28. července, 2015
Podívala se na hodinky a promnula si spánek. Byl horký hnusný den, aktuálně půl třetí odpoledne, takže nápor slunce ze střešního okna nabral své plné síly. Do konce jejího pracovního dne zbývalo ještě něco kolem tří a půl hodin a ona už to nesnesla.
Její asistentka byla na mateřské, což se jí Zuzana snažila nemít příliš za zlé, ale bylo to těžké po několika týdnech strávených papírováním v téhle nechutné dočasné kanceláři. Kéž by vedení zvážilo přestavbu někdy jindy, třeba na jaře, kdy se dají teploty ještě snášet, nebo na podzim, kdy už nelétá tolik otravného hmyzu. Nebo ještě lépe, kéž by vedení tolik nešetřilo na dočasných prostorách, které vybralo pro většinu výzkumného personálu. Zkrátka by bylo fajn, kdyby na ni někdo bral ohled. Ať už její asistentka, ředitel oblasti, nebo ti pitomí idioti v ČROD. Na druhou stranu, kdyby neutekla ta anomálie a nezdemolovala polovinu výzkumného křídla, taky by tu teď nemusela sedět.
Dr. Zuzana Rösslová nebyla pragmatický člověk. Měla ráda své pohodlí a nesnášela, když se jí děly hloupé náhody. Pomyslela si, že jediná kladná věc na přestavbě výzkumného křídla Oblasti-13CS, bude to, že snad konečně spraví automat na kávu v mezipatře. Býval to jediný dobrý kávovar v budově a žádný jiný se s ním nedal srovnat. Tenhle zkrátka vařil zatraceně dobrou kávu.
Zuzana se podívala napravo od sebe, kde mezi stohy papírů, naskládanými složkami a jejími květinami, stál téměř nedotčený šálek kávy z automatu na chodbě. Každých pár dní si zkusila udělat kávu, protože na ni měla chuť a každých pár dní ji nechala vychladnout po jednom doušku, protože to prostě nebylo ono.
Jak se tak ovšem podívala po stole, nebyla jediná, kdo trpěl žízní. Zvedla se z rozvrzané dřevěné židle, která rozhodně netrpěla žízní, protože jí neustále pila krev, přičemž se jí do praskliny ve dřevě zasekl pramínek kudrnatých černých vlasů, zaklela, a konečně došla k oknu pro konvičku na vodu. Byla prázdná. Zuzana si povzdechla, normálně by tohle obstarávala její asistentka, ale tohle nebyla normální situace. Normálně by její rozličné květiny, rozsázené v hezkých barevných květináčích, byly na svém místě v její kanceláři tak, aby každá měla dostatečně světla a vlhkosti. Nedalo se ale nic dělat.
Popadla konvičku i nedopitý šálek kávy a oblečená pouze v šedé kancelářské sukni a lehce propoceném tílku, se rozešla na chodbu, kde věděla, že za rohem najde společnou kuchyni a jediné místo na patře, kde tekla voda. Z toho, co vyrozuměla, chápala, že dočasná budova, ve které se již pár týdnů nacházeli všichni výzkumníci Oblasti-13CS, byla již nějakou dobu majetkem Nadace a původně se jednalo o nějaký bytový komplex, snad starý panelový dům. Protože nebylo zrovna sanitární provádět tu cokoliv jiného než administrativní práce a teoretický výzkum, považovalo vedení za příhodné použít prázdnou budovu takto.
Zuzana na chodbě starého domu potkala několik svých kolegů. Dva mladší výzkumníci, rovněž bez svých laboratorních plášťů kvůli horku, si zrovna povídali o tom anomálním šaškovi, kterého před nějakou dobou přivezli do oblasti. Ona měla dost důstojnosti, aby jim jenom ukázala prostředníček na ruce, když si všimla toho, jak se zájmem sledují její hrudník. Neměla čas ani náladu na nějaké nadržené výzkumníky úrovně 2. V kuchyňce byl malinkatý stůl na sezení pro maximálně tři lidi a byl neustále obsazený někým z vyššího personálu. I teď, když vešla dovnitř, seděl tam šéf oblastní bezpečnosti Albert Čulík a zrovna se nadšeně smál nad vtipem, který pronesl oblastní psycholog Dr. Martin Císař. Oba byli letití muži, o hezkých pár let starší než Zuzana, ale přesto nebyli vykopávkovití zahořklí páprdové, jaké u Nadace člověk potkává na každém rohu. Vlastně byli v mnohem lepší náladě než Zuzana, přestože Císařovi se teprve hojil zlomený nos a Čulík už dlouho nemohl sedět rovně kvůli bolesti zad, a ona je za to někde v hloubi duše nenáviděla.
Vylila šálek kávy do odpadu a zatímco napouštěla plastovou konvičku v mělkém dřezu, kam se sotva vešla, vyslechla si, jak se oba baví o situaci v oblasti. Humanoidní objekty v Oblasti zůstaly na místě a spousta zaměstnanců stále dochází do práce tam, zatímco všichni ostatní dostali nové prostory. Nadace obvykle pracuje rychle, takže do konce léta šel očekávat návrat do nově zrekonstruovaného výzkumného centra. Dr. Císař zkonstatoval, že i některé anomálie jako ten chlápek s divnýma očima nebo jejich místní anděl si stěžovaly na horko a že se hlavně těší na novou klimatizaci a Čulík přitakal s tím, že kvůli tomuhle horku změnil plán rodinné dovolené a letos pojede do Norska.
Zuzana se zabrala do myšlenek, protože voda tekla pomalu. Kdy naposledy byla na dovolené? Byla to myšlenka, která ji nenapadla tak dlouho, až ji to samotnou překvapilo. Vždy se považovala za člověka, který raději zůstane doma či v kanceláři, protože kariéra pro ni byla mnohem důležitější. Možná za to mohla nedávná změna pracovních podmínek, ale teď, když nad tím přemýšlela, ráda by si někam na pár týdnů zajela. Dokonce i její asistentka si mohla nechat udělat dítě a teď je na mateřské dovolené. Zuzana pevně sevřela hrdlo konvičky a přemýšlela dál.
Měla vztek. Zuřila kvůli tomu, jak s ní zacházeli ti mladí nadržení výzkumníci. Byla do běla rozpálená přístupem vedení, které jí přidělilo tu nejhorší kancelář v budově, kam neustále pražilo horké slunce. Nesnášela svou asistentku za to, že byla šťastná doma se svým dítětem a manželem, zatímco na ni zbyla všechna práce. Chtěla praštit ty staré chlapy za to, že jim nic takového nevadilo a že byli tak plní života, narozdíl od…
Ze všeho nejvíc nesnášela samu sebe za to, že tohle byl její život. Za měsíc jí bude třicet, nikdy v životě nepoznala lásku, nejdál co byla z domova bylo zahraniční školení v Německu před pár lety a zatímco někteří osamělí lidé si alespoň pořídili kočku nebo něco podobného, ona měla jenom plnou kancelář kytek. Ani neměla květiny tak moc ráda, spíš k nim přišla proto, že jí někdo jednou daroval monsteru a od té doby jí co rok někdo daroval další květináč s malým životem, o který se musela postarat. Na květiny se zlobit nemohla, protože neměly žádnou vůli ani možnost volby. Narozdíl od…
Od ní. Ona měla tolik příležitostí změnit svůj život k lepšímu a nikdy s tím nic neudělala. Neměla potřebu a nebo si neuvědomovala, že ji má. Prostě každý den pokračovala v tom, co dělala doposud a doufala, že se něco změní bez jejího přičinění. Stejně jako její kytky.
"Doktorko?" ozval se vedle ní náhle známý hlas. Byl to Dr. Císař, který se musel zvednout a přejít k ní, zatímco přemýšlela. Došlo jí, že konvička byla už dávno plná a už nějakou dobu musela přetékat. Rychlým pohybem vypla tekoucí vodu a při zvedání těžké přeplněné konve vylila další spoustu vody do dřezu a trochu i na kuchyňskou linku a na sebe.
"Pardon, trochu jsem se zamyslela," řekla Zuzana a poněkud trapně a spěšně utekla s plnou konví zpátky na chodbu, kolem dvou mužů, kteří dozajisté oceňovali její mokré tílko, a zpátky do své horké kanceláře, kterou nenáviděla. Cítila přitom, jak jí buší srdce a zvuky kolem se zdály jaksi vzdálené. Bolel ji žaludek jako nikdy předtím, ale přitom celý den nic nejedla, z čeho by jí mohlo být špatně. Jakmile doběhla zpátky do svého nenáviděného útočiště, zabouchla a zamkla za sebou dveře a postavila konvičku na zem.
Srdce jí bušilo, jako kdyby mělo každou chvíli puknout, a horko kolem se zdálo být k nevydržení. Zuzana nevěděla, jak takovou věc poznat, protože se o to nikdy nezajímalo, ale takhle si představovala infarkt, nebo panický záchvat, možná obojí v jednom? Neví, protože ji to nikdy nezajímalo. Proč? Proč se to dělo zrovna jí? Co má tohle být za pitomý žert? Snažila se zklidnit a rozdýchat celou situaci, ale myšlenky na nejhorší možné scénáře se jí teď honily hlavou. Zemře sama, na rozpálené podlaze své provizorní kanceláře, kde najdou její tělo a nikoho to nebude zajímat. Podívají se do záznamu a zjistí, že nemá žádné příbuzné, možná se vyptají jejích kolegů, kteří řeknou, že si s ní nebyli nijak blízcí. Poté její tělo nechají pohřbít podle protokolu a její květiny si rozeberou náhodní lidé, kteří si je dají na poličku a zapomenou je zalévat. To není fér. Proč musí za její stupidní život platit chuďerky kytky?
Ale infarkt nepřicházel ani smrt či nic, co si v té chvíli Zuzana představovala. Eventuelně se její srdce trochu zklidnilo, ale trvalo to celou věčnost. Nekonečná muka, během kterých Zuzana přemýšlela, zda by opravdu nebylo lepší prostě zemřít než trpět v pocitu toho, že se její tělo pomalu rozpadá. Bylo jí horko a zima najednou, až do bodu, kdy necítila ani jedno.
Když se potom o pár minut později ozvalo zaťukání na její dveře a dovnitř někdo vstoupil, našel Zuzanu schoulenou v rohu místnosti, mnohem klidnější a zranitelnější, než ji kdy kdo viděl. Muž s krátkými rovnými vlasy barvy písku při západu slunce vešel dovnitř a jaksi ve spěchu přišel k Zuzaně, kde poklekl.
Měl na sobě laboratorní plášť s úrovní prověření připnutou na hrudi a v podpaží nesl nějakou složku, kterou odložil, jakmile se začal věnovat Zuzaně. "Hej, slečno, jste v pořádku?" Něco na jeho hlase ji trochu uklidnilo, alespoň dost na to, aby zvedla zrak. Došlo jí, že před ní někdo stojí a že jeho siluetu vidí jen rozmazaně, protože nemá svoje brýle. Sáhla po nich na zemi a okamžitě je našla, tudíž během sekundy již zaostřeným zrakem četla jméno "Doktor Uriáš Ike, ÚP4, Oblast-91" na jeho plášti.
Naprosto náhle si uvědomila, jak stupidní celá situace byla a že teď musí vypadat strašně. Promnula si oči a pokusila se zvednout, ale její nohy byly velmi slabé. Naštěstí jí Dr. Ike pomohl a v jeho sněhově modrých očích uviděla upřímnou starost o její mentální stav. "Jo, jo jsem v pořádku, jen-" Co chtěla říct? Chtěla se vymluvit, že to bylo normální? Že se naprosto složila na podlaze svojí kanceláře?
Muž naproti ní vypadal trochu nervózně, jakoby někam spěchal. Pochopitelně na ni neměl čas. Ostatně jako vždycky působila všem kolem jenom další nepříjemnosti. Pak se podíval na hodinky a promluvil: "Nedala byste si kafe?"
"Pardon, já-" znovu neměla na jazyku nic, tak proč otevírala pusu. Ale něco na trpělivém výrazu mladšího muže jí dodalo sebejistotu. "Vlastně ano, moc ráda."
Dr. Ike si sebral svou složku ze země a založil si ji zpátky do podpaží. Přešel ke dveřím a otevřel je na chodbu. "Až po vás," usmál se a jako správný gentleman ji nechal jít první, než vyšel za ní a oba zanechali tísnivou kancelář za sebou.
"Kam to jdeme?" zeptala se Zuzana poté, co prošli kolem kuchyně, schodiště a konečně dorazili až do garáže.
Muž před ní se lehce zasmál. "Pro to nejlepší kafe v oblasti. Slyšel jsem od jednoho kolegy, že když se stěhovalo výzkumné křídlo, vzali náhodné věci a postavili je do provizorního skladiště tady v budově. A nevím jak vy, ale vždy když jsem v Oblasti-13CS, dám si kávu z kávovaru, co stával v mezipatře." Pokračoval dál kolem zaparkovaných aut v podzemní garáži a přitom si lehce prozpěvoval nějakou písničku, kterou Zuzana neznala, ale připadala jí povědomá. Byl to zvláštně uklidňující pocit a tady dole nebylo zdaleka takové horko. Proč ji nikdy předtím nenapadlo zašít se přes odpoledne sem?
"Pardon, ale obávám se, že vás zklamu. Ten kávovar se rozbil už před nějakou dobou. Pochybuju, že by ho sem stěhovali." Byla to sice hezká myšlenka, ale něco na ní bylo podivně zmatečného… Opravdu tu byl ten muž čistě kvůli kávě?
"Ale nebojte, mám z dobrého zdroje, že je opravený. Akorát stojí ve skladu tady dole. Pár místních doktorů si tam odchází během přestávek."
Vážně? Znělo to skoro vymyšleně, ale z nějakého důvodu jí to bylo jedno. Potřebovala svoje kafe a existoval jenom jediný přístroj, který to zvládl dobře. A jestli je to pravda, tak až zjistí, kdo jí o tom neřekl, osobně ho-
"A jsme tady!" Dr. Ike se zastavil před mohutnými zadržovacími dveřmi, ze kterých se Zuzaně lehce točila hlava. Cítila se, jako kdyby se závrať a malátnost vracely. Srdce bušilo rychleji a rychleji, dokud to nezačalo bolet. Všechno kolem jí připadalo zvláštně tranzovité, dokud ji nenapadlo, že je vlastně všechno skoro jako ve snu. Ve snu, ze kterého se teď probudila. Proč šla s tím mužem? Kdo byl? Co dělal tady? Všechno to bylo příliš podivné, točilo se to, dokola a dokola, skrze spirálu. Slyšela tlukot vlastního srdce v každém pohybu svého těla, vnímala bzučení zářivek kolem, jako kdyby se jich dotýkala jazykem, a v uších jí zurčel neexistující potůček krve, který tekl pozpátku skrze záviny jejího pomalu se roztékajícího mozku.
"Ehm, pardon, to jsem nechtěl," řekl náhle Dr. Ike a Zuzana si uvědomila, že stojí před docela obyčejnými dveřmi do skladu a lehce se jí motá hlava. "Asi jsem podcenil to, jak jste se předtím praštila do hlavy."
"Praštila?" Tázavě se dotkla svého čela, kde ucítila malou bouli. Proto jí tak třeštila hlava.
"Nebojte, slibuju, že ta káva bude stát za to," řekl a silou zabral za zámek na těžkých kovových dveřích, které se s lehkostí pírka otevřely, jako kdyby je někdo čerstvě naolejoval. Zuzaně někde hluboko v mysli došlo, že je to zvláštní a její vnitřní hlásek jí napovídal, že se tu děje něco podivného, ale z nějakého důvodu neměla dostatek vůle na to, aby tomu odporovala.
Vstoupila za ním kolem zašlé zlatavé plakety na stěně a najednou jí bylo o něco lépe, jako kdyby vzduch uvnitř místnosti byl mnohem dýchatelnější. Sklad za dveřmi byl plný harampádí. Popravdě se nedalo přesně popsat, co všechno tu bylo. Zuzana pomalu našlapovala mezi naházenými předměty, aby ničemu neuškodila a kochala se podivným skladem v garáži svého dočasného pracoviště. Mezi policemi si povšimla kuriózních krámů, podivných předmětů a všemožných věcí. Na jedné zaprášené skříňce uviděla loveckou trofej s velkými zatočenými rohy, které patřily zvířeti, jež neznala. V rohu stál manekýn oblečený do zašlé nacistické uniformy a vedle něj ležela celá řada technických výkresů bojových strojů. Stála tu zaprášená police plná starých kožených přebalů knih, na kterých šlo sotva přečíst názvy. Na jedné viděla jméno "J. E. Souček" a vedle ní stála kniha bez nápisu, kterou se rozhodla vzít. Na její první stránce bylo věnování "Pro Marii". Na moment měla pocit, že se jí Dr. Ike ztratil, takže se vydala dál kolem velkého, starožitného, dekorativního křesla, kde na doktora narazila u matné křišťálové koule. Snažil se nahlédnout dovnitř, ale po chvíli ztratil zájem a pokračoval dál. Zuzana se rovněž naklonila blíž ke kouli a měla pocit, že uvnitř zachytila pohyb. Jako kdyby se uvnitř něco otáčelo, ale nedovedla rozpoznat co.
"Aha, mám to," ozvalo se zpoza dalšího rohu podivné místnosti.
"Co blázníte! Víte, jak jsem se lekla?" vyjekla na Ikea, který držel před sebou anatomický školní model kostry, která z nějakého důvodu měla mezi zuby ubalený joint. Ten se z plného srdce zasmál a nechal kostlivce postaveného vedle stěny a zalaminovaného letáku se ztracenou kočkou, kterému se ani jeden příliš nevěnoval.
"Ale notak, potřebovala jste trochu rozesmát. Taky jsem vám o tom kávovaru nemusel říkat," zašklebil se a Zuzaně došlo, že se usmívala, přestože by mladšímu doktorovi v onu chvíli nejraději zakroutila krkem. Pohlédla do strany, kde skutečně stál důvod, proč sem přišli. Překrásný automat na kávu z mezipatra, schopný uvařit tu nejlepší kávu, jakou kdy ochutnala. Přišla k němu a stiskla tlačítko na jeho zářivém vnějšku a jako zázrakem se přístroj dal do pohybu.
Jako v tranzu sledovala, jak se přístroj vlní, nalévá a překrucuje v podivných variacích schématické kakofonie. Kdyby to měla popsat slovy, pravděpodobně by začala hyperventilovat a prskat pěnu, neboť její mysl nedokázala zpracovat, co se děje. Lucidita byla zpátky a s prvním douškem té božské černé tekutiny bez cukru či jiných přidaných sladidel, Zuzaně došlo, že tohle je Oblast-13CS a žádný Dr. Ike tu nepracuje. Došlo jí, že nikdy neslyšela o téhle podivné místnosti ve staré garáži, kterou Nadace získala když… vlastně ani nevěděla proč. Napadlo ji, že by se měla otočit a zjistit, co ten muž, který očividně neměl v oblasti co dělat, právě dělal. Tohle všechno a tisíckrát víc myšlenek zaplavilo její mysl v jeden ráz a smetlo to její vědomí jako přílivová vlna.
Ten pocit byl již dříve zvláštně povědomý, ale až teď jí docvaklo proč. Pamatovala si to ze školení proti kognitohazardům. Nikdy to nebylo tak silné, ale cokoliv tohle bylo za místo, bylo dobře strážené proti náhodným lidem, kteří by sem mohli přijít. Náhodný člověk, který přišel, pomyslela si, když jí náhle došlo, že se otočila a teď sledovala jak muž, který o sobě tvrdil, že je Dr. Ike z Oblasti-91, krade tajné dokumenty a podivně vyhlížející knihy v okolí. Skoro by upustila svou kávu, ale jediný reflex, který její mysl byla schopna udržet, byl soustředěn právě na pití té delikátní tekutiny.
Když 'Dr. Ike' skončil s tím, co dělal a držel v ruce tašku plnou písemností a předmětů, otočil se k Zuzaně a v jejích očích viděl směsici paniky, opojné chutě kávy a nesmírné bolesti, která jí zabraňuje křičet. V koutcích očí měla slzy, pravděpodobně proto, že se cítila zrazeně. I muž se ohledně celé záležitosti musel cítit špatně, protože veškeré Zuzanino nepohodlí náhle opadlo a ona konečně viděla skrze nezamlžený zrak.
"Moc se omlouvám. Tolik jsem se nechal unést těmi spisy, že jsem úplně zapomněl bránit vaší mysl. Slibuju, že to do pár minut odezní úplně," řekl a usmál se stejně jako tolikrát předtím, akorát s jiným kontextem.
"K-kdo jste?" zeptala se roztřesená Zuzana, která stále nebyla schopna pustit kelímek od kafe a křečovitě jej svírala, jako kdyby to byla poslední smysluplná věc v místnosti. "Vy nejste od Nadace," podařilo se jí vyslovit.
Muž si povzdechl: "Ne, to nejsem. Poslyšte, vážně se omlouvám, že jsem vás do toho zatáhl, ale-"
"Ale co?" nabrala trochu víc odvahy, teď, když byla znovu při smyslech a necítila ve své hlavě ani kognitohazardy, ani přítomnost osoby před sebou. "Teď mě budete muset zabít, nebo tak něco?" V jejím hlase byla slyšet bojovnost, ale… také trochu odevzdanosti.
"Ne, nechtěl jsem vám nijak ublížit a stále to nechci. Popravdě jsme se setkali čistě náhodou," řekl, jako kdyby to mělo něco vysvětlit. Když viděl, že to nemělo chtěný účinek, pokračoval dál, "přišel jsem něco ukrást a narazil jsem na vás. Byla jste na dně a já-" odmlčel se, polknul a mluvil dál, "já jsem jenom nechtěl, abyste si něco udělala."
To ji přimrazilo k podlaze, tentokrát ne doslovně. Vážně si myslel, že by- Ne, v tom nebyl ten problém. Byl v ní… Zvažovala to? Byla zvyklá na to, že svět kolem nedával smysl, ale její vlastní bublina smyslu málokdy praskla. Když ji našel, byla metaforicky pod hladinou temného moře a nevěděla kudy vyplavat nahoru. Stejně tak se mohla ponořit hlouběji a zabřednout do nejtemnějších koutů své mysli.
"Zkrátka," pokračoval dál, "chtěl bych se omluvit za to, že jsem ovlivnil vaši mysl a zavedl jsem vás sem. Bude to znít hloupě, ale měl jsem za to, že to, co opravdu chcete, je pořádná káva," znělo to přesně tak hloupě, jak muž naznačoval.
Ale nehledě na jeho stupidní výmluvy, chování a… schopnosti? Nehledě na to všechno, Zuzana nemohla popřít, že se cítila o něco lépe. Ten fakt, že tenhle naprosto náhodný člověk si udělal čas na to, aby jí pomohl… To něco znamenalo. Napila se kávy. Chutnala úžasně. "Takže, co se bude dít dál? Nevím sice, co tyhle věci jsou, ale nemůžu vás nechat, abyste si je vzal."
Muž se zašklebil: "Jsem rád, že se cítíte lépe." Lusknul prsty a všechno kolem se zatočilo. Málem by vylila svou kávu, ale na to ji držela příliš pevně. Otevřela oči a seděla zpátky ve své kanceláři s kelímkem kávy v ruce. Konvička plná vody byla u zamčených dveří a vzduch byl stále horký, ale na stole stál zapnutý větrák, který Zuzanu příjemně ovanul.
Všechno bylo jako předtím, akorát že nebylo. Možná proto, že ten podivný muž schopný ohýbat realitu říkal pravdu a opravdu mu na Zuzaně trochu záleželo, jí nechal všechny vzpomínky. Zuzana se opřela do židle a poprvé za dlouhou dobu měla pocit, že je její život zajímavý a že nad ním má nějakou kontrolu. Ta ironie, pomyslela si. Když bude mít ten parchant kliku, ani ho nenahlásí vedení.