« Přesvědčivá lyra | Hub | Náš vzájemný průvodce »
Info
Originál: https://scp-wiki.wikidot.com/an-impenitent-thief
Autoři:
Překladatel:
"Koukejte, jsem Sandra Dee,
žádné hříšné nápady…"
Já tak zatraceně nesnáším tu písničku, že bych z toho mohla skoro umřít. Vlastně se to už málem stalo.
Ztuhnu, jednou nohou ve vzduchu a potím se v těžkém obleku tlumícím zvuk. Pomalu spouštím svou polstrovanou botu na volné místo na podlaze a snažím se vyhnout kovovým úlomkům a kabelům. Porušení pravidel - to by byl zatraceně hloupý způsob, jak zemřít.
Pravidla jsou první věc kterou se naučíte, když sem dorazíte, hned potom, co vás zpracujou. Ne pravidla hlídačů (i když je do vás vmlátí docela rychle): pravidla skipů. Všichni mluví o 173 - ne proto, aby vyděsili nováčky, ale aby je naučili jednu zásadní věc. Dodržuj pravidla a možná odejdeš živý.
Podívám se chodbou na změť měděných drátů, pomalu se houpajících jako dlouhá tráva v odpoledním vánku. Tenhle malý hajzl má svoje pravidla. Můžeš se pohybovat, když jsi zticha. Když se přestaneš hýbat, můžeš dělat hluk. Ale když uděláš hluk a pak se pohneš? Jsi mrtvej.
Ale stejně, 14 decibelů je něco tak tichého - měkčí než šepot. I s obleky, dokonce i s Tlumičem, který tlumil veškerý zvuk z druhého konce sálu, i šlápnutí na kus kovu by mohlo být příliš hlasité. A ty kusy jsou zbytky toho, co ta věc udělala s dronem. Musím se pohybovat opatrně.
Zhao se na mě dívá a snaží se přijít na to, co se děje. Pomalu na ni mrknu, což znamená 'dobře' – máme systém na chvíle, kdy potřebujeme mlčet, dokonce i když nemáme volné ruce. Pěnové přepážky, které neseme, jsou objemné, nepraktické, ale jsou jediným způsobem, jak skipa znovu zadržet, abychom ho mohli přesunout do zvukotěsné cely. Zhao na mě pomalu kývne a tak pokračujeme v opatrné, těžkopádné chůzi ke skipovi.
Zhao vždycky byla jako kvočna. Poté, co mě dali do opatrovictví Ety-11 kvůli testování SCP-092, byla první, kdo se mnou jednal jako se skutečnou osobou. První, kdo se mě zeptal na jméno, nejenom na číslo. Nemluví o vlastních dětech. Ale obskakovala tu vyděšenou holku kterou jsme našli dnes večer, než se spustil alarm. Holka, která se ptala na 012. Další skip s pravidly, ale to, že je znáte vás neudrží v bezpečí. Jestli to uvidíš, jsi mrtvej.
Takhle pomalá chůze všechno nekonečně natahuje. Je při ní příliš mnoho času na přemýšlení. Musím neustále sledovat skipa, abych si připomněla, že se mám soustředit. Je legrační, že když se na to díváte dostatečně dlouho, působí to skoro klidně, jako koňská hříva nebo dlouhé vlasy třpytící se pod vodou. Už je to dlouho, co jsem měla dlouhé vlasy.
"Z dálky mi jen úctu vzdej…"
Tu písničku vážně nemůžu dostat z hlavy. Sandra Dee, jak strašné jméno. Nikdy jsem Zhao neřekla své skutečné jméno - nikdy jsem ho nikomu odsud neřekla. To jméno patří někomu jinému - dítěti, které žilo mimo tyhle zdi. Dítě, které rádo kradlo, udělalo nějakou hloupost a zaplatilo za to.
Lituju toho, co se stalo potom. Ale rozhodně ne všech těch krádeží. Pořád to dělám, ale jen občas. Jen abych nevyšla ze cviku a pro ten pocit, když mi to projde. Trochu jídla navíc nebo nějaké cigarety, když jsem ještě byla v celách. Od týmu jsem ale nikdy nic nevzala. Nejsou jako ostatní, takže si to nezaslouží. I když by mi stejně asi vyčítali, kdyby něco chybělo – pořád mě sledují, jako by věděli, že něco zkusím. Pořád o mně mluví, tak jako když mluvili s tou dívkou dnes večer. Viděla jsem, jak se na mě dívala, když jsem vešla do doupěte.
Dneska večer jsem si něco vzala, ne od týmu, ale od oblastní ostrahy. Mini baterku - když jsem ji dneska večer zahlédla během lovu brouků, chtěla jsem ji. Velký svazek klíčů, ke kterému byla připevněná, by mohl být taky zajímavý, ale byla to ta baterka, která mě uchvátila. Cítím, jak je vtlačená do kapsy uniformy pod polstrovaným oblekem. Rozhodně nelituju, že jsem si ji vzala.
V bibli byli zloději, vzpomněla jsem si najednou. Dokonce dva, ukřižovaní spolu s Ježíšem. Jeden z nich požádal Ježíše o odpuštění, ten malý vlezdoprdelka. Ten druhý neřekl nic. Litoval něčeho? Zajímalo by mě, o čem přemýšlel, když byl přibitý na kříž, aby se na něj všichni mohli dívat klábosit o něm. Na vrcholu hory Golgota. Legrační je, že se stejně jmenuje 012.
Musím se znovu soustředit. Pohybujeme se velmi rozvážně, s jedním okem na hlukoměrech blikajících na vnitřní straně našich hledí, a tak moc jsme si vědomy nebezpečí. Skoro jsem zapomněla jaké to bylo vědět, že můžeš kdykoli umřít.
"Chtěl mě v našem výtahu…"
Nejhorší je, že to jméno je vtip na můj účet. Po nějaké době testování mi začali říkat "D". Myslím, že jsem žila dost dlouho na to, abych byla víc než jen číslo, ale míň než člověk. A když se ostatní konečně zeptali na moje jméno, neřekla jsem jim ho, takže "Dee" mi už zůstalo. Jak říkáte něčemu, co seberete z ulice, adoptujete a dáte tomu nové jméno a místo na spaní? Jasně: tulák.
Skip je od nás nyní jen pár metrů daleko. Zhao znovu přikývla, spustily jsme přepážky na zem a začaly jsme je spojovat, čímž jsme vytvořili zvukotěsnou krabici. Perfektní týmová práce.
Říkají, že jsem součástí týmu, plnohodnotným členem MTF, ale já vím, že to není pravda. Pořád vědí, odkud jsem. Pokaždé, když pro mě něco udělají, každé jídlo nebo přestávka na odpočinek nebo rozhovor se mnou, mi připadá jako charita, jako důkaz povýšenosti. A jednoho dne, až i poslední z nich zestárne a Eta-11 bude zrušena, dostanou amnestii a odejdou se svými rodinami do důchodu. Co dostanu já?
Úponky se stále vlní, škrábou o podlahu a pohybují se skipem. Zblízka to vypadá ostřeji. Více kovové, více cizí. Odtud se dráty nevznášejí, ale natahují. Hledají. Loví. Ale tlačí to po podlaze přímo ke krabici, přesně tam, kde to potřebujeme mít.
A pak se porouchal Tlumič a rozpoutalo se peklo na zemi.
Pípání přepálí senzory o hodně víc, než 14 decibelů. Zhao a já jsme přimrzlí na místě, ale najednou jsem uviděla pohyb. Pouhá hlava vystrčená zpoza rohu, aby viděla, co se děje, ale skip je příliš rychlý. Tucet drátů bleskově vystřelí chodbou a prorazí pěnové přepážky. Strážný nemá čas zareagovat předtím, než ho popadnou a přitáhnou do chodby, obtáčející se kolem něj jako had, zatímco dolů stékají další a další úponky, aby se k nim připojily. A pak…
Musím se na to dívat. Nedokážu otočit hlavu pryč ani zavřít oči. Snažím se vypnout svoji mysl, ale jsem nucená se dívat jak jím to třese a třese.
Netrvá to dlouho, méně než minutu. Mědění hadi se vlečou zpět k tělu skipa, pouhých pár stop napříč. Protahují se otvory ve zničené přepážce a já se snažím vymyslet, co můžeme dělat teď. A pak, po celé věčnosti, jakmile bylo bezpečné se znovu pohnout, se podívám na Zhao.
Je pryč. Neviděla to, ale sledovala, jak to pozoruju já. Její dech je mělký a oči jsou rozostřené – je kompletně mimo. Už je to moc dlouho - zapomněla, jaké to je, když ti přes rameno dýchá smrt. Slabě pokyne na náznak zrušení akce, ale co sakra budeme dělat potom? Sakra, proč sis musela vybrat dnešek na podělaný vycouvání, ty slabá svi-
Bože, kurva, je to na mojí noze! Skip se přilepil přímo na moji polstrovanou botu. Dech se mi zadrhne v krku a jazyk se změní na šmirgl papír. Cítím, jak mě měděné dráty škrábou na mém lýtku, hustá látka nohavice se tím pohybem zkroutila a natáhla. Připadá mi to odporný. Tahle zasraná věc je tak zvrácená, proč ji prostě nemohli zničit? Zdá se, že to tam sedí už celou věčnost, slepě mává a jediné, co chci dělat, je křičet, odkopnout to a ukončit tohle všechno ve chvíli požehnaného uvolnění.
A pak to ze mě sleze a já můžu zase volně dýchat. Moje myšlenky běží jako závod, ale všechny jsou o tom, že je rozbitý Tlumič, rozbitá pěna, rozbitá Zhao. Jsme v prdeli, jsme v prdeli, jsme - ne, drž hubu. Musím přemýšlet o tom, co dělat dál. Mám na přemýšlení dostatek času – nehýbu se a uvnitř obleku nevydávám žádný zvuk.
Oblek! Úponky ho neprorazily, protože materiál má přeci nějakou tu odolnost. A zablokuje dostatek hluku, abychom mohli kolem skipa utvořit novou schránku. Jediný, co musím udělat, je přehodit přes něj oblek a pak počkat na posily.
Začínám povolovat látkové úvazy - žádné hlučné ani suché zipy. Nedívám se na Zhao, ona tu také být nemusí. Jakmile si oblek svléknu, pocítím se velmi odhalená, dokonce i když na sobě mám uniformu. Kůže mě brní a pot na mojí tváři je studený. Nemůžu se dívat na snímač, takže si nemůžu dovolit vydavat jakýkoli zvuk. Ale skip je stále blízko - stačí se naklonit a zakrýt ho bez hluku.
"Nehraj mi žal…"
Krucinál, zase ta písnička! Samozřejmě, právě když se potřebuji nejvíc soustředit, tenhle „dárek“ od mých takzvaných kolegů se mi vrací, aby mě poslal do kytek. Snažím se dýchat tiše, ale cítím, jak se mi svírá čelist.
Udělali ze mě, laboratorní krysy, zbloudilého podvraťáka, kterého si adoptovali, a pak očekávají, že budu vděčná? Očekávají, že budu riskovat svůj život pro jejich rozbitou mobilní jednotku, která nikoho nezajímá? Čekají, že jim zachráním zadky, když to nezvládnou sami?
Vře mi z toho krev v žilách. Nakláním se, jak nejdál to jde, váhu přenáším na jednu nohu a natahuji se s oblekem v obou rukou, když se to stane.
Baterka v kapse mi vyklouzne a kroužek klíčů padá k zemi.
V tu chvíli, když ztratím rovnováhu a vím, že určitě umřu, mě zasáhne vzpomínka z doby před patnácti lety.
Zvýšené hlasy. Vyjdu ven a vidím, jak se polovina týmu hádá s nějakým tužkokrkem z RAISA. Daniels, Smith, Stepovski, dokonce i Hennessey řve. Krysa z informačního oddělení je obklopena statnými oblastními bachaři a vypadá to, že tohle skončí ošklivě. Pak přijde velitel. Vezme papíry od RAISA, odmávne krysu pryč, přečte si je a pak vzhlédne. Na mě. A velitel jasně a pomalu řekne: „Obávám se, že vaše záznamy jsou zastaralé. Tato žena je agentkou MTF a pod mou jurisdikcí. Tady nemáte žádnou pravomoc. Agentko… Agentko Dee, můžete se vrátit na své stanoviště."
To je poslední myšlenka, která mi probleskla hlavou, zatímco sleduji, jak padají klíče a cítím, jak padám. Pamatuji si, že jsem byla hrdá.
A pak se odnikud zjeví Zhaina ruka, vklouzne pod klíče, chytá je a utlumí zvuk jejich dopadu v měkké rukavici obleku. Už nepadám - Zhao je skrčená, druhou ruku má opřenou o mou klíční kost a udržuje mě v rovnováze. Podívá se na mě - vidím, jak její oči uhnou doleva k senzoru - a pomalu na mě mrkne. A pak Zhao vstane, vezme mi oblek z rukou a pečlivě zabalí skipa jako miminko.
Jakmile je v nové krabici a tiše odvezen do nové zadržovací cely, podívám se na Zhao. Sundá si kapuci obleku a pomalu klesá na podlahu – zdá se, že pláče. Zatracená padavka, pomyslela jsem si, ale pak se mi nohy promění v želé a já sedím na podlaze vedle ní a taky mám nějakým záhadným způsobem v očích slzy. Zhao mi beze slova podává baterku a klíče. Jenom mě objala kolem ramen a pak jsme tam dlouho mlčky seděli.
Jak říkáte skupině lidí, kterou většinou nemůžete vystát, ale jsou to ti jediní lidé, kteří vás skutečně znají a vděčíte jim za všechno? Ach ano: rodina.
Později pro nás velitel zažádal o pochvalu. Viděl to celé, ale přiblížení k nám bylo příliš riskantní, jakmile kleknul Tlumič. Říká, že H a Mike odvedli dobrou práci při chytání ostatních skipů a všichni jsme si zasloužili nějaké prostoje. Ha, tohle byl v podstatě první doba provozu, kterou jsme měli za celé dva roky.
Takže je docela divné, že všechny ty sluchové skipy prolomily zadržení ve stejnou dobu? Je to, jako by nás někdo chtěl zaměstnat. Skoro podezřívám velitele, že se snaží udržet naši MTF v provozu. Proč by to někdo jinak dělal?
Až druhý den jsme zjistili, že SCP-012 bylo ukradeno.