"Copak, zlato, nechceš mi snad říct…" Přejížděla si rukama v bílých rukavicích přes zelená stehna, "…že se ti nelíbím?"
Dvě postavy za ní, muž oděný v červené a ve žluté, na mě upřeně hleděli. Ačkoliv oči Žlutého prozrazovaly jednoduchou a nezaujatou mysl, ten Červený na mě shlížel se stejným mučivým hladem, který se zračil v každém pohybu Zelené. Vše, po čem toužil nyní a navždy, jsem byl já.
Jen stěží jsem ze sebe vysoukal odpověď: "Ne- ne, tak to není. Ale znám tě už tak dlouho, od doby, kdy jsem byl dítě. Bylo by to… špatně." Chytal jsem se stébel.
"Je snad špatně přijmout vlastní přirozenost? Podlehnout našim nejniternějším pudům?"
Zatímco jsem se pokoušel si alespoň částečně urovnat myšlenky, položila mi ruku na rameno.
"Nechci po tobě nic víc, než abys mě ojel jako zvíře, vytrhnul si ze mě pár soust a zahodil to, co ze mě zbyde. Neboj se. Vůbec to neucítím."
Na chvíli jsem oneměl, neschopný pochopit její slova.
"Ale. Ale ty jsi…"
"Zelené M&M?"
Dnes to bylo ve zprávách. Jakási "záhadná nemoc". Nikdo přesně nevěděl, co se děje. Onemocněli jste, a potom jste jednoduše zmizeli. Nijak zvlášť jsem se nebál; smrt by byla proti práci v nákupním centru přijatelnou alternativou. A kdyby mě nezabila, možná bych byl hrdinou, který by celé záhadě přišel na kloub. Dokonalé vítězství.
Přemýšlel jsem o tom a šoural se domů tlustou vrstvou sněhu. Moje představivost se stáčela k zombíkům, mimozemšťanům či mimozemským zombíkům. Byl jsem tak zamyšlený, že jsem téměř nepostřehl trojici osob, které mě míjely. Tři muži studenstkého věku, smějící se a vyměňující si obrázky na telefonech. Nezdálo se, že by na jediný moment odtrhli oči od svých telefonů nebo jeden od druhého. Zdáli na ně zamávala dívka s rudými vlasy. Nejspíš byli přátelé nebo spolužáci. Kdybych se byl víc učil, mohl jsem tu být s nimi.
Prokřehlými prsty jsem otevřel dveře drobné kavárny a objednal si černou kávu. Majitel, ostarší Ital, se mě lámanou angličtinou zeptal, jaký byl můj den, na což jsem reagoval: "Stejná hrůza, jiný den" v neméně příšerné italštině, čímž jsem ho rozesmál. Byl to náš malý rituál.
Když jsem vyšel z kavárny, zaujaly mě stopy těch tří mužů vedoucí do boční uličky. Neměl jsem, ke komu bych se domů vrátil, a tak jsem popustil uzdu své zvědavosti. To byla chyba. Ulička se prudce stočila a skončila. Země byla pokryta hnědou směsí. Na popelnici sedělo něco, co vypadalo jako obří M&M maskot, žena s rudými vlasy vedle něj sledovala, jak sebou tři nyní již spoře odění muži na zemi zmítají a strhávají ze sebe oblečení. Jejich kůže nabývala neobvyklých barev a jejich těla bobtnala. Žena se ke mně otočila a pousmála se.
"Neměl ses sem vracet."
"Ne, uh, nejspíš neměl."
Dal jsem se do běhu. Nikdy jsem neviděl tři postavy zvedající se ze země.
Bez dechu jsem za sebou zavřel dveře do bytu. Co se to právě stalo? Než jsem měl možnost o tom přemýšlet, přimělo mě okázalé zakašlání se otočit. Bylo to Zelené M&M, následované Červeným a Žlutým M&M.
"A tyto události vedly k vašemu současnému stavu?"
"Z toho, co vím, je to tak."
"Jste tedy přesvědčen, že rudovlasá žena se prohání ulicemi Bostonu a mění lidi na obří M&Ms?"
"No, ne tak docela 'mění'."
"Ano. Popsal jste, že je proces založen na konzumaci tkáně a sexuálním styku."
"Ano, doktore, to jsem řekl."
"Tak proč jste pro Krista Pána…"
"Protože chutnali tak dobře."