Chtěla to, ale byla zastavená známým hlasem, o kterém skoro zapomněla, jak zněl, ačkoliv jej vídala i ve snech.
"Jitko?" promluvila Ester, čímž přiměla Jitku zvažovat, zda už ten přesun neproběhl a ona nebyla někde jinde. Jenže muzika stále hrála a hukot zábavy neslábl. Byly v přítomnosti lapeny spolu.
Otočila se, aby pohlédla zrzce do očí a zvažovala, jak začít. Protože ani ona se do ničeho nehrnula, došlo nakonec k tomu, že obě začaly mluvit současně.
"Musíme si promluvit."
« Roztřesená rezonance hlasivek | Asynchronie bijících srdcí | Tělesnost