Anthropologický přístup k sarkicismu - Studie 02: Pražští Divoši
Anthropologický přístup k sarkicismu
Dr. Matthieu Desmarais, Oddělení Anthropologie
Předmluva:
Naše chápání sarkicismu se za posledních pár desítek let drasticky změnilo. Tyto informace nám odhalily proměnlivý náhled velmi odlišný od dříve vnímaného monolitického chápání víry. Nyní jsme schopni udělat si širší a detailnější představu o sarkickém náboženství a jeho mnoha sektách a kulturních tradicích.
Moderní sekty jsou výsledkem různících se interpretací a některé si zanechaly pouhou vzdálenou podobnost se svými pradávnými předchůdci. To, co často dokáže překvapit ty, kteří sarkicismus studují, jsou zdánlivě dobré úmysly jeho zakladatelů. Cesta do pekel je, jak se říká, dlážděna dobrými úmysly. Toto pořekadlo by Nadace měla vždy mít na mysli, neboť přestože je mezi námi rozdíl mnoha tisíců let, naše organizace hledí do té samé prázdnoty.
A stejně jako prastaří sarkicisté, i my jsme ji našli plnou monster.
Dr. Desmarais, za velkého vystavení riziku sobě samému, se snaží lépe pochopit sarkicismus a jeho neustále se měnící paradigma tím, že studuje existující komunity a objevuje ruiny, artefakty a to, co nám mrtví říci nemohou. Přestože jeho metody jsou neobvyklé (alespoň pro Nadaci), má jeho práce rozhodně výsledky a zaslouží si tedy nadálou přízeň.
Dr. Judith Lowová, starší poradkyně v Oddělení Historie, analýza hrozby náboženských Zájmových Skupin.
STUDIE 02: Pražští Divoši
Bytový komplex obývaný Divochy.
Přehled:
Divoši (podle slovanského slova "divoch", znamenající neznaboh, či primitiv) jsou kryptosarkičtí věřící obývající střední Evropu. Můj výzkum mě zavedl do Prahy, hlavního města České republiky a domova komunity městského kultu Divochů. Urážky na krvi, vyloučení ze společnosti, nucené konvertování a masakry - historie Divochů je plná perzekuce. Tyto události z nich udělaly přísné a pochmurné lidi, kteří jsou velmi opatrní vůči cizincům, a to i na sarkické poměry. Hodně toho přetrpeli, aby si zachovali svou víru a získání jejich důvěry tak nebude lehké.
Historie:
Divoši přišli do této oblasti po sarkické diaspoře mezi lety 1200 až 1000 př.n.l. Po pádu říše Adí-üm se následovníci sarkicismu rozptýlili po celé Euroasii, kde se izolovali a decentralizovali. Věří se, že tato událost může za ohromnou diverzitu mezi jednotlivými sarkickými kulty a jejich kulturou.
Divoši se nejdříve usídlili v Porýní, kde žili v relativním míru mezi germánskými a slovanskými kmeny až do christianizace tohoto regionu za vlády Karla Velikého ke konci 7. stol. n. l. Podobně jako místní pohanské kmeny, i Divoši se stali oběťmi nuceného konvertování a exilu. Ve středověku byli často obviňováni z kacířství, či čarodějnictví a byli upalováni na hranicích. V raném novověku zažívali pogromy, spolu s Romy a Židy, přestože neměli žádný vztah k těmto etnikům. V 17. století se přežívající Divoši přestěhovali do Čech a na Moravu, kde nalezli toleranci u Českého lidu.
Stejně jako jiní, kteří nalezli útočiště v Praze, i oni utrpěli velké ztráty během německé okupace Československa v letech 1938 až 1945. Záznamy ukazují, že se populace Divochů snížila z 12 tisíc napříč Evropou na začátku 20.století, na pouhých 600 kolem roku 1945. Zdá se, že tito lidé unikli kompletnímu vyhlazení, když byla jejich anomální povaha objevena skupinou Ahnenerbe Obskurakorps, ovšem tito přeživší byli ve většině případů nuceni podstoupit řadu experimentů.
Nadace se s Divochy poprvé setkala, jako s testovacími subjekty v tajném nacistickém vědeckém zařízení Eisenblut, nacházejícím se poblíž, v té době již osvobozeného, koncentračního tábora Terezín. Byla domluvena dohoda s jejich vůdcem, Karcistou Nakiakkenem (SCP-████), díky které byla těmto sarkicistům povolena relativní svoboda, přestože jsou technicky vzato pod správou Nadace. Karcista Nakiakken dobrovolně přijal zadržení bez odporování a s příslibem spolupráce, ovšem detaily této dohody jsou tajné a pouze dostupné pro autorizovaný personál Projektu: Sitra Achra. Dr. Judith Lowová, starší členka pracující na projektu, mě informovala, že Nadace chtěla původně odmítnout dohodu a pokusila se jednat proti zájmům Divochů. Neprozradila mi více detailů, ovšem je pravděpodobné, že Karcista Nakiakken měl několik záložních plánů, aby si zajistil spolupráci, což Nadaci nezanechalo jinou možnost, než vyjednávání.
Kultura, tradice a mylné představy:
Divoši označují svou víru, jako Církev Požírače Hříchu, ovšem vnímají Nälkä, jako spirituální základ své víry. Snahy o zakrytí své víry a kultury vedly k nezvratným synkretickým změnám vnitřních tradic a víry (jinak řečeno, jejich ezoterické a exoterické tradice jsou jedinečné kvůli směsici abrahamických, pohanských a sarkických vlivů). Jako příklad lze uvést existenci "svatých", což se neshoduje se sarkickou hagiografií sarkicismu, která je striktně omezená na Velekarcistu Iona a jeho čtyři Klavigar.
Freska zobrazující Svatého Antala (nalevo) a Svatou Imantu (napravo).
Mezi tyto svaté patří:
- Svatý Antal, Třikrát navrácený - Patron vzkříšení, metamorfózy a ochránce dětí.
- Svatý Biellá, Požírač Uctívačů - Patron vojáků (především ochránců víry), sebeobětování a odporu proti bohům a jejich pozemským přisluhovačům.
- Svatý Joŋgu, Jedovatý Měsíc - Patron medicíny, alchymie a léčitelů.
- Svatá Imanta, Pastýřka Masa - Patronka porodních asistentek, chirurgů, řezníků a umění tvorby z masa.
- Svatý Milan, Rudý hák slitování - Patron spravedlivých vrahů, popravčích a dalších vykonavatelů spravedlnosti.
- Svatý Szabolcs, Popelavý - Patron spravedlivých zákonů a dobré vlády.
- Svatý Uksáhkká, Půlnoční červ - Patron vyvrhelů, chudých a nemocných.
- Svatý Yrathas, Nerozbitý - Patron řemeslníků a triumfu vytrvalé práce.
Divoši se drží v ústraní společnosti. Většina civilních obyvatel si není vědoma jejich existence a ti, kteří ano, nevědí o jejich povaze. Divoši tohoto dosahují primárně pomocí anomálních metod, které Nadaci pomáhají udržovat stav normálnosti. Tyto anomálie jsou vytvářeny tak, aby pozměnily způsob, jakým jsou vnímány cizinci, což způsobuje, že jsou domy a kostely Divochů vnímány, jako velmi nezajímavé a lehce zapomenutelné. Tohoto efektu je tradičně dosahováno za využití biochemických látek (známých jako németh) a antimemetických kognitohazardních symbolů (známých jako ūrma), jež jsou malovány na struktury Divochů, nebo tetovány na jejich těla.
Využití ūrma je obzvláště důležité, neboť způsobuje, že vnímané informace jsou odolné vůči zapamatování. Například, pokud se subjekt podívá na ulici, je tato informace vedena z očí do mozku bez problému, ovšem pokud je u vstupu do ulice namalována, či vyryta jistá ūrma, subjekt se podívá a informace bude přijata očima, ale nebude vedena do mozku. Lidská mysl se nedokáže vypořádat s takovými mezerami mezi informacemi a místo toho prázdno zaplní tím, co je nejpravděpodobnější, že se bude v okolí vyskytovat. Během testování se Nadaci podařilo zjistit, že většina subjektů uvidí zeď, hustou vegetaci a v jednom případě policejní barikádu. Ürma se také dá využít k tomu, aby zmizely dveře, nebo psané slovo, či k udělání osoby nerozpoznatelné. Divoši připisují vynález ūrma Klavigaru Nadoxovi.
Zákon je pro Divochy velmi důležitý, neboť Církev Požírače Hříchu vnímá tyto záležitosti s podobným důrazem, jako Judaismus, nebo Islám. Zběžný pohled by ukázal, že není velký rozdíl mezi sarkickým zákonem a světskými, či náboženskými zákony normální společnosti. Vražda je zakázána, stejně jako znásilnění, krádež, či napadení, ovšem jako u různých jiných kultur a náboženství, jsou tyto zákazy subjektivní a dají se různě interpretovat. Mezi více specifické zákony patří:
- "Budeš jísti maso syrové, nedotčené ohněm, ani přepychem."
- "Miluj svého Proroka, Požírače všeho Hříchu, a nikdy neber jeho jméno nadarmo."
- "Probudíš své smysly, své třetí okno dokořán otevřeš, nebudeš se skrývat před Pravdou opilstvím."
- "Budeš se vyhýbat dekadenci ve všech jejích podobách."
- "Budeš dodržovat jaka, nečinnost v přítomnosti zla je sama o sobě zlem."
Divoši nejsou přívětiví lidé, což se dá očekávat vzhledem k jejich historii a praktikám. Jenom díky Nadaci a jejich dohodám a hrozbám, jsem schopen tyto lidi studovat, což je bohužel nijak netěší. Rozhovory jsou obtížné, ale ne nemožné a měl jsem nějaký úspěch u mladších generací.
Vyslýchaný: Zdeňka Slováčková
Vedoucí Rozhovoru: Dr. Matthieu Desmarais
Předmluva: Slečna Slováčková (narozena 1991) pracuje v řeznictví vlastněném Divochy. Zašel jsem za ní, když měla přestávku na kouření, a představil jsem se jako člen Nadace.
<Začátek záznamu>
Dr. Desmarais: Dobrý den, slečno Slováčková. Vadilo by vám, kdybych se zeptal na pár otázek?
Zdeňka Slováčková: Ptejte se, cizinče.
Dr. Desmarais: Jste aktivní členkou Církve Požírače Hříchu?
Zdeňka Slováčková: Jo. [Subjekt potáhne z cigarety a vydechne, zápach je silný] Propůjčuji svůj hlas. Pomáhám s naukou sony mladé krvi.
Dr. Desmarais: Výborně. Byla jste vždy členkou Církve?
Zdeňka Slováčková: [Subjekt vypadá zmateně] Buď se narodíte s vírou, nebo ne. Jinak to nejde.
Dr. Desmarais: Ano, toho jsem si vědom. Dovolte mi to přeformulovat. Byla jste vždy blízko Církvi?
Zdeňka Slováčková: Ach tak. To dává větší smysl. Moje víra v minulosti upadla, ale za posledních pár let ano.
Dr. Desmarais: Opravdu? Proč tomu tak bylo?
Zdeňka Slováčková: [Subjekt pokrčí rameny] Mladická rebelie. Narozdíl od našich příbuzných na venkově, pro nás je těžké uniknout cizím vlivům. Chtěla jsem vlastní identitu a zapomněla jsem jak důležité je to, kým jsme. Asimilace je největším nepřítelem našeho lidu.
Dr. Desmarais: Mladická rebelie - mohla byste to více popsat?
Zdeňka Slováčková: Byla jsem veganka, poslouchala jsem straight edge, křesťanský punk rock - u Proroka, bylo to zahanbující. Nejsem si jistá, jak moc s tím měla co společného moje víra. Není to tak, že bych chtěla uctívat křesťanského Boha. Spíš jsem chtěla naštvat rodiče. Možná spíše upadla moje víra v Církev, než její pravda, chápete? Ty staré rituály a zpěv, je to docela nuda, když jste dítě.
Dr. Desmarais: Zaujalo vás nějaké jiné náboženství? Nebojte, nesnažím se vás konvertovat, jenom jsem zvědavý.
Zdeňka Slováčková: Ehm… asi Budhismus. Mojí podobný cíl, jako my. Buddha mi hodně připomíná Ozi̮rmoka Aspoň tak mi to přišlo. Nikdy jsem se s žádným budhistou nesetkala.
Dr. Desmarais: Ale nyní je vaše víra silná. Jak je to možné?
Zdeňka Slováčková: Moje sestra nikdy nepochybovala. Její víra byla neotřesitelná. Byla krásná, požehnána samotnou Lovataar. Nebyly jsme si blízké. Žárlila jsem na ní a moje srdce se zatemnilo závistí Daevy. Teď už to vím.
Před třemi lety ji od nás někdo odvedl. Ne, neměla bych okořeňovat pravdu, tak to dělají ti, co se bojí boha. [Subjekt si odplivne na zem] Znásilnili jí a roztrhali na kusy, ale ona se nevzdala bez boje. Ti bastardi ji nechali v ulici, vedle odpadků. Naše schopnosti ji nedokázali zachránit, možná kdybychom měli našeho Karcistu. [Subjekt si mě prohlíží]
Dr. Desmarais: Omlouvám se. Kéž bych pro vás mohl něco udělat.
Zdeňka Slováčková: Slova jsou zbytečná. Nepřivedou ji zpět. Ale když jsem viděla její zlomené tělo, moje víra se znovu rozohnila a porozuměla jsem starému učení. Saarn se stala mnou a moje sestra bude brzy pomstěna.
Dr. Desmarais:Pomstěna?
Zdeňka Slováčková: Nikdy neodpouštět, nikdy nezapomenout. Vystopovali jsme ty stvůry, co jí to provedly a za pár dní budou čelit Rozsudku.
Dr. Desmarais: Je mi líto, ale obávám se, že to Nadace nedovolí. Ne pokud je nedokáži přesvědčit o opaku. Možná bych o tom mohl vyjednávat? Nemám povolení uzavírat takové dohody, ale mohl bych o to zažádat. Vzhledem k tomu, jak málo toho vím o "Rozsudku", byla by to jedinečná příležitost se něčemu přiučit.
Zdeňka Slováčková: Jsou to naše tajemství, naše tradice a vy cizinci v nich nemáte žádné místo. Ale pokud jste opravdu přesvědčen, že by to nedovolili, pak… [Subjekt zaváhá] Prosím, udělejte co budete moct. Moje sestra tohle potřebuje. Je naší svatou povinností na to dohlédnout.
<Konec záznamu>
Doslov: Přestože naším cílem je zajištění normálnosti, nikdy nás to nezastavilo od toho, abychom se poučili o anomáliích v kontrolovaném prostředí. Stále toho mnoho nevíme o sarkických rituálech a podobnou šanci u jiných sekt mít nebudeme. To, co se zde naučíme, by nám mohlo pomoci zastavit podobné anomálie v budoucnu. Divoši tyto praktiky skrývali po generace a věřím, že je tedy možné celou akci provést v utajení. Přestože se to může zdát hrozné, věřím, že když dovolíme uskutečnění tohoto rituálu, bude to pro vyšší dobro a mohlo by nám to pomoci pochopit, jak lépe zadržet, či terminovat sarkické kultisty a jejich anomálie.
Formální žádost byla schválena Radou O5 za následujících podmínek:
- Na průběh události bude dohlížet personál Projektu Sitra Achra.
- Zajatci Divochů budou klasifikováni jako personál Třídy D.
- Zabezpečení průběhu bude mít na starosti MTF Psí-9 ("Abyss Gazers").
- Anomálie a anomální fenomény nesmějí opustit místo rituálu.
- Na místě rituálu budou nainstalována audio a video nahrávací zařízení.
- V případě pravděpodobného anomálního fenoménu transmutace budou zajištěny vzorky, které budou zaslány Nadačnímu personálu.
- Většina personálu bude rituál pozorovat nepřímo, za pomocí přímého přenosu s odchylkou třiceti sekund (kvůli možné přítomnosti kognitohazardů).
Oficiální záznam si smí prohlédnout zaměstnanci s Úrovní Prověření 3 a výše. Níže jsou k dispozici mé vlastní poznatky a názory na událost, které byly částečně upraveny dle nařízení Rady O5.
Náš průvodce nás vedl světlem lucerny skrze bezejmenné ulice a tajné zkratky. Místní architektura byla stará, nejspíše středověká a dávno zapomenutá zbytkem města. To ukazuje, jakou sílu mají ūrma. Viděl jsem letmé stíny zvláštních postav kolem a nemohl jsem se ubránit pocitu, že jsme byli sledováni. "To jsou Strážci," informoval nás průvodce. "Pokud na toto místo přivedete násilí, poznáte se s nimi." Studená mlha se přihnala do oblasti a vše zahalila temnotou. Stále jsme šli za světlem.
Okolní prostředí se stávalo stále více exotickým s každou uličkou toho městského bludiště. Plazivé masité úponky na cihlových stěnách mi připomínali popínavé rostliny, ale v metrových intervalech na nich vyrůstaly světélkující puchýře. Budovy se zdály být zkroucené s podivnými otvory a spirálovými střechami. Čím déle jsme šli, tím více okolní struktury odporovaly své vlastní geometrii. Vzpomněl jsem si na jistého Nadačního matematika, který mi jednou řekl, že dimenzionální anomálie "nesnáší pravé úhly". Brzy nás obklopily bodce ukazující napíchnuté zbytky historických nepřátel. Mezi nimi jsem rozeznal zrezivělou rytířskou zbroj, roztrhané inkvizitorské róby a uniformy agentů Ahnenerbe Obskurakorps. Brutální připomínka toho, že dokud jsme v teritoriu Divochů, měli bychom respektovat jejich pravidla.
Naším cílem se ukázal být zdroj oné mlhy, jež se valila z jeho komínů, jako smog z továrny. Kromě toho budova připomínala katolickou katedrálu (ovšem bez jakékoliv křesťanské ikonografie). Zdi měly jednotnou texturu, která vypadala téměř organicky, jako z Beksińskiho obrazů. Ptal jsem se sám sebe, zda byla budova postavena normálně, nebo byla nějak vytvarována do své aktuální podoby.
Takové otázky do mé již tak ustarané mysli neustále vháněly velmi děsivou myšlenku: byl ten kostel živý? Přemýšlel jsem nad tou možností, spolu se vším, co implikovala, zatímco jsem následoval ostatní dovnitř.
Ohromný hrudní koš nad sebou držel strop a byl podpořený pilíři z kostí, které připomínaly stehenní kosti nějaké bájné stvůry. Nad námi se vznášelo lidské srdce, ovšem bylo mnohem větší velikosti. Katedrála z masa a kostí, myslel jsem si, že je to pouze výzdoba, nebo jsem se alespoň pokoušel sám sebe o tom přesvědčit. Odpověď na tuto otázku jsem dostal v momentě, kdy ono enormní srdce zatlouklo tak hlasitě, že se zvuk odrážel od stěn.
Žena oděná v kůži mě vzala za ruku a odvedla mě dopředu. Nejsem si jistý, zda mělo jít o poctu, nebo už nechtěli dál poslouchat mé otázky, neboť to, co jsem viděl, by mnohé odradilo od dalšího bádání. Přítomnost bezpečnostního personálu mi nijak nepřidala na pocitu bezpečí, ale kamery a další výzkumníci mi alespoň dodávali pocit známého prostředí v jinak naprosto nemyslitelném místě.
Ve středu místnosti stál impozantní muž, měl přes 2 metry na výšku a vážil určitě alespoň 200 kg čistých svalů. Byl oděný do tradičního úboru tvarovače masa, který připomínal zamazanou řeznickou zástěru přes sešitý kožený kilt. Tělo měl pomalované (nebo potetované) mnoha sarkickými runami a v rukou měl masivní sekáček na maso (nástroj neměl rukojeť a ruce jeho nositele tak byly zkrvavené). Obličej mu zakrývala maska (nebo helma, protože zakrývala celý povrch hlavy) připomínající středověký mučící nástroj a zařezávala se mu do masa, takže měl oblečení zbarvené krví.
Na místo rituálu poté vstoupila žena. Podobně, jako její mužský protějšek, i ona na sobě měla úbor tvarovače masa s holou hrudí a v ruce nesla kosu. Spodní část její tváře zakrývala kostěná maska připomínající čelisti a zuby neznámého predátora, což jí dodalo na psovitém vzhledu (ovšem zuby připomínaly spíše zuby žraloků, což bylo zvláštní vzhledem k poloze České republiky). Její vlasy byly zapleteny skrze obratlové jamky, což byl nejspíše přežitek z dob jejich kmenové minulosti.
Ženu následoval další tvarovač masa, vyzáblá téměř mrtvolně vyhlížející postava u které si nejsem jistý pohlavím. Postava přišla s kopím z chitinózního ostnu a měla stočenou, asymetrickou masku, z jejíž ohromné tlamy vylézaly zvláštní úponky.
Pochodně osvětlující místnost náhle uhasly a byly pomalu nahrazeny jemným fialovým bioluminiscenčním světlem z tenkých organických vláken u stropu. Toto nové světlo odhalilo skutečnou hloubku struktury, která sestupovala zdánlivě do nekonečné propasti, nad níž bylo zavěšeno několik hliněných nádob s podobou lidí, které byly ovšem příliš malé na to, aby v nich opravdu byli lidé. Byly zavěšeny ve vzduchu stejnými plazivými úponky, které jsme viděli předtím a které se obtáčely kolem "krků", každé z nádob, jako smyčka. Jejich účel nám zůstal zahalen až do závěru ceremonie.
Tři osoby, všechny pohmožděné a zbité, byly přivedeny do středu místnosti a pomocí řetězů připoutány ke kostěnému pilíři. Jednalo se o dva muže a jednu ženu, přičemž všechny postavy byly nahé a měly do masa vyřezány sarkické runy. Následující informace o těchto lidech mi byly dodány po závěru rituálu.
První z nich (z mého pohledu zleva) byl obtloustlý muž s vyřezanou runou znamenající "zkažený požírač" a další runou "hanitel osobní svobody", ovšem s úpravou, kde slovo "hanitel" znamenalo pedofil. Tento muž byl později identifikován jako čtyřiapadesátiletý Petr B███, bohatý dědic lukrativní finanční společnosti ███████████. Přestože byl několikrát obviněn ze sexuálního zneužívání dětí (včetně svých vlastních), podařilo se mu vždy uniknout vězení díky vydírání a právním kličkám. Před několika týdny zmizel, pravděpodobně opustil zemi s falešnou identitou. K mému překvapení nebyl žádný z těchto zločinů vykonán proti Divochům, kteří přesto měli pocit, že si zaslouží "Rozsudek".
Druhou osobou byla atraktivní žena s vyřezanými runami "porušitelka přísah", "hadí jed" a "ješitnost Daevy". Později byla identifikována jako třicetiletá Klára L████████, modelka a profesionální "černá vdova", které je připisováno možné zabití tří manželů a pěti nevlastních dětí. Přestože byla zapletena do několika dalších vražd, byla souzena pouze za vraždu svého posledního manžela a jeho dvou mladých dcer. Byla zproštěna viny kvůli nedostatku důkazů. Později bylo zjištěno, že měla aféru s žalobcem, který měl dostatek důkazů, ale odmítl je použít. Zmizela před několika měsíci po zakoupení dvou letenek do USA. Podobně jako u předchozího subjektu, neměly její zločiny nic společného s Divochy.
Posledním byl mladý muž s vyřezanými runami "hanitel osobní svobody", "rozparovač" a "krutost Archona". Později byl identifikován jako dvaadvacetiletý Jakub P████, muž s dlouhou historií násilnictví. Co je ovšem důležitější, byl zodpovědný za znásilnění a vraždu sestry slečny Slováčkové. Navzdory své situaci byl plný vzdoru.
Žena s kosou začala recitovat v adytštině a ukazovat na zajatce, jak postupně promlouvala o jejich zločinech. Vyzáblý tvarovač masa bodnul svým kopím do tlustého břicha prvního ze zajatců, který zakvílel bolestí. Největší z tvarovačů pozvedl svůj sekáček a začal opakovaně skandovat "Ke nok k'trol!" či něco podobného.
Břicho prvního zajatce se začalo drasticky zvětšovat, až nakonec prasklo. Vnitřnosti se rozprskly všude kolem a začaly se pohybovat samy od sebe, obtočily se kolem dalších dvou vězňů jako had. Tam, kde býval konečník, byla teď ústa plná zubů. Tvarovačka masa přešla k prostřední zajatkyni a začala jí odřezávat obličej. Přes změť hučivých zvuků zpěváků a ostré skřeky těch, co prováděli rituály, jsem sotva slyšel výkřiky zajatců.
Padla rána sekáčkem, jež přeřízl třetího zajatce napůl, ale zdálo se, že všichni tři zajatci jsou stále naživu a plně si uvědomují, co se jim děje. Vnitřnosti se začaly sunout do krku zajatkyně veprostřed a poté vyšly druhým koncem jejího těla a poté do díry v místě, kde bývaly genitálie třetího zajatce, dokud vnitřnosti neprošly všemi třemi zajatci. Tvarovači masa řezali a sekali a pronikali a jejich oběti, odsouzenci, se začali pomalu spojovat dohromady.
Jak je možné, že byli stále naživu? Bylo to něco naprosto nepředstavitelně hrozného.
To groteskní představení pro mě začalo být příliš a začal jsem zvracet. Postavil jsem se z židle a na všech čtyřech jsem upadl na zkrvavenou zem a začal zvracet. Byl jsem rád, že jsem nebyl jediný z výzkumníků, co nevydržel pohled na onu živoucí noční můru. Dokonce i bezpečnostní personál vypadal bledě a nepřipraveně na to, co se před námi odehrávalo. Tvarovači masa předali své nástroje několika asistentům a poté se zabořili rukama do hromady ječícího masa, které se před mýma očima začalo natahovat a zmenšovat, trhat a znovu srůstat.
Byl to naprosto nereálný okamžik. Hrouda živoucího masa explodovala a z díry začaly vypadávat šlachy a kosti. Ta odporná věc reagovala na rituál a zapletla všechny tři dohromady do jedné nové zdegenerované podoby.
Znovu jsem se pozvracel a ztratil jsem vědomí. Když jsem se znovu probral, spatřil jsem výsledek jejich hrozné práce. Nikdy jsem s tím neměl souhlasit. Očekával jsem možná popravu, ale tohle? Tohle bylo daleko za hranicí toho, co jsem očekával.
Nemělo to žádná ústa, kterými by to mohlo jíst, nebo v této situaci, spíše křičet. Bylo to slabé a naprosto žalostné stvoření. Červi měli více důstojnosti, než ta klepající se, politováníhodná věc. Chtěl jsem to zašlápnout a zprostit toho utrpení, ale kultisté měli v plánu něco jiného. Pohybem zápěstí přivolal vyzáblý tvarovač masa jednu ze zavěšených nádob, která se spustila na šlahounech dolů. Žena vytáhla z otvoru na vrchu zátku, přičemž se několik malých červovitých stvoření pokusilo neúspěšně utéct. Největší tvarovač masa zvedl jejich nejnovější stvoření a vhodil jej do nádoby, kde jej uzavřel s ostatními odsouzenými a šlahoun poté navrátil nádobu zpět na její původní místo, kde nepochybně byla zavěšená již stovky let.
Podle počtu nádob jich tam mohou být tisíce. Bylo by milosrdné je všechny spálit. Ty patetické, bezmocné věci, které byly kdysi vrahy a násilníky, kteří pouze šířili utrpení. Jsou ti stejní lidé stále uvnitř té ubohé formy? Tři mysli nucené navždy sdílet jedno nechutné tělo. Aby potrestali viníky, vytvořili sarkicisté peklo na zemi.
Po této události se na Divochy nemohu podívat stejně a bojím se, že tento prožitek ovlivní mou profesionalitu. Byla to spravedlnost? Nemyslím si, ale mohu je já, ze svého úhlu pohledu, opravdu soudit? Budu nad tím uvažovat, ale nemyslím si, že kdy najdu uspokojivou odpověď.
Po mém zážitku s "Rozsudkem"jsem se rozhodl na nějakou chvíli výzkumu zanechat. Má dovolená byla však předčasně ukončena speciální žádostí od Dr. Tomoko Muso, která byla pouze poslem žádosti, která přišla od subjektu v její péči, SCP-████, také známého jako Karcista Nakiakken, zadržený vůdce Divochů. Kvůli tomuto setkání jsem odcestoval do Humanoidní Zadržovací Oblasti-486 v Německu.
Karcista Nakiakken, malíř neznámý (kolem roku 1640).
Vyslýchaný: Karcista Nakiakken (SCP-████)
Vedoucí Rozhovoru: Dr. Matthieu Desmarais
Předmluva: Přestože již studuji sarkicismus téměř deset let, toto je mé první setkání se skutečným Karcistou. Subjekt je držen v protipsyonické humanoidní zadržovací cele a budeme spolu hovořit přes interkom. Subjekt vypadá podobně jako na svém portrétu, který ovšem nezachycuje spodní polovinu těla, která je hadovitá, ovšem bledá a bez šupin, jako zbytek těla. Subjekt má čtyři štíhlé dlouhé paže zakončené dlaněmi se šesti prsty a vytetovanýma lidskýma očima. Na sobě má oranžové oblečení uzpůsobené jeho nelidské anatomii. Jeho obličej nevyjadřuje před začátkem rozhovoru žádné určité emoce.
<Začátek záznamu>
Dr. Desmarais: Karcisto Nakiakkene, je mi ctí se s vámi setkat.
Karcista Nakiakken: Opravdu? [Začínám cítit něco ve své mysli] Nejste v pořádku. Rozsudek vás vyděsil. Povězte mi, jak se cítíte? Musíte mít otázky. (Druhý hlas promluvil v mé mysli: "Otázky, na které se bojíte zeptat.")
Dr. Desmarais: Já… [Zaváhal jsem kvůli zjištění, že jeho schopnosti dokáží proniknout zadržovací celou] Proč? Vaši lidé je mohli prostě popravit. Bylo by po všem a už by nikomu nemohli ublížit. Ani nejsem zastáncem trestu smrti, ale bylo by to lepší, než věčnost strávená jako jedna z těch věcí. Oni nezemřou, že ne?
Karcista Nakiakken: Mocní a krutí musejí být… postaveni do latě? Tak se to říká? Proč bychom je vraceli zpět do cyklu, když se ještě nenaučili lítosti? Dáváme jim formu a místo, kde není možné nic, než přemýšlet, a dodáme jim špetku své síly, aby žili věčně. Ale pokud se naučí lítosti… lítosti za své nespočetné hrůzy… pak se smějí navrátit a my je navedeme na správnou cestu.
Dr. Desmarais: Chcete říct, že se mohou změnit, zpět na lidi? Máte nějaké důkazy?
Karcista Nakiakken: Sebrali jsme jim jejich lidství. Ale Pastýři obětovali vlastní krev své tvorbě. Odsouzení v sobě mají esenci Staré Krve a s Nadoxovou pomocí jsme vytvořili zámek, jehož klíčem je pokání. ("Vypusť hřích z žil, vyžeň zlo z masa, znič vředy arogance, chamtivosti a krutosti…") [Moje mysl je zaplavena obrazy masa a infikovaných ran]
Dr. Desmarais: Vrátil se někdo?
Karcista Nakiakken: Vím pouze o třech. Mnoho lidí bylo odsouzeno, ale pouze tři prošli metamorfózou a vrátili se jako lidé. Jeden byl bandita, druhý tyran a ten poslední upaloval "čarodějnice". Možná se vrátí i ti ostatní, ale tito tři potřebovali několik staletí. ("Housenka se svíjí v kokonu, ne všichni se osvobodí a postoupí dál…") [V koutcích oka vidím poletující motýli, kteří po chvíli vzplanou a zmizí]
Dr. Desmarais: A co zlo, které sami šíříte? To, co jsem viděl, bylo sadistické. Bylo to pouhé mučení.
Karcista Nakiakken: Při Rozsudku nejde o zlo. Bez toho, aby člověk poznal utrpení, nemůže poznat empatii a bez ní nemůže nalézt vykoupení. ("Sundej svou masku. Odhal svou pravou tvář…") [Uchopil jsem svou tvář a měl jsem pocit, jako kdyby začala sjíždět stranou]
Dr. Desmarais: Jste stvůry. [Toto bylo naprosto neprofesionální a plně se za to omlouvám]
Karcista Nakiakken: Taková naivita. ("Taková lehkomyslnost…") [Můj zrak se začal rozostřovat a točit]
Dr. Desmarais: Jděte pryč z mé hlavy.
Karcista Nakiakken: Nejsem váš nepřítel, Dr. Desmaraisi. Pouze chci, abyste byl upřímný. Máte omezené znalosti o Nadaci. Řekněme, že naše 'stvůry' nejsou nic proti hrůzám, které vaši kolegové vypustili na svět. ("Ano, ale vždy pro vyšší dobro… tak to neustále opakují, znovu a znovu… jednoduchá lež, která jim pomáhá spát v noci…") [Viděl jsem horu mrtvol v oranžových kombinézách, nejspíše personál Třídy D]
Dr. Desmarais: Nemáte žádný důkaz. Proč bych vám měl věřit?
Karcista Nakiakken: [DATA VYMAZÁNA]
Dr. Desmarais: Už toho mám dost. Omlouvám se, pokud jsem se vás svými slovy dotkl, ale pokud se mnou chcete znovu hovořit, budete musel ukázat, že se zvládáte držet zpátky. Chci porozumět vaší kultuře a víře, opravdu chci a myslel jsem si, že proto jste se mnou chtěl mluvit.
Karcista Nakiakken: [DATA VYMAZÁNA]
Dr. Desmarais: Prosím, upravte někdo ty psyonické inhibitory a pusťte mě odsud.
<Konec záznamu>
Doslov: Doufal jsem v něco jiného. Už jsem daleko od Oblasti-486 a doufám, že daleko mimo jeho dosah. Když nad tím uvažuji, nevím, proč mě překvapuje, že entita, kterou jsme celá desetiletí drželi v zajetí, nás tolik nenávidí. Něco mi řekl. Něco, co jsem neměl vědět. Nadace ty informace odstranila. Bylo to nutné pro vyšší dobro. Z vlastní vůle prohlašuji, že stále věřím v naši misi a subjekt selhal v jakémkoliv pokusu změnit mé priority.
Nemohl jsem se ubránit pocitu, že při mém posledním rozhovoru s SCP-████, jsem to byl já, kdo vyprovokoval konflikt. Přidaný stres z toho, jakým způsobem SCP-████ komunikuje, spolu se vzpomínkami na Rozsudek, způsobil, že jsem nebyl psychicky připravený na rozhovor. Od té doby jsem s SCP-████ komunikoval prostřednictvím dopisů a společně jsme se dohodli na druhém rozhovoru. Karcista má informace, které jinak nemohu získat.
Vyslýchaný: Karcista Nakiakken (SCP-████)
Vedoucí Rozhovoru: Dr. Matthieu Desmarais
Předmluva: Můj druhý rozhovor se subjektem. Doufám, že bude více k užitku, než ten poslední.
<Začátek záznamu>
Dr. Desmarais: Dobrý den, Karcisto Nakiakkene. Začneme několika jednoduchými otázkami. Kde jste se narodil a pod jakým jménem?
Karcista Nakiakken: Narodil jsem se pod jménem Alberich roku 764 podle vašeho kalendáře.
Dr. Desmarais: Narodil jste se v Praze?
Karcista Nakiakken: Ne. Žil jsem ve vesnici v Černém lese tam, kde dnes leží Německo. ("Karel Řezník… Král Uctívačů… Meč Archonů… Moje vesnice byla vypálena… Pořád cítím popel! Moje rodina je v mých plicích!") [Přestože jsem věděl, že se jedná o iluzi, cítil jsem zápach hořících těl a žár plamenů. Muselo jít o jakousi empatickou anomálii]
Dr. Desmarais: Omlouvám se, nechtěl jsem-
Karcista Nakiakken: [Subjekt mě přeruší] Není třeba omluv. Je to dávná historie… [Subjekt si pokládá jednu ruku na obličej a čelo] Z těch pár, co přežilo, zůstali uprchlíci. Naše Karcistka se obětovala, abychom mohli přežít. Byl jsem její student, zatímco ona se učila u samotného Nadoxe… ("Jak jsem jí záviděl… Učit se u jednoho z Klavigar a navíc Nadoxe, toho nejsilnějšího z nich… Toho, kterému Prorok věřil nejvíc…")
Dr. Desmarais: Vaše učitelka. Jaká byla?
Karcista Nakiakken: Karcistka Viekudh byla moudrá, přívětivá a charismatická. Byla to zkušená diplomatka, pomohla Sasům s vytvořením Irminsulu a získala si jejich spojenectví, dokud i oni nepadli za oběť Řezníkovi. [Před očima jsem viděl poskvrněný chrám. Byl opravdu anomální? A jakým způsobem? Bez něj Sasové padli, buď se obrátili na křesťanství, nebo zemřeli]
Dr. Desmarais: "Uctívači" je pro vás a vaše lidi urážlivý termín, ale pohané také uctívali bohy a přesto se zdá, že je vnímáte pozitivně.
Karcista Nakiakken: Ano, nesouhlasili jsme s jejich vírou, ale mezi našimi národy byl respekt, nechtěli nás nijak konvertovat. ("Nebo nás upálit!") Je v povaze Uctívačů chtít konvertovat a ničit všechny nevěřící. (Krví a poslušností krmí Vnější Hrůzy… Věčná kosmická tragédie…") [Ucítil jsem náhlý příval hrůzy, ovšem nebyl spojený s žádnými vizemi, ani vjemy]
Dr. Desmarais: To je hrozný pohled na svět.
Karcista Nakiakken: Taková je skutečnost. ("Smrt krmí oltář… Smrt krmí Stvůry… Ty pozřou naše duše, dokud nic nezbude…")
Dr. Desmarais: Když jste přišli do Prahy, byli jste vítáni?
Karcista Nakiakken: Lhostejnost byla tím jediným uvítáním, které jsme si přáli a také se nám jí dostalo. Češi nejsou věřící lidé a přestože nevědí o naší pravé povaze, respektujeme je.
Dr. Desmarais: Ale tam byli také Uctívači, nebo ne?
Karcista Nakiakken: Vždy se najdou cizinci. Lovci čarodějnic a neznabozi. Přestože moje síla byla veliká, měli jsme ztráty. Nemohl jsem je ochránit všechny. ("Z jejich kostí jsem postavil kostel…") A poté přišli Hitlerovi paladini…
Dr. Desmarais: Považujete nacisty za Uctívače? Přestože mnozí z nich byli křesťané, nemyslím si, že zabíjeli ve jménu náboženství.
Karcista Nakiakken: Většina si nedokáže všimnout machinací, které je vedou. Důvod takové oběti… Nevidím k tomu jiný důvod. ("Vnější Hrůzy vedou neviditelnou rukou… jejich zlo se nedá pochopit…") [Pocit hrůzy se navrátil, silnější než předtím]
Dr. Desmarais: Spřátelil jste se někdy s někým, kdo nepatřil k Divochům?
Karcista Nakiakken: Ano.
Dr. Desmarais: To mě překvapuje, vzhledem k tomu, jak daleko vaši lidé zašli, aby se skryli. S kým, mohu-li se zeptat?
Karcista Nakiakken: Pan Dee a sir Kelly mě přišli navštívit. ("Skoro jsem je pozřel…") Taková troufalost, poskvrnit mé místo! Ale rozloučili jsme se jako přátelé. Byli dobrými studenty, ale nenaučil jsem je všechna naše tajemství…
Dr. Desmarais: Někdo další?
Karcista Nakiakken: Byl tu jeden. Přestože své děti miluji, zacházejí se mnou s takovou úctou, že je těžké vést s nimi upřímnou konverzaci. Nechci být uctíván a chválen.
Dr. Desmarais: Pokračujte.
Karcista Nakiakken: Jeho jméno bylo Jehuda. Byl dítětem Abraháma, pražským rabínem. Podobně jako Dee a Kelly, i on hledal pravdu… ("Byl odhodlán odhalit tajemství nekonečna…") Filozof a mystik následující cestu vědomostí, ať už ho zavedla kamkoliv…
Dr. Desmarais: Chybí vám.
Karcista Nakiakken: Ano. ("Je to rána, která se nikdy nezahojí…") Byli jsme spřízněné duše. Chtěl porozumět podstatě života a zreplikovat ji. Ignoroval mnoho mých rad, neboť věřil, že maso byla doména jeho "boha". I tak chtěl dosáhnout svého s pomocí triviálnějších metod. Jak pyšný byl na své stvoření, na toho golema… ("Ale z hlíny… tak neefektivní… tak podřadné…") Bohužel nevím, co se s ním stalo. [Hrůza odezněla a byla nahrazena melancholií]
Dr. Desmarais: Pražský golem? Je to slavná legenda. Ale myslel jsem, že jen pouhá legenda. Socha jeho stvořitele stojí v městské radnici. Jehuda Liva… ben něco.
Karcista Nakiakken: Jehuda Liva ben Becalel. Onu sochu jsem navštívil mnohokrát, skrze oči jiných. Nabídl jsem mu nesmrtelnost, ale on byl příliš tvrdohlavý. Řekl mi, že je připraven na setkání se svým stvořitelem. ("Nikdo není připraven… Ne kdyby věděli jak hluboká je prázdnota zapomnění…")
Dr. Desmarais: Smrt si nakonec přijde pro všechny.
Karcista Nakiakken: Ale tak to být nemusí. ("Koloběh je možné zlomit… Kolo se dá zničit…")
Dr. Desmarais: Ale jak? Jak se to některým z vašich lidí podařilo?
Karcista Nakiakken: Velkého Díla není dosaženo nesmrtelností… Nýbrž odtržením své smrtelnosti od masa.
Dr. Desmarais: Mě to připadá stejné.
Karcista Nakiakken: Smrtelnost není nezbytný aspekt života. Je to kletba násilně přidaná do naší esence.
Dr. Desmarais: Esence?
Karcista Nakiakken: Vy tomu říkáte geny. Vnější Hrůzy si nepřejí, aby s nimi jejich děti soupeřily, protože jsme určeni k oltáři. ("A tak nás zakleli zkázou… kletbou konce… pojistka, která zajistí, že budeme pozřeni…") Ale moje nesmrtelná povaha mě neochrání před koncem všech věcí.
Dr. Desmarais: Co tím myslíte?
Karcista Nakiakken: Nepřeji si vám odhalit celou povahu své víry. Přestože obdivuji vaší potřebu vědět víc, znáte pouhý střípek pravdy. Vaše přítomnost u Rozsudku vás pokazila, zabarvila vaše názory o starých zvycích našich předchůdců. Nejsme "kult masa" - (Tento termín se opakoval v mé mysli pořád dokola…") Maso je pouhým nástrojem, božská kletba, kterou jsme se naučili porazit a ovládat. ("…dýka otočená od oběti k srdci jejího držitele…")
Dr. Desmarais: Je tu snad něco, čeho bychom se měli obávat?
Karcista Nakiakken: Řekl jsem dost. Zdvořile vás žádám, abyste odešel.
Dr. Desmarais: Respektuji vaši žádost. Děkuji za váš čas.
<Konec záznamu>
Doslov: Když jsem opustil Oblast-486, zachvátila mě náhlá bolest hlavy, malátnost a poté ztráta vědomí. Vzbudil jsem se na ošetřovně v Oblasti se vzpomínkou v mysli. V Černém lese v Německu je zakopáno něco důležitého, něco co Karcista Nakiakken chce, abych našel, ale o čem mi z neznámého důvodu nemohl říct. Samozřejmě bylo jasné, že to nahlásím Nadaci, takže to nebylo jeho obavou.
Pokud ne Nadace, tak koho? Koho, nebo čeho se Karcista bojí?
S touto novou informací jsem cestoval do Německa s týmem Nadačních archeologů. Po několikadenním výkopu jsme objevili ruiny vesnice s povědomou kostěnou architekturou. Kostěné ostatky byly rovněž nalezeny spolu s velkým množstvím popela a zuhelnatělých trosek. Bylo zjištěno, že se jedná o místo masakru, a že vesnice byla úmyslně vypálena.
Mezi mrtvými byly objeveny i abnormální pozůstatky těla s humanoidními a jelenovitými rysy, spolu s dalšími mutacemi, které naznačují, že šlo o Karcistu. Kosti držely pohromadě díky černé olejovité substanci s podobnou konzistencí a lepkavostí, jako asfalt. Díky tomu si tělo zachovalo tvar a pozici, při níž bylo tělo v době smrti. Tělo bylo nalezeno v klečící pozici se skloněnou hlavou a pažemi obtočenými kolem neznámého objektu. Ostatky byly vykopány a odvezeny do Oblasti-282 kvůli pitvě, která odhalila množství zrezivělých hrotů šípů a ostří mečů zabodnutých v těle.
Předpokládá se, že tyto ostatky patří Karcistce Viekudh, která byl podle Divochů zavražděna křesťanskými bojovníky na rozkaz Karla Velikého kolem roku 774 n.l. Kamenná krabička se skládacím zámkem byla objevena spolu s ostatky. Zdá se, že Karcistka zahynula při pokusu ochránit tento objekt. Sarkické skládací krabičky byly nalezeny již dříve při archeologických vykopávkách a v osobních sbírkách neosarkických kultistů a jsou považovány za extrémně nebezpečné, kvůli přítomnosti anomálních pastí, jež se spustí v případě, že je skládanka vyřešena nesprávně.
Naštěstí byly tyto pasti (často vypuštění chemických, či biologických činidel) navrženy tak, aby působily na živé organizmy a nemají žádný účinek na neorganické materiály. To Nadaci dovolilo otevřít krabičku pomocí dálkově ovládaného stroje ve sterilním a uzavřeném prostředí. Uvnitř krabičky byly objeveny následující předměty:
- Kostěná flétna: Objekt se nezdá být anomální a byl uvnitř nejspíše uložen z osobních důvodů. Posluchači popsali hudbu nástroje jako "chmurnou" a "děsivě krásnou".
- Zlatý srp: Římský historik Tacitus zapsal, že zlaté srpy byly používány při druidských rituálech. Vzhledem k tomu, že sarkické zbraně a nástroje jsou tradičně vytvářeny z kostí a podobných organických materiálů, věří se, že tento zlatý srp byl darem, nejspíše od kmene Sasů.
- Proutěná panenka: Objekt není anomální. Podobně jako u flétny, byl i tento objekt nejspíše uložen z osobních důvodů.
- Kodex z Černého lesa: Kodex je sbírkou třinácti prastarých svitků v neznámém jazyce, jejichž symboly neustále mění tvar pomocí anomálních metod. Přestože se obsah svitků doposud nepodařilo rozluštit, obsahuje text několik symbolů používaných v sarkických a daevitských spisech. Svitky jsou vytvořeny z kůže neznámého zvířete a byly datovány kolem 1100 př.n.l. Analýza inkoustu naznačuje, že jej z větší části tvoří krev. Snahy o přeložení kodexu spustily několik anomálních incidentů a dokumenty tak byly překlasifikovány na SCP-████. Mnoho z těchto svitků obsahovala Nadoxovu pečeť.
- Píseň zkázy Karcistky Viekudh: Svitek popsaný rukopisem Karcistky Viekudh. Tento dokument se datuje kolem 600 n.l. Níže byl přeložen z adytštiny:
Symbol, nebo stylistická reprezentace skutečného objektu, nebo entity ze svitku. Dr. Lowová teoretizuje, že se jedná o umělecké ztvárnění Archona, nebo "starého boha". Nepřátelských entit, které hrají velkou roli v sarkické mytologii.
I: Sona Juksi
Temnota ke mě přišla a zašeptala,
"Smrt je tvá známá"
Řekla jsem, že je to lež
A přednesla před Temnotou
Pravé jméno Proroka,
Neboť smrt nemá žádnou moc nad mým [srdcem/duchem]
A Temnota se zasmála,
A vzala mě za ruku
Aby mě provedla Lesem [Kopí/Nabodnout]
A do Bažiny Zapomenutých Věcí
Dokud se voda nepročistila
A nebyla bez poskvrny.
A Temnota řekla,
"Podívej se do vody"
A tak jsem učinila
A ve svém odrazu jsem našla rozklad,
Bez kůže a s řezy v Mase
A moje Lebka byla potřená posvátným olejem.
A Temnota obrátila mou tvář k nebesům,
Kde jsem spatřila šest rudých hvězd v zákrytu
To nejstrašnější ze znamení
Padla jsem na kolena v mukách
Když jsem se znovu otočila k Temnotě,
V obavách z této předtuchy.
A temnota svlékla svou kůži stínů
A začala požírat
A požírala [sebe]
Z Krve a Semene
V tomto vzdoru Přírodě,
Byl Velekarcista znovu zrozen.
A On mi pověděl,
"Zři to, co já, mé dítě,
Očima nespoutanýma okovy času"
A Prorok si vyrval oči z lebky
A vložil je do mé,
Abych mohla vidět Jeho Pravdu.
A já viděla své spřízněnce
Visící bez života z mrtvého stromu
Oběti rouhavého ohně
A pod touto hrůzou seděl on
Cizinec zahalený ve fantastických barvách
Své potrhané róby a kápě.
Těžká kutna a zlatá koruna vrhaly stín
Vše kolem, krom šedých rtů skotačilo
[Do] jedovatého šklebu lháře
Odhalujíc vzhled rozkladu
A tři jazyky smáčené v jedu,
Vlnící se do rytmu vzdálených bubnů.
Mé končetiny odmítaly poslechnout,
Nedovolily my být predátorem, ani kořistí
A pokud tento Cizinec vládl mými kostmi,
Pamatuji si předcházející zápach
Hořícího masa a proutí
Mé vzplanuvší duše.
Nezbývá nic, než zapomnění.
A nekonečná disharmonie toho hrozného bubnu.
II: Sona Saarasaati
Zapomnění mě přitáhlo blíž
A zašeptalo do mého ucha,
Vytáhlo staré vzpomínky
Mé křehké a pološílené mysli
A já si vzpomněla na podivný příběh,
Starší, než Archoni samotní.
Jak nebohý je člověk,
Neschopný se vžít do kosmu,
Krom jednoduchých přirovnání
Však možná je to milost,
Člověk je hloupé stvoření,
Příliš podobné svému Slepému Stvořiteli.
Příběh samotný je zapsán v Krvi
A vypráví příběh Přírody
A jejího znásilnění Chaosem
Její lůno poskvrněné nemocí,
Potratila vesmír,
Pokažené a padlé stvoření.
Její dítě pláče pro matku, která neodpovídá,
Pozřené hladem, který nikdy neskončí.
III: Sona Sodasika
Probouzím se do známého světa,
Spoutaná neznámým věkem
Plným kouře a kovu,
Jako Bronzových lidí z dávných válek
A stále slyším neutuchající rytmus
Jako bubny útočící armády,
Moc bohů byla uchopena
Ale byla otočena proti sobě
A tak mnozí umírají pro nic
V bahně a špíně
Hostina pro požírače mrtvol
Pro nakrmení tyranů.
A přes to vše stále slyším
Šílený rytmus toho hrozného bubnu
Jak se kovová monstra mění a vyvíjí
Na proměnlivých bojištích
Žlutý zápach dusí a kazí,
A rouhavý oheň prší z nebes.
Volala jsem chtíc být slyšena,
Chtěla jsem znát důvod krveprolití,
A přede mnou se objevil Velekarcista
A odhalil tu nejhorší z pravd,
"Svět je oltář a každá smrt je obětí
"Hrozivým Bohům Bolesti a Utrpení."
Opět mě vzal za ruku,
Vedl mě skrze pole ohně a kostí,
A na vrchol hory mrtvol
Přes hrůzy světa pod námi
Svítily ten den krásně hvězdy
Velekarcista nasměroval můj zrak k Půlnočnímu Červu
A já uviděla to, co bylo kdysi skryté.
Velké prázdno, kde žádná hvězda nesvítí
A k mé hrůze, se temnota roztáhla,
Velký stín táhnoucí se přes celý kosmos,
Šířící se jako nezastavitelná nemoc,
Dokud poslední světlo neuhasne.
A teprve potom jsem si vzpomněla
Na podivná slova Nadoxova,
Který varoval, že příchod Archonů nebudou zvěstovat,
Měsíc, ani hvězdy,
Ale ohromná prázdnota,
Studená, černá a bez konce.
Záplava vizí zaplnila mou mysl
Rozbitých světů a pozřených ras,
Násilí a zkaženost za hranici lidského chápání,
Přes celý kosmos a všechny reality ve všech variantách,
Sázení bylo u konce,
Sklizeň započala.
Již nic nevidím, neboť jsem oslepla
Tváří v tvář takové beznaděje.
