Info
Originál: http://scp-wiki.net/835aarfull
Autor:
Překladatel:
POZNÁMKA OD ADMINISTRACE ZÁZNAMŮ A INFORMAČNÍ BEZPEČNOSTI
Tento dokument vyžaduje Prověrku Úrovně 4 a autorizaci pro Need-to-Know pod KÓDEM TRITON VICTOR BLUE. Pokud nesplňujete tyto bezpečnostní požadavky, zavřete prosím okamžitě tento dokument a nahlašte prolomení bezpečnosti Administraci Záznamů a Informační Bezpečnosti.
Děkuji Vám.
— Maria Jones, Ředitel, RAISA
Dodatek 835-01: První návrh hlášení po akci od Mobilní Úderné Jednotky Zeta-Niner: Okolnosti Zajištění
██-██-████ v ████:██:██ hodin, provedla Mobilní Úderná Jednotka Zéta 9 (Mole Rats) průzkum SCP-835. V tuto dobu, mělo SCP-835 hmotu jen 4 tuny a jenom jeden velký polyp na severním konci struktury (určený jako Polyp Alfa), Polyp Bravo ještě neexistoval.
Jakožto standartní procedura, byl na počáteční průzkum vybrán čtyř-členný tým. Standartní izolační oblek (podvodní varianta) byl vybaven všem čtyřem členům týmu: Poručík C█████████ se ujal pozice velitele týmu, zatímco Seržanti L██████ a M█████ plnili funkci podpory. Desátník H████, začátečník v týmu, plnil v týmu pozici pozorovatele. Pro prvotní průzkum bylo použito standartní Vzdáleně Ovládané Podvodní Vozidlo, jinak URV.
SCP-835 se poprvé vůči týmu nechovalo agresivně, čímž členům týmu umožnilo se přiblížit a udělat kontakt bez jakéhokoli incidentu. URV-01 bylo posláno, aby prozkoumalo vnější prostor objektu, zatímco členové týmu C, L, M, pokračovali směrem k objektu, o němž předpokládali, že je vstup. Desátníku H bylo přikázáno, aby zůstal venku a dohlížel na URV-01, aby se ujistil, že se postroj zařízení nezaplete do venkovních výstupků.
První známky potíží nastaly, kdy se destátník H, zatímco se pokoušel odstranit rušení v jedné z paží URV-1, ohlásil se slovy, “Oh bože, pomoz mi, pomoz mi.“ Poté ohlásil, že se “nějaká strašná chapadlová věc“ omotala kolem jeho ruky a táhne ho k “nějaké zatracené tlamě,“ a vydal ze sebe několik úzkostných křiků… Ježiši Kriste. Já tohle nezvládnu. Sakra… do háje, byl tu tak krátce. Byla to jeho první blbá mise, měla jsem na něj dávat pozor!1
Bože… dobře, jdu na to, asi prostě nechám ať to po mě Sarge upraví. Zase.
Takže, ta věc ho chytnula. Moje obavy se vyplnily. Ten vstup nebyl vstup, byla to jenom… nějaká jeskyně. Skutečný vstup byla ta velká polypová věc na severním konci. Chytlo ho to a začalo ho to táhnou směrem k té tlamě. Zezhora ho začali tahat nahoru, ale všechno co tím získali byl přetrhnutý kabel. A on? Vtáhlo ho to dovnitř a sežralo.
Bože, pamatuju si jak křičel. Křičel na nás, brečel. “Öh Bože, Poručíku, ono mě to žere, oh bože, já nechci umřít!“ Křičím na něj ať se uklidní, že ho odtamud dostaneme a v tom nám zezhora řeknou ať se stáhneme. Pak se spustí navijáky. Řvu na ně, ať počkají. Měla jsem jeho ruku! MĚLA jsem ho! Nasadila jsem karabinu, jsme zaháklí, a zezhora nás začínají navíjet nahoru… a nikam se nedostáváme. Chytnu ho, říkám mu, že ho nepouštím a pak se naviják začíná napínat, cítím škubnutí, ochabnutí, a pak oba letíme do té zatracené věci.2
Bylo to jako… Bože potřebuju další pití… sakra. Bylo to jako… jediná věc, která mě napadá, bylo to jako, znáte takovou tu věc, co dělají doktoři, jak narvou někomu do prdele trubičku a dívají se na vnitřek jeho vnitřností? Viděla jsem to jednou v televizi a bylo to přesně jak to, krom toho, že jsem jela dolů hrdlem nějaké hrozné podvodní potvory, ne nahoru prdelí nějakého chudáka. Bylo tam tohle… svalové smršťování, hádám, a to nás pomalu spouštělo dolů na konec té trubky. Kdybychom neměli ty ochranné obleky, rozmačkalo by nás to, ale i tak nás to mačkalo, že i za pomocí energie jsme se mohli sotva hýbat. Podařilo se mi zvednout hlavu dostatečně na to, abych uviděla jeho obličej. Jeho hledí bylo pokryté zvratky, chudák se dávil ve vlastním obleku.3 Začala jsem na něj křičet a snažila se ho přimět něco říct. Zvládl mi říct, že je v pořádku. Vzlykal jak mimino.
Začala jsem dělat nějaké výpočty. Na základě mého mrtvého sledovacího zařízení a dalších sonarních skenů jsme se pohybovali rychlostí okolo metru každou minutu. Což znamenalo sedmdesát dva hodin, než bychom vyšli ven na druhé straně, za předpokladu, že bychom mohli. Vzduch jsme měli, naše přístroje na produkování vzduchu mohli běžet celé dny. Co jsme neměli, byla energie na to, udržet obleky na tak dlouhou dobu zahřáté. Kdybychom zahřívání vypnuli umřeli bychom na podchlazení… ale zase, zamysli se nad tím, v každém případě bychom byli mrtví. Museli jsme šetřit energii.
Řekla jsem mu, ať si vypne světla na helmě, uzamkne klouby a ztlumí svůj zahřívací systém na minimum. Začal brečet. Nechtěl to udělat. Nic jsem mu nevyčítala, ale řekla jsem mu, že nemáme na výběr. Konečně jsme se dohodli, že vypneme všechno kromě našich světel na helmě, aspoň. Vypadal, že ho to uklidnilo a upřímně, těch 0,1% energie navíc by neudělalo žádný rozdíl.
Řekla bych, že to byla ta nejhorší část. Strávili jsme tak minimálně den, zamčeni v našich oblecích. Nemohli jsme hýbat rukama, ani nohama. Žádné zvuky, jenom kňučení té věci, váš vlastní dech a zvuky doplňovače vzduchu. Zvratky na jeho hledí začaly usychat a zhruba za hodinu se slouply, takže jsem mohla vidět jeho obličej. Vypadal unaveně a vyděšeně.
Myslím… zkontroluj pak záznamy Sargi, myslím, že to bylo okolo třinácti hodin než začal znova mluvit.4 Omluvil se mi za to, že mi ukradl spodní prádlo. Řekl mi, že jste ho donutili vplížit se do mého pokoje a vzít to ode mě, jako výzvu. Proč jste to po něm sakra chtěli? Teda, nevadí mi, když matete nováčky, Bille, ale jsou nějaké hranice. Bylo pak dost těžké přimět je, aby mě poslouchali. Každopádně Bille, všechno je to v záznamu. Víš, co jsem mu řekla, co jsem mu slíbila; Samé lži, jak jinak. Vtipy. I on se tomu smál. Vtipkoval nazpátek. Aspoň doufám. Nevím, co bych dělala kdybychom to přežili. Možná bych prostě šla a udělala to. Nevím. Bylo to všechno zvrácené. Všichni jsme zvrácení. Každopádně, po tom se dost uklidnil. Řekla jsem mu, ať se trochu prospí. Trochu spal, díky Bohu.
Po zhruba dvaceti čtyřech hodinách jsme se dostali… hádám, že tomu teď říkají žaludek. První varovný znak byl kňučivý zvuk, byl hlasitější, s křupavým zvukem, který ho přehlušoval. Řekla jsem mu, ať si nastaví oblek na plnou spotřebu energie a připraví se. O chvíli později jsme spadli do téhle velké komory… velké, velké dost na to, abychom se tam my dva pohodlně vezli, což bylo gigantické v porovnání s úzkým sevřením té trubky. Jeho oblek začal syčet, vnější struktura jeho obleku začala děravět a já si všimla, že se moje rukavice začínají ničit taky, takže jsem na něj zakřičela, ať sebou pohne a vydali jsme se směrem ke… svěrači, nejspíš. Pamatuju si… bože proč si zrovna tohle pamatuju, vnitřek žaludku byl posetý zuby a obličeji. Lidskými objičeji a všechny na nás kvílely a křičely, prosili nás ať je zabijeme.
Tam jsem se málem neudržela, vyndala jsem svoji zbraň, začala jsem je střílet a pokud bych nepřestala a zůstala tam, můj oblek by se rozpustil a byla bych mrtvá, ale on mě chytl, vrhl mě hlavou napřed skrz ten svěrač a spadli jsme do… dalšího místa.
Bylo to ještě horší než ten žaludek. Ten byl posetý obličeji a naplněný kyselinou, tohle místo bylo… no, asi tušíš čeho plné. Nemám slabý žaludek, Bille, to ani nemůžeš jestli jsi Mole Rat, ale tohle místo bylo tak hrozné, že jsem málem omdlela. Pomohl mi dostat se zpátky na nohy, a řekl mi, že jsme skoro venku. “No tak, Poručíku, už jsme skoro venku, jdeme“ řekl. Přesunuli jsme se k dašímu svěrači, ale problém byl… no byl sevřený těsněji než moje Tvrdá Seržantská prdelní díra zpátky na základce. Takže nebyla možnost se tamtudy dostat ven.
Rozhodli jsme se počkat, než ta věc vystřelí svůj náklad, takže jsme mluvili: Jestli to vytváří sračky a semena, musí je to jednou vystříknout ven, ne? Nicméně, tam se to všechno pokazilo. Začal si stěžovat na nějaký odporný smrad. Snažila jsem se ho uklidnit. Řekla jsem mu, že to jsou pravděpodobně zpracovávače odpadu na jeho obleku a že se na to podívám. Jo. Vzadu na jeho noze byla díra, pravděpodobně od té kyseliny. Zaplátovala jsem mu to a řekla jsem mu, ať si s tím nedělá starosti. A v tom jsem si všimla, že všude na jeho obličeji mu rostly ty divné červené věci. Začal křičet, když první z nich prasknula a začala mu zevnitř hledí stříkat krev. Prosil mě, ať ho zabiju. Přiložila jsem svoji zbraň na jeho hledí a zmáčkla spoušť. Klik. Vyplácala jsem si všechny náboje, když jsem se snažila zastřelit ty zatracené obličeje.
Z objičeje mu po chvíli vystřelily chapadla. Chytlo mě to… a začalo mě to olizovat, Bille. Ta věc mě omotávala jazykama po celém mém ksichtě a těle. Chytlo mě to, strčilo mě to dolů a mlátilo to můj oblek jak psa, ale nemohlo se to dostat skrz. Podařilo se mi dostat tu věc, která kdysi byla Desátník H████, skrz svěrač zpátky do žaludku. Chapdala se začala svíjet, jakmile se začala rozpouštět.
Usmíval se – řekl mi, že mě miluje než umřel. Křičela jsem.
Pak 835 odpálilo svůj náklad a já vyletěla jeho prdelí do oceánu.
Dál už to znáš, Bille. Až na jednu věc. Můj oblek to nezvládl v celku. Rozbil se. Nikdo jiný si toho nevšiml: Ani já jsem si toho nevšimla, až když jsem byla u sebe v pokoji a převlékala se, uviděla jsem ty červené skvrny všude po mojí kůži. Takže… jo. Hádám, že jsem v prdeli. Jsem v téhle místnosti teď uzamknutá, ale musíš všechny ostatní dostat pryč, než se přeměním.
Takže jo, vyplň za mě zbytek hlášení a záznamů, ano? Jo, a prosím tě, uprav to, ať na mě ti zkurvysyni ve vedení neřvou, že jsem ve svých AAR zase neprofesionální. Já teď asi dopiju pití, vezmu si trochu Diazepamu a půjdu spát. Neobtěžuj se s dekontaminováním lodi. Jenom opusťte celou loď, a potopte ji uprostřed původní oblasti. Řekla bych, že on by to tak chtěl. Teď můžeme být spolu, tak jak si vždycky přál. Díky.
