-
Info
Název: Berlonoš na dvoře Oběšeného Krále
Originál: http://scp-wiki.net/a-wandsman-in-the-court-of-the-hanged-king
Autor:Metaphysician
Překladatel:Steven Choros
Kde z vln rudých odešla tvář
nebes žlutých a jejich zář,kde hvězd černých je región
a nicota je jejich tón,stojí palác, kdo ví jak stár,
o kámen základní byl svár.Tam hrůzný hřích, chaos a běs,
divný je dvůr, kde vládne děs.Rolí se blázni jímají,
je bál, křepčí a tancují.Hle princip náš je žít a mřít
a žít a mřít a zase žít.Zde Krále trůn, na něm Náš Pán,
před Ním každý se ihned klaň!
Proň dar je krev, smí proudem téct,
loutky jsme, a ta nit? — oprátka jest.
Předmluva:
Píši ti, nejdražší čtenáři, z jistého knihovního nexusu. Smlouval jsem se stíny a očekávám, že můj nejnovější cestovní deník dosáhne, krůček po krůčku, nekonečna světů: ony vědí o temných koutech, o tajných místech a o Janusových Dvěřích, kam doručit můj folios.
Svá slova krvácím a na těchto stránkách jsem se zničil pro tvé potěšení a poučení.
Berlonoš na dvoře Oběšeného Krále:
Pamatuji si na syté aroma hnijících květin bojující o nadvládu s ostrýmu kovovým pachem - tyto trvající vůně se však navzájem nedokázaly přebít. Ve svých pařátech jsem svíral ve svalovině vázaný grimoár; ten ničemný svazek mi pokousal ruku již při první příležitosti. Tehdy jsem si připadal tak obeznámen s jeho obsahem, jakobych jej právě dočetl, a navrátil jsem tu záštiplnou knihu zpět na své místo v polici.
Zpětně si z ní nedokáži vybavit jediné slovo.
Počalo mne svědit levé oko. Instinktivně jsem se snažil utišit podráždění promnutím, avšak můj dráp sklouznul po vyhlazeném povrchu. Porcelánová maska, zdánlivě nesňatelná, zakrývala mé rysy.
Kráknul jsem frustrací nad bolestným svěděním mimo můj dosah.
Vysoká kuželovitá bytost vrtící všemožnými končetinami mne troubnutím napomenula ke ztišení. Pan Frmmmk'l Frmamem z Frmu měl stejné právo na ticho jako já, konec konců, byli jsme v knihovně. Omluvně jsem na něj kývnul a v nedočkavosti prozkoumávat jsem se vydal k odchodu z Athenéa uťatých jazyků — výstižný to název.
Do sálu Nestále ctnosti jsem dorazil anomální rychlostí, nevěda co se odehrálo mezi tady a tam. Taková byla povaha Alagaddy, limitace časoprostoru zde pouhou možností, nikoli pravidlem. Navzdory svým zkušenostem poutníka jsem i já podlehl snové nevolnosti města.
Sál Nestálé ctnosti rozmazával hranici mezi krásou a groteskností. Pocestní i císaři, bohové i příšery: na bezvěkém maškarním hrají roli entity ze všech možných realit. Hnána ambicí tak černou jako hvězdy na nebi se většina z nich snažila získat požehnání od Oběšeného Krále samotného.
Mé drápy o sebe ťukly, má mysl přesycena převelikou komnatou a jejími hosty. Alagadda, ta dekadentní výstava zákeřné přitažlivosti, nebyla zdaleka onou ponurou říší, jak by se dalo očekávat. Takové přízvisko jako "Oběšený Král" vyvolávalo obrazy zániku a zahnívání, zchátralosti a zoufalství - nikoli radovánek. Mé oči obsahují šestnáct typů světločivných receptorů, a přesto zde spatřuji pouze červenou, bílou, černou a žlutou - paletu nečekaně omezenou. O to prapodivnější byla přetrvávající pachuť purpuru, téměř překrytá odérem smilného potu a sladkého masa.
Snažil jsem se ignorovat matoucí prudkost onoho chaosu a díval se z koutu (relativně řečeno, neboť je Alagadda ztělesněním neeuklidovské architektury).
Jistá pozorování byla přespříliš zvrácená a chlípná na to, abych je vnesl na foliant, avšak povážíš-li aspekt nekonečné orgie, není těžké povolit uzdu své představivosti. Cokoli představitelné je v sále Nestálé ctnosti zároveň skutečné. Postačí zmínit toto: očekávej přehlídku různorodých pohlavních orgánů obvykle zamotaných do jiných pohlavních orgánů. Což mne přivádí k mému prvnímu pozorování:
Masový tvarovač z Adytumu s bledou asymetrickou maskou mazlil a dráždil rukou a chapadlem daevskou krvavou vestálku. Ti dva si do uší šeptali odporná tajemství. Jejich aury odhalovaly propletenou historii, jejich kopulace z mého pohledu prakticky incestní. Zvedal se mi žlučník, pátral jsem po něčem méně odpudivém pro moje smysly.
Kentaur snovotepec z Oneiroi smlouval s nesmrtelným obchodníkem z Londýna. Ten skutečnější měl v kladení výhrad zřejmou převahu. Obchodník prskal právním žargónem, nosem artikuluje smluvní podmínky. Nezachytil jsem žádnou minulost ani budoucnost toho snovotepce, ovšem taková prchavá existence je sama o sobě výzvou ke přečtení. Naopak ten obchodník vrhal dlouhý stín, z něhož na něj obviňujícími ukazováčky mířily nashromážděné mrtvé duše.
Trojice bůžků, entit tak často považovaných za vzájemně nesnášenlivé, se společně pochlebovala svým věrným smrtelníkům - jejich zlé jazyky plivaly jed a pyšné opovržení. Byli to Rohatý tyran z Panthissu, Šílený říční skřítek z X'nol'zok'thussss'i, a archanděl Cherubín z Eldonai. Stáli kolem oltáře s vyřezanými symboly, zkroucenými, zkreslenými a zvlněnými.
Chitinózní služebník na oltář naservíroval čerstvě vylíhlé mládě, jakoby to byla denní specialita. Pozvedl dýku a vyřkna jakýsi náboženský popěvek, jež jsem nebyl s to přeložit… — Odvrátil jsem zrak, nechtě sledovat ten smrtící zásah. Zaslechl jsem jen, jak čepel vnikla do masa a vylila se krev.
Služebník pak odňal bledé tělíčko a vzdal poklonu, než v mžiku odešel. Večere byla podána a kultivoři se zdáli spokojeni; nekrmili se na oběti samotné, ale na tom symbolu krutosti. Symboly, připomněl jsem si, jsou pro takové bytosti životně důležité.
Zvrátil jsem své oči vzhůru a spatřil jsem legendární Maskované Pány z Alagaddy:
Bílý Pán, Nositel Příčinlivé masky - porcelánová tvář měla přivřené oči a ústa téměř jako vodorovnou linii.
Žlutý Pán, Nositel Odporné masky - porcelánová tvář měla obočí vztekle zkřivené a rty do zlostného úšklebku.
Rudý Pán, Nositel Veselé masky - porcelánová tvář měla divoké oči dokořán a úsměv od ucha k uchu.
Ani náznak po Černém Pánu, Nositeli Úzkostné masky. Nebyl jsem překvapen, neboť byl údajně vyhoštěn do jakési zapomenuté a zapadlé dimenze. Je psáno, že příčina byla politické povahy, detaily nejsou známy. Je složité si představit dvorní intriky takového místa, jakým je Alagadda.
Peří se mi zježilo náhlým lomozem. Pocit hrozby začal houstnout - změnil hudbu mého páru srdcí v disonanci. Vstoupil cizinec, okázale pružným krokem, oděn v temně hnědé. Doprovázel ho klan harlekýnských patolízalů a papírová stráž. Neměli žádnou masku, protože neměli ani tvář. Jaká neobvyklost mezi maškarami.
Má naděje zeslábla ve stinné přítomnosti Ambasádora Alagaddy.
Jeho titul nebyl výstižný, označení neobsáhlo úplnost jeho moci a prestiže. Ambasádor Alagaddy byl Hlas samotného Oběšeného Krále, on plnil Královu vůli, jemu se i Maskovaní Páni klaněli jako loutky.
Zvolil jsem lepší stránku udatnosti a statečně jsem se stáhnul. To místo bylo labyrint bez ladu a skladu. Bohové fyziky notně nalití, po smyslu ani památky jak nahoře, tak i dole — zvrácenost pandemonského města.
Potkal jsem sebe několikrát, vždy se nacházeje v nějaké nedosažitelné lokaci - iterace svých minulých i budoucích já. Můj oděv byl rudý, žlutý, bílý a černý a neskutečně křiklavý; dělám si, zdá se, větší starosti nad vynucováním alagaddské módy, než nad spletencem času.
Ale potom ve mně začal růst extrémní strach - cosi neviděného se rychle blížilo.
Kde by měla být vzpomínka, je prázdno, nevěděl jsem, kam jsem vstoupil. Obnažen ve své nevšímavosti jsem se třásl, když mne objalo chladné šero. Slitovný vítr mi pěl žalostnou píseň, a jak ustával, varovně zašeptal: "Zde tragédie jest."
Spatřil jsem stín Alagaddy, směs rzi, hniloby a strádání - mrtvé město na konci všeho. Toulaje se jeho prázdnými ulicemi, překračoval jsem roztrhané prapory a rozbité sklo. Za mnou se vířil prach, oživoval moje nedbalé bloudění. Z paláce zbyly jen trosky, jeho kdysi majestátní brány byly vytrhlé z pantů.
Sál Nestálé ctnosti byl bez života; hrobka chtíče a marnosti. Uprostřed síně zela díra - ne, nebyla to obyčejná díra, vypadalo to spíš jako hnisající rána. Viskózní ichor se vyléval z otvoru, substance jantarové barvy nemocně páchnoucí po zmařeném díle.
Vstoupil jsem do té rány, vlekl jsem se vnitřnostmi Alagaddy. Nevím, co mne to přepadlo, můj záměr nikdy nebyl jít tak daleko. Celou dobu jsem měl snad sehrát tuhle roli? Z místa, odkud nyní píši, rozeznávám nitky loutkaře. Z mého sestupu si pamatuji jen málo - jen jediné přání zjistit, co skrývá dno. Byl jsem učenec, průzkumník, svůj vstup jsem sehrál dobře.
Rozbitá pravidla času a prostoru mne znovu zavedla jinam. Pokoj bez oken z prostého kamene, halila jej tlustá vrstva sépiové mlhy a neměl tu honosnost tak typickou zbytek Alagaddy. Nevycítil jsem žádné jméno mezi jeho skrytými chodbami. Obmotávaly mne nezdravé páry, nasycené pachem přestárlých knih. Ve vzdálené zdi se nacházelo točité schodiště, každý stupínek hamatný a nerovný - srovnatelně primitivnější, než město nade mnou (nebo pode mnou, nedokázal jsem poznat).
A opět jsem, ke znudění tvému i dalších čtenářů, postupoval dál - čele té banalitě většího počtu schodů. Cítil jsem se jako zmatený Xitheus, Držitel Houbové koruny, který putoval Močálem tří milionů potíží. Krok, pak další - vše tak přímočaré. Jak jsem se blížil ke konci, počal jsem slyšet šepot - v jazyce, jemuž jsem nerozuměl. Klišé? Pokud by toto byl příběh fiktivní, snad ano, ale věz, že slova chaosu představují univerzální varování, že jsi zbloudil příliš daleko (viz Pravidla jiných světů a univerzální konstanty).
Krok, pak další, a mou duši jakoby zachvátily plameny - mé ego je zápalná obětina a duševní následky jsou jako zbyvší popel rozprášený do větru. Úlomky ze mne se točily dokola a dokola, taženy gravitací čehosi nepředstavitelně rozměrného. Napadlo mne, že jsem jen prchavý sentiment mihnoucí se před starodávným rozumem.
Zde mezi snícími mrtvými,
jsem prach,
žhavé uhlíky,
a hořící peří,
plující oblohou.
Nesen větrem,
jakobych neměl zakrnělá křídla,
k zemi, jsem spoután
vražednou gravitací.
Jsem znovu složen,
jen abych byl roztrhán
znovu,
a znovu.
Každý pozůstatek —
opětně využité vzpomínky
toho, kým jsem býval.
Stal jsem se krví
na rukou zločinců.
Stal jsem se oprátkou
kolem vlastního hrdla.
Ze smrti stal jsem se
o krok skutečnější.
Z nitra chaosu pocítily mé kousky záchvěv velkého zavřeštění, živoucí emanaci šílených muk. Hmota a forma rostly v okouzlení a shlukovaly se kolem existenční rány. Ani posvátný ani světský se zjevil Oběšený Král - střípky mého ega splynuly se stěnami jeho trůnní komnaty a žaláře.
Zahalená entita, uškrcená trnovou oprátkou, zeschlá ve svém trůnu, spoutaná řetězy, háky a kopími. Tam nepohnut kosmickým hřmotem stál Ambasádor Alagaddy. Ač jej co do rozměru několikrát převyšoval Oběšený Král, ti dva si byli podobní - jejich vzezření nesdílel žádný obyvatel království.
Oběšený Král se bestiálně, spíš než královsky, obrátil na svého mučitele - jejich tváře jediný dech od sebe. Ambasádor, chladný a klidný, odejmul závoj ebenovou rukou.
Místo obličeje jsem spatřil podobu nicoty - díru ve tvaru boha.
Vše bylo nic.
Nejdřív jsem ucítil familiérní aroma - náznak vanilky, kapky citrusu a pevné vůně plísně a zatuchlosti.
Otevřel jsem oči a uviděl jsem rozžehnutou lampu hořící přizračným plamenem. Police přeplněné svazky, jak prastarými, tak všedními.
Smočil jsem dráp v hliněném kalamáři a zavířil jsem tekutým obsahem. Spokojen jsem vytáhl inkoustem smočený prst, přiložil jsem jej ke svitku pergamenu a počal přepisovat zpaměti mou zkušenost.
Ickis Nevyzpytatelný, Berlonoš z Kul-Manasu - Chodec Astrálních rovin, Námořník Hvězdných moří, a Jeskyňář Dimenzionálních hlubin