Info
Originál: http://scp-wiki.net/alexandria-burning
Autor:
Překladatel:
Konec
Konec začal supervulkánem.
Velikonoční ostrovy byly před erupcí tropický ráj a prosperující národ. Poté, po pár týdnech otřesů půdy, ta největší vulkanická erupce za více něž dva milióny let vystřelila tisíce kilometrů krychlových roztavené zeminy, popela a prachu do atmosféry, a seslala peklo na vyděšenou populaci. Během pár dnů se z ráje stala popelavá pustina. Během pár týdnů se stovky miliónů udusily nebo zemřely hladem.
Organizace toto ignorovala. I když tato událost byla katastrofická, oni se vypořádávali pouze s nadpřirozenem. A zatímco miliony zemřely, miliardy potřebovaly být zastrašeny, než pohnou prstem. Stále ale sledovali velmoci. Velikonoční ostrovy byly velmoc, a to nukleárního rázu. Byli tu i ostatní. Avalon. Státy Tundry. Západní Republika. Atlantida. Každý z nich nabízel pomoc, zatímco tajně projevoval úlevu, jak jejich zasažený rival pomalu zkolaboval a zemřel.
Oblak popela se během týdnů rozšířil a přinesl s sebou nepřirozenou zimu. Co zmrzačilo jeden národ, zmrzačí i ostatní. I hned se stalo jasným, že agrikultura v těchto podmínkách nikam nepovede, a že se zásoby jídla začnou ztenčovat.
Organizace toto ignorovala. Popravdě, velmoci byly jen nepříjemnosti, se kterými se museli dohadovat nad spoustou malicherných detailů. Měli své vlastní metody získávání zdrojů, a navíc, tohle nebyla nadpřirozená záležitost.
Mezinárodní napětí se stupňovalo. Nastávaly potyčky na hranicích, nejdříve proti spojeneckým státům, poté mezi velmocemi samotnými. Vojáci se střetávali, jak se každý stát sápal po zdrojích potřebných pro ochranu svojí populace. Lidé umírali v agónii, zatímco usilovali o získání těch nejběžnějších nezbytností.
Organizace toto ignorovala. Alespoň oficiálně.
Zatímco se Organizace jako celek formálně distancovala od tíživé situace zbytku lidstva, jednotliví výzkumníci a zaměstnanci byli znepokojeni. Jejich rodiny byly zabezpečeny, ale jejich bezpečí bylo nejisté. Více než jeden vysoce postavený výzkumník podal Radě žádost o zásah.
Silver Rain de Atlanti, Vrchní Archivářka Archivu Věčného dala své důvody jasně najevo.
Z mého pohledu nebyl dopad na lidstvo nikdy jasnější. Není to něco, co můžu vidět vlastníma očima nebo se toho dotknout svýma rukama, ale něco co slyším jasně jako zurčení potůčku. Samotný rytmus lidstva byl pozměněn.
Jsem zvyklá na zvuk nových životů vstupujících do Archivů. Jakési ustálené dunění, hučivé bušení vyplývající z ozvěn a geometrie archivů. Zvuk nových knih zapadajících do polic, jistý jako tep srdce. Jsem si jistá, že Archiv samotný se usmívá, jak slyší ten vyrovnaný zvuk, a osobně vede proud, tak že je tento hladký tón zachován.
Nyní slyším arytmii lidstva. Co kdysi bývalo stálý tlukot srdce, je nyní zadrhávavá a nepravidelná série úderů. Zní to choře. Zní to nemocně.
Tak velký pokles v porodnosti je znamením, že lidstvo momentálně potřebuje náš zásah, víc než kdy před tím. Existujeme, abychom chránili lidstvo před nadpřirozeným, tajuplným, a neskutečným. Ale naše povinnosti nejsou pevně dané, a naše selhání zareagovat na tuto hrozbu, hrozbu od systému samotného, způsobí naši zkázu.
Vrchní Archivářka de Atlanti, Strážkyně Archivu Věčného
Nebyla potěšená nedostatkem odezvy.
O pár dní později ji vzbudilo vřískání klaksonu. Dole v archivech byl normální cyklus dne a noci zřídka kdy dodržován, kvůli trvalému pološeru a samotářským tendencím archivářů, měli lidé sklony k dodržování rozvrhu, co jim osobně vyhovoval. Vykulila se z postele, navlékla se do županu, a vykročila ze své malé ubikace do Centra, co fungovalo jako domácí zázemí. Jako Vrchní Archivářce (a Strážkyni) se jí povedlo přesvědčit Organizaci, aby v Archivech vybudovala menší obytné prostory. Ne, že by zde byla potřeba zdrženlivost; byla tady dole jediným zaměstnancem, a už dávno se o ni přestala starat. Většina lidí se přestala starat, ještě než překročili své druhé století.
Klakson řval z humanoidní postavy vyrobené z plastu a titanu- jedno z AI děl Organizace, kterému byla dána fyzická forma, aby mohlo archivářům pomáhat víc napřímo. Silver Rain k němu došla a pleskla do tlačítka, aby upoutala na sebe upoutala pozornost.
"Scoutere, zastav alarm. Co se děje?"
[Hrozí událost třídy XK, Vrchní Archivářko. Všechny oblasti vstupují do lockdownu. Zaměstnancům se radí najít si úkryt.]
"XK? Jak? Co prolomilo zadržení?"
[Veškerá zadržení jsou nyní zajištěná. Každopádně skenery odhalily silnou aktivitu ve vysoké nadmořské výšce a na nízké oběžné dráze. Zdá se, že byly spuštěny automatické systémy obrany.]
"Automatické systémy obrany? Obrany před čím?"
[Odpálení nukleárních hlavic.]
Silver Rain zbledla. "Scoutere, kolik HALO objektů je momentálně detekováno?"
[Devět tisíc dvě stě dvanáct, od posledního součtu.]
Silver Rain donutila svou paniku poklesnout. Bude moct panikařit později. "Kde jsou ostatní archiváři?"
[V bunkru na povrchu.]
"Řekni jim ať přijdou sem dolů."
[Tím ničeho nedosáhnete, Vrchní Archivářko. Všechny oblasti jsou v lockdownu, včetně této. Vchod je uzavřen. Do Archivů nelze vstoupit.]
Vyběhla po schodech, které občas vzala po dvou. Nebyla už zrovna nejčipernější a cítila se mnohem starší než vypadala, ale i tak stále dovedla držet rychlé tempo. S koleny celými rozbolavělými tloukla do zamčených železných dveří, mačkala tlačítka a křičela na své lidi.
Ozvalo se zaklepání zpátky a tlumený hlas. Začala zase přemýšlet logicky, a seběhla zpátky po schodech dolů do Centra.
"Scoutere, spoj mě. Hned."
AI otevřelo video kanál. Na obrazovce mohla vidět tváře svých archivářů. Falling Star se svými světlými vlasy a vrásčitou kůží. Northern Wind a její bledá kůže a rovné vlasy. Dawn Dew, jejíž pleť byl tmavá a oči trpělivé. Všichni vypadali stejně ustaraně a vyděšeně, jak ona sama věděla, že se cítí. Donutila se zůstat v klidu.
"Falling Stare, hlášení o situaci."
Jeho hlas prošel video kanálem jasně, a ona slyšela jak se láme.
"Kvůli lockdownu jsme tu uvěznění. Bomby padají. Západní Hlavní město je pryč, stejně jako většina Republiky. Jižní Monarchie byla vymazaná z map." Udělal pauzu. "Atlantida je pryč. Viděli jsme z okna ten výbuch nad mořem."
Silver Rain se donutila neplakat.
"Z toho, co jsme viděli, tak satelitní systém brzy selže. Je až moc narušovaný."
"Poslal už Koncil pokyny k reakci?"
"Koncil je pryč."
"Co? Jak?"
"Myslíme si, že ze zášti. Jedna z velmocí nás zahrnula do svých cílů. Trefují se do našich oblastí. Většina zhasla."
"Je náhrada zabezpečená?"
Falling Star vypadal zaraženě. Dawn Dew vstoupila do hlavního záběru. "Zasáhla ji jedna z bomb. Je také pryč."
Silver Rain ucítila v hrudi další bodnutí paniky. "Poslouchejte, prostě tam venku zůstaňte v úkrytu. Přečkáme to. Jakmile lockdown skončí, najdeme nějak způsob jak to napravit."
V pozadí začal řvát další alarm.
"Scoutere, co to je?"
[Signalizace přiblížení vzdušné hrozby.]
Její archiváři se na ni podívali skrze obrazovku. Falling Star měl na krajíčku a Northen Wind slzám už podlehla. Dawn Dew se donutila k úsměvu.
"Nebojte se, Šéfová. Máte Archivy. Najdete odpověď." Naklonila se blíž. "Pamatujte, Šéfová, my všichni-"
Obloha se roztrhla, země zaburácela, a pevné železné dveře se zkroutily.
Silver Rain se na chvíli šokem zmrzla. Ochromeně klesla na kolena.
Za sebou uslyšela jak do police zapadla jediná, poslední, nová kniha, a následovalo naprosté ticho.
Toto ticho naplnila svými vzlyky.
Přečetla si novou knihu. Byla bolestně krátká. Stejně jako zbytek.
Vydala se hlouběji do archivů, náhodně si vybírala knížky, a zoufale hledala nějakou, co se stále psala. Hledala marně nějakou, co nekončila stroze a zbytečně.
Okamžitě vypařen atomovým výbuchem.
Umřela v agoniích, kvůli otravě radiací.
Náhle vypařena atomovým výbuchem.
Bezvýznamně rozdrcený tlakovou vlnou.
Bolestivě rozdrcený zborceným bunkrem.
Mrtvý. Mrtvá. Mrtvá. Mrtvý. Mrtvý.
Rozhodla se. "Scoutere, přines moji knihu."
AI se zastavilo, aby získalo přístup ke své vnitřní mapě, pak vyrazilo nelidským sprintem mezi police. Vrátilo se o půl hodiny později a v rukou svíralo knížku. Podalo ji Silver Rain.
[Doufám, že nezvažujete něco zbrklého, Hlavní Archivářko.]
"Ne. Zatím ne, Scoutere. Jen to budu potřebovat."
Věděla, že její hlavní nápad je pravděpodobně šílený. Byl založen pouze na pověstech lišících se od Strážce ke Strážci. Dala pokyn Scouterovi, aby počkal dost daleko od ní, a vydala se do temných částí Archivu.
Vzpomněla si na první lekce, které dostala během své iniciace, skoro před jedním stoletím. Byly podobné těm posledním, jenž dostala od předchozího Strážce, před skoro čtyřiceti lety, než odešel do důchodu. Archivy byly živé. To bylo jasné. Někde tam uvnitř bylo rozsáhlé vědomí a mělo jakýsi morální kompas. A tak byl každý archivář naučený respektovat a starat se o Archiv Věčný, a nebylo neobvyklé, aby archiváři otevřeně mluvili s policemi a knihami.
Co vás první den nenaučili bylo, že občas police odpověděly. Pokud jste vstoupili do temnoty, a čekali a poslouchali, pak jste mohli slyšet šepot. Šepot tak slabý, až byl uším skoro nesrozumitelný, ale byly i jiné způsoby jak ho rozluštit.
Posadila se, aby mohla meditovat. Její brýle jí umožňovaly číst texty i v tom nejslabším světle, kdyby to bylo za potřebí, a nikdy nebyla zima, takže se za prvních pár dní cítila téměř pohodlně. Mluvila do temnoty. Její hlas byl váhavý; téměř šepot.
"Nevím, co dělat."
Dlouho bylo ticho. Trpělivě seděla a bojovala s nutkáním se zavrtět, věděla, že před ní neleží žádná jiná možnost.
Už málem usínala, když uslyšela vítr. Vítr s sebou nesl náznaky hlasu. Byl pomalý a uklidňující a mateřský. Slyšela něco, co znělo téměř jako slova, ale byla buďto moc měkká pro její uši, nebo v jazyce, co nedovedla rozluštit.
Otevřela svou knihu a otočila ji na poslední stranu. Posledních pár řádků malovalo dost drsný obrázek jejího současného mentálního stavu. Ignorovala je a soustředila se na řádek, na kterém záleželo.
V temnotě uslyšela hlas: 'Jsi poslední. Téměř osamělá.'
"Co mám dělat, jak to můžu napravit?"
Další hlas na větru.
V temnotě uslyšela hlas: 'Nemůže to být napraveno. Nemůže to být spraveno.'
"Nemůžu najít člověka, co to všechno začal a zkusit to odčinit?"
Čekala dlouho. Minuty, pak hodiny.
V temnotě uslyšela hlas: 'Váha historie je těžká. Je už moc pozdě. Už dopadlo moc následků. Mrtví už přešli k smrti.'
"Můžu vytvořit víc lidí?"
V temnotě uslyšela hlas: 'Jsi žena.'
Tak tedy ano. Ale…
"Může se z toho vzpamatovat život?"
V temnotě uslyšela hlas: 'Ne ve své bývalé majestátnosti. Navíc ti, jenž jste drželi v klecích, už nejsou.'
Ucítila, jak na ni dopadla beznaděj. Byl konec. Udělali to. Svět skončil během jejich stráže, a nebyla to ani nestvůra nebo kletba nebo rozhněvaný bůh, pouze obludnost lidstva. A skončil tak, že nebylo možné ho opravit. Žádná věda nebo magie by dokázala spravit tu devastující míru radiace, co byla nyní přítomná v atmosféře a v zemi. Ani ubohá skupina přeživších se nedokázala vyhnout zlu a teď nekráčela po zpustošeném glóbu.
Nemohlo to být spraveno…
"Může to být zvráceno?"
Všude bylo pouze ticho, a to neodpovědělo.
Další den se vrátila do svého pokoje a spala. A vzbudila se, a četla, a spala. Stále dokola.
Její zásoby se začaly zmenšovat. Ztratila by pojem o čase, kdyby nebylo Scoutera. Scouter se stara o její potřeby jak nejlépe mohl, ale delikátnost lidské beznaděje šla mimo něj.
A pak, po sedmi dnech, šepot. Silver Rain rychle otevřela svou knihu.
V temnotě uslyšela hlas: 'Ano. Je způsob jak zvrátit historii.'
"Jak? Co jsi vymyslel?"
Hlas nesený větrem byl pouze povzdech.
V temnotě uslyšela hlas: 'Nemyslitelné.'
Porozuměla. Sotva. Šlo to proti všemu, co se kdy naučila, a všemu, čeho si kdy vážila. Bylo to kacířství, čisté a prosté. Ale říkal jí to předmět její oddanosti…
"Musela bych… rozbít historii? Jak velkou retrokauzální událost bychom potřebovali?"
V temnotě uslyšela hlas: 'Jediný způsob, jak zachránit svět od selhání tvého druhu, je uhasit jeho veškeré stopy.'
Chtěla říct 'Nemohu', ale to slovo se jí zadrhlo v hrdle. Mohla, a udělala by to.
"Co budeš dělat bez nás?"
V temnotě uslyšela hlas: 'Začnu znova. Napíšu jasnější budoucnost.'
To stačilo. Mohla věřit, že Archiv Věčný zná odpověď, i když ona ji neví.
"Scoutere."
[Ano, Vrchní Archivářko?]
"Přines mi palivo z generátoru. Všechno."
[Co plánujete udělat, Vrchní Archivářko?]
"To, co je nutné, Scoutere. Zruš Bezpečnostní Protokoly. Vypni všechny Etické a Osobnostní Protokoly. Autorizace Camper-Actor-Stand-Richter 9091.
Scouter se narovnal, a jeho obvyklá intonace hlasu byla ztlumena do monotónu.
[Jak žádáš, Vrchní Archivářko.] Odešel, a začal shromažďovat zásoby paliva.
"Je mi líto, Scoutere. Nebude se ti to líbit."
Rozlila benzín po policích a vytvořila jím potůčky v uličkách. Pečlivě prolila první a nejstarší polici. Většina knih byla bezejmenná. Pár mělo titul, důkaz exemplárního jedince. Láskyplně přejížděla rukama po prastarých regálech.
Z postele si vzala kus dřeva, rozštěpila ho a namočila v benzínu. Nařídila Scouterovi, ať si rozmontuje paži a použije ji na vytvoření jiskry. S hořící pochodní v jedné ruce a svou otevřenou knihou v druhé vstoupila mezi police.
"Přeju si, aby byla lepší cesta než tohle. Přeju si, abychom byli lepší."
Šepot, tentokrát skoro známý.
V temnotě uslyšela hlas: 'Já vím. Ale ty víš lépe, než si přát.'
"Bude to bolet?"
V temnotě uslyšela hlas: 'Krátce. Ale nebude to trvat dlouho.'
"Myslím tím tebe."
Nastala krátká, ale rozeznatelná pauza.
V temnotě uslyšela hlas: 'Ano. Ano bude.'
V temnotě uslyšela hlas: 'Děkuji ti, Strážkyně, za tvou péči, a tvou oddanost, a tvou starost. Budu od tebe chtít ale ještě poslední službu.'
Oči se jí naplnili slzami. Teď musela být silná. "My… budeš si nás pamatovat?"
Odmlka, a pak na větru uslyšela poslední šepot. Byl téměř neslyšitelný, a byl nic, ale milující.
V temnotě uslyšela hlas: 'Ne. Ale budu si pamatovat tebe.'
Umístila svou knihu do benzínem promočeného regálu, a dotkla se jí plamenem. Byl tu nával horka a světla, a pak nával bolesti, a pak… nic.
Konec Homo noblis zabral jak pouhé vteřiny, tak spoustu dlouhých tisíciletí, a když historie přestala vřískat v bolestech, tak nikdy neexistovali.
Počátek
Na obzoru byl kouř. Hodně kouře.
Kouř znamenal oheň. Oheň znamenal teplo a bezpečí.
Samice opatrně vyšplhala na kopec, a po cestě sbírala kousky rákosu a trávy. I přestože byla malá a podsaditá, byla vynikajícím zvědem. A stejně, většina samců zemřela na nedávné lovecké výpravě po střetu s jiným kmenem, a tak byl jejich kmen nucen se přesunout, aby přežil, čímž za sebou zanechal spoustu svých nástrojů a ohniště.
Omotala hustý trs trávy kolem tlusté větve a přivázala ho rákosem. I když byla pochodeň nahrubo udělaná, bude stačit na to, aby přinesla oheň zbytku kmenu, který ho bude opečovávat a udržovat.
Když se na své vyhlídce přikrčila, mohla daleko po sebou vidět mořské vody, a zdroj kouře. Zdálo se, že vychází z jeskyně vysoko nad mořem. Dříve hustá mračna teď skomírala do tenkého pramínku čoudu. Zvážila své možnosti. Potřebovali oheň, a ona se bude možná muset pohybovat rychle, aby ho získala, ale pokud to byl cizí kmen, mohla být ve vážném nebezpečí.
Potřeba postarat se o svoji rodinu převážila její ostatní instinkty. Neviděla tam dole žádné známky cizího kmeny, a stejně tak nikde v okolí. Sebrala svůj oštěp do jedné ruky, do druhé chytla vyrobenou pochodeň, a vydala se dolů z kopce.
Jeskyně byla hlubší, než si prve myslela. Napůl očekávala, že u vstupu do jeskyně bude sedět hromada hořícího dřeva. Místo toho se kouř stáčel vzhůru z hlubin sluje. Vydala se hlouběji dovnitř, přičemž se krčila, aby nevdechovala dým. Opatrně a tiše procházela těsnou chodbou, až vstoupila do velkého dómu.
Byl tak rozlehlý, že ani neviděla vzdálené stěny, a nepřipadal jí správný. Nic konkrétního nevynikalo, ale cítila se znepokojeně. Pokud by to byla schopná vyjádřit, tak by to popsala jako místnost naplněnou bolestí. Všude kolem sebe viděla pouze dým. Zdálo se, že celé to místo doutná, a zem pokrývala tlustá vrstva popela. Tu a tam zahlédla tenké útržky materiálu s černými značkami. Zdálo se, že hoří dobře, tak je rychle využila na zapálení své pochodně. Plamen zabral chvilku přemáhání a péče, ale brzy začal prskat životem.
Poblíž ní se ozvalo zaburácení. Z podlahy se zvedl kamenný pilíř a odhrnul vrstvy popela. Instinktivně leknutím ucukla a ohnala se oštěpem. Pilíř se přestal zvedat, jakmile byl o něco větší než ona, a místnost znovu utichla. Pocit bolesti zdánlivě polevil a nahradila ho… starost? Úleva?
Opatrně k němu přišla. Všude na pilíři byly značky.
Naklonila se blíž, aby viděla lépe, a zvedla pochodeň. Vyvstala myšlenka. Ne značky. Obrázky. Mohla vidět obrysy svého druhu, stojícího zpříma. Mohla vidět obrázky jich všech shromážděných kolem, dělajících různé věci. Skoro u úpatí pilíře viděla obrázky dítěte, a obrázky dospělého, jak si pilíř prohlížela od podlahy. Nějak dokázala porozumět, že mnoho z těchto obrázků vyobrazovalo stejnou osobu.
V koutku jejího zorného pole se něco mihlo. Nový obrázek se objevil poblíž špičky pilíře.
Obrázek postavy držící pochodeň před kamenným pilířem, skrčená obezřetností a zvědavostí. Vedle něj byl obrys ruky. Zvedla svou ruku, aby ji umístila do prázdného místa uvnitř obrysu, zjistila, že padne jako ulitý.
Jazyk nebylo něco, co by zažila, stejně tak kognitivní myšlení, ale v hlavě jí vyklíčilo pochopení jasné jako facka. Tohle jsem já.
Zajiskřila v ní inspirace. Sehnula se k popelu, zašpinila si jím prst, a začala kreslit. Hrubě, nerozeznatelné postavičky, jaké by nakreslilo malé dítě. Ale úmysl za tím byl jasný. Nakreslila postavičky v kruhu, a jídlo kolem nich, a jiné postavičky jak od nich utíkají.
Spokojená s tím, že její práce je hotová, Ohňonoška opustila jeskyni a vstoupila do jasnější budoucnosti.