Probudil se za zvuku pištivých alarmů uprostřed kouřem zamořené místnosti. S otupělým pocitem v zádech se posadil. Hlava se mu motala. Rozhlédl se kolem sebe a spatřil spousty nemocničních lehátek, několik z nich převrácených. Nikde nikdo. Cítil teplo na ruce. Zvedl jí a pramínky krve, které se mu řinuly z ošklivé rány na předloktí, mu potřísnili předloktí. Vyděsil se. Pořezal ho někdo?. Na zemi, kousek od místa, kde předtím ležela jeho ruka, se nacházel skalpel. Byla na něm krev.
Pokusil se opatrně vstát. Nohy měl slabé, ale zvládl se na nich udržet. Trochu se zakuckal, jak se nadechl štiplavého kouře. Zapřemýšlel. Hoří tu snad? Nikde žádný oheň neviděl, takže byl alespoň prozatím v bezpečí.
Drže si druhou rukou zraněné zápěstí, hledal po zřejmě nemocničním pokoji něco, čím by si mohl ránu obvázat. Po chvilce zmatečného přehrabování se rozházenými věcmi nalezl v jednom ze šuplíků sadu obvazů. Rychle jeden rozbalil a rychle si jej obvinul kolem ruky. Nebylo to dokonalé, ale stačilo to. V druhém šuplíku našel sadu roušek, a tak rozbalil i tu a dvě složené přes sebe si nasadil. Proti kouři to moc nepomůže, ale lepší, než nic.
Pro slzami zbrocené oči už však nic nenašel, a tak se vydal směrem ke dveřím. Když k nim přišel, chopila se jej panika. Neměly kliku. Po chvilce si však všiml, že jsou krapet pootevřené, a tak do nich s trochou námahy strčil, aby se otevřely úplně.
Vyšel na chodbu, úplně stejně zamořenou kouřem. Možná i víc. Všiml si, že tu byl poplach hlasitější. Vysoký tón se ozýval v krátkých, rychlých intervalech. Rozhlédl se na obě strany, ovšem ani tady nebylo ani živáčka. Co se stalo?
Na stěně naproti něj se nacházely výrazné, světlem podsvícené šipky, každá z nich náležící jednomu ukazateli. U šipky směřující vpravo se psalo: zadržovací křídlo. Ukazatel u šipky směřující vpravo nesl nápis: rozhovorové křídlo. Uprostřed se nacházelo značení: 4. patro.
Nápis šipky směřující vpravo zněl velmi nehostinně, a tak se vydal raději doleva. V rozhovorovém křídle by třeba mohl být telefon, pomyslel si.
Chodba by mu, nebýt hustého kouře, připadala až sterilní. Stěny byly bílé, stejně tak podlaha. Světlo poskytovaly slabě problikávající zářivky a sem tam rozmístěné plochy podobné té se šipkami, dle jejíž rady se vydal, které podtrhávaly temnotu způsobenou kouřovým závojem. Pokud v budově skutečně hořelo, muselo tomu tak být ve spodnějších patrech, protože za celou dobu nenarazil ani na jeden malinký plamínek. To znamenalo spoustu věcí, většina z nich negativní. Jestli skutečně hořelo někde pod ním, nemohl se za nimi nahoru nikdo dostat. Jestli skutečně hořelo někde pod ním, bude všechen kouř stoupat do horních pater a on se dříve či později udusí.
Pokud nenajde okno. Když najde okno, bude moct dýchat, a lidi dole si jej všimnou a hasiči, kteří zde již určitě jsou hasí požár jej žebříkem vyzvednou. Zvládne to. Přežije, ať už se děje cokoliv.
Během cesty jednotvárně zřízenou chodbou, zpomalované nepříjemnými přestávkami na znovuchycení dechu, či slepým tápáním v místech, kde nefungovala elektřina, se snažil vzpomenou, kde vlastně je. Věděl, že se nacházel s největší pravděpodobnosti v nemocnici, ale nevěděl kde.
Nevěděl ani, co tam dělal. Byl snad jedním z pacientů? Podíval se na své oblečení. Bylo naprosto normální, žádný nemocniční přehoz. A hlavně, kdyby byl skutečně pacient, proč by se řezal skalpelem do ruky? Na mysl mu jedna odpověď vytanula, ale vůbec se mu nelíbila. Ne, on nebyl blázen. Nebo snad ano? Jak by to vůbec poznal?
Nevěděl ani tu snad nejpodstatnější věc. Co se stalo? Hořelo tu, to už věděl, ale proč? A proč zatím nikoho nepotkal? Stihli se snad všichni evakuovat a jeho tam prostě zapomněli? Ne, spíš si ho nevšimli. Museli utíkat narychlo.
Procházel kolem spousty dveří, přičemž každé z nich na sobě nesly několikačíselné označení, kterému předcházelo velké písmeno D. Nic mu to neříkalo. Možná že kanceláře, pomyslel si a rychle zkusil jedny z těch dveří s vidinou přítomnosti telefonu otevřít. Neměl však za co, protože i těmhle chyběla klika. Stejně jako všem ostatním. Pak si všiml, že vedle dveří se na stěně nachází jakýsi terminál. Vypadal jako takový ten na platební kartu. S porážkou v očích se od dveří odklonil a pokračoval dál chodbou.
Po nějaké chvíli zahlédl skrze černé chuchvalce ve vzduchu ležet něco na zemi. Ne, někoho. Někoho s bílým pláštěm. Doktor! Rychle k němu přiběhl. Byl tak šťastný, že někoho konečně našel. Když k muži ležícímu na zemi přiběhl a pořádně si jej prohlédl, jeho radost rázem vyprchala.
Jeho bílý plášť byl na několika místech potřísněn krví. Obličej měl bledý, oči dokořán otevřené. Nebyl ale mrtvý, viděl, jak se mu, ač velmi přerývavě, zvedá hrudník. Když nad ním takhle stál, něčeho si všiml. Ten muž neměl nohy. Ne, že by je měl amputované, či snad násilím odtržené. Jeho nohy tam prostě nebyly. Jakoby jeho tělu někdo řekl: "Už nepotřebuješ nohy," a jeho tělo prostě poslechnulo. Sehnul se k němu a odhrnul mu plášť, aby zjistil, jestli muž také nekrvácí. Namísto toho našel příčinu jeho těžkého dýchání. Měl v sobě díry. Ne po kulkách, ale opravdové díry. Jakoby někdo vzal kulaté vykrajovátko a na několika místech udělal díry, přičemž by to vykrajovátko bylo rozpáleno do běla, protože neviděl žádnou krev. Jejich vnitřek byl vyplněn kůží.
V tom k němu doktor pomalu natočil hlavu. Jeho oči na něj, plny nevyslovitelné nenávisti, pomalu zamrkaly a muž udýchaně a s obrovskou námahou pronesl: "Zemři," a snažil se naslepo nahmatat ruční zbraň, která ležela pár metrů opodál.
Rychle zase vstal, děs vepsaný do tváře, a rozběhl se od ležícího muže pryč. Běžel rychle, vzduch smíchaný s kouřem jej v plicích štípal a on se dusil, ale on běžel dál. Pořád slyšel ten jeho zakuckaný šepot, pořád na sobě cítil pohled těch jeho nenávistí zalitých očí a pořád viděl jeho mrtvolnou ruku šátrající po zbrani, kterou jej chtěl zabít.
Náhle se mu něco dostalo pod nohy a zakopnul. Náraz mu vyrazil dech, a tak se několik následujících chvil válel v sérii sípání a kašlání na zemi, než se mu dech zase vrátil. Nechtělo se mu však vstávat. Chtěl tam zůstat ležet a dál se topit v tom černém moři, dokud by nevydechl naposledy. Cokoliv, jen aby už nemusel cítit ty jeho nenávistí protkaný pohled. Ten pohled, co tě už nikdy nechce vidět dýchat. Ten pohled, co tě už nechce vidět mrkat. Ten pohled, co chce zabořit své spáry do tvého krku a drásat tak dlouho, dokud z něj nezbyde jen rudá skvrna.
Začal se třást. Co se tu děje, pomyslel si a slzy mu zkropily tváře. Ležel tam tak takhle pouhých pár okamžiků, které mu však přišli mnohem delší. Za chvíli to bylo takřka pět minut. Byl by tam ležel i dýl, schovaný před dusivou rukou kouře na příjemné podlaze, avšak jak se dým hromadil a zároveň pomalu chádnul, stával se pomalu ale jistě hustším a hustším a bylo vidět míň a míň.
Šel dál, míjel další dveře, na některých z nich krvavé cákance. Šel dál, míjel spousty po zemi rozházených jakoby armádních zbraní. Šel dál, bylo mu hůř a hůř, hrozně jej bolela hlava. Šel dál, a viděl další zubožené tělo. Muž ve vojenském oblečení, půlka obličeje mu chyběla a to co zbylo, neslo výraz nepopsatelné hrůzy. Šel, a minul další tělo. Postarší žena, taktéž b v bílém plášti. V břichu měla obří díru, ale tentokrát nebyla ničím ohraničená. Vnitřnosti z hrudníku spočívaly vyvalené jen tak na zemi. Prošel kolem další mrtvoly. A další. A další. Všechny měly na tváři ten stejný výraz.
Znovu se rozběhl, nemohl se na ně dívat. Bylo jich tolik. Někomu chyběly končetiny, takže byl pouhé torso s hlavou, někdo měl zase celé tělo osázené děrami. Někdo byl celý zkroucený, takže připomínal šnečí ulitu, někdo byl zase jakoby vykroucený do sucha a zůstala z něj pouze jako seschlý list vypadající schránka. Tolik a tolik mrtvých.
Konečně se dostal na konec té hrůzostrašné chodby, načež se stal svědkem výjevu, jenž by se dokázal člověku nadosmrti vypálit do očí. V místě, ve kterém se dříve patrně nacházely dveře, zel nyní dvakrát tak větší otvor. Jeho okraje tvořily rozšklebené ostré kusy suti a železných podpěr, připomínajíce tak krapet podivnou kubickou malbu. Okolo této scény objektů se odehrávala druhá, docela jiná. Ve zvláštním tvaru se kolem otvoru ve zdi rozprostíraly mrtvoly těch vojensky oděných lidí. Tyhle ale vůbec nevypadaly tak, jako ty z chodby. Tyhle byly celé. Nezabilo je to něco, co zabilo ostatní. Tyhle zabil výbuch. Výbuch těch dveří.
Opatrně je překročil a prošel otvorem, který dříve býval dveřmi, načež se ocitl v místnosti nepřeberného chaosu. Sutě z nyní jakžtakž stojících zdí pokrývala celou podlahu, dělíce se tak o místo se spoustou rozházených papíru a skleněných střepin. A také se spoustou krve. Ta zřejmě pocházela od rozteklé hroudy masa v rohu, ze které sem tam trčely úlomky kostí či chumáče vlasů. Najednou se mu udělalo špatně a vyzvracel se.
Za chvilku, když už se mu žaludek uklidnil, si pořádně obhlédnul místnost a zjistil, odkud se vzala ta spousta skleněných střepů. Místnost totiž sloužila, jako jakási výslechová předkomora, oddělená od místa, kde byl vyslýchaný, skleněnou vitrínou, nejspíše pak průhlednou pouze z jedné strany. Vitrína však byla rozbitá, stejně jako většina podpůrného zdiva, a tak se dvě oddělené místnosti spojovaly v jednu. V té druhé se toho nenacházelo příliš. Pouze dřevěné trosky, něco, co nejspíše bývalo lůžkem, a, ačkoliv si to nechtěl přiznat, další masová koule, tentokrát o něco menší.
Procházel po první místnosti a hledal cokoliv, co by mu napovědělo, co se tu stalo, a proč všechna ta krev a smrt vedla právě sem. Zkoušel sebrat a přečíst nějaké z papírů na zemi, ovšem kvůli všudypřítomných krvavých skvrnách a špíně neúspěšně. Pak se snažil zprovoznit počítačový terminál na stole, který byl jedním z mála stále stojících kusů nábytku tady, ovšem také neúspěšně. Přitom se snažil celou dobu ignorovat přítomnost těch nechutných hroud.
Napadlo ho zkusit se podívat blíže na ten neporušený stůl. Našel zásuvku. A v ní neporušené papíry. Tělem mu proběhlo vzrušení smíchané s obavami, když papíry vytahoval a začínal jimi listovat. Hned u druhého papíru se mu zastavilo srdce. Byla na něm jeho fotka. A u ní několikačíselné označení, kterému předcházela písmena P, O, a I. Opět mu to nic neříkalo.
V tom si však něco uvědomil. Něco, co mu mělo vytanout na mysli už dávno, ale nestalo se tak. Nejen, že nevěděl, kde je, proč tam je nebo co se stalo. On si nemohl vzpomenout na to, jak se jmenuje. Jak to, že si toho nevšiml dřív? Vždyť se probral před takovou dobou. Proč mu to nedošlo? Četl dál. S každým dalším úryvkem textu dýchal čím dál rychleji.
-subjekt vykazuje silné realitu ohýbající schopnosti-
-je vhodný pro integraci do programu-
-nutná amnestikace-
-úplné přepsání paměti-
-nutná opatrnost z důvodu vysoké agre-
Zahodil štos papírů, protože už je nepotřeboval. Už věděl. Věděl, co se stalo. Věděl, kdo je. Ale byl sebou. Byl někdo jiný. Podle minulosti, podle těchto papírů, má být tím, co zabilo všechny tyhle lidi. Má být tím, co se nechtělo nechat svázat do kazajky. Ale on viděl, co ve skutečnosti měl být. Stvůra. Ale ON není stvůra. To je ten, jehož fotka je v těch papírech. On už takhle přece nevypadá. Není blond. Je brunet. Nemá modré oči. Má je hnědé. Není on. Je ona. Nemá s tou věcí, co tohle udělala, nic společného.
Náhle uslyšela, jak se v chodbě venku ozývají hlasy doprovázené tuctem těžkých kroků. Přišli si pro ni. Ne, přišli si pro něj. Svezla se o rozbitou zeď na zem kousek od masové hroudy a opřela se. Brada se jí klepala. Ruce se jí klepaly. už to nemohla udržet. Rozbrečela se.
Kroky se blížily. Hlasy byly zřetelnější. Skupina mužů.
Snažila se uklidnit, ale nešlo to. Proud vzlyků a slz byl k nezastavení.
Už byly skoro u toho kubického výjevu. Cítila je. Najdou ji. Najdou ji a odvedou. Někam pryč. Daleko odsud. A ona zapomene. Donutí se zapomenout. Nebude v hlavě nosit vzpomínku na tu zrůdu. Nenechá ji na sobě parazitovat. Bude jiná. Bude žít.
Bude žít.