Info
Originál: http://scp-wiki.net/a-cooler-manifesto
Autor:
Překladatel:
“Ať si Kritik nasere.”
Ruiz přecházel po jednobarevné chodbě se zapnutým Betamaxovým přehrávačem v ruce.
“Tenhle kretén přijde do mého domu a začne kritizovat moje tapety, ne pane, ne pane, koberec se neshoduje s pokrývkou pane, vypadněte z mého domu, PANE. Dámy a pánové, co já vím, inteligentní zvířata, nebo mimozemšťani, nebo co jste, udělali jsme chybu. Tenhle muž je šílenec a nemyslím to v dobrém slova smyslu.”
Ruiz se vydal nahoru po svém nemožně se točícím schodišti.
“Stala se z nás nějaká instituce a to byla hrozná, HROZNÁ chyba. Pokaždé, když jeden z vás idiotů vytvoří memetický grafiti, objeví se úřady a jdou po těch z nás, co se doopravdy snaží něco říct světu. Ti nejhloupější z vás začali dělat dětinské chyby. Úřady už o nás ví. Už jsme profláklí, nejsme in, jsme nudný. Lidi se podívají na naše výtvory a jenom si povzdechnou. Nikdo se o nás nezajímá, protože děláme sračky, co nedávají smysl.”
Ruiz proskočil zrcadlem a začal padat.
“Takže udělám něco trochu… radikálního. Srát na nahodilost, srát na Dada, srát na všechno. Už to není cool, proto o nás nikdo nemluví. Dříve jsme existovali kvůli tomu, abychom všechno vyzívali, abychom chytli Úřady za koule a nacpali jim je do chřtánu. Teď už jen děláme pořád dokola ty stejný sračky. I hračkář má víc kreativity, než vy všichni dohromady a nastal čas to napravit. Tohle pošlu všem. Tohle je náš manifest.”
Ruiz dopadl do obrovského bazénku s míčky.
“Bod první. Srát na kritiky. Nebo víc specificky, srát na Kritika. Kritik je Nikdo. Kdokoliv, kdo si takhle říká, je idiot tím nejhorším způsobem. Držte se od takových náfuků co nejdál. Jen ať se poperou o zbytky vysrané a recyklované 'kreativity'. Dělejte umění pro sebe, protože jestli ho budete dělat pro kritiky, stane se z vás jejich děvka a nebudete svoje vlastní děvka. Takže si vyndejte z huby Kritikovo čůráka a vražte si tam pro jednou vlastního.”
Ruiz sebral Rubikovu kostku a začal si s ní hrát.
“Bod druhý. Srát na Úřady. Tak to bylo dřív, než se z nás stalo 'hahaha lol to je tak náhodný XD'… Řeknu vám jednu věc, ale jenom jednu, abyste se nechytli zase moc: Pokud nějaký Nikdo rozumí vašemu umění, stojí za prd.”
Ruiz položil útržek papíru zpátky na Měsíc.
“Bod třetí. Srát na vás. Vy jste to, co z nás udělalo blbej vtip, co nás dostalo do těchhle sraček a pak si tam sedíte, kouříte trávu a zajímá vás proč 'nám Nikdo jakože nerozumí brácho'. To proto, že se nesnažíte nic říct. Všichni jste tak hrozně derivativní. Je to opakování toho samého pořád dokola. Jak dlouho to potrvá, než někdo konečně přijde s něčím originálním?”
Ruiz transmigroval nengulaterálně mezi chaotickými anorganickými zástupy.
“Volám po renesanci. Volám po změně. Volám po tom, aby si všichni přestali hrát na to, jak jsou děsně cool, když dokáží změnit pravidla reality. Volám po tom, abyste nás přestali zaplavovat svými stupidními nápady. Volám po tom, aby se pizza dovezla do deseti minut, nebo mi musí vrátit peníze. Volám po tom, abyste si k tomu sedli a podívali se na všechno, co jste udělali a zeptali se sami sebe, jestli jste s tím spokojení. Volám po tom, abyste si uvědomili, že nejste spokojení. Volám po tom, abyste přestali s tím, co už bylo uděláno. Volám po tom, abyste nás znovu udělali cool.”
Ruiz zavěsil telefon ze švábích vnitřností.
“Přestaňte dělat věci, protože můžete, přestaňte dělat věci, protože chcete udělat něco, co už udělal někdo jiný, přestaňte dělat věci, protože už jste to někde viděli a chtěli jste to udělat znovu, přestaňte dělat věci, které nejsou vaše, přestaňte dělat věci, co nejsou cool. Protože tohle není cool, je to dětinské a kurva stupidní. Chcete vědět, proč ještě nejsme cool? Protože 'my' zahrnuje nás všechny a protože vy jste jedni z nás. A prostě nejste cool.”
Ruiz se usmál na svůj Betamaxový přehrávač.
“Zatím.”
Skřipec a Sochař seděli a sledovali video.
“Jak tohle postavil? To je… jak se sakra dostal na Měsíc? Co jsou ty věci SAKRA zač?”
“Nelíbí se mi to.”
“Jasně, že se ti to nelíbí, jsi naštvanej, že jsi to neudělal první.”
“Ne, chci říct, že se mi nelíbí o co se snaží. Je to bez cíle. Snaží se nás rozpustit.”
“Kdysi dávno nebylo žádné 'my'. Prostě jsme si každý dělal to, co jsme chtěli.”
“Teď je to lepší. Pracujeme s cílem. Děláme umění realitou.”
“To sice ano, ale… já nevím. Už v tom není moje srdce. Jsem 'Skřipec', ale všechno co dělám jsou výstřižky z magazínů a předělávky starých věcí. Nejsem jako vy ostatní. Nedělám věci, které chci. Nevytvářím, jenom modifikuji. A je to kvůli těm posraným jménům.”
“To tys ho chtěl”
“Jo, ale ne na celý život! Duchamp má pravdu,všichni jsme prostě 'Někdo' a mě už to nebaví! Chci na svá díla dát svoje skutečný jméno!”
“Ha, ‘Duchamp’. Ten pseudonym si nezaslouží.”
“Nezaslouží?”
Skřipec se postavil a přešel do kuchyně.
“Budeš něco chtít? Objednám pizzu.”
“Jo, vem mi vegetariánskou. Každopádně on… hm… Vlastně spíš vem jednu s masem. Mám chuť na maso.”
“Okej.”
“Každopádně on… prostě není… cool. Chci říct, Betamax? Proč to vůbec dělá, kromě toho, že je to prostě obskurní? Ty jsi snad jediný člověk, kterého znám, co vlastní přehrávač na tyhle věci. Nejspíš jsme jediní, kdo se na to vůbec kouká.”
Skřipec dokončil objednávku a posadil se vedle Sochaře.
“Vím, že Kritik jich má asi deset, já mám svůj od něj. Bude naštvanej.”
“Jo, to teda bude. Bude chtít Duchampovu hlavu na stříbrném podnose.”
“Ale proč?”
“Kritizuje nás a kritizuje Kritikovu kritiku.”
“No, každý je kritik. Proč si myslíš, že ho lidi budou poslouchat?”
“Je to vejtaha. Je proti naší proti-kulturní revoluci, krade ji, překrucuje zdroj a naše jména, táhne blátem. Začíná mě fakt vytáčet. Ani si nemyslím, že to video bylo využití. Směje se nám. Je to normální video nemožných věcí, vysmívá se vůbec samotným využitím.”
“Já nepoužívám využití. Já jenom vystřihuju, pamatuješ?”
“Jo, jo, to bylo tvoje rozhodnutí.”
“"Bylo" je důležitý slovo. Asi s tím končím.”
“Kurva.”
Sochař se zvedl k přehrávači a vytáhnul pásku, kterou dal na světlo ve snaze objevit něco na její pásce.
“Dostal tě, chlape, tahle věc musí být využití, vždyť –"
“Není. Jen… Jen už mě to nebaví. Už mě to nebaví nějakou dobu. Nedělal jsem nic svého a jediný důvod, proč jsem zůstal, jste byli vy ostatní. Ale… neber si to špatně, ale… Chci dělat něco jiného. Pamatuješ si svoje první dílo? Tu divnou věc z železobetonu, jak žes jí to říkal?”
“Uścisk. Pamatuji si to dobře.”
“Lidi to milovali. Měls na to dát svoje jméno. Co byla poslední věc, cos udělal? Mě si lidé pamatují jenom za to, jak posílám výstřižky. Stagnujeme.”
Ruiz otevřel dveře.
“To teda. Jedna pizza Hawai, jedna s masem, bude to všechno pánové? Doufám, že pro mě máte připravený prachy.”
Sochař a Skřipec zírali na Ruize Duchampa v potrhané uniformě poslíčka, který jim nabízel krabice od pizzy. Nakonec Skřipec ticho přerušil.
"…srát na to, je mi to fuk. Tu máš dvacet babek. Drobný si nech."
"Díky. Užijte si pizzu!"
Sochař se podíval na Skřipce, zatímco Duchamp odcházel zadními dveřmi.
"Co je s tebou sakra špatně?"
"Kámo, mám hlad a on měl naše pizzy. Není to zmrd, nebudou otrávený, nebo tak. Kdyby nás chtěl zabít, udělal by to už tím videem. Jsme mu na milost a on to ví. On to má všechno pevně v rukou. Budeš mě za to nesnášet, ale… on je víc cool, než my."
"To… to je fuk. Dej mi mojí pizzu s masem."
"Tady."
"…to je vegetariánská."
« Prostě se to rozbilo | Hub | Střih střih střih »